Jedna z mnoha cest

Jedna z mnoha cest

Čím déle učím, tím méně věřím na průměrné děti a tím více na promarněné příležitosti. Za svou učitelskou praxi jsem poznal stovky dětí. Hlučné i tiché. Sebevědomé i nejisté. Ty, které přitahovaly pozornost, i ty, které dokázaly celé týdny sedět ve svých lavicích, aniž by si jich někdo pořádně všiml. Právě ty druhé ve mně často zůstávají nejdéle.

Nejsou problémové, nevyrušují, neházejí po sobě židle ani nepropadají z matematiky. Jen tiše plní své povinnosti a čekají, až je někdo osloví. Některé mají dobré známky, jiné průměrné. O některých se na pedagogických poradách skoro vůbec nemluví. A přesto v sobě často nosí obrovský potenciál.

Nikdy jsem příliš nevěřil na jednoduché školní škatulky. Na chytré a méně chytré. Na studijní typy a děti „na řemeslo“. Na jedničkáře a průměr. S přibývajícími lety ve škole navíc stále víc vidím, jak snadné je zaměnit tichost za nezájem, pomalejší tempo za menší schopnosti nebo introverzi za nedostatek talentu.

O to silněji na mě zapůsobila zkušenost z Bavorska. Neobjevil jsem tam dokonalé školství – takové podle mě ani neexistuje. Zaujal mě ale princip, který jako by celým systémem prostupoval: Nechme dětem otevřené dveře co nejdéle.

Nádraží

Poprvé mi to začalo docházet na gymnáziu v Chamu, kam jsem doprovázel naše žáky na akci zaměřenou na volbu budoucího povolání. Jeden z tamních kolegů mi při rozhovoru ukázal schéma bavorského vzdělávacího systému. Vypadalo trochu jako velké železniční nádraží. Právě na něm se mi pokusil vysvětlit jeho smysl a fungování. Jednotlivé tratě se rozdělovaly a znovu spojovaly. Někde bylo možné přestoupit, jinde změnit směr nebo pokračovat jinou cestou. Nebyla to jedna kolej, po které musí všechny děti jet stejným tempem a stejným směrem. Člověk mohl přestoupit, vrátit se, pokračovat jinudy nebo dojet do stejného cíle později. Ten obrázek mi zůstal v hlavě.

Postupně jsem začal chápat, že síla systému možná nespočívá v jednotlivých typech škol, jejich názvech nebo organizačním uspořádání. Mnohem důležitější je možnost mezi jednotlivými cestami přecházet. Je to vědomí, že lidská cesta nebývá přímá. Někdo dozraje ve dvanácti, jiný v šestnácti. Někdo objeví svůj talent až ve dvaceti a někdo celý život hledá odvahu uvěřit tomu, že na něco opravdu má.

Podstatné pro mě bylo, že systém počítá se změnou, druhou šancí i možností dozrát. Tehdy jsem ještě netušil, že se mi obraz nádraží bude jednou hodit při úplně jiném rozhovoru. Seděl jsem s rodiči jedné české dívky na jejich první schůzce na gymnáziu, o kterém jejich dcera uvažovala pro své další studium. Říkejme jí Klára.

Její rodiče znali český vzdělávací systém a české přijímací řízení. Bavorský systém pro ně byl nový a nebylo snadné se v něm zorientovat. Většinu rozhovorů mezi rodinou a školou jsem tehdy tlumočil, a mohl jsem tak zblízka sledovat, jak obtížné je vysvětlovat jeden vzdělávací systém prostřednictvím zkušeností získaných v jiném. Největší obavu měli z toho, aby dcera někde „neztratila rok“. Hledali paralely s cestou, kterou znali z Česka, a snažili se jednotlivé bavorské stupně a možnosti převést na něco důvěrně známého.

Tehdy jsem si vzpomněl na nádraží. Na koleje, které se rozdělují a zase spojují. Na možnost přestoupit, pokračovat jinudy a někdy se ke stejnému cíli dostat o něco později. Najednou se složitý systém vysvětloval mnohem snadněji. A ještě něco bylo na té schůzce důležité. Nebyla jen administrativním krokem před podáním nějakého formuláře. Osobnímu setkání, vzájemnému poznání a kontaktu se školou se tu přikládala velká váha. Škola poznávala dítě a jeho rodinu, rodina zase školu.

Klářina cesta do Německa přitom původně vůbec nebyla plánovaná. Začala mnohem dříve sledem okolností, které nikdo z nás na začátku nečekal. Původně přijela jen na návštěvu. Chtěla se podívat, jak vypadá obyčejný školní den za hranicemi. Jenže některé návštěvy se nečekaně protáhnou. Když Klára poprvé usedla do lavice, neuměla německy ani slovo. Žádný velký rozruch se kolem toho ale nekonal. Místo hledání důvodů, proč něco nejde, škola připravila individuální plán, posílila jazykovou výuku a začala s ní pracovat tam, kde právě byla. Ne tam, kde podle osnov být měla.

Velkou roli v tom sehrála její učitelka Renate. Intenzivně s ní pracovala, ale možná ještě důležitější bylo, že jí postupně dodávala jistotu. Učila ji nebát se mluvit, nebát se udělat chybu a především pochopit, že chyba není selhání, ale součást učení. Její přístup by se dal shrnout docela jednoduše: Jsem tady, abych ti pomohla. Ale chtít musíš ty a za své vzdělání musíš postupně převzít odpovědnost sama.

Nebyla to cesta bez překážek. Klára ale postupně získávala nejen němčinu a znalosti, ale také důvěru ve vlastní schopnosti. Během následujících dvou let zvládla učivo prvního stupně a pokračovala dál. Postupně přitom přebírala stále větší díl odpovědnosti za vlastní vzdělávání. Renate zároveň pomáhala i jejím rodičům. Nedávala jim falešnou jistotu, že všechno určitě dobře dopadne. Dodávala jim spíš odvahu věřit, že Klára má šanci svou cestu zvládnout a že má smysl po ní pokračovat.

Od dětství chtěla Klára pracovat se zvířaty a stát se veterinární lékařkou. Nikdy to netajila. A nikdo jí nevysvětloval, že je na podobné sny ještě brzy. Naopak: Máš cíl? Máš sen? Tak pojďme společně hledat cestu, jak se k němu přiblížit. Už během prvního roku absolvovala svou první praxi ve veterinární ordinaci, zpočátku jen jako zvídavý pozorovatel. Její spolužáci mezitím odcházeli do školek, sociálních zařízení, na farmy nebo do dalších provozů podle vlastních zájmů. Praxe se opakovala každý další rok. Dnes má Klára ve svých šestnácti letech zkušenosti, ke kterým se mnozí dostanou až během vysokoškolského studia. Vede si vlastní poznámky, dokumentuje zajímavé případy a letos představila svou první veřejnou prezentaci o veterinární praxi v němčině, angličtině i češtině.

Zkouška nemusí být past

Když se blížil konec devátého ročníku a závěrečné zkoušky Quali, kterým se někdy přezdívá malá maturita, začal jsem pozorněji sledovat způsob, jakým k nim školy přistupují.

Celý proces začíná po Velikonocích a vrcholí až na začátku letních prázdnin. Žáci postupně skládají písemné, ústní i praktické zkoušky z několika předmětů, takže jejich budoucnost nestojí na jednom jediném dopoledni. Úspěšné složení zkoušky Quali otevírá cestu do desátého ročníku. Bavorský systém totiž neuvažuje jen o jednotlivých typech škol, ale umožňuje také postupný přechod mezi jednotlivými vzdělávacími cestami.

Desátá třída představuje pro mnoho žáků další krok ke studiu a zároveň přípravu na závěrečné zkoušky M-Zug, které rozhodují o možnosti pokračovat dál a následně směřovat ke všeobecné nebo odborné maturitě. Z českého pohledu se jedná v podstatě o první ročník střední školy, který student absolvuje ještě na své základní škole.

Klářiny závěrečné zkoušky M-Zug byly poměrně komplexní. Vedle matematiky, němčiny a angličtiny zahrnovaly také přírodní vědy (Natur und Technik), společenskovědní předmět (Geschichte, Politik und Geographie) i projektovou práci, při níž museli žáci prokázat nejen znalosti, ale také schopnost plánovat, spolupracovat a obstát v týmu.

Neodnášel jsem si z toho pocit, že cílem je děti nachytat. Spíš jsem viděl snahu vytvořit podmínky, aby mohly během několika měsíců ukázat, co skutečně umějí. Ještě podstatnější než rozsah samotných zkoušek pro mě byla dlouhodobá příprava. Požadavky jsou jednotné pro celé Bavorsko a učitelé přesně vědí, k čemu své žáky vedou. Příprava není něčím navíc. Je přirozenou součástí výuky.

Tady se také ukázal jeden z největších rozdílů oproti českému prostředí. U nás se samozřejmě školy snaží své žáky na přijímací zkoušky připravit a mnoho učitelů tomu věnuje obrovské množství času i energie. Přesto je v Bavorsku tato příprava podle mé zkušenosti mnohem pevněji zakotvena v samotném systému. Škola jako by přijímala za výsledek svých žáků spoluodpovědnost.

Na druhé straně hranice

Shodou okolností si Klára ve stejné době vyzkoušela také přijímací řízení v České republice. Ani jednu zkušenost nechci hodnotit černobíle. V každém systému pracují skvělí i méně skvělí lidé a každý systém má své silné i slabé stránky. Přesto jsme během jediného roku mohli zblízka poznat dva velmi odlišné přístupy. U jednoho renomovaného českého gymnázia nás rozdíl překvapil obzvlášť. Škola ve své odpovědi uchazečům výslovně žádala, aby kromě výsledků z matematiky a českého jazyka, případně úspěchů v předmětových olympiádách, neposílali žádné další podklady. Pro rozhodování školy nebyly relevantní.

V tu chvíli se Klára se všemi svými zkušenostmi, zájmy, několikaletou veterinární praxí, jazyky i příběhem své dosavadní cesty proměnila v šestimístné číslo.

Číslo velmi dobré, průměrné nebo špatné v češtině a matematice.

V Bavorsku jsme ve stejné době zažívali něco jiného. Škola dlouhodobě pracovala s celým příběhem dítěte – s jeho zájmy, motivací, vývojem i praktickými zkušenostmi.

Podobně obě zkušenosti vnímala i Klára.

Český systém sice dává uchazečům dva řádné termíny jednotné přijímací zkoušky a započítává lepší výsledek z každého předmětu. I tak ale zůstává rozhodující výkon v několika hodinách standardizovaných testů z českého jazyka a matematiky. Druhé kolo sice nabízí další možnost získat místo, jednotná přijímací zkouška se v něm však znovu nekoná a uchazeč už vybírá jen ze škol a oborů, které po prvním kole ještě nabízejí volná místa. Přestože bavorské závěrečné zkoušky trvaly několik měsíců a jejich rozsah byl výrazně větší, české přijímačky pro ni byly mnohem stresující. Ne kvůli obtížnosti. Spíš kvůli nejistotě a vědomí, jak velká váha se soustředila do několika krátkých zkouškových situací. V Německu přesně věděla, co ji čeká, škola ji na jednotlivé části dlouhodobě připravovala a výsledek nezávisel na jednom jediném okamžiku. Cítila se připravená a mnohem jistější.

Překvapila mě ještě jedna věc. Ani pokud žák nedosáhne požadovaného průměru, nemusí tím jeho cesta na gymnázium skončit. Kmenová škola může prostřednictvím pedagogického posudku doporučit jeho přijetí do Einführungsklasse. Nehodnotí přitom jen známky, ale také motivaci, schopnost učit se, vytrvalost, zvládání neúspěchu nebo celkový vývoj žáka. Posudek může zohlednit i okolnosti, které jeho školní výsledky ovlivnily, například zdravotní problémy nebo změnu školy.

Znovu se tu vrací jedna věc – důvěra. Důvěra školy ve své žáky. Důvěra rodiny ve školu.
Důvěra dítěte ve vlastní schopnosti. A také důvěra systému v lidi, kteří dítě skutečně znají.

Bavorský systém mě nakonec nepřesvědčil tabulkami ani organizační strukturou. Spíš tím, že jako by dětem říkal: „Jestli opravdu něco chceš a budeš na tom poctivě pracovat, budeme se ti snažit otevřít dveře. A když se jedny zavřou, zkusíme společně najít jiné.“

Když se dveře znovu otevřou

Před několika týdny Klára úspěšně složila stěžejní zkoušky M-Zug s vynikajícím prospěchem. Bez úlev. Ve stejném písemném i ústním rozsahu jako její němečtí spolužáci. Otevřely se jí další dveře. Od září nastupuje na gymnázium, se kterým je už delší dobu v kontaktu. Dveře, které jí neúspěšné přijímací řízení v českém systému před časem zavřelo, se tak otevřely jinou cestou.

A právě tady se nabízí nepříjemná otázka:

Kolik dětí v České republice skončí pod čarou oddělující úspěšné uchazeče od neúspěšných ne proto, že by na další studium neměly, ale proto, že během několika rozhodujících hodin nedokázaly ukázat, co v nich skutečně je?

A s ní přichází ještě jedna. Možná nepříjemnější.

Jak snadno jsme si na to všechno zvykli?

Pravidla se mění, systém je opakovaně předmětem sporů, rodiny se mu přizpůsobují a nakonec jsme si zvykli považovat obrovský stres kolem přijímaček skoro za přirozenou součást dospívání. Každý rok se kolem přijímacích zkoušek znovu rozbíhá debata. Ozývají se rodiče, učitelé i odborníci, diskutuje se o podobě testů, jejich náročnosti i stresu, který přijímací řízení přináší.

A přesto se stalo téměř samozřejmostí, že příprava na jeden z rozhodujících okamžiků vzdělávání často znamená další doučování, ne zrovna levné přípravné kurzy a nekonečné vzorové testy. Ani to však úspěch nezaručí. Měsíce práce mohou během několika hodin narazit na stres, neporozumění zadání nebo úlohu, která dítě zaskočí svou formou či způsobem formulace. Výsledek celého snažení pak může být zklamáním, které výrazně ovlivní jeho další cestu.

Možná jsme si na systém zvykli natolik, že se častěji ptáme, jak v něm uspět, než zda je skutečně nastavený dobře.

Příběh Kláry samozřejmě nemůže rozhodnout spor o podobu českého přijímacího řízení. Ani to není jeho smyslem. Položil mi ale ještě jednu otázku, které se od té doby nedokážu zbavit: Kolik dětí potřebovalo jen trochu více času nebo jinou cestu – a už ji nedostalo?

Nevím, jestli se Klára jednou opravdu stane veterinární lékařkou. Ale vlastně to není to nejdůležitější. Důležité je něco jiného. Že jí škola její sen nevzala. Naopak jí pomohla uvěřit, že za něj stojí bojovat. A možná právě v tom spočívá síla dobré školy. Ne v tom, že dítěti ukáže jedinou správnou cestu, ale že mu co nejdéle nechá otevřené dveře, aby si svou cestu mohlo najít samo – a nedovolí mu uvěřit, že žádná další už neexistuje.

Zdroje a další informace:

· Bayerisches Staatsministerium für Unterricht und Kultus – informace o bavorském vzdělávacím systému, Mittelschule, závěrečných zkouškách a přechodu na gymnázium.

· Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR – informace k přijímacímu řízení na střední školy.

· Pädagogisches Gutachten gemäß § 7 GSO – pedagogický posudek pro přechod absolventů 10. ročníku na gymnázium.

· Robert-Schuman-Gymnasium Cham – schéma bavorského vzdělávacího systému.

· Vlastní zkušenosti autora z pedagogické praxe v Bavorsku, osobní účast na popisovaných jednáních a zkušenosti s průběhem vzdělávací cesty popsané v článku.

· Dokumenty a materiály z archivu autora.