Velký odsun Šluknovského výběžku v červnu 1945

Původní němečtí obyvatelé se v kraji mohli objevit už kolem roku 1000, kdy v kraji probíhalo velké východoněmecké osidlování. To ale hlavně probíhalo ve třináctém nebo čtrnáctém století. Georgswalde (dnes Jiříkov) mělo být zmíněno v míšeňském diecézním rejstříku z roku 1346, který je k dispozici pouze v pozdějším opisu, kde se nerozlišuje mezi starším a novějším datem. Proto je toto datum nejisté. Za první potvrzený rok příchodu osídlenců a tedy také založení obce platí až rok 1404. Tento krátký historický úvod měl naznačit, že zde v kraji původní němečtí obyvatelé žili na jednom místě více než 600 let.

Vždy se uvádí, že si sudetští Němci za všechno můžou sami. Chtěli domů - šli domů. Málokdo tuší, že zaděláno na problém bylo už dříve - zřejmě už roku 1866 v bitvě u Hradce Králové. Ostatní už bylo jen souvislým sledem událostí, které tomu následovaly. Kdybychom v roce 1866 neprohráli Prusko-Rakouskou válku, mohlo být všechno jinak. Kdo ví? Stalo se to co se stalo a proběhly také ty války pozdější, včetně té druhé světové. Nastal její závěr, tedy v Evropě alespoň. Odstartoval ale nový sled událostí, o nichž se tu nyní bude psát.

9. května 1945 do země (myšleno Georgswalde) vstoupili Rusové a Poláci. Přišli z německé strany od Ebersbachu a Neusalzy. Začalo rabování, které vzešlo od hostujících dělníků, známých jako gast-arbajtři. Místní obyvatelé snad poprvé zakusili pachuť války. Dosud nebyla obec válkou zasažená, podobně jako stovky jiných míst v Protektorátu. Tady ale Protektorát nebyl. Georgswalde leží přímo na hranici s Německem a od roku 1938 bylo součástí Německé říše. Ale hlavně tu žili Němci.

Zlé dny pominuly a ženy a dívky se znovu odvážily opustit svoje úkryty. Dokud tu byla přítomna armáda, přepadalo se a vykrádalo. Neexistovala ochrana majetku ani lidí samých. Plakáty a vyhlášky na výlepových plochách nařizovaly odevzdání všech zbraní, uniforem a vojenské výstroje. Lid doufal v příchod Čechů, kteří měli vystřídat odcházející ´osvoboditele´. Ti první dorazili kolem 20. května.

Češi zprvu nerabovali hrubým způsobem, ani neobtěžovali žádné ženy. Lidé však brzy zjistili, že se dostali z bláta do louže. Bylo ještě hůř. Jako všude v Sudetech, převzal také v Georgswalde moc Národní výbor. V jeho čele seděl bývalý člen finanční stráže Gottwald. Českým vojákům místní přezdívali Swoboda-Truppen, tedy Svobodovy oddíly; bojovníci za svobodu, anebo partyzáni (stejně tak přezdívali českým, nebo československým vojákům také např. v Jablonci nad Nisou). Byli to špatně vystrojení a ozbrojení lidé. Nikdo si v té době nebyl jistý svým zatčením. V hotelu „Městský soud“ (do té doby Stadtgericht) byl k smrti ubit nejeden člověk. Někteří lidé se otrávili.

Lidé, Němci, museli nosit bílé pásky, nesměli se ukazovat na ulici mezi dvacátou hodinou večer a pátou hodinou ranní, nesměli používat vlaky, autobusy, vzdalovat se od domova více než na 6 kilometrů apod. Němci také fasovali zvláštní potravinové lístky na menší množství potravin. Msta a šikana byla dokonalá.

Někteří lidé byli převezeni do vězení v Jičíně, někteří do pražské Pankráce nebo České Lípy a umírali tam. Oficiální webová stránka Vězeňské služby České republiky k této době píše toto - cituji: „IV. Obnova československého vězeňství (1945 – 1952) Bezprostředně po osvobození od německé nacistické okupace rozhodovaly o umisťování do vězeňských zařízení revoluční národní výbory. Teprve koncem roku 1945 se řízení a správa soudních věznic a trestních ústavů vrátila do kompetence ministerstva spravedlnosti. Další vězeňská zařízení včetně internačních, sběrných a pracovních táborů k soustřeďování německého obyvatelstva k odsunu byla v působnosti ministerstva vnitra a ministerstva národní obrany. Mimořádné lidové soudy odsuzovaly nacistické zločince, zrádce a kolaboranty, kteří byli ve výkonu trestu nazýváni retribučními vězni. Dekretem prezidenta republiky č. 126 ze dne 27.101945 byly zřízeny zvláštní nucené pracovní oddíly ve všech věznicích krajských soudů a v trestních ústavech Plzeň, Valdice, Mikulov, Mírov a Řepy k zařazování odsouzených, zejména Němců s trestem odnětí svobody nad 5 let. Těchto oddílů bylo využíváno k odstraňování válečných škod na komunikacích a veřejných budovách a obnově národního hospodářství.“ (zdroj.: https://www.vs.gov.cz/sekce/historie)

Toto vyjádření je srozumitelné a nelze s ním nesouhlasit. V reálu se ale dochovala také svědectví z „druhé“ strany, kde se píše např. toto: „… dvaaosmdesátiletého pana Prasseho z Warsdorfu jednou několikrát udeřil do obličeje asi dvacetiletý hromotluk, protože starý pán nechápal, co po něm hlídač chce. Pětasedmdesátiletý dílenský mistr Münzberg z Jiřetína, vysoký, silný muž, stále trpěl hladem. Během návštěvy vrchního inspektora v cele ho se sepjatýma rukama žádal, aby mohl jít pracovat ven. Ten jen pokrčil rameny, ušklíbl se a pak řekl: Příliš starý! … staří lidé z toho chřadli, až zemřeli vysílením. Pohřbili je na hřbitově ve Valdicích. … Špatná a nedostatečná strava šla ruku v ruce s drsným zacházením. Němečtí vězni se po týdny nemohli mýt, ani si po tu dobu nemohli vyměňovat oděvy ani prádlo. Následky pro ně byly katastrofální. Nečistota je následovaná havětí a brzy se objevily vši a blechy. …“ Obě citace mi nějak moc nepasují dohromady. Vždy se na tomto místě argumentuje slovy, že to byli nacisti. Kdo tehdy nebyl nacista? Je to analogické jako argumentovat, že to v pozdějších dobách byli komunisti. - A znovu: Kdo tehdy nebyl komunista?

Přitom - o obětech pozdějšího komunistického režimu, pohřbených na valdickém hřbitově, se rádo mluví. Jejich těla však leží na mrtvých z předchozích dob, leží na mrtvých sudetských Němcích. Ti ale málokoho zajímají. Přeci si to zasloužili.

V neděli 24. června 1945 se v místě rozšířila zvěst, že se zítra ráno v pět musí odejít! Odsunové vyhlášky v podvečer začali vyvěšovat němečtí komunisté. Rozkaz místního vojenského velitele (tisková chyba ve slově místního). Obyvatelé německé národnosti obcí: 1. Šluknov, Nové Grafenwalde (Hraběcí), Kaiserwalde (Císařský), Königsheim, Rožany, Harachov, 2. Georgswalde (Jiříkov), Filipov, 3. Königswalde (Království), 4. Šenov, Malý Šenov, Ludvikovičky, Leopoldsruh (Leopoldka), Ves a Městys Haňšpach, Röhrsdorf bez rozdílu věku a pohlaví opustí dne 25. června v 5 hodin ráno své příbytky a shromáždí se: ad 1. na východním okraji Šluknova na cestě do Fukova, ad. 2 u Waidmannsheil na silnici do Königswalde, ad 3. na západním okraji obce, a. 4 u křižovatky silnice a dráhy Šenov-Šluknov. Odsunu bylo prozatím ušetřeno pět skupin obyvatelstva. Výjimka se týkala lékařů, lékárníků, hasičů, zaměstnanců v potravinářství, zemědělců a sklářů apod. Každý, kdo směl zůstat, dostal během noci průkazku. Nastalo 25. června 1945. Na místo srazu v Georgswade (ad. 2) na náměstí táhli někteří těžké pytle, kufry, většina z nich ale táhla za sebou žebřinové vozíky nebo vozíky, které si přes noc v rychlosti museli postavit sami. Seděli v nich také bezmocní starci a stařeny – byli mezi nimi i 90-ti letí – nemocní a nemohoucí.

Do odsunu museli všichni. Na úpatí Šluknovského kopce stály připravené selské povozy. Měly odvézt neschopné pochodu do Königswalde-Království. Tam se většina povozů obrátila zpět domů. V Königswalde-Království probíhaly osobní prohlídky. Lidem se braly spořitelní knížky, cenné papíry a klíče. Transport pokračoval pěšky směrem k Fukovu. Na německé půdě se prý Němci zase cítili jako svobodní lidé. Byl to ale jenom začátek jejich mnohaměsíční anabáze, během níž zemřely desítky a desítky lidí.

Odsuny obyvatel pokračovaly ještě v letech 1946 a 1947. Některé z nich jsou zdokumentované v literatuře, stejně jako konkrétní osudy některých lidí. Zachovalo se také jedno unikátní humorné rýmované vyprávění od ředitele Petrovského s názvem „Musím, musím ……“, dokumentující jeden další odsun. A potom že smysl pro humor mají jenom Češi:

16. 7 ráno ve 4 hodiny ranní, ozvalo se u dveří skromné zaklepání, dovnitř vstoupilo ze středu Čech zdvořile několik pánů: rychle sbalit a ven z domu, v 7 u „Střelnice“ – a nezapomeň zamknout bránu. … Než jsme jeli přes náměstí, popřáli jsme si zdraví – štěstí, na náměstí za chvíli – najednou řeč rodnou jsme ztratili. Většina se s upřímným pohledem ohlédla, a ještě naposledy na krásný kostel pohlédla. Pak všichni zavřeli svá upovídaná ústa – nastalo loučení a nálada pustá. Sotva jsme dospěli doprostřed tábora, přišla nám otevřít zelená zámora. „Kontrola zavazadel“ – a přitom čisté, prané prádlo, na zem do špíny asi omylem spadlo. To vše, aby si Libušiny dcery u cesty, sesbíraly věci, jež těší dívky a taky nevěsty. ......

Někteří z původních německých obyvatel směli zůstat a hodlali zůstat. Ti to ale také neměli lehké.

„… Kde nás bylo možné jakkoli šikanovat a trápit, tam se to dělo. Ať už to bylo při výměně peněz, během nákupu uhlí nebo kdekoli jinde, vždy se Němci stávali ze strany druhých terčem útoků. Neustále byli obětmi domácích kontrol, někdy během dne, často pak během noci. Vždy se objevilo několik mužů najednou, takže je nebylo možné mít všechny zároveň na očích. Každý z nich si ukradl, co se dalo. Každý si vzal, co se mu zalíbilo. Bylo mu to vydáno ať už dobrovolně nebo nikoli. …“

Od května 1945 k zdejším Němcům začali přicházet Češi, ale i jiné další národnosti a složení populace se tu po 600 letech začalo razantně měnit. Také ráz krajiny se tím začal měnit a mnohde dost drasticky - ještě dnes mnohé oblasti výběžku připomínají válečnou zónu (bez urážky) a při natáčení válečného filmu by se ani nemuselo moc měnit. Nově příchozí ke krajině a jejím tradicím logicky neměli vztah. Bohužel mi to mnohdy - někdy a někde - připadá také dnes.

Postupem času se situace v česko-německých vztazích v pohraničí mírnila. Trvalo to ale dlouho a rány vyléčí až čas. Existují přitom regiony, kde se přes 80 let staré události související s odsunem sudetských Němců připomínají. Existují tam také jejich příznivci a propagátoři, stejně jako jejich zavilí odpůrci. Šluknovský výběžek však za těmito regiony stále poněkud pokulhává a v mnohých jeho částech se poválečné události roku 1945 dodnes řadí k tabu-tématům. Důvodem toho může být i to, že potomci lidí kteří Němce vyháněli v kraji stále žijí. Pro některé rodiny musí být ubíjející vědět, že se ví, že ten a ten dědeček Němcům strhával z ruky zlaté prstýnky nebo že ten a ten dědeček tam a tam přeci zastřelil toho Němce. Byl to ale přece esesák!! Ale i kdyby byl, sovětům nevadil, ti ho vyzpovídali a propustili - nebyl pro ně důležitý, anebo opravdu nic neudělal. Byl to mladý kluk a měl být dokonce v klidu odsunutý. V době, kdy už čekal na svůj odjezd, ho vlákali do městského hotelu a ještě týž den ho dokázali umučit a popravit. Jak mužné! A to zásadní - stalo se to až po válce. Tohle opravdu nelze schvalovat, protože potom bychom byli obrazně řečeno stejní jako nacisti nebo snad dokonce i horší než nacisti! Naprosto přitom chápu další argument, který by mohl zaznít: Němci (rozuměj nacisti) přeci vypálili Lidice a Ležáky! Chápu tedy, že jsme jim (rozuměj Němcům - tedy nacistům) ve spravedlivé mstě taky popravili pár civilistů, aby nám bylo líp. … V této souvislosti si vzpomínám na jedno vyprávění, jehož jsem byl svědkem, kdy bylo tehdy ještě nedospělému pánovi nabídnuto, zastřelit si v pětačtyřicátém v nějaké příhraniční vesnici nějaké Němce. Tehdy se to smělo, ale prý odmítnul. Lze tomu ale věřit? …

Nemluví se o tom. A na místech, kde prokazatelně umírali násilnou smrtí lidé, dodnes chybí jakékoli odkazy, nebo snad dokonce pamětní desky, které by se k těmto událostem před osmdesáti lety jakkoli vyjadřovaly. Pravda, občas se vyskytne cosi, jako exteriérová výstava „Vysídlení a dosídlení“, která má připomínat 80. výročí konce druhé světové války, včetně odsunu sudetských Němců z Československa (iniciativa Paměti národa Severní Čechy). To je ale spíše zvláštní povolená anomálie, tedy jakási výjimka potvrzující pravidlo.

Němce obecně tu v kraji sice mají rádi: smějí se přijet podívat, přispět na nějaký ten kostelík nebo podobně, občas nějakého z nich jmenujeme čestným občanem a vyfotografujeme se s ním do novin, ale o událostech odsunu a represí, které následovaly v již mírové době - o tom se tu nebudeme bavit! TEČKA!!

Čerpáno z 2. části knihy „Vzpomínek na Georgswalde“ (pokračování Dílu I. - 2. část) ISBN 978-80-11-08520-9; malonáklad, 204 stran, 5 listů (10 stran) příloh. Kniha „Vzpomínky na Georgswalde“ měla prvně vyjít v roce 1946 jak jakási kronika kraje a města u příležitosti 600 let jeho existence. Nikdy se to nestalo. K jejímu ucelenému vydání dochází až 80 let poté. Kniha byla jistě již v minulosti často využívána jako zdroj informací o kraji, ale v ucelené formě vyjde v nejbližších dnech až nyní.