Článek
Hiram Berdan
Patnáct let před vypuknutím války Unie proti Konfederaci byl Berdan nejlepším střelcem z pušky ve střeleckých soutěžích v USA. Střelba na terč byla zejména v severních státech oblíbeným sportem pro bohaté i obyčejné muže. Kromě toho byl také velmi talentovaný vynálezce s více než 30 patenty, vyhledávaný zbrojní konstruktér a tvůrce jednotného kovového náboje Berdan, který se stal standardem pro vznik většiny pozdějších kovových nábojů. Zápalka typu Berdan představuje jednu ze dvou typů zápalek, se kterými se setkáte i dnes u moderních nábojů se středovým zápalem. Díky patentům se z něho stal velmi bohatý muž, navíc s kontakty na důležitých vládních a obchodních pozicích. Ihned po začátku války Unie proti Konfederaci využil svého vlivu a bez větších potíží prosadil založení speciálního ostrostřeleckého pluku.
Hiram Berdan (1824 - 1893)
Vznik elity
15.červen 1861 byl oficiálním datem vzniku speciálního pluku s názvem 1. pluk ostrostřelců Spojených států (1 st Regiment of United States Sharpshooters). Zatímco většina unionistických pluků vznikala na územním principu, do této elitní jednotky byli přijímáni muži ze všech států Unie. Nemohl to však být každý, kdo vzal do ruky pušku. Podmínkou pro vstup byla střelecká zkouška, během které musel dotyčný uchazeč prokázat své střelecké kvality. Při krátkém zamíření nesměl být rozptyl deseti zásahů na vzdálenost 200 yardů (183 metrů) větší než pět palců (12,7 cm). Uchazeč měl svou vlastní zbraň a mohl si vybrat pozici ze které bude střílet.
Ostrostřelec musel mít velmi bystrý zrak, chladnou mysl a musel perfektně ovládat svou pušku. V každodenním tvrdém výcviku, který se lišil svou náročností od běžného výcviku pěchoty, museli ostrostřelci s až matematickou přesností umět určit vzdálenost k jakémukoliv zadanému bodu. Dalším předpokladem úspěšného zásahu bylo přesně odhadnout sílu větru. Ostrostřelec se musel naučit využívat terén k dobrému krytí, učil se jak vést průzkum a záškodnickou činnost, jak pátrat po nepříteli a jak si počínat na předních hlídkách.
Dostatečný počet vhodných uchazečů (1800 mužů) nakonec umožnil vznik hned dvou ostrostřeleckých pluků. 1. pluk pod velením plukovníka H. Berdana byl složený z deseti rot a 2. pluk, kterému velel plukovník Henry A. Post, tvořilo osm rot. Během podzimu a zimy 1861 - 1862 byl jednou z nejoblíbenějších atrakcí v hlavním městě výcvikový tábor (Camp of Instruction) obou pluků. Davy návštěvníků, pro které byla střelba na terč oblíbeným sportem, chtěly vidět ty nejlepší střelce z celé Unie a ostrostřelci jim téměř denně předváděli své umění. Několikrát sem zavítal i prezident Lincoln, sám poměrně zdatný střelec.
Zelená uniforma pro ostrostřelecké pluky Unie. Nebyla vždy pravidlem a běžná byla i klasická modrá barva uniforem.
Zbraně a výstroj
Každý ostrostřelec měl dostat za používání vlastní pušky vyplaceno 60 dolarů, ale zůstalo jen u slibu. Pestrá paleta používaných vlastních zbraní ostrostřelců se nakonec stejně ukázala jako logistický problém při zásobování municí. Plukovník Berdan měl tedy za úkol obstarat kvalitní zbraň vhodnou pro ty nejlepší střelce. U pěchoty užívané předovky nebyly pro elitní útvar vhodné, neboť při dobrém krytí obvykle v jiné pozici než ve stoje, se velmi obtížně nabíjely. Zásobování unionistické armády technicky vyspělejšími zadovkami a opakovačkami však naráželo na byrokratickou hradbu zastarale přemýšlejících úředníků. Tito pánové argumentovali podstatně vyššími cenami těchto modernějších zbraní a u opakovaček daleko větší spotřebou munice. Když si v zimě 1861-62 zakoupil vojín Truman Head zvaný „California Joe“, později nejznámější člen 1. pluku, pušku Sharps model 1859, ostatní členové jednotky mu ji záviděli. Tato zbraň se ukázala jako nejvhodnější puška pro ostrostřelecké pluky a Berdan, který dobře věděl o kvalitách této zbraně, si dal požadavek na vyzbrojení obou pluků právě těmito puškami. Generál Scott žádost zamítl a Berdan se neváhal obrátit až na Lincolna, který souhlasil. 8. května 1862 tak sevřeli Berdanovi chlapci v rukou pušku Sharps s drážkovanou hlavní ráže.52 (13,2 mm). Některé měly napínáček, který je umístěn za spouští v lučíku a snižuje odpor spouště. Používal se obvykle u loveckých kulovnic, aby stisk spouště nebyl trhaný a křečovitý. Tato perkusní jednoranová zadovka se nabíjela papírovou nebo lněnou nábojnicí a v rukou zkušeného střelce mohla zasáhnout cíl ve vzdálenosti přesahující dokonce až 1000 yardů (914 metrů). Berdan nakoupil 2000 kusů těchto pušek v ceně 43 dolarů za kus, přičemž běžně používaná předovka stála 13 dolarů. Slovo sharpshooter však není odvozeno od toho, že používali pušky Sharps, nýbrž ze staroněmeckého Scharfschütze - ostrostřelec. V unionistické armádě se stala velmi oblíbenou a hojně používanou také karabina Sharps, tedy kratší verze pro jízdní jednotky. Někteří ostrostřelci však přesto zůstali věrní svým vlastním zbraním, které dokonale znali i když někdy šlo o velmi těžké terčovnice. Mít vlastní zbraň v armádě byl na americké poměry obvyklý jev. V době americké občanské války se do prstencových úchytů na zbraně daly namontovat i první optické zaměřovače. Byly však značně dlouhé, minimálně v délce hlavně, křehké tubusy se v polních podmínkách snadno poškodily a navíc zvětšení bylo pouze dvojnásobné s úzkým zorným polem a nízkou světelností, ztěžující zamíření za zhoršených světelných podmínek. Nejširší nabídku těchto dalekohledů nabízel od konce 50. let 19. století William Malcolm ze Syracus ve státě New York. Některé Berdanem objednané sharpsovky byly Malcolmovým zaměřovacím dalekohledem vybaveny.
Speciální pluky se odlišovaly také jinou uniformou. Standardní unijní modrou nahradila tmavě zelená barva. Zelené vlněné kalhoty doplnila zelená blůza, zelené képi nebo klobouk stejné barvy pak byly pokrývkami hlavy. K vidění jsou však i světlé modré kalhoty se zeleným pruhem a tmavě modrá klasická erární blůza se zelenými prýmkami, doplněné zelenou čepicí typu képi. Kvůli lepšímu maskování byly původně mosazné knoflíky na uniformě nahrazeny knoflíky z gutaperčy nebo černého termoplastu. Obuv se nelišila od ostatních druhů vojska a všichni ostrostřelci nafasovali tlumok pruské armády na dřevěném rámu.
Během války vznikaly i další ostrostřelecké jednotky. V listopadu 1861 vznikl 66. pěší pluk z Illinois (66th Illinois Veteran Volunteer Infantry Regiment -Western Sharpshooters). Název i zařazení jednotky se měnily a známější tak byli jednoduše jako Západní ostrostřelci. Podobně jako Berdanovy pluky byli z několika států a prošli podobným testem pro přijetí. Používali nejprve speciální sportovní pušky Dimick a od podzimu 1863 byli vyzbrojováni šestnáctiranou opakovačkou Henry.
V dubnu 1863 vznikl 1. Michigan Sharpshooters Regiment tvořený šesti rotami. V rotě K se vyznamenali zejména ostrostřelci z indiánských kmenů Otawů (Ottawa), Potawatomiů (Pottawatomie) a Odžibvejů (Ojibwe). Původní Američané jako zkušení lovci ukazovali své vysoké střelecké umění i s méně přesnými zbraněmi, neboť ve velké míře používali běžnou předovku Springfield 1861.
Zadovka Sharps 1859 ráže .52. Měla vertikální závěrový blok, jenž se otevíral směrem dolů po zatažení spodní ovládací páky, která současně tvořila lučík. Po vložení papírového nebo látkového náboje do komory se závěr zatažením páky dozadu uzavřel. Závěrový blok při zpětném pohybu roztrhl zadní část náboje a otevřel tak přístup k prachové náplni.
Bojové nasazení
Ostrostřelci byli často nasazováni i jako řadová pěchota, ale skutečně vynikali v hlídkování na předsunutých postaveních. Tady museli vojáci uplatnit ve zvýšené míře osobní iniciativu a inteligenci. Dobře ukrytí prováděli z těchto postů jak strážní činnost, tak průzkum. Poprvé spatřili nepřítele a poprvé se s ním utkali. Zaměřovali se přitom na vyšší důstojníky i poddůstojníky. Žádný trik nebyl hanebný, žádná lest nebyla považována za nevojenskou. Zatímco ve válce za nezávislost o necelých sto let dříve Britové považovali likvidaci svých důstojníků americkými trhany ve vlněných vytahaných blůzách a kloboucích se širokou krempou střílející z dlouhých kentuckých pušek za morálně zavrženíhodné a nečestné, stala se tato cílená palba na důstojníky v americké občanské válce novým a legitimním aspektem pozemní války. Přesto, kdykoli se pisatelé dopisů svým blízkým přiznali k úmyslnému zabití jiného vojáka, okamžitě projevili lítost a přidali varování pro ty doma, aby se nechlubili tím, co udělali.
Oba ostrostřelecké pluky bojovaly většinou ke zklamání H. Berdana rozptýlené na jednotlivé roty a často i jednotlivce. Účastnili se tak spíše potyček, hlídek a ostřelování detailů. Často byli povoláni, aby jednali jako jednotlivci, kteří vybaveni zásobami, vodou a střelivem, vyrazili ráno na frontovou linii, kde skryti za balvany, křovisky nebo v korunách stromů hledali užitečné cíle, jako nepřátelské ostrostřelce, důstojníky a dělostřelce. Tato činnost byla náročná, neboť obnášela neustálý kontakt s nepřítelem a řada mužů zaplatila své počínání životem. Legendární činy ostrostřelců však byly mimořádné a občas možná i pravdivé. Jedna historka tvrdí, že zneškodnili konfederační dělo v opevnění Yorktown řadou dobře umístěných výstřelů přímo do ústí dělové hlavně. Podle další unionistický ostrostřelec přemýšlel, jak zasáhnout jižanského pozorovatele u baterie děl, který však byl zřejmě vzdálen až 1500 yardů (1372 m). Pak si vylepšil mířidla své sharpsovky vystřiženým kartonem ve tvaru V a vypálil. Není známo, zda onoho rebela zasáhl, ale konfederálové se začali rychle stahovat. Asi nejznámější epizodou Berdanových chlapců se stala asi dvacetiminutová intenzivní přestřelka stovky ostrostřelců v přelomové bitvě války u Gettysburgu 2. července 1863 v kousku lesa zvaného Pitzer's Woods. Tady narazili při průzkumu ostrostřelci vedení samotným Berdanem posílení pěšáky z 3. mainského pěšího pluku na šedokabátníky z alabamské brigády C. Wilcoxe. Olověné střely typu Minié z unionistických sharpsovek za stromy ukrytých ostrostřelců napáchaly v řadách udatných chlapíků z Alabamy pěknou paseku a postup šedokabátníků se zastavil. Byla to jen drobná potyčka slavné bitvy, které se téměř nevěnuje žádná pozornost. Berdan však mohl na jejím základě poskytnout generálu Sicklesovi pár užitečných informací.
Různé typy olověných střel Minié pro pušky s drážkovanou hlavní. V rýhách střely byl tuk, který mazal vývrt hlavně. První typy je neměly. Výduť ve dně střely jí umožnila se v hlavni po výstřelu roztáhnout a dokonale tak hlaveň utěsnit, aby neunikla žádná energie.
Konfederační ostrostřelci
Jižané měli podstatně slabší ekonomickou základnu, menší počet vojáků a navíc trpěli námořní blokádou. Zbraně získávali doslova jak se dalo, dílem z vlastní, oproti nepříteli značně omezené produkci, ze skladů zbraní na svém území, ve velké míře kořistní a ty ze zahraničí, které prošly blokádou. Mnohdy během války přesto dokázali početnější, lépe vyzbrojené, vystrojené a živené modrokabátníky porážet díky svému enormnímu nasazení a víře ve správnost své věci. A také měli své brilantní střelce, kteří dosáhli ještě výraznějších úspěchů při likvidaci vysokých důstojníků než modré kabáty.
Neexistovaly žádné speciálně určené jednotky jižních ostrostřelců nad úrovní praporu, na rozdíl od federálních, kteří měli pluky ostrostřelců. Ostrostřelecké prapory šedokabátníků zůstávaly kvůli usnadnění výcviku součástí svých původních pluků. Generálmajor Wilcox a major Benham sepsali natolik srozumitelný manuál, který se dokonce stal metodickým základem pro pozdější odstřelovačský výcvik ozbrojených sil USA. Konfederační ostrostřelci se v drtivé míře museli spokojit s kvalitní britskou perkusní jednoranovou puškou Enfield model 1853. Sharps to však nebyl. Další britská zbraň však byla z jiného soudku. Puška Whitworth ráže 11.4 mm měla hlaveň se speciálním vývrtem, který střele vyráběné ve vysokém standardu uděloval stabilizaci rotací. Byla mimořádně přesná, ale stála 600 dolarů a v ostrostřelecké úpravě s optikou dokonce 1200 dolarů! Jižané nakoupili celkem 250 pušek, z toho těch s optikou 50 kusů. Seveřané měli štěstí, že si jich Konfederace nemohla dovolit více. I tak jim šedokabátníci pěkně zatopili.
Předovka Enfield 1853 s drážkovanou hlavní byla oblíbená na obou stranách konfliktu. Používali ji také ostrostřelci Konfederace.
Konfederační ostrostřelci 9. května 1864 u Spotsylvania Court House celé dopoledne demoralizovali řady Unie a zranili mimo jiné generála Williama Morrise. Štábní důstojníci varovali generálmajora Johna Sedgwicka, aby byl ostražitý, ale o několik minut později na jejich varování zapomněl, když šel vyplísnit své muže ukrývající se před kulkami ostrostřelců. Když ho jeho vojáci varovali, aby se schoval, Sedgwick odpověděl žertem: „Na takovou vzdálenost by netrefili ani slona“. V tu chvíli mu kulka ostrostřelce zasáhla lebku přímo pod levé oko a okamžitě ho zabila. Když se o jeho smrti dozvěděl vrchní velitel vojsk Unie U.S. Grant, nemohl tomu uvěřit. „Je opravdu mrtvý?“ zeptal se a později poznamenal: „to je horší než ztráta celé divize vojáků“
18.listopadu 1863 se jižanský sniper ukryl v Bleak House v Knoxville ve státě Tennessee. Kulka z jeho pušky zasáhla generála unionistické jízdy W. P. Sanderse do boku. O den později zemřel. Nadřízeným ostrostřelce byl Sandersův spolužák z West Pointu, plukovník Alexander…
Výraznou ztrátu utrpěla vojska Unie také hned první den bitvy u Gettysburgu 1. července 1863. Generálmajor John F. Reynolds spěchal se svými muži podpořit křehké obranné linie vytvořené Bufordovou jízdou. Když se poblíž McPherson Ridge vytočil v sedle svého koně a hnal do útoku muže 2. wisconsinského pěšího, kulka ostrostřelce ho zasáhla do zátylku a okamžitě usmrtila. A ostrostřelci Konfederace se u Gettysburgu činili dál. Hned na druhý den byl ostrostřelcem Konfederace zasažen na vrcholu Little Round Top unionistický generál Stephen Weed. Když se k jeho ležícímu tělu sehnul poručík Hazlett, aby zjistil jeho stav a poslechl si instrukce, kule poručíkovi roztříštila lebku a on klesl na zraněného generála. Jednatřicetiletý Weed skonal večer pět minut po deváté hodině. A co má smrt všech čtyř generálů společné? Ostrostřelci stříleli ze vzdálenosti větší než 500 yardů.
Britská jednoranová předovka Whitworth měla hexagonální vývrt hlavně a úsťovou rychlost 335 m/s. Na snímku i s optikou.
Názory moderní vědy
Někteří odborníci se v případě smrti generála Sedgwicka shodují, že na vzdálenost asi 800 metrů, ze které byl zasažen, by byla zapotřebí mimořádná zbraň. Obecně se má za to, že byla použita puška Whitworth. I v tomto případě by to však znamenalo vzácnou souhru mnoha věcí. Za prvé, při úsťové rychlosti zbraně byla kulka ve vzduchu něco málo přes dvě sekundy, během kterých musel cíl zůstat dokonale nehybný. Dále by kvůli parabolické dráze střely musel střelec mířit téměř 15 stop nad hlavou cíle a hlavně přesně odhadnout vzdálenost mezi ním a jeho cílem. A konečně, kdyby foukal byť sebemenší vánek, řekněme 2 míle za hodinu, musel by se střelec přizpůsobit směru a rychlosti větru. Ve vzdálenosti půl míle se generál navíc jevil střelci stejně velký jako tečka na konci této věty. Stručně řečeno, aby kulka z takové vzdálenosti 9. května 1864 Sedgwicka zasáhla, musel by střelec zamířit přesně 13,8 stop nad a 10 palců za dočasně nehybného generála, a to vše poté, co odhadl svůj dostřel s přesností 98,4 %. Podle názoru balistických expertů to není možné. Zbraně a optika druhé poloviny 19. století přesné zásahy na takové vzdálenosti podle nich prostě neumožňují. Široké veřejnosti se ovšem nelíbí představa, že významná osoba je zabita nevýznamným způsobem a podle expertů tak živí mýty a smyšlenky o dokonalých střelcích.
Zdroje:
Chris Kyle, William Doyle – Americká zbraň, Dějiny USA v deseti střelných zbraních
Philip Katcher – Americký voják, Uniformované armády Spojených států od r. 1755 do současnosti
Martin Pegler – Odstřelovačské pušky. Od 19. do 21. století
Graham Smith, Ian V. Hogg – Vojenské ruční palné zbraně. Tři století vojenských zbraní
David Miller – Encyklopedie zbraní
