Článek
Po občanské válce
Custer byl po podepsání kapitulačního aktu v Appomattoxu, kterého se osobně zúčastnil za vítěznou stranu, odvelen nejprve do New Orleans v Louisianě, kde měl na starosti výcvik nové Třetí jezdecké divize. Poté směřoval do Texasu, aby se podílel na začleňování jižanských států v rámci tzv. rekonstrukce zpátky do Unie. Na jaře 1866 byl demobilizován v hodnosti kapitána a na dovolené čekal na další uplatnění. V New Yorku sondoval možnosti podnikání na železnici nebo v oblasti těžby. Z Mexika přichází rovněž lukrativní nabídka od Beníta Juaréze, který nutně potřebuje schopné velitele. Custer výnosný džob hodlá přijmout a chce na rok opustit dočasně řady armády, k čemuž její představitelé dali souhlas. Ministr zahraničí USA Seward je však zásadně proti angažmá amerického důstojníka na území cizího státu a Custerova manželka „Libbie“ i přítel a nadřízený, generál Sheridan, jsou rovněž proti tomuto dobrodružství. Sheridan pak směruje Custerovy kroky jinam.
Sedmá kavalérie
V roce 1865 rozhodl Kongres o vytvoření deseti jízdních pluků nebo-li kavalérií. Sedmá kavalérie byla poprvé představena 28. července 1866 a domovem jí byla pevnost Fort Riley v Kansasu. A to byla nová Custerova štace. Hlavním úkolem posádek této pevnosti byla ochrana osob a majetku před divokými indiány na nových stezkách do Kalifornie a Colorada a podél proslulých stezek Santa Fe trail a Oregon trail. Oficiálním velitelem Sedmé byl sice plukovník Smith, ale vzhledem k časté nepřítomnosti je skutečným velitelem Custer, který byl povýšen na podplukovníka. Fort Riley nebylo jen shlukem několika klád a bláta s primitivními podmínkami k životu. Prostorné domy byly postaveny z místního vápence, nechyběla pošta, obchod, kulečníkový salón, sklad proviantu, jídelna, prostorné stáje, kaple nebo prádelna.
Poněkud méně idylický obraz skýtala vlastní posádka pevnosti a Custera čekala spousta práce. Byla to pestrá směsice přestrojených rebelů, dobrodruhů z Východu, co přijeli zažít dobrodružství, kriminálníků prchajících před zákonem, ale i čerstvých imigrantů z Německa nebo Irska, co uměli pouze několik anglických slůvek. Většina mužů měla problém s ovládáním koně a o mnoho lepší to nebylo ani se střeleckou muškou a obsluhou zbraně, nemluvě o dodržování rozkazů, pochodování či chápání povelů. Během občanské války ukázal Custer tvrdou ruku při výcviku a nejinak tomu bylo i ve Fort Riley. Díky těmto metodám se však z neohrabané jednotky přece jen stal bojeschopný regiment. Custer získal svým přístupem řadu odpůrců, ale mnohem více obdivovatelů.
Indiáni
V polovině 60. let 19. století byla převážná část prérie stále „indiánským územím“. Indiáni z těchto oblastí se ale s bílou Amerikou seznámili už při pronikání prvních přistěhovalců v kolonách krytých vozů ve 40. letech a později při zlatých horečkách nejprve v Kalifornii, poté Coloradu a v roce 1865 v Montaně. Po občanské válce se pozornost bílé Ameriky opět mohla naplno upřít k oblastem za řekou Mississippi. Střet vyspělé bílé civilizace a nomádských kmenů na úrovni doby kamenné hájících svůj domov byl nevyhnutelný.
Lakotové věděli o osudu svých bratrů Dakotů, kterým Američani nejprve v Minnesotě vyhradili úzký pás bývalého území jako rezervaci a poté zaměstnáni v prvé řadě občanskou válkou nepravidelnými příděly potravin v podstatě dohnali k povstání v roce 1862. Jakmile povstání potlačili, za trest všechny Dakoty z Minnesoty vystěhovali. O dva roky později bylo odpovědí na šajenské nájezdy řádění plukovníka Chivingtona u Sand Creeku. Lakotové odmítli dopadnout podobně. Ve spojení se spřátelenými Šajeny a Arapahy byli rozhodnuti své území tvrdě bránit. Svaly ukázali při tzv. válce Rudého oblaka, kdy tento legendární náčelník lakotských Oglalů soustředil značný počet válečníků proti pevnostem budovaným podél Bozemanovy stezky. 21. prosince 1866 asi dvě tisícovky válečníků vlákaly do pasti osmdesát mužů kapitána Fettermana, které následně do jednoho pobili. Indiánská aktivita pokračovala i během roku 1867, ale vojenské akce naplánované velitelem Missourské vojenské oblasti generálmajorem Hancockem nepřinesly žádné výsledky. Sedmá kavalérie honila jen přízraky a o indiána v podstatě nezavadila. Když se Custer na pevnosti Wallace dozvěděl, že ve Fort Riley vypukla epidemie cholery, v obavách o osud manželky jednotku opustil a spěchal za ní. Libbie byla v pořádku, ale podplukovník skončil před vojenským soudem a v říjnu 1867 na rok suspendován.
Zpátky u jednotky
V létě 1868 indiáni řádili a mrtvých osadníků přibývalo. Jen v Coloradu to bylo 79 osob a dalších 45 mrtvých v Kansasu a Texasu. Neúspěšného Hancocka vystřídal na pozici velitele Missourské oblasti generál Sheridan. Ten v září 1868 povolal Custera zpátky k regimentu a rozhodl se změnit taktiku. Místo letního plahočení po vyprahlé prérii a marného stíhání vysoce mobilních indiánských nájezdníků, vojáci vyrazí do akce v zimě. V tomto období je aktivita indiánů utlumená na minimum.
Custer se po návratu ihned pustil do činností, jež měly Sedmou kavalérii změnit podle jeho představ. Rozdělil kompanie podle barvy koní a vznikl také elitní útvar vybraných ostrostřelců. Muži nafasovali teplé bizoní kabáty a rukavice i další doplňky a v rámci přípravy na zimní tažení spali ve stanech venku. Pro listopadové tažení se podařilo získat zvědy z kmene Osagů.
Hledání nepřátel
Sto mil jižně od pevnosti Fort Dodge měl být vybudován zásobovací bod pro tažení. Pod ochranou pěchoty vyrazily k tomuto místu nazvanému Camp Supply nejprve čtyři stovky povozů se zásobami. 12. listopadu 1868 pak vyjela Sedmá kavalérie s Custerem v čele a po šesti dnech do tohoto tábora dorazila. Tady se Custer setkal se Sheridanem a dolaďovaly se poslední detaily akce. Jedenáct kompanií a celkově téměř 900 mužů pak vyrazilo 23 listopadu v oslepujících mračnech sněhu, kterého napadlo asi 30 centimetrů. Kolona se ploužila podél Wolf Creeku a poté indiánští stopaři nasměrovali další postup Sedmé kavalérie více jižněji, směrem ke kopcům Antelope Hills. Custer vyslal majora Elliota s třemi kompaniemi na průzkum. Později posel od majora hlásil nález stop skupiny indiánů. Custer ihned rozhodl, že zanechá na místě vozy s 80 muži a zbytek Sedmé rychle vyrazí za Elliotem a společně budou indiány pronásledovat. V devět hodin večer se Elliota podařilo v jednom z údolí dostihnout. Custer chtěl využít měsíčního svitu k nočnímu pronásledování. V deset hodin večer po malém občerstvení hladových mužů i koní se regiment zvedl a za přísnějších podmínek postupoval noční tmou. Žádné hlasité mluvení, zapalování dýmek, žádné povely. Zcela vepředu dvojice osagských zvědů čtoucí stopy, 400 yardů za nimi Custer se zbytkem stopařů a teprve půl míle za touto skupinkou zbytek kavalérie. Sníh, který přes den mírně roztál, totiž utvořil s příchodem noci ledovou krustu, která při pohybu vydávala charakteristický křupavý zvuk nesoucí se v nočním tichu velmi intenzivně. Proto zvolil velitel takové rozestupy. „Zdá se mi, že cítím kouř “ zašeptal náhle lámanou angličtinou jeden osagský zvěd a zastavil koně. I když nikdo jiný nic necítil, Custer tuto informaci nepodceňoval. Za další půl míle oba zvědové znovu zastavili a ukazovali na řeřavé uhlíky ve vzdálenosti asi 70 metrů. Ohniště však bylo opuštěné a podle zvědů se u něho ohřívali chlapci hlídající stádo poníků. Kolona teď postupovala velmi opatrně a za chvíli už zvědové hlásili objevení indiánské vesnice. Custer během tiché porady seznamoval důstojníky s dalším plánem. Bylo rozhodnuto ještě před rozbřeskem vesnici obklíčit. Sedmá kavalérie se pro tento úkol rozdělila na čtyři zhruba stejně velké oddíly.
Černý kotlík
Custer vůbec nevěděl na jakou vesnici v noční tmě z 26. na 27. listopadu 1868 na řece Washita v dnešní západní Oklahomě narazil. Podél řeky totiž ve zhruba třicetikilometrovém pásu tábořili Kajovové, Komanči, Šajeni, Arapahové i Kajova-Apači. Custer to však také nevěděl, protože důležitou taktickou výhodou rychle se pohybující kavalérie byl moment překvapení před důkladnějším průzkumem širšího okolí. První vesnicí v tomto úseku byl tábor náčelníka Jižních Šajenů Černého kotlíka. Náčelník patřil k lidem, kteří důsledně dodržovali mírové vztahy s bílými a toužili žít zejména v bezpečí a klidu. Přežil masakr u Sand Creeku, ale ani poté nezahořkl. Věděl, že indiáni mají šanci přežít pouze v míru. Zejména válečnická společnost Psích mužů ovšem jeho iniciativu nesdílela a obdobně naladěné skupiny nájezdníků vytrvale útočily na cíle bílé civilizace. Černý kotlík nemohl zabránit těmto válečníkům tábořit v jeho vesnici. Ještě 20. listopadu 1868 se snažil uzavřít mírovou smlouvu v pevnosti Fort Cobb s plukovníkem W.B. Hazenem, ale ten k podobnému aktu nebyl zplnomocněn. Obavy náčelníka z budoucnosti se brzy proměnily v krutou realitu.
Útok
S rozedněním začali Custerovi muži sestupovat po svahu dolů k vesnici, kterou tvořilo 51 týpí a zhruba 250 obyvatel. Jeli nalehko, odložili vše nepotřebné. Brzy dosáhli okraje stáda poníků a vyděšená zvířata se dala na úprk. Tento fakt spolu s hustou mlhou však na chvíli pomohl postupujícím kavaleristům, jejichž pohyb po namrzlé sněhové krustě vydával značný hluk. V momentě, kdy vzhledem k mrtvolnému klidu Custer pojal podezření, že je vesnice prázdná, se z jejího druhého konce ozval výstřel. „Spusťte Garry Owen“ zakřičel velitel Sedmé kavalérie na svou kapelu, aby začala hrát „hymnu“ regimentu. Hudba zahrála několik tónů, ale zimou ztuhlé rty zabránily muzikantům pokračovat a jejich snažení navíc zastínilo troubení do útoku. Do pestré směsice melodií se ozval jásot modrokabátníků řítících se mezi stany. Podřimující válečníky výstřel, který vypálil přímo Černý kotlík, rychle vzpamatoval a nyní se chápali svých pušek, luků a dalších zbraní. Někteří vyběhli ze stanů a hledali úkryt mezi stromy, jiní skákali do potoka a po pás ve zmrzlé vodě se škrábali na břeh, kde hledali opěrné body pro zahájení odvetné palby. Vojáci pálili z karabin Spencer a pistolí mezi stany na všechno, co se pohybovalo. Indiáni palbu zdatně opětovali a v prvních okamžicích byl v sedle svého koně zastřelen poručík Hamilton. Vojín Danderson vzpomínal, že stříleli na všechno co mělo na temeni černý uzel vlasů. Také zvědové z kmene Osagů s chutí řádili a zabíjeli ženy a děti bez rozdílu, až je Custer musel napomenout. V boji podobného druhu bylo někdy těžké rozlišovat mezi dospělými bojovníky a dětmi, neboť indiánští mladíci ve věku dvanácti až čtrnácti let už byli zdatnými střelci a mohli vojáka stejně dobře zastřelit jako starší válečník.
Zřejmě největší radost z Custerova útoku měla běloška Clara Binnová, kterou i s jejím synkem Williamem Šajeni unesli. Dlouho se však neradovala, indiáni ji během bojů v táboře zabili a jejímu synovi rozdrtili lebku válečnou sekerou. Kavaleristé brzy poznali, že v sedlech koní nebudou schopni úspěšně soupeřit s válečníky schovanými za stromy nebo na březích potoka a proto mnozí sesedali a zahájili pěší styl boje. Ostrostřelci bojovali takto velmi úspěšně již od začátku. Mnohým indiánům se podařilo uniknout hned v úvodu boje mezerou v obklíčení a nyní unikali ve směru ostatních vesnic. Černý kotlík přežil Sand Creek, ale tentokrát už tolik štěstí neměl. Snažil se uprchnout i se svou ženou, kterou posadil před sebe na koně, ale vojenská kulka usmrtila oba. Opěšalí kavaleristé velmi brzy vyčistili přesnou střelbou stanoviště Šajenů mezi stromy a na březích potoka a bitva se zdála být rozhodnutá. Válečníků v okolí vesnice však překvapivě přibývalo. Custer se znepokojením pozoroval dalekohledem rojení indiánů na okolních kopcích a zjistil, že jsou na koních, dobře oblečeni a po zuby ozbrojeni. Zjevně to nebyli uprchlí polonazí válečníci z vesnice. V místech, kde vojáci dle rozkazu odložili kabáty a torny všechny věci zmizely. Custerův pes Blucher tu ležel na zemi mrtvý s tělem prostřeleným šípy.
Custer neváhal, nechal shromáždit 53 zajatých žen a dětí a zavolal tlumočníka. V jednom ze stanů proběhl rozhovor s několika indiánkami. Sestra Černého kotlíka jménem Mahwissa poté informovala Custera, jaký tábor vlastně napadl a kolik vesnic je v blízkém okolí. Vítězství nad nejvýchodnějším táborem v celém řetězci nepříliš vzdálených táborů se brzy mohlo změnit v katastrofu. Mahwissa náhle vstala a spojila Custerovu ruku s rukou mladé sedmnáctileté indiánky jménem Monahsetah, neteře Černého kotlíka a prohlásila ho jeho ženou. Custer obřad rezolutně odmítl, neboť byl ženatý s Elizabeth, ale jeho kontakty s mladou Šajenkou později pokračovaly a bylo známo, že „zaměstnával“ indiánské ženy jako tlumočnice i když ve skutečnosti jazykové znalosti neměly.
Indiány, kterým se podařilo uprchnout, se rozhodl pronásledovat major Joel H. Elliot. Bez vědomí svého velitele a s výkřikem „Z toho bude povýšení nebo rakev“ se major s devatenácti muži pustil východním směrem. Pronásledování trvalo ještě asi tři kilometry. Poté Elliot se svými muži narazil na větší skupinu indiánů, kteří spěchali na pomoc napadené vesnici. Z pozdějších výzkumů se ukázalo, že Elliotovi muži uvázali všechny koně dohromady a vytvořili pevnou půlkruhovou obrannou formaci. Své životy neprodali lacino, ale přesila je nakonec převálcovala. Když Elliota po několika dnech nalezli, měl dvě kulky v hlavě, uříznutou pravou ruku, téměř uříznutou levou nohu, hluboké zářezy na obou nohách a v pravém třísle, uříznutý malíček levé ruky a řeznou ránu na krku. Povýšení se tedy nedočkal a byla z toho jen rakev.
Rychle zpátky
Po Elliotových stopách postupoval i poručík Godfrey, který se rychle vrátil a informoval Custera o střelbě z Elliotova směru postupu a blížících se indiánech z dalších táborů. Kavaleristé udělali inventuru zabavených věcí a ve stanech bylo nalezeno velké množství dopisů, fotografií, oděvů a dalších důkazů o přepadech bílých osadníků. Stádo 875 indiánských poníků bylo zajištěno na jednom místě a Custer rozhodl o jejich likvidaci. Pokud by chtěli tak velké stádo někam přemístit, měli by značný problém, vázalo by to značné množství mužstva a navíc by indiáni zřejmě vyvinuli maximální úsilí jim koně ukrást. A zbavit indiány mobility byl jeden ze základních cílů akcí proti nim. Kulce unikla asi stovka poníků, která byla určena pro dopravu zajatců a nějaké si vybrali Osagové. Custer si nechal jedno týpí jako suvenýr a zbytek stanů s kompletními zásobami kavaleristé spálili.
Custer musel rychle rozhodnout a zvolil na první pohled sebevražedný plán dalšího postupu. Vyjel východně přímo ve směru dalších vesnic. Věřil, že bojovníci pozvolna obklopující jeho pozici otočí své koně a budou prchat k táborům, aby ochránili ženy a děti. Ve vhodný okamžik změní směr postupu, stočí se na sever a bude postupovat ke Camp Supply. Trubači dali povel k nasednutí až kolem deváté hodiny večerní v naprosté tmě. Bojovníci z okolí opravdu uvěřili Custerovu manévru a v obavách o osud svých vesnic otáčeli koně a tryskem je hnali zpátky. Asi po hodině Custer změnil směr postupu a kolona prudce zatočila na sever k místu, kde ve volné prérii zanechali vozy se zásobami pod zajištěním malé jednotky. Měli jednoho mrtvého a čtrnáct kavaleristů bylo zraněno. O dvaceti mrtvých Elliotovy skupiny zatím nevěděli. Mrtvé indiány nikdo nepočítal. Custer uvedl 103 válečníků, což je dost nadsazené číslo. O mrtvých ženách a dětech se samozřejmě vůbec nezmiňoval. Odhadem bylo mrtvých kolem stovky, z toho až sedmdesát obětí tvořily ženy a děti.
Skvělé vítězství, kritika, veřejné mínění a masakr
Sheridanovo zimní tažení bylo v ostrém kontrastu s Hancockovými neúspěchy předchozích měsíců hodnoceno velmi dobře a přestože indiáni pokračovali i v roce 1869 v nájezdech, jejich aktivita na jižních pláních postupně polevovala. Všichni důstojníci Sedmé kavalérie však Sheridanovo nadšení nesdíleli. Zejména F.Benteen Custera tvrdě kritizoval za to, že nechal napospas Elliota a nepátral po něm. Rovněž veřejné mínění na Východě se po zprávách o likvidaci šajenské vesnice pohoršovalo nad postupem armády, která se opájela výrazným úspěchem. Černý kotlík byl vnímán jako náčelník, jenž usiloval o mír a přátelské vazby s bílými a jeho likvidace pobouřila mnoho sympatizantů. Washita byla označena jako masakr.
Použité zdroje :
Louise Barnett - Touched by Fire: The Life, Death and Mythic Afterlife of George Armstrong Custer ( 1996 )
George Armstrong Custer - My Life on the Plains ( 1874 )
Evan S. Connell - Son of the Morning Star ( 1984 )
Edgar I. Stewart - Custerś Luck ( 1955 )
Jeffrey D. Wert - Custer : The Controversial Life of George Armstrong Custer ( 1996 )
Robert M. Utley - Cavalier in Buckskin : George Armstrong Custer and the western Military Frontier ( 1988 )
George E. Hyde - Lid Rudého Oblaka ( 1975 )
Samuel A. Southworth - Velká přepadení ( 2004 )
Stan Hoig - The Peace Chiefs of the Cheyennes ( 1980 )
