Bitva u Beecherova ostrova je neznámou epizodou indiánských válek

Příčiny

Masakr Šajenů u Sand Creeku v roce 1864 a vypálení vesnice u Pawnee Forks generálem Hancockem v roce 1867 vydráždilo zejména bojovné skupiny Šajenů, Arapahů a Lakotů. Na území teritoria Colorado navíc neustále pronikali noví osadníci, které sem už v roce 1858 přivábila naleziště zlata. Část náčelníků preferovala mírové soužití i za cenu mnoha ústupků a nevýhodných smluv, ale některé válečnické společnosti, jako například známí šajenští Psí muži (také Psí vojáci), byly rozhodnuty proti bílé rozpínavosti bojovat a smlouvy podepsané pouze malou částí kmene neuznávaly. Cílem jejich nájezdů se staly karavany nových osadníků, farmy již usedlých rodin, železniční stanice, sklady proviantu i vojenské posádky.

Generál Sheridan měl za úkol jejich řádění zastavit. Poučen nezdary svého předchůdce ve velení, generála Hancocka, rozhodl se v bojích proti indiánům pro změnu strategie. Jeho původním záměrem bylo využít k akcím proti domorodcům zimního období, kdy budou indiáni trvale usazeni ve svých zimních táborech, budou méně bojeschopní a bude možné je obklíčit, zlikvidovat jim koně, spálit týpí i zásoby potravin. Ovšem situace vyžadovala rychlé řešení a čekat na zimní měsíce nebylo možné. George A. Forsyth z 9. kavalérie navrhl Sheridanovi, že vybere mezi civilisty zkušené a odolné hraničáře, kteří budou okamžitě naverbováni jako stopaři pro akce proti nepřátelským indiánům. Armáda nemohla obrovské území pokrýt dostatečným počtem kavaleristů a pěchota nebo dělostřelectvo nebyli v boji proti mobilním indiánům na koních smysluplnou složkou. Zkušení, bojem s indiány otřískaní hraničáři poskytnou lepší službu.

George Alexander Forsyth

G.A. Forsyth byl rodák z Muncy v Pennsylvánii, kde se 7. listopadu 1837 narodil. Zúčastnil se všech významnějších akcí potomacké armády v americké občanské válce. V září 1861 se stal nadporučíkem v 8. illinoiské kavalérii a v únoru 1862 byl povýšen na kapitána. Aktivně zasáhl do bojů v tažení údolím Shenandoah v roli pobočníka právě generála Sheridana. V roce 1864 přišlo další povýšení na plukovníka a konečně 13. března 1865 dosáhl hodnosti brigádního generála dobrovolnických jednotek. Po skončení občanské války zůstal v pravidelné armádě a po vzniku deseti jízdních regimentů byl v hodnosti majora přidělen k 9. kavalérii americké armády.

Aktivita hraničářů

Úspěšný veterán občanské války vybral pro akce proti indiánům u pevností Fort Hays a Fort Harker společně se svým kolegou poručíkem Frederickem Henry Beecherem, veteránem od Gettysburgu z 3. pěšího regimentu, zkušené hraničáře. Každý člen této jednotky měl mírně nadstandardní kavaleristickou výzbroj, tvořenou sedmirannou opakovačkou Spencer model 1865 se 140 náboji, revolverem Colt model 1860 s 30 náboji a kromě deky, lasa, cínového náčiní, tlumoku na chleba a nože také zásobu potravin na sedm dnů. Přestože byli Forsythovi zvědové organizováni jako kavaleristická jednotka, nebyli oficiálně vojáky americké armády. Byli zahrnuti ve vojenských hlášeních jako zaměstnanci proviantního oddělení. Jejich základní plat byl 50 dolarů měsíčně a 18 mužů mělo obdržet dalších 25 dolarů měsíčně za poskytování vlastních koní a vybavení. Čtyři mezci nesli táborové kotlíky, zdravotnické potřeby, krumpáče a lopaty, kávu a sůl a dalších 4000 nábojů.

Tato padesátičlenná jednotka patrolovala na přelomu srpna a září až na hranice dnešní Nebrasky a poté se stočila jihovýchodně směrem do pevnosti Fort Wallace v Kansasu, kam dorazila v noci 5. září 1868. Během tohoto období bezvýsledně pátrala po stopách indiánů. Teprve 10. září dopoledne obdržel Forsyth informaci o napadení nákladního vlaku na železnici Kansas Pacific, zhruba 21 kilometrů od pevnosti poblíž opuštěného městečka Sheridan v oblasti Logan County. Major se svými muži vyrazil po stopách nájezdníků, což měla být asi pětadvacetičlenná skupina bojovníků. Během pronásledování narazili na širokou stopu velkého množství poníků a pozůstatky opuštěného většího ležení. Stopy je zavedly do Colorada k přítoku řeky Republican a Forsyth se rozhodl pro útok na vesnici i když očekával značnou přesilu indiánů.

Dopoledne 16. září byly stopy stále čerstvější a za soumraku se utábořili na jižním břehu potoka Arikaree, naproti ostrůvku tvořeného říčním pískem, který se tvořil v letních měsících, kdy stav vody v potoce poklesl a vytvořil uprostřed koryta ostrůvek. Zhruba 19 kilometrů po proudu byly dvě velké vesnice Lakotů a šajenských Psích mužů, doplněné několika stany Arapahů. Forsyth plánoval útok hned za svítání a netušil, že indiáni už o jeho pohybu mají přesné informace. Major však tušil blízkost těžkého střetnutí a po neklidné noci dal hned za svítání rozkaz sedlat koně. To už se na obzoru objevila skupina válečníků a indiáni Forsytha s útokem předešli.

Obrana ostrůvku

Přesná střelba z opakovaček však útočníky udržela na uzdě a umožnila majorovi se zkušenostmi protřelého vojáka z občanské války rychle posoudit situaci. Vzhledem ke vzrůstajícímu počtu útočníků rozhodl o přesunu na ostrůvek porostlý několika topoly, jenž vyhodnotil jako nejlepší obranný post. Hraničáři se přebrodili, přivázali koně ke stromům a počali kopat v říčním písku okopy. Indiáni s tímto manévrem nepočítali a rozhodli se pro útok z obou stran. To už se obzor zcela rozjasnil a bylo vidět obrovské rojení válečníků všude kolem. Informace o počtu nájezdníků se hodně různí, prameny hovoří o 200 až dokonce snad tisícovce bojovníků. Indiáni zaútočili z obou stran, když byli odraženi přesnou salvou spencerovek zalehávali do trávy a pálili na ostrůvek z úkrytu. Útočníci počítali s tím, že obránci budou hned po první salvě nabíjet, ale sedmiranné spencerovky jim udělaly čáru přes rozpočet a stále další salvy srážely bojovníky ze hřbetů koní, nebo zasahovaly opěšalé Šajeny, Lakoty a Arapahy. Forsyth hned první den utrpěl lehčí zranění hlavy a kulka ve stehně mu zlomila nohu, ale střelu si sám nožem dokázal vyříznout. Daleko hůře dopadl sedmadvacetiletý poručík Beecher, vlastenec raněný v bitvě u Fredericsburgu a Gettysburgu v bitvách občanské války, jenž byl zabit a s ním také doktor Mooers, George W. Culver a William Wilson. Dalších patnáct hraničářů bylo zraněno. Právě na počest padlého F.H. Beechera byla celá bitva pojmenována. Indiánská střelba také zabila mnoho koní, zbytek museli stejně postřílet jejich majitelé, aby z jejich těl vytvořili obranný val, za který se ukrývali. Oběti byly i v řadách indiánů. Významný náčelník severních Šajenů a lídr válečnického spolku Psích mužů známý jako Římský nos (angl. Roman Nose, šajensky - Wóhko´xénéhe) nebo Orlí nos či Zahnutý nos ( nezaměnit s jiným významným náčelníkem jižních Šajenů , který se jmenoval Henry Roman Nose) podlehl večer svým zraněním z boje, poté co byl sestřelen z koně. Před bitvou měl prodělat očistný proces, neboť při návštěvě tábora Lakotů snědl chléb, při jehož přípravě byla použita železná vidlička, což znamenalo narušení jeho medicíny. Z časových důvodů už očistu nestihl a správně se proto neměl bitvy zúčastnit. Přestože o této skutečnosti věděl a předpověděl svůj konec, do bitvy zasáhl a skutečně byl zabit. Do jaké míry šel smrti naproti okázalým přejížděním před valem obránců, je otázkou.

Podobně dopadlo také několik dalších bojovníků. V noci na 18. září bylo Forsythovi jasné, že bez pomoci zvenčí se jeho jednotka z této situace nedostane i když se první den bránila velmi dobře. Bylo nutné vyslat dva muže, kteří by se pokusili proniknout obklíčením a dosáhnout pevnosti Wallace vzdálené 110 kilometrů, odkud by pak dorazil pomocný oddíl. Velitel zvědů Sharp Grover namítl, že tento úkol bude takřka nesplnitelný. Forsyth ovšem načmáral na vytržený list ze svého deníku vzkaz pro plukovníka Bankheada v pevnosti Wallace a ještě v noci vyrazila dvojice stopařů Simpson Everett Stilwell a Pierre Trudeau. Sebou měli trochu koňského masa a na nohou pouze punčochy s botama okolo krku našlapovali zpočátku pozadu, aby zmátli pronásledovatele. Pak se plazili asi pět kilometrů a přes den se museli schovávat, třeba v mrtvole zabitého bizona, aby nebyli objeveni. Dva dny po jejich odchodu rozhodl Forsyth zmítán starostmi o osud první vyslané dvojice o vyslání další dvojice stopařů, která se pokusí projít obklíčením. Situace byla den ode dne stále horší. Sám Forsyth těžce zraněný z prvního dne na tom nebyl nejlépe. Hned v prvním dnu ztratili obránci navíc všechny muly se zásobami a byly tak odkázáni pouze na koňské maso a říční vodu. Panující vedro však koňské mrtvoly rychle měnilo v hnijící nechutné hromady masa obletované ze všech stran hejny much. Atmosféru bojiště tak dokresloval vzduch prosycený hnilobným zápachem zkaženého masa, sténáním zraněných mužů a nářkem indiánských žen nad padlými válečníky z okolních kopců. Další dvojice stopařů John J. Donovan a Allison J. Pliley vyrazila opět v noci. Trudeau z první skupiny sice sotva stál na nohou a musel být Stilwellem podpírán, druhá dvojice měla strašlivě oteklé nohy silně rozdrápané vegetací, ale přesto se oběma zuboženým dvojicím podařilo proniknout obléhateli a přivést pomoc.

Záchrana

Pomoc směřovala k místu bitvy ze tří stran. Podplukovník Louis H. Carpenter s dvěma kompaniemi 10. jízdního regimentu tvořil první záchranný proud, druhým byl major Brisbine s dvěma kompaniemi 2. kavalérie a poslední, kdo opustil brány pevnosti Wallace a vydal se na pomoc opět z jiné strany byl kapitán Bankhead se stovkou mužů z 5. pěšího regimentu. Jako první dosáhl místa střetu 25. září Carpenter a našel vyčerpané, zraněné, špinavé a nemocné muže živé i mrtvé sdílející společně vykopané jámy, odkázané pojídat hnijící koňské maso a pít vodu z říčky. Nad celým místem bojiště se vznášel strašlivý zápach a kroužily tisíce much. Indiáni, kterých už na bojišti bylo podstatně méně než v prvních dnech útoku, se po příchodu posil rozutekli a obléhaní mohli bouřlivým jásotem, veselým máváním rukou a slzami štěstí přivítat své zachránce. Stav obránců už byl tak mizerný, že by zřejmě stačil jeden prudší výpad a válečníci by zřejmě ostrov dobyli. Ovšem indiány už obléhání také unavilo, navíc měli rovněž dost mrtvých, mnohem později jeden lakotský stařešina jménem Ohnivý hrom, účastník bitvy, hovořil až o stovce mrtvých bojovníků. Carpenter ihned po zajištění celé oblasti nechal postavit větší množství stanů a stateční obránci byli přemístěni z dosahu velkého zápachu asi padesáti mrtvých zvířat do stanů na čerstvém ovzduší. Přímo na místě bitvy zemřelo pět mužů - poručík Beecher, Culver, Farley, Willson a doktor Moers. Později svým zraněním podlehl už v nemocnici ještě Walter Armstrong, čímž počet obětí bitvy vzrostl na konečných šest mužů. Zraněno bylo dalších patnáct obránců. Forsyth a jeho muži se vrátili do Fort Wallace 27. září pod ochranou Carpenterovy 10. kavalerie. George A. Custer označil bitvu po svém příjezdu 30. září do Fort Hays jako největší bitvu s indiány, samozřejmě ještě netušil co ho čeká…

Bojiště a památník

Kdysi bezejmenný písčitý ostrůvek uprostřed říčky Arikaree získal své nesmrtelné jméno. Šajeni si bitvu pamatují jako „Boj, ve kterém byl zabit Římský nos“. Na jaře 1869 se pro ostatky mužů vrátil na místo střetu kapitán Brown, ale našel pouze zbytky těl Culvera a Farleyho. Ostatky Beechera, Willsona a Moerse už v hrobech nebyly. Zřejmě je vykopali indiáni a odnesli. Culver a Farley byli znovu pohřbeni ve Fort Wallace. V roce 1905 byl na místě bitvy postaven památník a slavnostního otevření se zúčastnil i Forsyth, jenž naznačil, že možná nejde o přesné místo bitvy. V roce 1930 poničila památník povodeň, ale byl znovu obnoven. Dvojice vědců, Dr. Jeff Broome a Dwight Clark, po detailním průzkumu bojiště, srovnání Forsythova náčrtku místa bitvy a map z roku1872 a1873 nicméně přišla s názorem, že skutečné místo bitvy se nachází sedm mil západně od památníku. V roce 1976 bylo místo bitvy zapsáno do Národního registru historických míst v USA ( National Register of Historic Places ). Památník se nachází na křižovatce County Road a říčky Arikaree, asi 10 mil jižně od křižovatky Hiway 385 a County Road, jižně od dnešního sídla Wray ve státě Colorado.

Zdroje:

Donald Dixon - Hero of Beecher Island: The Life and Military Career of George Alexander Forsyth. - University of Nebraska Press, 1997

Addison Erwin Sheldon - History and Stories of Nebraska. The battle of the Beecher Island - The University Publishing Co., Chicago, IL and Lincomn, Ne, 1914

Yenne, Bill - Indian Wars: The Campaign for the American West. Westholme, Yardley, PA, 2005

https://csmsgeologypost.blogspot.com/2015/04/non-geology-post-battle-of-beecher.html

https://warfarehistorynetwork.com/article/desperate-stand-at-beecher-island/

en.wikipedia.org/wiki/ Battle_of_Beecher_Island