Článek
Trnitá cesta
Clint Eastwood neměl k oboru herectví zrovna vydlážděný chodníček. Jako syn sanfranciského železárenského dělníka protloukajícího se během velké hospodářské krize ve třicátých letech 20. století Kalifornií, měl mizerné vyhlídky. Od začátku se tak spíše musel těžce probíjet než jen volně procházet stezkou života, což ho k jeho prospěchu jen zocelilo. Po maturitě na průmyslovce to zkoušel jako honák, dřevorubec, topič a v barech jako slušný pianista sjížděl klaviaturu. Kvůli věku se vyhnul druhé světové válce a té korejské se vyhnul jen o vlásek, protože díky plaveckému talentu dělal v armádě instruktora na základně Fort Cord. Kolegové v uniformě, kteří přičichli k filmové branži mu pak nadšeně líčili úžasný herecký svět, který hned po vojně spěchal sám ochutnat, leč zprvu převažovala jen žlučovitá hořkost. Clint se mihnul v béčkových hororech, sci-fi propadáku a levných westernech, ale honorář k uživení nestačil a musel tak ještě prodávat bazény a díky urostlé postavě dělal i osobního strážce.
Jeho zajímavá tvář a šlachovitá štíhlá téměř 190 centimetrů vysoká postava se však musely prosadit. Ve Spojených státech však jeho zjev zprvu příliš neupoutal. Američanům vadil kupříkladu jeho příliš nápadný ohryzek. V seriálu Rawhide z kovbojského prostředí si sice na sedm let střihnul jednu z hlavních rolí, ale byla to pořád jen televize. A tak do hry vstoupila Evropa a Clint marně doma usilující o pořádnou roli, kývnul na nabídku Sergia Leoneho, který si všimnul Rawdyho Yatese z televizního seriálu Rawhide o kterém před italským režisérem kdosi letmo utrousil „jo, ten vypadá jako kovboj“.
Pro hrst dolarů (1964)
Clint tedy zamířil v roce 1964 do Itálie, která byla v té době považována za druhý nejdůležitější stát světa filmu. Svou první cestu do Evropy bral jako spíše příjemný výlet od kterého průměrný televizní herec neočekával žádné hlasité bouchání na zatím pro něho po čertech pevně zamčená vrata Hollywoodu. Však také nebyl Leoneho první volbou, ale ubohé anglické dialogy vůbec nezaujaly původně osloveného Charlese Bronsona a dost nízký rozpočet neumožnil angažovat ani hvězdného Henryho Fondu nebo Jamese Coburna, který si řekl o 25 tisíc dolarů. Roli odmítl i herec Richard Harrison, který Leonemu doporučil Eastwooda.
Clint se spokojil s patnácti tisíci dolarů, přivezl si vlastní ošuntělé hnědé kovbojské boty a ostruhy. Preferoval boty s hranatou špičkou, protože mu prý jiné varianty připadaly nepohodlné i když kovboji volí obecně spíše boty s kulatou a špičatou špičkou. To usnadňuje vsunutí a vysunutí boty do a ze třmenů na koňském sedle. Většinou nosil kalhoty přes boty, ale v některých scénách nosil kalhoty zastrčené do bot, což prozrazovalo, že jsou na výšku do poloviny lýtek. Výrobce je neznámý, ale nejblíže je snad značka Tecovas Johnny nebo Frye, ale to jsou jen spekulace.
Podle režiséra vypadal příliš mladě a nevině, strniště a doutník měly jeho vizáži zajistit drsňácký vzhled a přidat roky. Clint tedy nahodil drsňácký vzhled s neholeným strništěm a rovněž nezbytným doutníčkem líně se převalujícím v koutku úst. Byl přitom nekuřák, ale Leone na tom trval. Clint u toho dost trpěl, ale vidět to nebylo. Dokonce později přiznal, že díky kouření se dostal do té správné nálady, kterou drsňák potřeboval. Z rozpočtových důvodů byla ve filmu použita také zbraň a opasek s pouzdrem, které Clint používal v seriálu Rawhide.V prvních dvou dílech dolarové trilogie používal legendární jednočinný Colt 1873 SAA, tedy zbraň, kterou má v ruce téměř každý kovboj a dobyla Divoký západ. Blonďák v poslední části trilogie odehrávající se poněkud dříve za občanské války, musel přezbrojit. Zase tak moc si s dobovou přesností ale tvůrci hlavu nelámali a ani o to přece nejde. V Hodném, zlém a ošklivém je Clint ozbrojen konverzním na jednotné náboje předělaným, původně perkusním revolverem. Perkusní Colt Navy 1851, tedy revolver na černý střelný prach a olověnou střelu nabíjený zepředu pomocí výklopné nabíjecí páky pod hlavní do otočného válce, byl podle návrhu Ch. Richardse, zaměstnance firmy Colt, přestavěn na zbraň ráže .38 střílející jednotným kovovým nábojem, což samozřejmě výrazně usnadnilo nabíjení. Revolverová konverze vyrobená k filmovým účelům italskou firmou Aldo Uberti se ovšem od té skutečné existující liší a tak vnikla speciální tzv. „filmová zbraň“, která se díky mnoha westernům stala legendou. Nazvaná „Man with No Name“ se objevuje i v dalších spaghetti westernech a nejen v těch s Eastwoodem. Colt z poslední části trilogie tedy ve skutečnosti nikdy neexistoval a byl vyroben pouze jako filmová zbraň. Má kupříkladu stále nabíjecí páku perkusního revolveru pod hlavní, kterou originální Richardsova konverze neměla. Uberti tuto speciální oblíbenou repliku stále vyrábí. Ale nebudeme se v tom šťourat a konverzní revolvery Colt jsou navíc hodně složité téma. To je jako popisovat, co si to Tuco v krámě s vyděšeným prodavačem vlastně skládal za svůj ideální revolver…
Naprosto nepřehlédnutelným kusem oděvu se stalo ikonické pončo, jehož původ se stal předmětem dohadů a spekulací. Sergio Leone ho údajně sehnal někde ve Španělsku, protože se mu nelíbilo to, které si Eastwood přivezl z Kalifornie. Nikdo přesně neví, kde ho Leone koupil. Clint zase tvrdil, že si pončo koupil ve Western Costume Company v Hollywoodu. Na jedné fotce z natáčení je vidět, že podobné pončo má na sobě i Sergio Leone. Existovalo tedy jedno americké a jedno španělské pončo? Vroce 2020 Clint v rozhovoru řekl o ponču následující: „Mám jen jedno pončo. Je oboustranné, z jedné strany olivově zelené a z druhé hnědé. Mám ho schované ve vitríně a nikdy jsem ho nevypral.“ Design je jasně inspirován vzory indiánů kmene Navahů z jihozápadu Spojených států. Vzor je tvořen vyšívaným prošíváním. Kam se podělo Leoneho pončo se neví a záhada dvou kusů ikonické textílie asi zůstaně nevyřešena.
V Americe šedesátých let skomírající westernový žánr se Leone pokusil přivést k životu na evropské filmové scéně po vzoru veleúspěšných západoněmeckých mayovek i když scénář „Per un pugno di dollari“ žádnou resuscitaci zrovna nesliboval. Jako rodilý mluvčí se však Clint s mizerně temným, dlouhým a suchým scénářem v angličtině moc nemazal a pěkně si ho upravil podle sebe. Cizí i vlastní proslovy dramaticky zkrátil a přidal vtipné slogany. Vsadil na drsný kamenný výraz, moc nemluvil a raději za sebe nechal promluvit svůj kolt. Leone se v žertu vyjádřil, že na Clintově hraní se mu líbí, že má jen dva výrazy tváře – s kloboukem a bez. Zaujala ho zejména Clintova specifická chůze. Muž beze jména, potulný cizinec v zaprášeném ponču na mizerné herce vjel na scénu a začal zlatým písmem psát legendu. Námět Leone odvodil z filmu Yojimbo, samurajského Tělesného strážce japonského génia A. Kurosawy z roku 1961.
Leone využil osvědčené španělské exteriéry a krajinu kolem Almerie. Rozpočet ho přinutil využít i použité kulisy z filmu Zorro. Za 200 tisíc dolarů natočil nečekaně úspěšný film a založil nový westernový subžánr. Původní verze byla příliš dlouhá a ještě mnohem drsnější a tak se dost stříhalo až na přijatelných 96 minut celkové stopáže. Clinta obklopil Leone pouze evropskými herci. Jako hrobník zaujal herec Josef Egger z Vídně, druhý nejvyšší honorář dostala tehdy slavná německá herečka Marianne Koch a svou skvělou westernovou kariéru započal italský divadelní herec Gian Maria Volonté. Leoneho filmům samozřejmě výrazně pomohla také brilantní hudba naprostého génia Ennia Morriconeho. Italský hudební skladatel dokáže skloubit nemožné a tak pestrou paletu zvuků v podobě mexické trubky klidně řízne elektrickou kytarou, slyšíme pískání, aby vše před střelbou dramaticky utichlo. Leone film natočil pod pseudonymem Bob Robertson jako poctu svému otci.
Film v Evropě vzbudil velký ohlas, ale na úspěch v USA se muselo tři roky počkat, protože Kurosawa se soudil kvůli autorským právům a soud vyhrál. V roce 1967 však po prvním kole promítání v kinech vydělal snímek v USA slušných 3,5 miliónu dolarů. Pro hrst dolarů zaujal, ale to lepší teprve přišlo. Zatím poslední informace o připravovaném remaku zmiňuje jen to, že ho bude produkovat Gianni Nunnari, Simon Horseman, Enzo Sisti a Jolly Film sídlící v Římě, se záměrem uctít Leoneho klasiku a její odkaz a zároveň vdechnout nový život žánru spaghetti western, jehož pravidla film Pro hrst dolarů napsal. Tak uvidíme.
Tohle nejsou boty Clinta Eastwooda, ale moje. Jsou od španělského výrobce John West a jako ilustrační by snad mohly posloužit.
Pro pár dolarů navíc (1965)
V tomto prostředním snímku dolarové trilogie už si Leone mohl trochu více pískat. Měl k dispozici o 400 tisíc větší rozpočet a tak pokukoval opět po větších jménech než byl zatím Eastwood, ale zaplať pánbůh, že to s Bronsonem, Fondou a Lee Marvinem nevyšlo. A tak přijel zase o fous lepší Clint a s ním zatím neznámý americký herec Lee Van Cleef. Ten po bouračce v roce 1959 utrpěl zranění kolena, které ho limitovalo při hledání hereckého džobu v USA a přežíval jak se dalo. Z jiného důvodu, ale podobně neúspěšný doma tedy kývnul na nepříliš závratných 17 tisíc dolarů, aby měl alespoň na elektřinu a udělal hodně dobře, podobně jako Clint před rokem. Ten už si mohl říct o gáži padesát tisíc dolarů.
Leone tentokrát naservíroval mnohem chutnější menu, než před rokem, kdy se jen zahříval. Lepší a vtipnější scénář byl přitom zároveň zase hodně jednoduchý. Vsadil na dosud neokoukanou sortu lovců lidí, kdy prostě dva dost rychlí pistolníci hodlají jen dopadnout desperáta a mrtvého či živého ho předat spravedlnosti. Oním desperátem je psychopatický deviant El Indio v podání opět vynikajícího Volontého. Členem jeho bandy je charismatický zjev v podání Klause Kinského jako zlého hrbáče a zbytek zarostlých, umaštěných, opilých, náboji opásaných exoticky vyhlížejících individuí ho v Indiově gangu doplňuje více než skvěle. A pak se do hrnce jen přidá trochu koření, kdy jeden je rebel a druhý yankee, jeden mladý hejsek a druhý už s pár křížky na kontě. Cleef nečekal druhou hlavní roli, která ho katapultovala k vzletné italské kariéře. Vystupuje jako intelektuální rozvážný pistolník Douglas Mortimer s neobyčejně rozsáhlým zbrojním arzenálem, kdy dle potřeby tasí tu kolt a tu zase pušku. S neodmyslitelnou lulkou v ústech a černém haveloku odhaluje jak dobře dával pozor na hodinách chemie, neboť zručně za pomocí kyseliny otevírá sejf. Clint jako Monco, tedy Jednoruký, podle koženého nátepníku na paži, který odhaluje jeho střeleckou prioritu je proti němu na nižší intelektuální úrovni vhodný na spíše černou práci. Při vzájemném kočkování a efektním odstřelování pokrývek hlavy je míra vzdělání a inteligence ovšem úplně podružná, tady rozhoduje jen rychlá a přesná muška.
Leone představil prvky, které se staly poznávacím znamením všech dalších spaghetti westernů. Velké detaily na oči, nekonečně prodlužované napětí a kapky potu stékající po obličeji. Svou genialitu do detailu rozehrává opět Morricone, kdy každý ze tří hlavních hrdinů je symbolizován jiným hudebním nástrojem a naprosto geniální je melodie kapesních hodinek, které jsou odpočtem času před střeleckými souboji. Natáčelo se na lokalitách ve španělské Andalusii, u Madridu a v Římě. Zaujala zejména bílá vesnička LosAlbaricoques v andaluském přírodním parku Cabo de Gata-Nijar. V Itálii se film stal exportně nejúspěšnějším dílem v historii země a hluboce smeknout musely i Spojené státy.
Hodný, zlý a ošklivý (1966)
Leone kul železo dokud je žhavé a v závěrečném díle trilogie nabídl titul, který se stal naprostou klasikou žánru a čerpali z něho později takoví lídři světové režie jako třeba Tarantino. Clint jako Blonďák i do třetice navlékl už své legendární pončo, do koutku si vetknul doutníček a přidal svůj typický drsňácký škleb cynického pistolníka, který je trochu podivný Hodný. Chamtivý zabiják Krásnoočko se podle potřeby převléká do různých oděvů a Lee Van Cleef je Zlý. Parťákem Blondieho a jeho účelovým spojencem se stal mexický bandita Tuco v podání famózního Elli Wallacha, známého Calvery ze Sedmi statečných a ten je Ošklivý. Každý z tria těchto chlápků zná jen zčásti tajemství o pokladu na hřbitově Sad Hill, což je nutí nechat naživu toho druhého až do závěrečné scény. To vše na pozadí krvavé americké občanské války let 1861-62.
Štědrý rozpočet umožnil zbudování nákladných lokací a Leone vůbec nešetřil. Prostudoval si historii konfliktu na území Nového Mexika a Texasu. Vsadil opět na prověřené Španělsko a natáčelo se i v římském studiu Elios. Fascinující scénou je boj o most přes Rio Grande s jehož stavbou a nejen s ní pomáhala i španělská armáda. Velkolepé jsou bojové scény, ale v dunění děl se neztrácí ani silné protiválečné vyznění filmu odhalující utrpení raněných nebo kruté praktiky v zajateckých táborech. Na druhé straně nechybí ani humor v podání Tuca a Wallach zřejmě podal svůj životní herecký výkon. Morricone dodal opět skvost do výkladní skříně filmové hudby, kameraman Tonino Delli Colli nabídl úchvatné obrazy a Clint si za tu parádu vydělal 250 tisíc dolarů. Film byl absolutním světovým trhákem a v USA jen v první fázi promítání vydělal 20 miliónů dolarů. Tím však spolupráce Leoneho s Eastwoodem, Lee Van Cleefem a Wallachem skončila. Muž beze jména se totiž stal definitivně mužem s hodně zvučným jménem.
Zdroje:
https://factrepublic.com/facts/19663/
https://tribune.com.pk/story/2462756/clint-eastwood-settles-debate-on-the-true-colour-of-his-iconic-poncho
https://www.kerberostrade.cz/katalog/revolver-colt-navy-1851-conversion-man-with-no-name-r-38-spec/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mu%C5%BE_beze_jm%C3%A9na
Karel Jordán - Tenkrát na západě, český průvodce světovými westerny
časopis Střelecká revue, červenec 2009 - článek Konverzní revolvery
DVD movie, westernový speciál, květen 2005
