Custerova smrt u Little Big Hornu je obestřena závojem tajemna

Dětství

„Můj hlas je pro válku“, křičel malý chlapec s přezdívkou Autie při přehlídce místní milice v jeho rodném New Rumley v Ohiu. V řadách milice pochodoval jeho otec Emanuel Henry Custer, místní kovář a doma čekala matka Marie Ward. Malý Autie se jim narodil jako v pořadí třetí dítě 5. prosince 1839. Do budoucnosti hleděli s hrůzou, neboť dvě první děti zemřely ještě v kojeneckém věku. Osud však měl s Autiem, tedy s Georgem Armstrongem Custerem, zcela jiné plány. Nezůstal sám a měl ještě tři bratry a jednu sestru. Nevina, Thomase a Bostona doplnila sestřička Margaret Emma. Z matčina prvního manželství měl navíc tři starší nevlastní sourozence. Právě u jednoho z nich, o čtrnáct let starší Lýdie Ann, strávil ve městě Monroe v Michiganu podstatnou část svého dětství, neboť to měl blíže do školy. Temná historie města, kde indiánští spojenci Britů ve válce proti Američanům v roce 1813 brutálně pozabíjeli asi 80 zraněných amerických zajatců a vzestup nacionalistických nálad po vítězství USA ve válce s Mexikem zřejmě formovaly Autieho kladný vztah k vojenství. Ve školních lavicích hltal romány o velkých taženích a osudech věhlasných vojenských velitelů.

West Point

Bylo stále jasnější, že pokračovat ve šlépějích otce i děda a učit se řemeslu George Custer nebude. Ambiciózní mladík pošilhával po věhlasné vojenské akademii West Point a v roce 1857 si skutečně navlékl kadetskou uniformu nejprestižnější školy v zemi. Štíhlý šlachovitý kluk s narezlými kadeřemi skořicovou pomádou naolejovaných vlasů si však s přísným režimem akademie příliš hlavu nezatěžoval. Sbíral trestné body udělované za širokou škálu přestupků jako na běžícím páse a nebýt změny školních pravidel, nepřečkal by ani šestiměsíční zkušební období. S disciplínou se potýkal po celou dobu studia. V místním hostinci se nevyhýbal alkoholu a zajímavým vzhledem poutal pozornost dívek. Podobně jako chování měl mizerné i studijní výsledky v teorii a vše vyvažoval praxí, třeba brilantní jízdou na koni. Zároveň si však uvědomoval, jak je důležité akademii dokončit. „Nikdy bych kvůli penězům toto místo neopustil. Raději být chudý a vzdělaný, než být bohatým nevzdělancem.“ napsal v dopise Lýdii Ann. Kvůli válce zkrácené studium na čtyři roky nakonec Custer absolvoval v roce 1861 jako úplně nejhorší z ročníku a nasbíral rekordních 726 trestných bodů.

Občanská válka

Custerovi byli zastánci otroctví a voliči demokratické strany, i když byli z Ohia, ale rozpolcený George zachoval věrnost Unii. Ze školních lavic rovnou naskočil do víru bratrovražedného konfliktu v řadách kavalérie, která byla v úvodu války ovšem pouze podpůrnou složkou armády na rozdíl od pěchoty. Podprůměrný student na akademii dokazoval, že studium je jedna věc a skutečné bitevní pole věc druhá. Byl velmi odvážný, ctižádostivý a horlivý. Jeho schopnosti neunikly pozornosti nadřízených a rychle stoupal po žebříčku hodností. Unie se potýkala s nedostatkem vojensky vzdělaných důstojníků, kteří vesměs posílili jižanskou Konfederaci a agresivní Custer byl přesně tím mužem, který byl zapotřebí.

Těsně před zlomovou bitvou občanské války u Gettysburgu byl 29.června 1863 povýšen na brigádního generála ve věku pouhých třiadvaceti let a stal se nejmladším generálem Unie, což mu vyneslo přezdívku „chlapec generál“a také závist méně úspěšných kolegů. U Gettysburgu zastavil v čele michiganské brigády věhlasnou Stuartovu jižanskou kavalérii a brilantně si počínal i ve zbytku občanské války, což znamenalo povýšení na generálmajora v září 1864. I jako velitel 3. jízdní divize byl stále v čele svých mužů a kromě velké odvahy poutal pozornost i svým extravagantním stylem odívání. Během války se stihl také oženit a vyvolenou se stala pohledná Elizabeth Bacon, dcera vlivného soudce z Monroe. Na konci války už byla podceňovaná slabá seveřanská jízda i díky Custerovi respektovanou složkou armády a George Custer hvězdou první velikosti poutající pozornost tisku i veřejnosti.

Sedmá kavalérie

Po válce mnoho důstojníků svlékalo uniformy a opouštělo řady armády. West Point je dobře připravil nejen na vojenskou kariéru. George Custer opustil výsluní novinových stránek, ale uniformě americké armády zůstal věrný, i když zvažoval kariéru v politice nebo u železnice. 1.února 1866 byl demobilizován zpět do regulérní armády (U.S. Army) v hodnosti kapitána. Vysoké hodnosti měl Custer propůjčené jen v době ozbrojeného konfliktu, kdy se u dobrovolnických jednotek (U.S. Volunteers) postupovalo poněkud rychleji. Novou šancí na vavříny z boje se stala západní hranice. Za ní žily bojovné indiánské kmeny, které USA musely pokořit, pokud chtěly rozšiřovat své panství.

Kongres rozhodl v roce 1865 o vytvoření deseti jízdních pluků nebo-li kavalérií, a Custer se v hodnosti podplukovníka ujal v roce 1866 výcviku Sedmé kavalérie ve Fort Riley v Kansasu. Samozřejmě ihned přizpůsobil novému prostředí oděv. Uniformu nahradil jelenicový kabátec bohatě zdobený třásněmi a jelenicové kalhoty. Z původního oděvu si ponechal vysoké jezdecké holínky, klobouk, fešáckou rudou vázanku a tmavomodrou košili se žlutým lemováním kolem okrajů.

Zprvu byl jako hrdina občanské války přijat s nadšením, které v přímé úměře s jeho vysokými nároky při výcviku začalo klesat. Někteří ho obdivovali, další ho začali k smrti nenávidět. V pestré směsici rebelů, dobrodruhů, zločinců i poctivců čekala Custera tvrdá práce. Muži museli perfektně ovládat koně i zbraně a mít dobrou fyzickou kondici. Z beztvaré hmoty však dokázal Custer vytesat fungující regiment a vtiskl mu nezaměnitelnou tvář. Plukovní kapela vyhrávala bojový song jednotky Garry Owen a podplukovník měl svůj ikonický osobní praporec ve tvaru vlaštovčího ocasu se zkříženými šavlemi. Každá kompanie měla svou barvu koní, podle které byla ihned rozeznatelná. V listopadu 1868 rozprášila šajenskou vesnici u Washity a Custer byl oslavován jako velký indiánobijce. Pro mnohé autory je ztělesněním nenávisti vůči původním obyvatelům. Custer však k indiánům pociťoval značné množství sympatií. Obdivoval je jako válečníky i výborné jezdce a obojí mohl velmi dobře posoudit. Se svými stopaři z kmene Arikarů měl velmi blízký vztah a často v jejich kruhu třeba večeřel, nebo vedl dlouhé rozhovory. „Custer měl srdce jako indián“ vzpomínal arikarský zvěd Rudá hvězda.

Ultimátum

V šedesátých letech 19. století se silné prérijní kmeny Lakotů a Šajenů úspěšně bránily (válka Rudého oblaka) expanzi USA, které s nimi nechtěly vést nákladnou válku a raději uzavřely v roce 1868 mírovou smlouvu s významným náčelníkem Rudým oblakem ve Fort Laramie. Na jejím základě vznikla Velká siouxská rezervace a rozsáhlé oblasti kolem ní zvané Nepostoupené území, kde měli indiáni právo lovit. Američané věřili, že indiáni postupně zanechají nomádského stylu života a stanou se usedlými farmáři.

V sedmdesátých letech se stále jasněji rýsovalo, že naděje na změnu je v nedohlednu. Část Lakotů se sice usadila ve dvou rezervačních agenturách, ale velká skupina tzv. „nezkrotných“ toužila žít jako dříve. Skupinky bojechtivých mladíků přepadaly snadné cíle bílé kolonizace. V době nouze, zejména v zimě, se tito divocí Lakotové často vmísili mezi rezervační bratry, kterými jinak pohrdali a využívali dodávek potravin a ošacení od vlády. Vyvolávali hádky a napětí. Třaskavou situaci navíc dramatizovala touha bílé Ameriky po další půdě.

Custer se v létě 1873 vydal s velkou expedicí na důkladný průzkum Yellowstone a vzápětí vypukla v USA velká hospodářská krize. O rok později rozhněval Lakoty, když s další expedicí šmejdil v jejich posvátných horách, smlouvou nedotknutelných Black Hills, a hledal vhodné místo pro stavbu vojenské pevnosti. Součástí expedice byli geologové, kteří objevili zlato a zvěsti o něm spustily lavinu zájmu krizí zasažené vládní pokladny i zchudlých občanů. Zatímco do Černých hor proudili zlatokopové, Američané spekulovali jak legálně indiánům zlatonosné kopce odebrat. Pokus o odkoupení hor selhal a tak komisaři vydolovali kosmetické porušení smlouvy z roku 1865 indiánskou stranou a rozhodli se na oplátku nedodržet ovšem naprosto zásadně smlouvu z roku 1868. Všem indiánským tlupám mimo rezervace bylo nařízeno usadit se v nich do 31. ledna 1876. Po tomto datu budou považováni za osoby nepřátelské USA a armáda proti nim zakročí silou. Indiáni ultimátum brali jen jako doporučení a nepřikládali mu větší důležitost. Jádrem tvrdého odporu vůči bílým se stal náčelník Sedící býk z kmene lakotských Hunkpapů a válečný vůdce lakotských Oglalů Šílený kůň. V únoru 1876 začalo vedení armády plánovat akce, které přinutí nezkrotné zamířit do rezervací.

Strategie tří proudů

Modré kabáty měly ze tří stran sevřít do kleští oblast pravděpodobných vesnic nepřátelských Lakotů a jejich spojenců kolem řek Powder, Tongue, Rosebud a Bighorn. Nejmenší částí byl západní proud tvořený 450 muži pod vedením plukovníka Gibbona, jenž měl vyrazit z Fort Ellis v Montaně a postupovat ze západu směrem na východ. Východní proud v síle 925 vojáků a civilistů pod vedením brigádního generála Alfreda H. Terryho měl za úkol vyrazit z pevnosti Fort Abraham Lincoln v Dakotě, postupovat západně a spojit se s Gibbonem někde u soutoku řeky Powder a Yellowstone. Nejsilnějším článkem byl jižní proud generála Crooka, který měl vyrazit s téměř tisícovkou mužů z Fort Fetterman v teritoriu Wyoming a natlačit indiány Terrymu a Gibbonovi z jihu.

Jádrem Terryho kolony byla Sedmá kavalérie v plném složení, tedy se všemi dvanácti kompaniemi (647 mužů). Custer se málem do celého tažení nezapojil, neboť se jako svědek vyšetřování korupce na ministerstvu války „otřel“ o prezidentskou rodinu a upadl u prezidenta Granta v nemilost. Díky kontaktům s vysoce postavenými generály nakonec mohl balit do akce, ale vzhledem ke svým ambicím pouze jako podřízený Terryho. Ten však neměl s válčením proti indiánům zkušenosti a Custerovi tak v podstatě ponechal volnou ruku.

Terryho kolona

Logistiku a veškeré vybavení Terryho kolony měly dopravit nejen muly táhnoucí 150 povozů, ale také dva parníky – Far West a Josephine.

Terry vyrazil 17. května 1876 a Custer ve šviháckém obleku z jelenice překypoval sebevědomím a dobrou náladou. Z dosavadních střetů s Lakoty si utvořil mylný názor na jejich válečnické umění. Byl přesvědčen, že Sedmá kavalérie je schopná porazit jakékoliv uskupení prérijních indiánů. Tento názor získal během expedicí v roce 1873 a 1874, kdy Lakotové při střetech s kavalerií po kratších potyčkách ustupovali.

V sestavě Sedmé kavalérie měl Armstrong také čtyři své příbuzné. Setnině C velel jeho bratr Tom Custer, další bratr Boston Custer měl jako civilista na starosti muly. Švagr James Calhoun velel v hodnosti nadporučíka setnině L. Posledním příbuzným byl generálův osmnáctiletý synovec Harry Armstrong Reed (syn Lýdie Ann zvaný rovněž Autie), který se připojil jako civilista v roli honáka a krmiče.

Lákadlem americká kavalérie zrovna nebyla. Odměna pro řadového kavaleristu se od doby občanské války nezvýšila ani o cent, tedy třináct dolarů za měsíc. Narukovat museli rekruti na minimálně pět let. Posádková služba byla vyplněna ubíjející šedí stereotypu s neustálým opakováním činností. Nad skutečnou vojenskou přípravou jednoznačně dominovaly pomocné práce. K tomu nepříliš pohodlný nocleh a spíše horší strava. Základ jídelníčku na taženích tvořily suchary a přesolené vepřové.

Jednotlivé setniny 7. kavalérie měly podstav a výrazně nižší počet důstojníků i poddůstojníků. Řada čerstvých rekrutů, mnohdy navíc nedávných emigrantů, měla nulové zkušenosti s bojem proti indiánům a potíže s angličtinou. Na druhé straně tady bylo 471 kavaleristů sloužících déle než jeden rok a z toho 174 jich bylo u jízdy déle než pět let. Archeologové při vykopávkách na bojišti odhalili další důležitý poznatek. Důkladně zkoumali kostry vojáků a zjistili, že elitní útvar tvořili muži chabého zdraví! Už těsně po dvacátém roce života tito mladíci trpěli revmatismem a artritidou. Dlouhé hodiny v koňském sedle členitým terénem si vybíraly svou daň v podobě mizerného stavu páteře. Jezdce Sedmé kavalérie tak sužovaly bolesti zad, ale i zubů.

Plány amerického velení dostaly povážlivou trhlinu 17. června u řeky Rosebud. Jižní proud generála Crooka po těžkém boji s Lakoty a Šajeny zastavil svůj další postup a stáhl se do základního tábora, kde čekal na posily. Zbylé dva proudy neměly o vzniklé situaci žádné informace. Při velké poradě na parníku Far West 21. června tak Terry stále počítal i s Crookem. Z odřadu své Dakotské kolony vyčlenil všech dvanáct setnin Sedmé kavalérie, která měla v roli lovce neprodleně zamířit proti proudu Rosebudu a pronásledovat indiány, jejichž stopy objevil při průzkumu major Reno. O síle protivníka se pouze spekulovalo. Předpokládaný úder měl Custer uskutečnit v součinnosti s Crookem, Terrym i Gibbonem, ale dle písemného rozkazu záleželo na situaci a Custerově posouzení.

Vzhůru k Little Big Hornu

Custerovou největší obavou bylo, aby se indiáni nerozprchli v menších skupinách do kraje, kde by je obtížně pronásledoval. Vydal rozkazy a hodlal co nejdříve vyrazit. Pojede se nalehko. Vepřové, suchary, káva a cukr na patnáct dní. Žádné stany ani šavle. Každý kavalerista měl mít sto nábojů do karabiny (Springfield Trapdoor 1873) a čtyřiadvacet do pistole (Colt 1873 SAA, jezdecký model). Pro koně dvanáct liber ovsa. Odmítl Gatlingovy kulomety, které by vzhledem k váze a velikosti zdržovaly postup. Jedinou přijatou posilou bylo šest zvědů z kmene Vran od Gibbona, kteří tady byli doma, ale Lakotové je z jejich lovišť vyhnali. Vrány doplnily 39 Custerových stopařů z kmene Arikarů.

Vyrazili v poledne 22. června. Ostříhaný Custer na svém Vicovi oděn v jelenici cválal v čele regimentu. Byl lačný úspěchu a vavřínů, které jak věřil, otevřou dveře nové kariéře v politice. Vedle něho jeho osobní zvěd Krvavý nůž a míšenecký stopař Mitch Boyer. Arikarové i Vrány vyjížděli daleko dopředu před kolonu a zkoumali terén. Custer zakázal troubené rozkazy a nařídil spát se zbraněmi při ruce. Brzy ráno 25. června indiánští stopaři zahlédli v dálce obrysy indiánské vesnice blízko říčky Little Big Horn. Custer neviděl nic a o existenci většího tábora stále pochyboval. Svým zvědům ovšem věřil. Původní plán počkat na Terryho a Gibbona podplukovník změnil. Sedmá do toho půjde sama a Custer i tak nepochyboval o schopnostech regimentu porazit kohokoliv.

Pět minut po dvanácté vydal rozkazy pro útok na vesnici. Rozhodl se regiment rozdělit na tři prapory. Kapitán Benteen (3 setniny-120 mužů) se měl stočit jihovýchodním směrem a prozkoumat několik přilehlých hřebenů nalevo od potoka Sun Dance Creek. Pokud nenarazí na indiány, měl se urychleně vrátit. Benteen byl Custerův největší kritik a doslova ho nesnášel. Odjel splnit úkol se skřípěním zubů. Důstojnický sbor regimentu byl rozdělen na „Custerův klan“, jak ho trefně nazval Benteen, a důstojníky, kteří láskou k veliteli zrovna neoplývali. Major Reno měl se třemi setninami (175 mužů) přebrodit řeku a napadnout jižní konec tábora. Custerův prapor tvořený pěti setninami (210 mužů) bude pokračovat po hřebeni k severnímu konci vesnice, o jejíž velikosti stále neměla Sedmá podrobnější informace. Pomalé muly s nákladem zůstaly vzadu pod dohledem setniny B.

Reno přebrodil před třetí hodinou Little Big Horn a otevřela se před ním dlouhá rovná planina v jinak velmi členitém terénu kolem řeky. V dálce byly matné obrysy týpí Hunkpapů a v táboře panoval zmatek. Sedmé kavalérii se i přes stálé obavy z prozrazení podařilo indiány překvapit. Reno chtěl vzít tábor rychlou jezdeckou ztečí, ale válečníků stále přibývalo a tak rozhodl zastavit a sesednout asi 400 metrů od okraje indiánského ležení. Modré kabáty pak vytvořily rojnici a zahájily palbu, jenž vzhledem ke vzdálenosti nebyla příliš účinná. To už proti nim vyrážely stovky válečníků na koních a major rozhodl ustoupit do blízkého lesíka ke koním. Tady vypukl boj o holý život a rozrušený Reno v obrovském zmatku s rozprášenými setninami prchal přes řeku na kopec nesoucí později jeho jméno – Reno Hill. Brzy ho posílil Benteen a společně pak toto místo ubránili až do příjezdu Terryho a Gibbona 27. června. Padlo 29 vojáků a tři důstojníci. Pokus vyrazit na pomoc podplukovníkovi však skončil rychlým návratem.

Last Stand Hill

Custerův prapor po oddělení od Rena postupoval stále na sever svižnějším tempem. Potřeboval najít vyvýšený bod, ze kterého by mohl přehlédnout celé údolí. Podplukovník měl zřejmě v hlavě plán, že Rena podpoří útokem na severní konec vesnice. To ještě netušil, že je to dalších pět mil. Když konečně uviděli obrovskou vesnici, čítající celkově deset tisíc indiánů a z toho 1500 až 2000 válečníků, uvědomil si zatím nadšený velitel, že nutně potřebuje posily v podobě Benteenových setnin a více zásob, jež spočívaly v bednách na hřbetech mul kdesi daleko vzadu. Popohnat zásobovací oddíl i Benteena měli ještě dva kurýři, jenž unikli osudu pěti Custerových setnin. Seržant D. Kanipe a trubač J. Martin si odjeli zachránit život.

Okolo čtvrté informovali vraní stopaři Custera o Renově svízelné situaci. O jeho dalších krocích však lze jen spekulovat. Útokem na severní konec vesnice chtěl zřejmě odlehčit Renovi, možná však hodlal zopakovat Washitu. Pokud by překročil řeku a podařilo se mu zajmout část žen a dětí, mohl je použít jako lidské štíty podobně jako před osmi lety. Ovládnutí brodu u Deep Coulee a přilehlého břehu také mohlo hrát úlohu v bezpečné cestě dalších částí Sedmé kavalérie, jejichž příchod očekával. Indiáni by nemohli přebrodit a přetnout nově příchozím přístupovou trasu. Custer rozdělil prapor na levé křídlo (setniny E, F) a pravé křídlo (setniny C, I, L). Nechtěl do přechodu řeky vrhnout veškeré síly.

Pokus přebrodit ovšem selhal. Levé křídlo kapitána Yatese zastavila sporadická palba ukrytých Šajenů v pobřežním porostu na druhé straně. Indiánů tady zatím nebylo mnoho, ale už se sem stahovali z boje s Renem. Levé křídlo ukázněně ustupovalo. Ihned po bitvě se objevily informace, že přímo k brodu sjel i Custer. Šajen jménem Zná pušku tvrdil, že přímo u řeky byl muž v širokém klobouku oděný v jelenici, který ostatním zcela evidentně velel. Hned první ranou byl ovšem zasažen a okamžitě se k němu sjeli další tři vojáci a pomáhali mu udržet se v sedle. Zná pušku uvedl, že Custer byl mrtvý ještě před legendárním Last Standem. Svědectví dalších bojovníků a rovněž archeologické nálezy však tuto variantu výrazně zpochybňují, ne-li zcela vyvracejí. Mužů oděných v jelenici bylo po Custerově vzoru totiž hned několik. Levé křídlo bylo přesilou brzy doslova převálcováno a zhruba tisícovka válečníků pak obklíčila i Custerovo pravé křídlo.

I když měli kavaleristé pouze jednoranové karabiny Springfield Trapdoor 1873, jejich palba byla skutečně velmi rychlá. Jistým problémem a mnozí autoři jim připisují až příliš výrazný podíl na Custerově porážce byly měděné nábojnice. Měděná nábojnice se po výstřelu teplem nafoukla a poté vzpříčila ve vyhazovači karabiny. Voják ji pak musel obvykle nožem vypáčit ven, což ve stresu během boje navíc s velkou přesilou asi nebyla nejpříjemnější činnost. Archeologické vykopávky však odhalily, že procento vypáčených nábojnic je velmi nízké. Samotní indiáni po bitvě tvrdili, že vojenská palba byla velmi intenzivní. „Byla to salva za salvou do hustých řad indiánů“ vzpomínal autor několika piktogramů z bitvy, válečník Rudý kůň. Vraní stopař Curley, jenž sledoval bitvu ze vzdáleného vrcholku, popisoval intenzitu palby z vojenských karabin jako „když se trhají nitě při roztržení deky.“Mnoho výstřelů z vojenských karabin však nenašlo svůj cíl. Indiáni plašili koně máváním přikrývkami. Oglala jménem Nízký pes vzpomínal : „Měli strach, že se jim rozutečou koně a tak si uzdy namotávali na zápěstí a jak stříleli, tak je vystrašení koně tahali po bojišti sem a tam a oni stříleli do vzduchu.“ Nejen kavaleristé se při střelbě činili. Indiáni vlastnili v bitvě odhadem tři stovky a možná i více opakovaček Henry a Winchester. Rychlost palby z těchto zbraní byla samozřejmě mnohem vyšší než u vojenských jednoranových karabin, ale slabší revolverový náboj měl mnohem menší účinnost. Při boji na kratší vzdálenost se ovšem tento handicap mazal.

V nejmenší bojové taktické jednotce setniny, tedy v družstvu, skládajícím se ze čtyř vojáků, bojovali vždy tři muži a ten čtvrtý měl na starosti koně. Čtvrtina kavaleristů byla tedy z přímého boje vyřazena. V situaci, kdy byla zapotřebí každá ruka, tak jeden voják dostal na starost koně ze dvou družstev. V sedlových brašnách měli kavaleristé munici a indiáni se snažili co nejvíce rozplašit koně, aby se k nim vojáci nedostali. Jakmile jim došly náboje zastrčené na opascích, neměli je odkud doplnit. Na kožených opascích měli našité plátěné pásy s poutky na zhruba čtyřicet nábojů ráže .45-55 do karabiny. Obrovská indiánská přesila však nedávala vojákům naději na přežití. V boji zblízka široké spektrum indiánských bodných a sečných zbraní zasazovalo vojákům údery, jež jim lámaly kosti, vyrážely zuby a deformovaly lebky. Mrtvým kavaleristům byly rychle odebírány zbraně i zbylá munice a používány proti vojákům. Ranění modrokabátníci byli dobíjeni, poté svlékáni a obíráni. Někteří indiáni si z jejich těl odřezávali kromě skalpů i různé další trofeje. Forenzní specialisté identifikovali na kosterních pozůstatcích zjevné stopy po nožích, sekerách, kamenných kyjích a olověných střelách. Po úderu kyjem s kamennou hlavicí byly lebky proraženy a měly rozdrcené čelisti. Stopy po ostrých předmětech byly také v očních jamkách a svědčily jednoznačně o tom, že indiáni mrtvým kavaleristům vydloubli oči. Mnoho stop po nožích bylo na horních částech lebek po skalpování a také v oblastech genitálií. Indiáni hanobili těla z náboženských důvodů, na onom světě se jim po jejich vlastní smrti již nemohla pomstít.

Mezi půl šestou a šestou hodinou večerní došlo na legendárním Last Stand Hillu, tedy kopci posledního odporu, k marnému pokusu části Sedmé kavalérie vyváznout z indiánského sevření. Opěšalí válečníci s puškami se plazili vysokou trávou stále blíže k pozicím vojáků. Snadněji mohli zasáhnout pozice obránců také díky lukům a šípům, které vystřelovali velkým vysokým obloukem a ty poté s devastujícím účinkem dopadaly mezi modrokabátníky.

Filmaři, spisovatelé a malíři rádi zobrazovali Custera jako posledního žijícího muže svého praporu uprostřed obrovského kruhu nepřátelských indiánů. Ve které fázi obrany vrcholku George Custer zemřel není známo. Podle počtu vystřelených nábojnic z jeho osobní pušky Remington byl dost aktivní. Sedmnáct mosazných nábojnic rozesetých kolem jeho mrtvoly je toho pádným důkazem. Jisté je, že byl nalezen ležící na zádech na mrtvole vojáka a koně. Ležel nahý, pouze v ponožkách a vypadal, jako by si za dlouhého pochodu jen zdříml. Měl dvě střelná zranění. Jedno na levé straně hrudníku blízko srdce a druhé v levém spánku. Poručík Godfrey i další muži ohledávající mrtvé dále tvrdili, že Custer neměl kromě dvou střelných ran žádné jiné zranění ani zohavení. Osudu ostatních unikl údajně zásluhou šajenských žen. Znaly ho od Washity a teď zabránily válečníkům v zohavení. Pak vzaly šídla a údajně muži, kterého považovaly za pohledného, propíchaly ušní bubínky, aby na onom světě lépe slyšel. Zřejmě podle nich měl se sluchem problémy, když neslyšel varování šajenských náčelníků, že na Šajeny již nikdy nemá útočit. Do penisu mu zapíchly šíp, možná nějaký tenký klacík nebo snad šídlo. Měla to být pomsta, že měl sám sexuální styky s šajenskými ženami a také ostatním důstojníkům zneužívání zajatkyň po přepadení u Washity povolil, nebo přinejmenším tomu nezabránil. Poručík Godfrey později v dopise příteli přiznal, že měl Custer rozřezané levé stehno až na kost a v penise zaražený kus šípu. Poručík chtěl zamlčením těchto zohavení zřejmě ušetřit Elizabeth.

Rána v levé části hrudníku blízko srdce byla nekrvavá, ze spánku však crčel pramínek krve. Znamená to, že byl nejprve zasažen do spánku a až poté, kdy byl mrtvý a srdce již nepumpovalo krev, teprve do hrudníku. Dlouholetý Custerův nadšenec, John Wagner, je přesvědčen o tom, že Custer spáchal sebevraždu: „Šance, že budete v bitvě zasažen do spánku je minimální. Vždy mi to připadalo jako jasný případ sebevraždy.“ Většina historiků s ním však nesouhlasí. Jedním z nich je Michael Donahue: „Nevěřím, že Custer spáchal sebevraždu. Byl to voják a odporovalo to vojenské cti. Byl to také pravák a kulka byla v levém spánku. Godfrey hledal důkazy o sebevraždě a nenašel je.

Traduje se, že možná posledním žijícím mužem na vrcholku tak byl Thomas W. Custer. Bojoval s obrovskou zuřivostí, téměř jako by byl posedlý démonem. Pokud by zůstal skutečně poslední, viděl by smrt svého slavnějšího a milovaného bratra a také dalších členů rodiny a nejen nich. Nebylo by se tedy čemu divit, že již musel být značně emocionálně pohnut. Indiáni nevěděli proti komu bojují, jakmile se to však později po bitvě dozvěděli, najednou se hlásilo k zabití toho konkrétního důstojníka hned několik bojovníků a každý přispěchal s uvěřitelnou verzí, jak k tomu došlo. Jisté je, že nalezené tělo Thomase Custera bylo zvláště výrazně zohaveno. Bylo to připisováno také jeho zuřivému odporu, který zřejmě bojovníky rozlítil. Godfrey napsal: „V zádech měl několik šípů, několik jich bylo i v hlavě. Jeden šíp bez ratiště měl zaražen v lebce tak důkladně, že jsme nebyli schopni ho ani vytáhnout. John Ryan přidal další informace : „Hlavu měl dost rozbitou a placatou na tloušťku asi jednoho palce. Velká byla jako dlaň jedné ruky.“ Další bratr Boston Custer, jenž osudu svých starších slavnějších sourozenců také neunikl, byl nalezen společně se synovcem Autie Reedem asi sto yardů západně od Last Stand Hill. I jejich těla byla zohavena. Nepřežil ani poslední člen Custerovy rodiny James Calhoun. Když kolem šesté hodiny odpolední střelba utichla, jeden z válečníků vykřikl:„Všichni bílí muži jsou mrtví.“

Použité zdroje :

Jay Monaghan - Custer: The Life of General George Armstrong Custer

Lawrence A. Frost - The Custer Album: A Pictorial Biography of General George A. Custer

Steven E. Ambrose – Americans at war

Ronald H. Nichols - In Custer's Shadow: Major Marcus Reno

John S. Gray - Custer's Last Campaign: Mitch Boyer and the Little Bighorn Reconstructed

Thom Hatch - The Last Days of George Armstrong Custer: The True Story of the Battle of the Little Bighorn

Paul D. Wolker - The cavalry battle that saved the Union : Custer vs. Stuart at Gettysburg

Shirley A. Leckie - Elizabeth Bacon Custer and the Making of a Myth

Judy Alter - Libbie (Real Women of the American West, Book 1)

Gregory J.W. Urwin – Custer Victorious : The Ciwil War Battles of General George Armstrong Custer

T. J. Stiles - Custer's Trials: A Life on the Frontier of a New America

Peter Harrison - Yellow Swallow

Dr. Mark Katz's - Custer in Photographs,

Glenwood Swanson's - G. A. Custer: His Life and Times.

Richard S. Wheeler – An Obituary for Major Reno

David Sloan Stanley - Report on the Yellowstone Expedition of 1873

F.F van de Water – Glory Hunter

Ralph Kirshner - The Class of 1861: Custer, Ames, and Their Classmates After West Point

M. John Lubetkin - Jay Cooke´s Gamble, The Northern Pacific Railroad, the Sioux, and the Panic of 1873

Cyrus T. Brady - Indian Wars: Campaigns of Generals Custer, Miles, & Crook, with Sioux & Cheyenne, Chief Joseph & the Nez Perce; Captain Jack & The Modoc, Invaders & Indian Wars in Texas & The South (3 volumes in 1)

The Real Custer: From Boy General to Tragic Hero

Paul A. Hutton – The Custer Real

E. A. Brininstool – Troopers with Custer, Historic Incidents of the Battle of the Little Big Horn