Článek
Likvidace pánů prérie
Do roku 1850 bylo bílých emigrantů na Velkých pláních zatím málo a tlak na obrovská bizoní stáda nebyl tedy z jejich strany příliš velký. Lovili bizony spíše příležitostně. V 60. letech 19. století se vzhledem k narůstající bílé migraci začala situace měnit. Zatím to byli především lovci zásobující masem dělníky na stavbě transkontinentální železnice. Třeba pro Kansas Pacific Railroad zajišťoval bizoní maso slavný Willam F. Cody, známější jako Buffalo Bill. Pro početná bizoní stáda to nebyl prvek přímo ohrožující jejich existenci, podobně jako lovecké výlety, kdy cestující z vlaků stříleli bizony jen tak pro zábavu. Rozdíl byl jen ve využití usmrcených kusů, kdy v případě výletníků zůstaly na prérii po této otřesné zábavě zcela bez užitku stovky hnijících mrtvol. Bílým farmářům, kteří chovali velká stáda domestikovaného skotu bizon samozřejmě překážel, neboť potřebovali půdu pro svůj dobytek a pole. Likvidace bizonů byla i v zájmu americké vlády a armády, neboť by vedla k odstranění „indiánského problému“. Senátor James Throckmorton z Texasu řekl: „Byl by to velký krok vpřed v civilizaci indiánů a zachování míru na hranici, kdyby neexistoval bizon.“ Oficiálně však žádný dokument vybízející k likvidaci bizonů neexistoval.
Ta pravá bizoní apokalypsa nastala počátkem sedmdesátých let 19. století. V roce 1870 byl vyvinut proces, který umožňoval komerčně činit bizoní kůže na měkkou a pružnou useň. Zároveň s průmyslovou revolucí vzrůstala poptávka po velmi odolné bizoní kůži, vhodné na výrobu kožených řemenů pohánějících parní stroje. Bizoní kůže se využívaly také k výrobě obuvi, rukavic, kožichů, předložek a přikrývek a z kostí se pak vyrábělo hnojivo, lepidlo a mýdlo. Díky vlakům bylo ziskové přepravovat tuny bizoních kůží na východ. Odtud se vyvážely ve velkém také do Evropy. Bizoní kůže se stala žádaným artiklem a dalo se na ní i dobře vydělat. Tři až čtyři dolary za jednu kůži byly hodně slušné peníze. Bizoní maso se bez mrazící techniky nedalo uskladnit a přepravovat, tudíž o něho nebyl zájem a z mrtvých kusů se vyřízl pouze jazyk, který byl považován za pochoutku. Výnosný byznys nasměroval na prérie stovky lidí, kteří začali nemilosrdně a skutečně ve velkém vybíjet bizoní stáda. V roce 1873 zasáhla USA navíc hospodářská krize a někteří lidé ve finanční nouzi přivítali možnost nové obživy.
Lovci bizonů
Ve městech jako bylo kansaské Dodge City i dalších podél železnice se usadili obchodníci, kteří toužili vydělat na bizoních produktech a okamžitě začali organizovat a zásobovat lovecké skupiny zbraněmi, střelivem a zásobami. Dobře organizované party bílých lovců a pomocníků vyzbrojené velkorážními puškami v počtu čtyř a více mužů - trapperů, kterým na začátku 40. let skončil byznys s bobřími kůžemi a vrhli se na lov bizonů, dobrodruhů, lidí bez práce i surových primitivů započaly v roce 1871 krvavé dílo zkázy. Tisíce bizonů byly zabity zpočátku jen pro své jazyky, ale nikdy nebyly staženy z kůže. Další tisíce byly zraněny nešikovnými střelci a umíraly zatoulané kdesi pomalu v bolestech. Jedna kůže odeslaná na trh v roce 1871 představovala nejméně pět mrtvých bizonů. Postupně s přibývajícími zkušenostmi lovců, stahovačů a dalších zpracovatelů se situace sice zlepšovala, ale i tak v roce 1874 na sto kůží připadalo 125 mrtvých bizonů. Ulovit bizona bylo snadné. Stádo se po prvním výstřelu nerozprchlo a klidně se páslo vedle zastřeleného kusu. Třeba lovec Tom Nixon tak postřílel za 40 minut 120 zvířat. Tímto závratným tempem likvidace bizonů se postupně bandy lovců musely vzdalovat od větších center obchodu stále dál do divočiny, aby ještě měly co střílet. Vznikala tím i potřeba nových obchodních stanic, aby lovci měli kde své zboží prodávat. Místem, kde se ještě dalo něco ulovit byly v roce 1874 texaské pláně a v březnu tohoto roku vznikla na řece South Canadian River v texaském Panhandle pro potřeby lovců malá obchodní stanice nacházející se necelé dva kilometry od rozvalin „zdí z vepřovic“ (původní obchodní stanice Bent-St. Vrain, dnes poblíž Borgeru v okrese Hutchison.), kde Kit Carson bojoval v roce 1864 s Komanči a nesla stejný název – Adobe Walls. Stanici tvořil saloon, ohrada pro koně, kovárna a dva obchody.
Bílý orel a Quanah Parker
Volně se potulující indiánské tlupy jako byli komančští Kwahadiové (Kwahadi, Kwahari, Kuahadi, Llaneros, Quaahda, Quahada) obrázek tisíců hnijících mrtvol bizonů pokrývajících jižní pláně děsil a vyvolával v nich oprávněný vztek. Bylo to jejich živobytí a z bizonů se snažili vždy využít všechno. K plýtvání docházelo výjimečně. Teď se však prérie změnila na páchnoucí hřbitov pouze z kůže stažených zkrvavělých mrtvol, nad kterými kroužily hejna krkavců a hmyzu. V patách tito odpadlíci odmítající podepsat smlouvu s bělochy navíc stále měli 4. kavalérii neúnavného velitele R. S. Mackenzieho. Neradostné časy zažívali i jejich soukmenovci, kteří v roce 1867 podepsali v Medicine Lodge Creek smlouvu s Američany a žili v kajovsko-komančské rezervaci umístěné od roku 1869 v agentuře u Fort Sill. Vázly dodávky potravin, lovit nebylo co, bandy bílých zlodějů převlečené za indiány jim kradly koně a bílí obchodníci do nich nalévali levnou whisku a dělali z nich závislé trosky. V těžkých časech se mezi indiány vždy objevil nějaký mesiáš, který sliboval návrat starých zlatých časů. Mezi Kwahadii t o byl zhruba třiadvacetiletý svatý muž, válečník, kouzelník a prorok Bílý orel, který tvrdil, že vystoupal do oblak, hovořil s Velkým duchem a získal mimořádné schopnosti. Mezi ty patřilo vracení mrtvých k životu, ovládání počasí nebo zakletí kulek z pušek bělochů, které indiánům neublíží. Když správně předpověděl v roce 1873 zmizení Coggiovy komety a následné sucho, přesvědčil Komanče o svých nadpřirozených schopnostech. Po boku charismatického náčelníka Kwahadiů, míšence Quanaha Parkera, burcovali k válce proti Američanům i Kajovy, Arapahy a Šajeny. Prorok vyzýval k návratu k ryze indiánskému způsobu života a opuštění životního stylu bělochů. Ovládal i jisté kouzelnické praktiky a dokázal být dost přesvědčivý. Žádný sebevýznamnější pohlavár se neodvážil do té doby oslovit všechny komančské skupiny a Bílý orel to v roce 1874 ve spolupráci s Quanahem udělal a navíc u příležitosti Slunečního tance, který přitom Komančové nepraktikovali. Na velkém společném sněmu vykouřilo dýmku války mnoho odhodlaných válečníků, ale také dost jich odmítlo. I někteří Komančové už začínali farmařit a žít jinak. Prvním cílem velké válečné výpravy se měly stát Adobe Walls – centrum nenáviděných lovců bizonů a Bílý orel slíbil, že olovo bělochů bude jen neškodně pleskat do hlíny…
Útok
Noc z 26. na 27. června 1874 byla v Adobe Walls horká a někteří spali venku. Spáče, kteří zvolili nocleh v saloonu probudil o půlnoci výstřel. Majitel James Hanrahan probuzeným namluvil, že je musel probudit, protože praskla hřebenová vaznice a pokud ji hned neopraví, spadne střecha saloonu. Pravda to zřejmě nebyla, ale důvod k okamžitému započetí opravných prací to byl. Hanrahan totiž údajně věděl o plánovaném indiánském útoku a potřeboval osmadvacet mužů a jednu ženu udržet vzhůru. Ti o indiánech neměli tušení. Kdyby jim to řekl, nebyla by v saloonu a celé stanici nejspíše ani noha a přišel by o kšeft a možná i o podnik.
Bílý orel pomalovaný od hlavy až k patě žlutou hlinkou slíbil válečníkům, že pobijí bílé lovce ve spánku jako staré ženy. Žlutá symbolizovala nezranitelnost. Podle střízlivějších odhadů tvořilo válečnou výpravu asi 300 válečníků i když mnoho pramenů zmiňuje asi 700, převážně Komančů a jižních Šajenů s hrstkou Kajovů a jižních Arapahů. S východem slunce 27. června 1874 výkvět bojovníků jižních plání na válečných koních, ozbrojen pákovými opakovačkami Henry a Winchester, revolvery, kopími, tomahawky a štíty z bizoní kůže uháněl do útoku. Válečníci byli pomalovaní červenou a žlutou barvou, byli polonazí jen s bederními rouškami a s mokasíny a měli mnoho ozdob ze stříbra a mosazi. Z uzd pomalovaných koní visely skalpy a z hřív vlálo v trysku peří.
Moment překvapení, se kterým indiáni počítali, se tak úplně nekonal. Většina obyvatel Adobe Walls díky Hanrahanovi nespala, ale útok je i tak zastihl nepřipravené na různých místech a rychle ve zmatku a krupobití kulek a šípů dopadajících kolem nich hledali bezpečí uvnitř tří budov. V první vlně útoku tak indiáni zabili pouze tři lovce spící venku a vystříleli všechny okenní tabulky. Ike a Shorty Sheidlerovi byli zabiti na svém voze a skalpováni. Jejich zuřivě se bránící novofundlandský pes byl zabit rovněž a indiáni z něho vyřízli velký kus kůže se srstí. Obránci v barácích rychle zabarikádovali dveře pytli s obilím a cibulí a sápali se po zbraních, aby zahájili odvetnou palbu. Někteří si nestačili ani obout boty nebo byli jen ve spodkách, ale to bylo to poslední, co by je teď trápilo. Indiánům se podařilo dostat do tak těsné blízkosti staveb, že pažbami bušili do dveří a obě strany tasily arzenál zbraní na krátkou vzdálenost – revolvery a pákové opakovačky. Quanah Parker vjel na koni na verandu jedné z budov a prohodil kopí skrz částečně otevřené dveře. Pak se marně pokoušel kopyty svého poníka vykopnout další zabarikádované dveře. Nakonec pod ním na vzdálenost 500 metrů zastřelili koně a odražená kulka se mu zavrtala kousek od lopatky.
Olovo z indiánských zbraní naopak spolehlivě zastavovaly přes půl metru tlusté stěny z drnů, hlíny a dřeva. V průběhu bitvy indiáni zkoušeli i taktiku, kterou okoukali od americké armády. Byl mezi nimi černý armádní dezertér a používal ukradenou polnici. Na jeho signály z trubky indiáni ustupovali, přeskupovali se a znovu útočili jako vycvičená armádní jednotka. Zkoušeli i sesedat, připlížili se k budovám pěšky a snažili se střílet do škvír a mezer. Palba obránců je však vždy donutila zase ustoupit. Lovci v Adobe Walls totiž měli k dispozici nekonečný arzenál zbraní a kromě mnoha svých vlastních mohli použít značné množství velkorážních pušek Sharps „Big Fifty“ na bizony uložených v bednách ve skladech a k tomu přes jedenáct tisíc nábojů. Navíc to byli zkušení střelci a mezi nimi třeba budoucí pistolnická hvězda Západu, Bat Masterson. Sharpsovky a Remingtony velkých ráží umožňovaly pálit na útočníky na velkou vzdálenost. Když zůstalo v prachu bojiště ležet třináct mrtvých válečníků, které jejich spolubojovníci nemohli odnést a dalších několik bylo zraněno, bylo jasné, že kouzelná moc Bílého orla nefunguje a prorok čelil oprávněnému hněvu bojovníků. „Co je s Tvou medicínou?“, ptal se ho nervózně střelou poraněný Quanah. „Medicína bílých mužů je velmi silná, ale zvítězíme“, ujišťoval ho Bílý orel. Kolem čtvrté odpolední už bitva v Adobe Walls utichla a lovci se odvážili vyjít ven a pohřbili mrtvé. V noci ze strachu nikdo venku nenocoval, ale uvnitř byly rozstřílené plechovky s jídlem, které se válelo všude po podlaze spolu se střepy z oken a přitahovalo hejna much. Kolem baráků leželo 56 mrtvých koní a všude byl cítit pach krve a střelného prachu. „Pochybuji, že tu noc někdo z nás spal“, prohlásil později v rozhovoru Billy Dixon. S menší intenzitou se bojovalo i druhý den, ale obraz bitvy byl stále stejný. Velkorážní pušky obránců efektivně znemožňovaly dostat se indiánům na dostřel jejich winchesterovek. Lovci za bezpečnými zdmi budov a více vyztuženým obranným valem než předchozího dne byli zase o něco bezpečnější a Bílý orel začal tvrdit, že Šajeni den před bitvou zabili a stáhli skunka, čímž jeho kouzlo narušili…
Dixonova legendární rána
Třetí den bitvy se na vyvýšenině východně od potoka Adobe Walls Creek, objevila skupina asi patnácti indiánů. Chlapi vyhecovali třiadvacetiletého Billyho Dixona, aby na ně vyzkoušel „velkou padesátku“. Billy pečlivě zamířil a stiskl spoušť sharpsovky. Komanč Ton-han-kah střelu odnesl zlomenou rukou a spadl z koně, ostatní indiáni se rozprchli. O čtrnáct dní později projížděli tímto místem armádní zeměměřiči a pro zajímavost změřili vzdálenost na kterou Dixon střílel a bylo to 1406 metrů! Podle Dixona jen náhoda, ale právě tento moment indiány silně demoralizoval a „trefa století“, jak byl výstřel později nazván, znamenala definitivní konec druhé bitvy u Adobe Walls. I pátý den, kdy už se nebojovalo, však ještě došlo k tragické události. Když William Olds slézal s nabitým revolverem v ruce po žebříku ze střechy saloonu, kde bylo vybudováno hlídkové stanoviště, ustřelil si temeno hlavy přímo před zraky své manželky, jediné ženy v táboře, a rozšířil počet obětí lovců na konečné číslo čtyři. To už dorazily posily v podobě dalších lovců a v okolí nebyl jediný indián.
Důsledky
Aliance kmenů měla v bitvě asi třicet mrtvých a několik desítek zraněných. Indiáni se v menších skupinách rozjeli do širokého okolí a frustraci z neúspěchu v bitvě si vybíjeli na osamělých objektech bílé civilizace. Během letních týdnů roku 1874 zabili 190 osadníků. Právě těmito akcemi nakonec dosáhli toho, co se jim u Adobe Walls nepodařilo. Lovci bizonů ze strachu vyklidili oblast a další osadníci se uchýlili pod ochranu větších sídel a vojenských pevností. Pomstě rozmrzelých bojovníků neunikl ani Bílý orel, kterému dali komančští válečníci nové, velmi urážlivé jméno Isa Tai – Kojotí pochva. V dalších letech se však přesto těšil respektu a uznání. Řádění indiánských nájezdníků vedlo k válce u Red River v letech 1874 -1875, která následně vedla k definitivní porážce jižních Šajenů, Kajovů a Komančů. Quanah Parker odvedl v roce 1875 Kwahadie do rezervace. Populace bizonů dosáhla svého nejnižšího bodu v roce 1884, kdy zbylo z původních asi 30 miliónů kusů ve Spojených státech přibližně posledních 325 divokých bizonů. Díky zvýšené ochraně se počet zvýšil v roce 1910 na tisíc kusů. Dnes žije v USA půl miliónu bizonů. V roce 2016 podepsal prezident Barack Obama dekret National Bison Legacy Act a bizon se stal vedle orla bělohlavého národním zvířetem USA.
Zdroje:
https://humanities.utulsa.edu/bison-from-near-extinction-to-renewal-recovery-information-and-survey/
S. C. Gwynne - Říše letního měsíce: Vzestup a pád národa Komančů – vydavatelství Argo, r. 2019
Jiří Černík - S tomahawkem proti mušketám díl I.- vydavatelství Libri, r. 2010
Chris Mc Nab - Domorodí válečníci Severní Ameriky 1500–1890 n. l. – vydavatelství Naše vojsko, r. 2012
https://www.reddit.com/r/texashistory/comments/1g5y7nr/second_battle_of_adobe_walls_june_27_1874/
