Článek
Pluhy a kombajny
Velké planiny jsou oblastí s extrémními klimatickými jevy. Velmi chladné zimy střídají horká a vlhká léta. Nechybí silný vítr a období sucha. Na počátku 19. století bylo celé území mírně zvlněné krajiny Velkých planin porostlé veskrze pouze trávou. Četné požáry a obrovská stáda bizonů, vidlorohů, ale také psounů zabraňovaly růstu stromů a keřů. Od začátku 20. století se začalo v této rozsáhlé oblasti intenzivně hospodařit a bílí farmáři k rychlé přeměně zeminy na ornou půdu používali hlubokou orbu. Ta dokázala úspěšně vymýtit hluboce zakořeněné prérijní traviny, které však dokázaly v půdě i v obdobích sucha zadržet vlhkost. Při silných větrech pak zůstala zemina celistvá a nedocházelo k výraznější erozi. V letech 1934 až 1940 postihlo Velké planiny období sucha a došlo k ekologické i ekonomické katastrofě zvané „Dust Bowl“ (prašná pánev). Nezpevněná půda se proměnila na prach a silný vítr následně vytvářel z prachu rozsáhlá oblaka, která se nesla krajinou a dosahovala až na východní pobřeží. V oblasti planin vznikaly prachové bouře, které často snížily viditelnost na méně než 1 metr. Těmto prachovým bouřím se přezdívalo „black blizzard“ (černý blizzard). Prachové bouře sucha navíc ještě zesilovaly.
Tisíce rodin bylo donuceno opustit své farmy a docházelo k rozsáhlé migraci, která jen zhoršila probíhající Velkou hospodářskou krizi. Půl miliónu Američanů se ocitlo bez domova. Ti, kteří se rozhodli zůstat, nebyli schopní splácet půjčky od bank. Lidé trpěli nemocemi dýchacích cest a umírali na podvýživu. Většina postižených ploch se časem zotavila, ale to už se na nich místo bizonů pásl jen dobytek. Několik ostrůvků nedotčené prérie se na území USA a Kanady zachovalo dodnes, ale je to pouhé jedno procento původní plochy.
Holub stěhovavý dolétal
Záchrana bizonů přišla doslova za pět minut dvanáct. V případě méně známého opeřence, který nepřitahoval pozornost jako ikonické zvíře prérií se to však nepovedlo. Na začátku 19. století bylo holubů stěhovavých (Ectopistes migratorius) ještě tři až pět miliard. Létali v tak obrovských hejnech, které si umíme jen stěží představit. Takové hejno bylo totiž zhruba dva kilometry široké, ale dlouhé bylo až 500 kilometrů!
Bílí lovci dokázali stát ve velkých davech a střílet do ptáků putujících za potravou i více než týden. Brokovnice do vzduchu vypouštěly tisíce a tisíce broků. Lovili je také do sítí, kdy připevňovali na tyče návnadu z kukuřice nebo je dlouhými tyčemi přímo sráželi. Pro jižanské majitelé plantáží bylo holubí maso levnou potravinou pro čtyři milióny otroků. V polovině devadesátých let 19. století už na obloze žádné holuby stěhovavé spatřit nebylo možné. Byli totiž téměř vyhubeni a to i přesto, že jich bylo až pět miliard. 1. září 1914 zahynula poslední samička holuba stěhovavého v ZOO v Cincinnati. Holub stěhovavý zmizel nadobro z mapy světa.
Zlatá horečka
Svatý muž Černý jelen z kmene Lakotů-Oglalů zlato nazval „žlutým kovem, který dohání bílé tváře k šílenství“. Domorodé Američany zlato nezajímalo a s údivem hleděli na pomatence, kteří stáli celý den někdy i po pás v ledové vodě horských bystřin a usilovně prosívali na pánvích nánosy ze dna potoků a říček. V roce 1848 vypuklo zlaté šílenství na území dnešní Kalifornie, když tesař John Marshall rozšiřoval strouhu na American River v kalifornské Colomě, aby mohla snadněji odtékat voda z pily majitele Johna Suttera. Všiml si několika blyštivých kamínků ve vodě. Kalifornie v té době ještě nebyla státem USA a nebyla tady žádná vláda, žádné zákony, vybírání daní a půda byla k dispozici všem. Kromě nepočetných indiánů zde žilo asi 14 000 obyvatel. Na konci roku 1852 už to bylo 250 000 lidí z celého světa. Vznikaly zlatokopecké tábory i celá městečka. Hledači žlutého kovu se hnali do hor nalehko, často jen s krumpáčem a lopatou, aby našli zlato nebo smrt. Každý pátý zlatokop v Kalifornii opravdu zahynul nejčastěji násilnou smrtí, ale také na nemoce a z vyčerpání. Zlatem byli posedlí nejen evropští přistěhovalci, ale do Kalifornie přicházely i tisíce Mexičanů a v roce 1852 po velké neúrodě i Číňané. Zlaté horečky vypukly později také v Coloradu, Utahu, Arizoně, Idahu, Novém Mexiku, Montaně, Jižní Dakotě a poslední v roce 1896 na řece Yukon na pomezí Kanady a Aljašky.
Zlatokopové přemýšleli jak si ulehčit obrovskou dřinu, která byla s hledáním zlata spojena a v roce 1853 se začal používat nový způsob, jak uvolnit metráky následně prosívané zeminy. Hydraulické dobývání, kdy se používal silný proud vody z hadic smýval tuny zeminy, půdy a naplavenin. Je to pěkně vidět ve westernu Clinta Eastwooda s názvem Bledý jezdec (Pale Rider) z roku 1985, kde si Clint zahrál i hlavní roli falešného kazatele. Tento způsob těžby měl ovšem katastrofální dopad na krajinu. Řeky doslova dusila půda z rozpadajících se strání, níže položené farmy byly zaplavovány vodou i pískem. V roce 1884 byl tento druh dolování zlata zakázán, ale někteří v něm tajně pokračovali a mrzačení krajiny neustávalo.
Vidloroh měl namále
Vidloroh americký (Antilocapra americana) je jediný zástupce čeledi vidlorohovitých a je snadno rozpoznatelný podle vidlovitě rozvětvených, dozadu směřujících rohů, které mají samci i samice. Připomínají parohy srnce, ale na rozdíl od něho má vidloroh kostěný základ rohu po celý život a každou zimu svléká jen rohovinové pouzdro. Říká se mu také americká antilopa a je to nejrychlejší savec Severní Ameriky. Doložená nejvyšší naměřená rychlost je 86 km/h. Žije v menších stádech a živí se trávou, listím, keři, šalvějí a v nouzi i kaktusy. Jediným skokem překoná vzdálenost šesti metrů.
Před příchodem evropských kolonizátorů na Velké planiny tady žilo téměř padesát miliónů vidlorohů, tedy podobně jako bizonů. Byl oblíbeným lovným zvířetem domorodých Američanů. Měl chutné maso a velmi ceněná byla jeho jemná kůže vhodná na výrobu oděvů. Nepočetní indiáni svým lovem tak početnou populaci těchto zvířat nemohli ohrozit. Vše se změnilo po příchodu evropských kolonizátorů.
Během druhé poloviny 19. století se počty vidlorohů výrazně snížily kvůli lovu a ztrátě přirozeného prostředí vlivem zemědělství, osídlení a oplocení. Do roku 1915 klesl počet zvířat na posledních 13 000 kusů a vidlorohům zvonil umíráček. Od roku 1915 do roku 1925 se počet zvířat díky přísné ochraně zvýšil na 30 500. V roce 1984 bylo vidlorohů přes jeden milón kusů. Poté stavy poklesly a v roce 2000 jich žilo na území USA 799 tisíc. Kvůli intenzivnímu lovu je dnes ohrožen pouze v Mexiku, kde žije pouze tisíc zvířat. Dnes je tedy v USA lokálně běžným zvířetem a unikl tak osudu holuba stěhovavého.
Psoun, ovce, puma a další
Psoun prérijní (také prériový, Cynomys ludovicianus)je malé společenské zvířátko z čeledi veverkovitých žijící ve velkých koloniích, které se kdysi nacházely na Velkých pláninách od jižní Kanady až po severní Mexiko. Dnes jejich malé, rozptýlené kolonie zabírají pouze jedno procento bývalé rozlohy. Byli zcela vyhubeni v Arizoně a v malém počtu (vzhledem k původním) žijí dnes v 11 státech USA, jednom mexickém státě a jedné kanadské provincii.
Ovce tlustorohá (Ovis canadensis) je rovněž zranitelným druhem. Její stavy jsou pouze desetinou populace, která existovala, když první osadníci začali pronikat do Skalistých hor. Jejich hlavní hrozbou je neregulovaný nebo nelegální lov, zavlečené nemoci, konkurence hospodářských zvířat a neustálé lidské zásahy do jejich přirozeného prostředí. Poddruh O. c. auduboni z pohoří Black Hills a přilehlých oblastí již vyhynul. Ovce tlustorohá je náchylná k chorobám domácích zvířat. Lov byl zakázán či omezen již od počátku 20. století, ale velkým problémem je nelegální pytláctví. Lov samců s trofejními mohutnými zatočenými rohy, které mohou po obvodu měřit až jeden metr zvláště poškozuje soudržnost skupin obvykle po deseti kusech, protože eliminuje dominantní chovné samce. Kalifornský poddruh (O. c. californicus ) je podle amerického zákona o ohrožených druzích považován za ohrožený.
Puma americká (Puma Concolor) byla kdysi rozšířená po celých Spojených státech, postupně byla samotářská a plachá největší kočkovitá šelma Severní Ameiky zatlačena na západní okraj státu a méně než sto kusů poddruhu pumy floridské je na hranici přežití v oblasti floridských mokřadů Everglades.
Pesticidem DDT byl v 60. letech 20. století ohrožen také ikonický symbol USA, orel bělohlavý, po zákazu používání DDT čítá dnes jejich populace přes 300 000 jedinců. Na jihu USA kdysi běžný ocelot velký je dnes kriticky ohroženým druhem v počtu několika stovek kusů. Takto bychom ve výčtu ohrožených zvířat i rostlin mohli pokračovat stále dál a klimatické změny situaci spíše jen zhorší.
ESA
V roce 1973 byl přijat klíčový zákon o ohrožených druzích (Endangered Species Act, ESA). Zařazení rostliny nebo živočicha mezi federálně chráněné druhy podle zákona o ohrožených druzích se ukázalo jako úspěšné v prevenci vyhynutí. Za posledních 52 let se podařilo díky tomuto zákonu oživit 300 ohrožených druhů. Spolupráce místních vlád s federální, ke které zákon vytvořil právní cesty, už postavila na nohy ohrožené populace orla bělohlavého, kapustňáka floridského, sokola stěhovavého nebo aligátora severoamerického. Za provádění ESA jsou zodpovědné dvě vládní agentury - US Fish and Wildlife Service a National Marine Fisheries Service. Pro ochranu ohrožených druhů na území USA je existence ESA naprosto zásadní i když kritici namítali, že je drahý a neefektivní, protože chrání více než 1300 ohrožených druhů. Oslabit se snaží vliv zákona i Kongres a některé soukromé subjekty, které podporuje i současný prezident Donald Trump. V USA je existenčně ohrožena téměř třetina rostlin a čtyřicet procent živočichů. Vysoká úroveň ochrany přírody v kolébce demokracie však ohroženým druhům dává solidní šanci na přežití. Tedy zatím. Na mnoha jiných místech planety je situace daleko horší.
Zdroje :
Sean Callery – The Dark History of America´s Old West
Thomas Jeier, Martin Baehr – Západ USA
https://www.nationalgeographic.cz/priroda/zakon-ochrana-ohrozenych-druhu-usa-50-let/
