Článek
V nové zemi
Arikarové migrovali na sever zřejmě z oblasti dnešního středního Mexika v několika vlnách. Kolem roku 1400 se z dnešního východního Texasu, částí Oklahomy, Arkansasu a Louisiany stěhovali opět dále na sever do oblasti centrálních plání dnešní Nebrasky. Na začátku 18. století jsou jejich vesnice už na řece Big Sioux na pomezí dnešních států Jižní Dakota a Minnesota. Jižně od nich sídlil početný kmen Omahů a malý kmen Iowů. Na konci dvacátých let 18. století se všechny tyto kmeny musely pod tlakem migrujících Lakotů znovu stěhovat. V letech 1730-1740 se Arikarové usídlili v opevněných vesnicích na obou březích Missouri v oblasti tzv. Velkého ohybu, ve střední části řeky zasahující do dnešních států Kansas, Nebraska a Missouri. Ovládali všechny brody přes řeku a ve dvanácti a možná až třiceti velkých vesnicích žilo nejméně dvacet a nejvýše třicet tisíc jedinců. Významně tak bránili zhruba až do roku 1780 další lakotské migraci na západ.
Jedlíci kukuřice
Sami si říkali Sahnish – původní lidé. Historikové uvádějí, že označení„Arikara, Arickara, Ricarees a Rees“, tedy roh nebo rohy, jim dali jejich příbuzní Pónýové, aby popsali způsob, jakým nosili upravené vlasy. Měli v nich totiž zapletené dvě vztyčené kosti. Byli to převážně velmi zruční zemědělci a s úspěchem pěstovali na menších políčkách kukuřici, tykve, fazole a tabák. Kukuřice pěstovali několik druhů a byla pro ně natolik významnou plodinou, že jí říkali Matka Kukuřice. Své vědomosti o pěstování těchto plodin předávali i okolním, zemědělsky zaměřeným kmenům. Žili v dobře opevněných stálých vesnicích, kde si podobně jako jejich příbuzní Pónýové stavěli větší polozemnice z klád. Stavba těchto obydlí byla doménou arikarských žen. Rostlinnou stravu doplněnou kromě pěstovaných komodit také sběrem divokých plodů, semen a hlíz si rádi zpestřili konzumací masa. Za tímto účelem opouštěli dvakrát ročně na určitou dobu své vesnice a kočovali jako nomádi, žijící v tomto čase v týpí, ve stopách bizoních stád po prérii. S přepravou po pláních jim pomáhali psi, kteří táhli smyky zvané travois a každá rodina měla 30 až 40 psů. V řekách také chytali ryby.
Arikarové se dorozumívali arikarštinou, která patří do kaddoánské jazykové skupiny (Caddo). Je to jazyk podobný řeči Pónýů, ale vzájemně si nerozumí. Podle některých pramenů se vzhledem k této jazykové podobnosti zřejmě Arikarové někdy v 15. století oddělili od Skidi-Pónýů. S přebytečnými plodinami obchodovali Arikarové během krátkodobých příměří s Lakoty, Šajeny a kmeny z jižních plání. Množství obchodního zboží procházejícího vesnicemi Arikarů z nich udělalo „obchodní centrum na horní Missouri“. Stále častější kontakty s bílými obchodníky však byly začátkem konce velké prosperity. Od bělochů se mezi indiánské kmeny začaly šířit epidemie nakažlivých chorob, které velmi významně ovlivnily poměr sil.
Epidemie
V 70. letech 18. století zasáhla oblast Velkých plání epidemie černých neštovic. Mezi léty 1775 – 1782 zasáhly neštovice velmi výrazně také do života arikarských vesnic. V uzavřených komunitách převážně zemědělských kmenů jako byli právě Arikarové se tato nemoc šířila obzvláště rychle a s obrovskou smrtonosnou silou. Arikarů v roce 1782 zbylo asi šest tisíc lidí a počet vesnic se snížil na pouhé tři.
Rudí i bílí nepřátelé
Na konci 18. století už výrazně oslabení Arikarové neměli šanci bránit Lakotům v migraci přes Missouri a naopak se stali sami jejich lovnou kořistí. V krátkých obdobích mírových vztahů s Lakoty ještě i obchodovali, ale většinou se museli lakotským atakům bránit a vzhledem ke svému počtu se stále více pokoušeli sblížit s podobně epidemiemi postiženými a tudíž také oslabenými zemědělskými kmeny Mandanů a Hidatsů. V roce 1804 se Arikarové setkali se členy výpravy Lewise a Clarka a v dubnu 1805 arikarský náčelník Ankedoucharo odjel dokonce na návštěvu Washingtonu. Během pobytu však zemřel a Arikarové obviňovali z jeho smrti bělochy. Jejich nenávist vůči Američanům vzrostla.
Fatální chyba
Kdysi mocný národ byl ve dvacátých letech 19. století už pouze odleskem starých zlatých časů a v roce 1823 svou složitou situaci ještě zhoršil. Na konci května tohoto roku se poblíž dvou arikarských vesnic, kde žilo asi 2600 lidí, z toho 500 válečníků u ústí Grand River severně od dnešního Mobridge v Jižní Dakotě objevila výprava 70 lovců kožešin vedená Williamem Henrym Ashleym ze společnosti Henry/Ashley Company. Ashley nutně potřeboval koupit koně a začal jednat s Arikary o jejich koupi i když původně chtěl získat koně od Vran a s Arikary vůbec jednat nechtěl. Arikařští válečníci byli mrzutí a nepředvídatelní. V nedávném boji s lovci kožešin u Fort Cedar totiž ztratili dva muže. Ashley jim navíc v roce 1822 slíbil postavení obchodní stanice v jejich blízkosti a svůj slib nedodržel. Arikarové se hněvali oprávněně. Nyní k nim tedy přistupoval s nejvyšší opatrností a jednání 30. května 1823 nakonec přineslo alespoň dílčí úspěch. Výprava získala dvacet koní, což Ashleyho sice úplně neuspokojilo, zato Arikarové si hodně slušnou zásobou střelného prachu a kulí zlepšili náladu a plánovali, že si ji mohou zlepšit ještě o hodně více. Ashley cítil v kostech, že mají něco za lubem a začal ho z toho svrbět skalp na hlavě. Jeho obavy se brzy naplnily. 1. června šlo několik trapperů do vesnice Arikarů uspokojit své touhy v náručí arikarských žen a válečníci zabili Aarona Stephense. Ráno 2. června se na pláž u řeky sneslo na trapperský tábor krupobití šípů a arikarští bojovníci otestovali kvalitu dodaného prachu a olova přímo v praxi na jejich nedávných majitelích. A to byla právě úvodní bombastická scéna z deset let starého filmu Revenant. Během patnáctiminutového lítého boje zemřelo třináct trapperů, další dva později na následky zranění. Zbytek unikl ve dvou kýlových člunech.
Následky
Američané po útoku usoudili, že nastal čas udělit Arikarům pořádnou lekci. Do následné trestné výpravy proti nim se zapojili nejen trappeři, obchodníci a americká armáda, ale také Lakotové, kteří na Arikary stejně neustále dotírali. „Missourská legie“ i s několika děly nakonec měla 230 vojáků, asi 100 lovců a 750 lakotských válečníků. Tato mohutná síla pod velením plukovníka H. Leavenwortha v srpnu 1823 zaútočila na dobře opevněné vesnice, ale nedokázala je při úvodním útoku dobýt. 11. srpna vyjednal Leavenworth s Arikary nakonec mírovou smlouvu, ale Arikarové stejně ze strachu obě vesnice raději v noci opustili. Naštvaní trappeři opuštěnou vesnici zapálili a Lakotové ukradli všechnu kukuřici a zdevastovali políčka.
Tuláci
Arikarové jako štvanci prchali oklikou kolem lakotských lovišť do dnešní Nebrasky a hledali útočiště u příbuzných Skidi – Pónýů. Ti však měli vcelku dobré vztahy s bělochy a věděli o problémech Arikarů, kvůli kterým nemínili u Američanů upadnout v nemilost a Arikary odmítli. Arikarové se pak vrátili do svých původních vesnic a v roce 1825 s USA podepsali mírovou smlouvu. Pod tlakem Lakotů přesídlili kolem roku 1835 do opuštěných vesnic kmene Mandanů u řeky Knife v dnešní Severní Dakotě.
Další morové rány
V roce 1837 Arikarové museli znovu čelit další vlně neštovic a v roce 1856 znovu. Zbytky zdecimovaného kmene se pokoušely usídlit na několika dalších místech, ale vždy je odtud početné lakotské válečné výpravy vyhnaly. Nakonec se v roce 1862 připojili zoufalí Arikarové k podobně postiženým Hidatsům a Mandanům ve vesnici Like-a-Fishhook a vytvořili jednu společnou velkou vesnici schopnou ubránit se nájezdům Lakotů.
Spojenci armády USA
Po skončení občanské války gradoval vleklý konflikt Američanů s Lakoty, který měl kořeny již dávno předtím. Téměř 150 Arikarů se v různých obdobích od roku 1868 až do konce indiánských válek přihlásilo do americké armády, která je oslovila s nabídkou služby. Ve spojení s americkou armádou se mohli početně zdecimovaní Arikarové alespoň částečně pomstít odvěkému nepříteli. V květnu 1868 se přihlásili do armády první arikarští zvědové. V roce 1874 doprovázeli zvědové Arikarů podplukovníka G. A. Custera při expedici do Black Hills. Custer si Arikary velmi oblíbil a jeho osobním zvědem a nejznámnějším z arikarských stopařů se stal lakotsko - arikarský míšenec Krvavý nůž. V červnu 1876 se v sestavě 7. jízdního regimentu zúčastnilo legendární bitvy u Little Bighornu 41 arikarských zvědů. A tři z nich v bitvě zemřeli -Krvavý nůž, Krátkoocasý býk a Malý statečný. Lakotové po bitvě tvrdili, že Arikarů zabili pět. Na památku Custera složili a zazpívali staří arikarští skauti na Den památky padlých v roce 1917 „Custerovu píseň“, kterou jejich potomci zpívají dodnes.
Současnost
Dnes je domovem Tří přidružených kmenů – Mandanů, Hidatsů a Arikarů agentura Fort Berthold v západní části Severní Dakoty. Mnoho Arikarů však žije vzhledem k pracovním příležitostem ve městech celých USA, neboť míra nezaměstnanosti je v rezervaci 42 procent. Rezervace, která vznikla v roce 1870 se rozkládá na obou stranách řeky Missouri. Smlouvou z Fort Laramie v roce 1851 bylo Arikarům přiřčeno území o rozloze 12 miliónů akrů, později bylo zredukováno až na 988 000 akrů. Vytvoření přehrady Garrison Dam v letech 1947–53 a jezera Sakakawea jako vodní nádrže pro zavlažování, protipovodňovou ochranu a výrobu vodní energie v roce 1956 zaplavilo velké plochy kmenových pozemků věnovaných zemědělství a rančerství, čímž zničilo velkou část ekonomiky Tří přidružených kmenů. V rezervaci se těží ropa metodou frakování z Bakkenského břidlicového souvrství. Počet registrovaných členů kmene byl k březnu 2016 celkem 15 013 osob. Arikarštinou už hovoří jen několik starších jedinců, ale pokusy o oživení jazyka započaly v roce 2014. Jazyk je poměrně dobře zdokumentován a používal se i ve filmu Revenant. Snad zůstane zachován i pro příští generace a Arikarové budou vyprávět příběhy o statečných předcích svým dětem v rodném jazyce.
Zdroje :
Douglas R. Parks - Myths and Traditions of the Arikara Indians (Sources of American Indian Oral Literature) – nakladatelství Bison Books – r.1996
George E. Hyde – Lid Rudého oblaka, Dějiny oglalských Lakotů – nakaladatelství Ladislav Horáček -Paseka – r. 2007
W.A. Graham – CUSTER MYTH, A Source book of Custeriana – nakladatelství Bonanza Books, New York, - r.1953
https://study.com/academy/lesson/arikara-history-culture-facts-tribe.html
