Článek
Historie
Sami si říkali Chaticks-si-Chaticks, tedy „muži mužů“. V češtině jsou označováni také jako Póníové nebo Pauníjové (ang. Pawnee). Do oblasti své tradiční domoviny kolem řek Loup, Platte a Republican v dnešní Nebrasce a Kansasu se přesouvali z území dnešního Texasu již ve 13. století. Patřili k prvnímu kmeni, který tuto oblast zabydlel. Španěl de Coronado se s nimi setkal v roce 1541 v Kansasu. V polovině 17. století byli Pónýové, vyzbrojení pouze tradičními zbraněmi a bez koní, brutálně napadáni kmeny, které již měly kovové zbraně a také koně. Zejména agresivní Apačové odvlékali desítky Pónýů do otroctví v Mexiku a peklo jim dělali také Čoktové, Čikasové, Ponkové, Kansové, Osedžové nebo Omahové. Když v roce 1719 získali Pónýové od francouzských obchodníků koně a zbraně, opláceli zejména nenáviděným Apačům stejnou mincí. Ve 20. letech 19. století byli nejpočetnějším prérijním kmenem s asi 25 tisíci jedinců. Podnikali časté nájezdy na karavany do Santa Fe a osady Mexičanů u Rio Grande. Z Američanů si vůbec nedělali hlavu a nebáli se ani svých indiánských sousedů. Válčili s mnoha okolními kmeny. Pak přišel zlom.
Polozemnice Pónýů v roce 1873
Černá mračna
Pónýové jako převážně zemědělský a částečně lovecký kmen trávili nejdelší čas ve stálých vesnicích. Stavěli si polozemnice pro 30 až 50 osob a pouze když vyrazili na lov bizonů, obývali týpí. Stálé opevněné vesnice zemědělských kmenů byly dobrou ochranou proti vetřelcům, ale v případě šíření nakažlivých chorob naopak smrtící pastí, kde se epidemie šířila mnohem rychleji než u volně migrujících tlup, které se při ohrožení v menších skupinách rozprchly do krajiny. Ztráty pak byly u těchto skupin mnohem nižší. V roce 1831 se proto u Pónýů velmi rychle šířila epidemie černých neštovic a polovina kmene vymřela. Další vlny nemocí zavlečených bělochy následovaly v letech 1837, 1838 a 1849. Počet Pónýů dramaticky poklesl na zhruba čtyři tisíce lidí a kmen si nemohl dovolit držet dosavadní území. Američané se dychtivě vrhli na kdysi výsostné teritorium Pónýů a od roku 1833 jim zdecimovaný kmen postupoval smluvně jednu část země za druhou. Smlouvou ze září 1857 se Pónýové vzdali veškerého svého území, až na malou část u řeky Loup. Američané se zavázali k finančnímu a materiálnímu odškodnění a také ochraně, neboť oslabené vesnice, kde vymírali zejména mladí lidé do třiceti let, se nemohly bránit zuřivým atakům Lakotů a jejich spojenců.
Zvěd Bílý kůň z kmene Pónýů ve službách U.S. armády v roce 1870
Nájezdy Lakotů
Při různých příležitostech Lakotové, Šajeni a Arapahové vyjádřili své odhodlání národ Pónýů zcela vyhladit a svá slova podpořili i akcemi. Jejich počínání mělo genocidní charakter, ale v souvislosti s mezikmenovými konflikty v USA se pojem genocida většinou nepoužívá. 27. června 1843 napadlo asi 300 lakotských válečníků na koních vesnici Pónýů u Plum Creeku v dnešní Nebrasce. Vypálili 20 polozemnic, zabili asi 70 jedinců a ukradli dvě stovky koní. Lakotské útoky pokračovaly i v době, kdy měli být Pónýové dle smlouvy chráněni a tak zamířili do nové rezervace v agentuře Genoa ve střední Nebrasce. Nájezdy však pokračovaly i tam a americká armáda nebyla schopná kmen Pónýů ochránit. Během roku 1860 napadli Lakotové vesnice Pónýů celkem osmkrát a aby toho nebylo málo, rezervační agenti rozkrádali materiál určený obyvatelům agentury. V období nouze hladoví Pónýové kradli osadníkům zásoby i dobytek a místní tisk volal po jejich vyvraždění. V roce 1864 Američané zahájili válku s Lakoty a vzpomněli si na Pónýe. Když jim armáda nabídla účast na taženích proti Lakotům v rolích stopařů, přikývli. Pouze ve spojení s americkou armádou totiž měli šanci uškodit dávným nepřátelům. A Lakotové je za to nenáviděli ještě více…
Massacre Canyon
V 70. letech 19. století tradiční svět prérijních indiánů nenávratně mizel v propadlišti dějin a z plání se ztrácela zásluhou bílých lovců kdysi nekonečná stáda bizonů. Část Lakotů byla od roku 1868 dle smlouvy z Fort Laramie sice v rezervaci, ale mezikmenové boje pokračovaly. Pónýové si dle smluv s Američany ponechali lovecká práva na lov bizonů ve své bývalé domovině, ale na lovecká území Pónýů si dělali nárok i jiné kmeny a docházelo k třenicím. Američané se snažili dělat prostředníky při mírových jednáních mezi kmeny, ale vzájemná nevraživost byla mezi indiány hluboce zakořeněna.
Pónýové zahajovali letní lov bizonů na začátku července poté, kdy měli vše zasazeno. 3. července 1873 vyrazilo z rezervace 400 mužů, žen a dětí pod dohledem bílého agenta Williamsona. Lovili bizony v jihozápadní Nebrasce a 2. srpna se otočili zpět na sever a mířili k řece Republican, kde hodlali v lovu pokračovat. Když tábořili 4. srpna poblíž dnešního Trentonu, varovala je parta bílých lovců, že v oblasti se pohybuje velká skupina Lakotů. Pónýové to pokládali za lest, jak je bílí lovci zkouší z oblasti vystrnadit. Byli odhodlaní lov nepřerušovat a lovit dál. Za pár let už nebude co lovit. Teprve dvaadvacetiletý nezkušený agent Williamson jim to marně rozmlouval.
Lakotové-Oglalové náčelníků Zabíječe Pónýů a Malého zranění vyrazili k řece Republican pod dohledem agenta Janise také na začátku července. Cestou jim Jutové (Ute) několikrát ukradli koně a došlo k potyčce. Oglaly to rozzuřilo a chtěli proti nim vyrazit na velkou válečnou výpravu, kterou jim Janis rozmluvil. Bílí agenti měli za úkol zabránit mezikmenovým konfliktům, ale neměli zasahovat do způsobu lovu zvěře. Na konci července dorazili do oblasti také Lakotové-Bruléové náčelníka Skvrnitého ohona. Když oglalští zvědové objevili Pónýe, přesvědčili agenta Janise, aby na ně mohli zaútočit společně s Bruléy. Vyčítali mu, že jim zarazil odvetu proti Jutům a teď si to tedy vynahradí. Janis už neměl odvahu jim odporovat.
5.srpna 1873 pokračovali Pónýové v lovu bizonů, když se náhle objevilo asi tisíc Lakotů. Williamsonovy snahy sjednat příměří ihned smetly stovky kulek z lakotských pušek a krupobití šípů. Pónýové i s agentem nechali hromady masa a kůží a snažili se uprchnout obrovské přesile. Teprve zvěsti o blížící se patrole americké armády ukončily běsnění Lakotů, kteří rychle prchali. Když údolí trefně po události nazvané Massacre Canyon prohledala malá jednotka vojáků, naskytl se jí otřesný pohled. Nejvíce obětí tvořily ženy a děti. Všechny ženy a dívky byly nahé a některá těla Lakotové částečně spálili. Údolím stoupal odporný zápach spáleného masa. Bojovníci Pónýů, kteří se snažili masu Lakotů zastavit, leželi zohavení a skalpovaní tam, kde je provrtalo olovo či šíp a dodělaly údery kyjů, seker a nožů. Mrtvých Pónýů mohlo být až 150, z toho dvě třetiny žen a dětí. Williamsonovi se podařilo uprchnout a s několika dalšími spěchali vyhledat nedaleký oddíl kavalérie pod velením kapitána Meinholda. Ten však měl pouze 49 mužů a napadeným nemohl poskytnout proti velké přesile Lakotů žádnou efektivní pomoc. Když pak prohlížel místo masakru chirurg David F. Powell, později napsal: „Byl to hrozný pohled. Zabití válečníci s luky stále pevně sevřenými v mrtvých a ztuhlých prstech, sající kojenci přišpendlení k prsům jejich matek šípy, střeva vyčnívající z otvorů vytvořených ďábelskými noži, hlavy skalpované, na nichž se leskla rudá krev – páchnoucí hmota, z nichž mnohé už byly ošlehané a sežehnuté žárem“.
Byl to poslední velký mezikmenový boj a Pónýové z něho byli hodně otřesení. Na místě masakru stojí od roku 1930 památník z minnesotské růžové žuly vysoký 35 stop a vážící 91 tun. Spikla se proti nim toho roku dokonce i příroda a hejna kobylek jim ještě zničily úrodu. Malý poslední kout Nebrasky, který jim ještě zůstal, už pro ně přestal být vhodným místem pro přežití. Tísnili je bílí osadníci a napadali Lakotové. Po více než 600 letech domovinu předků s těžkým srdcem v roce 1876 opustily poslední dvě tisícovky Pónýů a usadily se v nové rezervaci v dnešní Oklahomě. Pónýové se do Nebrasky už nikdy nevrátili a po strastiplném putování dorazili do nového domova. Nevedlo se jim tam zpočátku dobře a odlišné podnebí i půda nevhodná pro zemědělství opět decimovaly jejich stavy. V roce 1900 už jich bylo pouze posledních 633 jedinců. Pak se populační úpadek zastavil a dnes má národ 3400 registrovaných členů. V roce 1925 vykouřili Lakotové a Pónýové dýmku míru, která ukončila desítky let vzájemného nepřátelství. Pónýové přežili.
Náčelník Zabíječ Pónýů z kmene Lakotů-Oglalů
Zajímavosti
Práce na políčkách s kukuřicí, dýněmi či fazolí nebyla u Pónýů záležitostí pouze žen. U většiny jiných kmenů byly mužské a ženské práce striktně odděleny. Při obřadu Jitřenky byla obětována lidská oběť, kterou byla mladá dívka, unesená z cizího kmene. Krutý zvyk ukončil v roce 1817 náčelník Petalesharo, který se do komančské dívky zamiloval a během obřadu ji osvobodil. Od té doby již Pónýové žádnou dívku neobětovali. Slavný mohawský styl účesu, označovaný také jako mohykán, ve skutečnosti pocházel z kmene Pónýů.
Zdroje:
https://history.nebraska.gov/wp-content/uploads/2017/12/doc_publications_NH1973Massacre_Cnyn.pdf
http//www.indiancorral.czu/htm/pony.htm
https://www.historynet.com/when-the-sioux-ambushed-pawnee-hunters-at-massacre-canyon/
