Článek
Češi v Americe
První přistěhovalci z Čech, Moravy a Slezska se začali usazovat za velkou louží již v 17. a 18. století. V roce 1738 třeba skupina 300 příslušníků církve Moravských bratří, kteří utíkali před náboženským pronásledováním ze strany katolické církve. K masovější migraci však docházelo až po roce 1848. Způsobila ji porážka revoluce a policejní represe Rakouského císařství, zrušení poddanství a robotnické povinnosti (7.9.1848), ale také tíživá ekonomická situace v některých oblastech.
Utíkaly politicky stíhané osoby, ale také chudí zemědělci z oblastí, které na tom nebyly ekonomicky příliš dobře. Jednalo se zejména o východní Čechy, Ostravsko a Českomoravskou vrchovinu. A Spojené státy migranty potřebovaly. Obrovská území v Illinois, Nebrasce, Texasu, Ohiu nebo Oklahomě nabízely téměř neomezené možnosti a čekaly na osídlení. Pracovité české ruce dokázaly vybudovat zejména v Illinois a Nebrasce farmy s rozlohou pozemků, které dalece přesahovaly možnosti v rodné zemi. Na východě USA se šikovní dělníci z Čech uplatnili v továrnách. Mnoho Čechů se usadilo ve městech jako Chicago, Milwaukee nebo Cedar Rapids.
Dlouhá cesta za oceán
Češi, kteří se rozhodli vystěhovat do USA v touze za lepším životem, v zásadě nenaráželi na problémy ze strany úřadů Rakouského císařství (1804-1867) a Rakouska-Uherska (1867-1918). Rodiny musely například v době kolem roku 1850 doložit, že mají 100 zlatých na jednu osobu a dalších 150 zlatých nutných na cestu. Nebylo to zrovna málo, neboť chalupa s polnostmi se dala prodat v této době asi za 800 zlatých. Povolení nedostali muži, kteří neměli odslouženou vojenskou službu.
To, co je však dnes běžnou a relativně rychlou záležitostí několika hodin, tedy let letadlem do USA, bylo však v 19. století obrovským a velmi dlouhým dobrodružstvím. Jen cesta vlakem z Prahy do přístavů v německých Brémách a Hamburku, odkud se nejčastěji vyplouvalo lodí za oceán, trvala v případě Hamburku na konci 19. století 30 i více hodin a do častěji využívaných Brém jen o málo méně. Samotná plavba parníkem na trase Hamburk –New York pak znamenala například v roce 1893 průměrně osm dní strávených na hladině Atlantiku.
Lidé navíc nebyli v této době zvyklí cestovat na delší vzdálenosti a opravdovým hrdinou byl třeba v roce 1860 ve středočeské vesničce Mcely místní poštmistr, který se vypravil pětkrát za měsíc do Prahy, která byla 60 kilometrů daleko.
Vzhůru do Nebrasky
Mnozí z Čechů, kteří za velkou louží hledali lepší život, byli zemědělci a chovatelé dobytka. Nebraska, která se stala 37. státem USA v roce 1867 byla rovina vyplněná rozsáhlou prérií a polopouštěmi s řídkou vegetací a lákat je tedy teoreticky z tohoto pohledu neměla. Vždyť se jí také proto říkalo The Great American Desert -Velká americká poušť. A přesto se Češi hojně usazovali právě tady a zakládali farmy i když jejich počínání nejprve vyvolávalo jen úsměv na tváři. Nebraska ovšem nabídla také řeky jako Platte, Niobrara nebo Missouri a řadu menších říček, potoků a jezírek.
A právě důmyslný zavlažovací systém z tohoto na první pohled pro hospodaření nevhodného kusu země učinil doslova zemědělský ráj. Osadníci také sázeli stromy, které plnily funkci větrolamů a krajinu přetvořili k obrazu svému. Dnes už Nebrasku kam až oko dohlédne pokrývají zejména lány kukuřice a obilí, ale také čiroku a sóji. Chová se tady hovězí dobytek a prasata. Městečko Wilber má sice jen dva tisíce obyvatel, ale honosí se titulem „Česká metropole Spojených států“.
V roce 1987 to potvrdil tehdejší prezident Ronald Reagan dokonce zvláštním výnosem. Obyvatelé Nebrasky, kteří mají české předky, jsou anglicky nazýváni Czech Nebraskans a tvoří pět procent obyvatel státu. A na své české kořeny nezapomínají.
Češi a indiáni
V Nebrasce podobně jako všude v USA žily indiánské kmeny a když se tady čeští osadníci zejména ve druhé polovině 19. století začali usazovat, domorodé obyvatele samozřejmě vytlačovali z jejich původní domoviny stejně jako početnější Němci nebo Švédové. Když dnes nadáváme na ty „zlé Američany“, kteří kradli půdu indiánům, musíme mezi ně zařadit také stovky lidí z Čech, Moravy a Slezska. I tito lidé se setkávali s indiány a mnohdy tekla krev. A tyto příběhy se nás dotýkají, ať chceme nebo nechceme, možná přece jen trochu jinak.
Tragédie rodiny Brabencových
Základnou Čechů, kteří se rozhodli migrovat dále do neosídlených částí USA se stalo obvykle Chicago, ve kterém i dnes žije silná komunita s českými kořeny čítající asi 200 tisíc lidí. A tady také začal příběh tří českých přistěhovalců, kteří se na jaře 1869 rozhodli opustit město a vyrazili do daleké Nebrasky. Tomáš Brabenec, Matěj Hrbek a Jan Prášek i s rodinami putovali nejprve po železnici a poté na vozech. Cestování na korbách vozů krytých plachtami bylo plné útrap a strádání. V cestě byly vodní toky, hory, údolí, srázy, číhali tady indiáni, různí nepoctivci, divoká zvěř a pěkně vyřádit se dokázalo i počasí. Mnoho poutníků do cíle nedorazilo.
Tři čeští přistěhovalci a jejich rodiny měli štěstí, dorazili po vyčerpávající cestě do cíle a usadili se v jednom úrodném údolí v Nebrasce. Kolem roku 1870 stál akr neobdělané půdy dolar a půl a pozemek se dal tedy koupit poměrně lacino. O dvacet let později to už bylo mezi 25 a 30 dolary. A cena stále stoupala. V roce 1900 to už bylo až 46 dolarů.
28. dubna 1869 muži pracovali venku, když se náhle kolem prohnala skupina asi třiceti pomalovaných ječících indiánů z kmene Lakotů na koních. Brabenec a jeho kamarádi spěchali se zlým tušením směrem k Brabencově srubu. Když dorazili, Tomáš vběhl dovnitř a uviděl zakrvácené nehybné tělo manželky ležící na podlaze. Srdce se mu sevřelo, ale po chvíli se ženu podařilo na chvíli vzkřísit, než opět omdlela. Měla díru po kulce ve stehně a podařilo se ji zachránit a později se uzdravila. Dvanáctiletý syn Jan a čtrnáctiletá dcera Karolína však nikde nebyli k nalezení.
Hrbek s hrůzou běžel ke svému srubu a manželku i děti nalezl vyděšené, ale v pořádku. Vrátil se k Brabencovým a muži začali prohledávat okolí. Asi sto metrů od Brabencova srubu nalezli v křoví zkrvavělé tělo Honzíka, ležící nehybně obličejem k zemi. Měl několik střelných ran v zádech, jak se útočníkům zřejmě pokoušel marně utéci. Otec se zhroutil a v dalším pátrání po Karolínce již nebyl schopen pokračovat.
Tam, kde jeho tělo nalezli, vykopali k večeru Honzíkovi také hrob. Po poradě se rozhodli, že ráno zapřáhnou, naloží těžce zraněnou Brabencovou, která blouznila v záchvatech horečky, ženy a děti a pojedou k Niobraře hledat pomoc. Ráno se vydali na cestu a nedaleko řeky Niobrary narazili na skupinu indiánů. Naštěstí to byli Ponkové a jeden z nich uměl slušně anglicky. „Vraťte se domů a my vás před těmi lakotskými vrahy ochráníme“,ujišťoval je Ponka a osadníci se rozhodli vrátit zpátky. Mezi sruby Práška a Brabence pak učinili další hrůzný objev. Mrtvolný zápach je neomylně vedl do hustého křoví střemchy, kde leželo tělo Karolínky, zohavené, již částečně ohlodané zvěří a s kulkou v prsou.
Proč Lakotové zabili dvě děti a stříleli na ženu ve srubu? Osadníci si kladli tyto otázky, když pohřbívali Karolínku vedle Honzíka. Lakotové možná mstili své vlastní mrtvé a pomstili se na prvních běloších, na které narazili. Často však i velmi početné lakotské nájezdnické skupiny řádily na území dnešní Nebrasky a vraždily nejen bělochy, ale také své indiánské nepřátele – Ponky (Ponca), Póníe (Pawnee), Omahy (Omaha), Arikary (Arickaree) a Osedže (Osage). Brabencovi s těžkými šrámy na srdci zůstali a odstěhovali se do Chicaga až ve stáří, kdy už neměli síly hospodařit. I Práškovi se na stáří odstěhovali a v Nebrasce zůstali pouze Hrbkovi.
Severní Šajeni prchají domů
V roce 1877 byli Severní Šajeni donuceni usadit se v rezervacích. Rozdělili se na dvě skupiny a ta větší náčelníků Malého vlka (správně Malý kojot, ale známější jako Malý vlk) a Tupého nože ( Jitřenka, ale známější pod lakotským jménem Tupý nůž) zamířila do rezervační správy Rudého oblaka v severozápadní Nebrasce. Doufali, že tady mohou zůstat a žít se spřátelenými Lakoty. Úředníci ve Washingtonu však rozhodli o jejich vystěhování do rezervace v Indiánském teritoriu v dnešní Oklahomě, kde žili jejich příbuzní Jižní Šajeni v agentuře Darlington. Náčelníci protestovali a bylo jim slíbeno, že když se jim tam nebude líbit, mohou se vrátit.
Odešli tedy, podnebí v Oklahomě jim od začátku nesvědčilo. V létě obrovská horka, kdy vítr vířil rudý prach ze zcela vysušené půdy, sosny zkroucené žárem slunce, obloha bez mráčku a hejna moskytů. Přidaly se nemoci jako malárie a spalničky. Správce John Miles trestal reptající zkrácením již tak nedostatečných dávek potravin. Povolení vyjet na lov nic neřešilo, všude kolem nalezli jen vybělené kostry bílými lovci postřílených bizonů a po jiné zvěři ani památky. Jižní bratři se na ně dívali skrze prsty. Chodili už oblečení jako bílý muž. Seveřani jim ujídali skrovné zásoby a dělali jen potíže. Severní Šajeni chřadli a umírali. Během zimy 1877-78 jich 47 zemřelo.
Rozhodli se vrátit na sever, ale bylo jim to zakázáno. V září 1878 se 353 Severních Šajenů vedených náčelníky Malým vlkem a Tupým nožem vydalo na 1200 kilometrů dlouhou pouť domů. Postupně se do jejich pronásledování zapojilo 12 tisíc vojáků a tři tisíce civilistů. Šajeni se skrývali, kličkovali, hladověli, trpěli, bojovali a umírali. Ale také sami zabíjeli. A v Kansasu se jim do cesty připletli i osadníci z Čech.
Čeští osadníci krvácejí v Kansasu
1. října 1878 se šajenští uprchlíci objevili i v krásném údolí Beaver Creek v Kansasu. Tady mělo farmy osm Čechů převážně z Kladenska. Malý vlk kladl mladým mužům na srdce, aby zbytečně neprolévali krev. Válečníci však byli plní zloby z utrpení, kterému čelili každý den svého útěku. Rozdělili se do menších skupin a pomalovaní rudou hlinkou vtrhli také na farmu, kde žila Barbora Spěváčková z Unhoště s manželem Františkem Spěváčkem, svým otcem Františkem Sochorem, mámou a čtyřmi dcerkami. František Spěváček oral zrovna pole u sousedů, Barbora utekla pro pomoc a Šajeni dovolili odejít i její matce s dcerkami. Ta však odcházela s pláčem a velkou bolestí, neboť viděla, jak dopadl její manžel František Sochor.
Šajenům podle jejího pozdějšího vyprávění dal zápalky a podle posunků poznal, že mají hlad a podal jim několik pecenů chleba. Indiáni si ho vzali, pak letitého muže vyvedli před srub a tam ho jeden okamžitě střelil do hlavy, další mu stáhl skalp a třetí mu zasekl do hlavy sekeru. Když se Barbora s manželem, matkou a dcerkami vrátili domů, v tratolišti krve ležel před prahem František, farma byla vyrabovaná a všechen dobytek i drůbež pozabíjená. Uvnitř Šajeni rozsekali nábytek i police, rozbili všechno nádobí, rozpárali peřiny a rozbili všechny okna. Všude po podlaze se válelo peří a střepy z talířů, hrnků a sklo z oken.
Když se rozšířila zpráva, že indiáni řádí v okolí, všichni čeští osadníci utekli na farmu Hynka Janouška, aby společně čelili nebezpečí. Mírumilovní čeští farmáři neměli ani žádnou domobranu a armáda byla daleko. Když dorazila tlupa Šajenů k Janouškově srubu, zůstali stát opodál a poslali jednoho válečníka, aby vyjednával. Byla to však léčka.
Vyjednavač zavolal, ať vyjdou před srub. Petr Janoušek a Rudolf Springler vyšli ven s nenabitými zbraněmi a doufali, že indiána zaženou pryč. Jako uragán se přiřítila skupina Šajenů, třeskly výstřely a oba Češi padli mrtví k zemi. Pak vyšel i Hynek Janoušek na práh s rok a půl starým synkem Karlíkem v náručí a doufal, že indiáni s ním budou mít slitování, když uvidí malé děcko. Okamžitě ho zasáhla kule do hlavy a škrábla přitom i synka, který na rozdíl od tatíka přežil, ale měl do smrti poznamenanou tvář. Farmy Čechů v okolí Šajeni vyrabovali, ukradli koně, vše živé postříleli a mnohé objekty zapálili. Indiánské ženy a děti se pak bavili tím, že po dobytku i slepicích stříleli šípy. Ovce nahnali k vodě a pak jim drželi hlavy pod vodou, dokud se ovce neutopily. Drůbež naházeli do studen. Někteří osadníci uprchli do lesů a roklí, kde se celé dny skrývali bez přístřeší, jídla, vody a mnohdy i bez oblečení.
Čechů, kterým farmy lehly popelem se ujal Karel Zeman a za cenu vlastních finančních ztrát jim pomohl, aby mohli zůstat. Nejen čeští osadníci však poznali hněv prchajícíh Šajenů. Němce Kubitze našli vedle jeho domku se 17 kulkami v zádech a v okolí našli ještě jeho další tři zabité krajany. Celkem 12 osadníků zahynulo toho dne v údolí Beaver Creeku a v roce 1900 byla na jejich památku vztyčena mohyla. Celkově na území Kansasu prchající Šajeni v roce 1878 zabili 41 osadníků.
Šajenské zoufalství a nová naděje
A jak dopadli prchající Šajeni? Po šesti týdnech útěku se uprchlíci zastavili v Nebrasce a zjistili, že 34 z nich chybí. Někteří byli zabiti v potyčkách s armádou a civilisty, jiní se ztratili a putovali na vlastní pěst. Mnoho lidí už nemělo síly na další cestu, ale ti silnější chtěli pokračovat. Rozhodli se rozdělit na dvě skupiny. Slabší jedinci s Tupým nožem v čele mířili do rezervace Rudého oblaka v Nebrasce, ale netušili, že byla mezitím přestěhována z Nebrasky do dnešní Jižní Dakoty.
Na otevřené prérii ve sněhové bouři je obklíčila jednotka vojáků a promrzlí a zcela vyčerpaní Šajeni se dozvěděli, že agentura Rudého oblaka je dále, než předpokládali. Tupý nůž tedy souhlasil s prozatímním umístěním ve Fort Robinson, kam dorazili 25. října. V baráku pro 75 vojáků se tísnilo 149 Šajenů, ale byli v teple a dostali dost jídla i pokrývek. Vojáci se k nim chovali přátelsky. Tupý nůž slíbil, že pokud jim umožní odejít do rezervace k Lakotům Rudého oblaka, nebudou dělat potíže. Pro jistotu rozebrali pár pušek a revolverů a poschovávali je v podlaze a jako součást ozdob menší díly připevnili na svůj oděv, kde unikly mezi ozdobami pozornosti vojáků, kterým nevěřili. 3. ledna 1879 přišla odpověď z velení od generála Sheridana. Šajenské prosby zůstaly nevyslyšeny a podle rozkazu se museli ihned vrátit zpátky do Oklahomy bez ohledu na zimní počasí. Šajeni pochopitelně odmítli a dostali pět dní na rozmyšlenou, poté budou odvedeni násilím.
Od té chvíle byli v baráku uvězněni, nedostali dřevo na topení ani potraviny. Rozhodli se utéct a 9. ledna poskládali pušky a pistole z různě uschovaných dílů a před desátou večer rozrazili okenice, překonali stráže a prchali mrazivou nocí. Pronásledování trvalo 12 dní, došlo k několika potyčkám a během útěku zahynulo celkem 64 Šajenů a 11 vojáků. Zbytek indiánů byl zahnán zpátky do Fort Robinson a uniknout se podařilo pouze Tupému noži a části jeho rodiny, kteří došli až do rezervace Rudého oblaka v Pine Ridge.
Po vlně mediální pozornosti dostali Šajeni z Fortu Robinson povolení odejít za Tupým nožem do Pine Ridge také. Druhé skupině Šajenů, která pokračovala ke starému domovu pod vedením Malého vlka se podařilo přezimovat a část se usadila v okolí pevnosti Fort Keogh v Montaně, kde se mladí válečníci nechali naverbovat do služeb armády jako zvědové. Pod tlakem veřejného mínění se vládní byrokracie nakonec rozhodla umožnit všem Severním Šajenům žít doma na severu a v roce 1884 vznikla prezidentským nařízením rezervace Tongue River v jihovýchodní Montaně.
Tupý nůž se toho již nedočkal, zahořklý zemřel v roce 1883. Malý vlk sloužil jako armádní zvěd, často se opíjel a v opilosti zastřelil v roce 1880 jiného indiána. Již nebyl náčelníkem a v hanbě dobrovolně odešel do ústraní v rezervaci, kde v roce 1904 zemřel.
Použité zdroje:
https://usgennet.org/usa/ne/topic/ethnic/czechs/cz-pg127.html
Nymburský deník - článek Krutý osud osadníků, autor: Michal Plavec, vydání: 30. 9. 2006
https://www.wyohistory.org/encyclopedia/cheyenne-homecoming
