Článek
Vládcům jižních prérií se dokázali v boji vyrovnat jen drsní Texas Rangers a definitivně je zlomily bělochy zavlečené choroby, vybíjení bizonů a soustředěný tlak americké armády. 28. září 1874 americká armáda zlikvidovala v kaňonu Palo Duro velký tábor Komančů i jejich spojenců z dalších kmenů a zlomila odbojného ducha dlouhá desetiletí neporaženého národa.
Původ, migrace a rozdělení
Komančové byli původně horským kmenem a kulturní i jazykové podobnosti jednoznačně potvrzují, že byli součástí severních Šošonů. Na konci 17. století získali koně a naprosto zásadně to změnilo styl jejich života. Z pěšího kmene se stal kmen jízdní. Zle na ně dotíraly velmi bojovné tlupy Černonožců, Absaroků, Lakotů a Šajenů a severní Šošoni využili své mobility a opustili původní domovinu na území dnešního Wyomingu. Zamířili nejprve na pláně východního Colorada a západního Kansasu. Pobídkou k dalšímu stěhování více na jih byla kombinace několika zásadních faktorů. Na jihu bylo teplejší klima, hojný výskyt bizonů a snadnější dostupnost zboží od francouzských obchodníků získávaného prostřednictvím výměnného obchodu s kmenem Wichitů. A velkým lákadlem byla zejména stáda divokých mustangů. Rozsáhlá oblast jižních plání zahrnující dnešní severní, střední a západní Texas, východní Nové Mexiko, jižní Kansas a západní část Oklahomy se stala Komančerií (Comanchería). Oblast se vyvíjela a měnila. Slovo pocházející z jazyka nepřátelského kmene Ute znějící jako Koh-mats (Ti, kteří jsou naši nepřátelé), Španělé zkomolili na Komantsia a Američané na Comanche. Sami si říkali Nemene – lidé. Na jih dorazili v četných rodinných skupinách a struktura těchto skupin se měnila v závislosti na potřebách jednotlivých členů. Obecně se rozlišuje třináct různých skupin a zásadní roli v historii Texasu sehráli zejména nejjižněji sídlící Penatekové (Pojídači medu). Severně od nich putovaly od Cross Timbers ve středním Texasu až po hory východního Nového Mexika tlupy Nokonů (Ti, kteří se vracejí) a dvě menší skupiny -Tanimové (Pojídači jater) a Tenawové (Ti, kteří žijí na dolním toku). Kotsotekové (Pojídači bizonů) tábořili ještě severněji v dnešní západní Oklahomě u řeky Canadian. Nejseverněji žili Yamparikové (Pojídači kořínků yampy) a nejznámější skupinou Komančů byli Kvahadiové ( Antilopy), potulující se po velké náhorní plošině Llano Estacado. Mezi zajímavosti patří, že muži nosili u Komančů delší vlasy než ženy. Měli je uprostřed hlavy rozdělené pěšinkou a svázané do dlouhých copů, natřených bizoním tukem. Jeden cop byl většinou zdobený stužkami nebo jedním perem. Pera na rozdíl od kmenů severních prérií příliš nenosili a místo péřových čelenek spíše upřednostňovali čapky z bizoní kožešiny z oblasti bizoní hlavy. Na péřové čelenky Komančů však můžeme také narazit. U Komančů byly velmi oblíbené náušnice z kovu nebo z mušlí.
Koně, taktika a mučení
Na koni se snad narodili a jezdili úplně všichni již od malých, zhruba čtyřletých dětí. Se svými mustangy dokázali navázat tak důvěrný vztah, že byli jako jedno tělo a jedna duše. V ovládání koníka se jim vyrovnal málokdo a stáda čítala několik tisíc zvířat. Ženy jezdily tak často a rády, že se to dokonce negativně projevilo i na porodnosti. Otřesy na koňském hřbetě způsobovaly potraty. Komanče to nemuselo příliš trápit, neboť během častých nájezdů si dokázali doplnit řady unesenými jedinci. Zřejmě žádný jiný kmen se jim v tom nevyrovnal. Častým cílem nájezdů bylo Mexiko, kde kradli ve velkém dobytek i koně a unášeli zajatce. Při únosech preferovali mladé ženy a odrostlejší děti. Ostatní měli smůlu. Opouštěli pozemský svět těmi nejroztodivnějšími způsoby a mnohdy přitom dlouze trpěli. Značnou krutost při zacházení s protivníkem zřejmě získali již ve velmi tvrdých horských podmínkách své původní domoviny a přenesli si ji také na jih. Zajaté bílé dívky byly mnohdy sexuálními otrokyněmi několika mužů. Unesené šestnáctileté bělošce Matildě Lockhartové ve spaní ženy pálily nos žhavými uhlíky, až jí zůstaly jen dva černající otvory v hlavě. Mužům uřezali oční víčka a donutili je hledět do slunce nebo jim odřezali kůži z chodidel a přinutili chodit po horkém písku. Zajaté nepřátelské Tonkawy naházeli zaživa na velký oheň. Žádný styl mučení Komančům nebyl cizí. Slitování neměli ani s jedinci vlastního kmene. Na rozdíl od Lakotů nebo Šajenů se báli starých a nemocných příslušníků vlastní tlupy. Při stěhování je nechávali ve starých táborech vlastnímu osudu nebo je zanechali někde v divočině. Staří lidé často sami rozdali svůj majetek a odcházeli dobrovolně na místo, kde očekávali smrt. Komančové válčili téměř se všemi okolními kmeny a největším spojencem byli později Kajovové. Oblíbenou taktikou byl stejně jako u ostatních indiánů přepad ze zálohy nebo léčka. Dlouhé bitvy a oběti ve svých řadách nesnášeli. Vybírali si snadné cíle v podobě nechráněných izolovaných usedlostí nebo osamělých poutníků. Početně slabšího nepřítele s oblibou obklíčili a kroužili kolem něho ve velkých kruzích mimo jeho dostřel. Jakmile narazili na tvrdší odpor, bojiště opustili, což nebylo považováno za hanbu.
Přicházejí Anglos!
Španělé ani později samostatné Mexiko neměli vojenský potenciál nato, aby mohli řádění Komančů zarazit. Snažili se ho alespoň omezit formou mírových smluv a množstvím darů. V roce 1810 nakonec Španělé nabídli úrodnou černozem texaského území anglosaským osadníkům, aby jim pomohli vytvořit nárazníkovou zónu mezi indiánským územím a Mexikem. Mexiko po vyhlášení samostatnosti v roce 1821 ve stejné politice pokračovalo. Chasníci z obou Karolín, Kentucky, Georgie a Tennessee neváhali a začali hospodařit na nové půdě. V roce 1836 už jich bylo tolik, že se rozhodli zbavit neschopné chaotické mexické nadvlády a jít vlastní cestou rozvoje. Vznikl samostatný Texas, který se nejprve snažil řešit vše mírovými dohodami s Komanči. Jednání ztroskotala na požadavcích indiánů na pevnou hranici s Komančerií, což by znamenalo konec dalšího osidlování. S tím Texasané zásadně nesouhlasili, a tak museli vytlačit Komanče silou. Byli však zarputilí a neústupní se zkušenostmi z bojů proti východním kmenům, ale museli vzhledem k odlišnému typu protivníka a prostředí změnit taktiku a typ výzbroje. Ke splnění tohoto cíle je čekala dlouhá trnitá cesta, ke které přispěli měrou vrchovatou slavní Texas Rangers, kteří vznikli již v roce 1823. Pokud se chtěli měřit s nejlepší lehkou kavalérií světa, museli si osvojit její metody. Skvěle ovládat koně, výborně číst stopy, přesně a rychle střílet a zarputile se rvát. V letech 1839 až 1841 stát Texas nakoupil 180 pistolí Colt Paterson Holster No.5 kalibr .36. Zbraň měla ještě řadu neduhů, ale v rukou Texas Rangers se osvědčila velmi dobře. S uzdou v zubech a dvěma kolty v rukou měl najednou jezdec k dispozici deset výstřelů. Násobeno počtem chlapů se Komančové náhle ocitli v dešti kulí a jejich vysoké sebevědomí dostalo trhliny. Poznali, že anglos jsou zarputilejší, odolnější a tvrdší protivník než hispanos. V roce 1845 se Texas stal součástí USA a potírání Komančů už bylo záležitostí Washingtonu. Federální vláda však podobně jako v začátcích Texas neměla zájem investovat do nákladné války a raději volila mírovou cestu smluv, slibů a darů. Odboj Komančů sice výrazně oslabila epidemie cholery v roce 1849 či později vybíjení bizonů, ale některé bojovné skupiny stále zůstaly hrozbou. Armáda tak přece jen byla nucena vytáhnout proti nim do akce.
Kvahadiové
Byli nejizolovanější ze všech skupin Komančů a žili na bezlesé, vysoké náhorní plošině Llano Estacado, ohraničené strmými srázy poblíž údolí řeky Pecos v Texasu. Tito válečníci byli tak divocí, že si ponechali tuto obrovskou oblast zcela pro sebe po více než 150 let. Důsledně se vyhýbali Američanům, nepodepsali s nimi jedinou smlouvu a obchodovali výhradně s mexickými Comancheros. Díky nájezdům do Mexika získávali zajatce, dobytek a koně. Jejich stáda koní čítala přes patnáct tisíc kusů. Byli bohatí, nepolapitelní, divocí, krutí a báli se jich dokonce i jiné skupiny Komančů, které občas přepadli. Byli natolik izolovaní, že první zmínka o nich je až z roku 1872 a díky tomu je nepostihly epidemie bělochy zavlečených chorob tak výrazně jako jiné komančské skupiny. Byli to ryzí kočovníci žijící v týpí podobně jako jiné skupiny Komančů. Bělochy, kteří přinášeli nemoce, zabírali půdu a vybíjeli bizony i ostatní zvěř považovali za zlo, jež je nutné zlikvidovat kdekoliv a kdykoliv jakýmkoliv způsobem. Tvrdošíjný odpor silných prérijních kmenů Lakotů, Šajenů a Komančů přijmout způsob života bělochů se rozhodli Američané po občanské válce nejprve eliminovat smlouvami z let 1867 a 1868. Po neúspěchu mírových snah je měla zlomit totální likvidace jejich mobility a hlavního zdroje obživy.
Quanah Parker
Komančové pozorovali s hrůzou jak se jejich svobodný svět hroutí. Bílí lovci nemilosrdně pobíjeli bizony a nechávali ležet jejich mršiny hnít na prérii. Osadníci zabírali stále více půdy a pořád neměli dost. Armáda vybudovala síť pevností a jízdní patroly křižovaly oblastmi, kterými Komančové obvykle táhli s lupem. Část Komančů vzdala svůj odpor a pod vlivem slibů o pomoci a dodávkách ze strany vlády zamířila do rezervací. Tady stáli fronty na nekvalitní příděly, občas nedorazily slíbené zásoby žádné. Bílí obchodníci vyráběli z hrdých mužů na whisky závislé trosky. Indiáni odmítali přijmout styl života bílých a začít farmařit.
Kvahadiové se semkli kolem silného vůdce Quanaha Parkera. Byl synem nejznámější unesené bělošky Cynthie Ann Parkerové a významného komančského válečníka Pety Nokony. Narodil se kolem roku 1848 a o dvanáct let později se mu zásadně změnil život. Rangers zaútočili na komančské překladiště zásob u řeky Pease, Cynthii poznali podle modrých očí a vrátili ji i s dcerkou zpět do civilizace. Nokonu zastřelili a Quanahovi s bratrem Burákem se podařilo uniknout. Zanedlouho zahynul i Burák a Quanah zůstal mezi Komanči sám. Jako syn bělošky zažil mnoho ústrků, ale byl průbojný, přímý a nebojácný. Prosadil se a vyrostl z něho pohledný muž s typicky komančskou tmavší pletí, ale bez asijských rysů s rovným severoevropským nosem. Měřil kolem 180 centimetrů a byl tak o hlavu vyšší než průměrný Komanč. Stal se z něho obratný lovec skvěle ovládající zbraně a na konci šedesátých let už byl válečným náčelníkem. Nenáviděl bělochy, kteří mu zabili otce a unesli matku se sestrou Prérijní květinou, které už nikdy neviděl. Cynthia byla mezi bělochy nešťastná a snažila se neustále o útěk zpátky ke Komančům. Parkerovi si zoufalou ženu přehazovali jako horký brambor a pro ostatní bělochy byla pouze atrakcí. V roce 1864 zemřela Prérijní květina na zápal plic a po dalších sedmi letech i utrápená a zlomená Cynthia.
Na začátku sedmdesátých let byla situace s vybíjením bizonů tak vážná, že Quanah plánoval udělit lovcům bizonů lekci. Ve spojení se Šajeny, Kajovy a několika Arapahy zaútočili 27. června 1874 na shluk budov zvaných Adobe Walls (Zdi z vepřovic) sloužící jim jako základna. Šaman Isa-tai slíbil bojovníkům silnou medicínu na ochranu před kulkami bělochů, ale soustředěná palba osmadvaceti lovců z kulovnic Sharps ráže .50 indiánskou přesilu držela na uzdě. Patnáct válečníků zahynulo a legendární rána B. Dixona zabila válečníka dokonce na 1371 metrů. Isa-taiovy obřady nezabraly a indiáni se stáhli. Nájezdy v Kansasu a Texasu a zejména útok u Adobe Walls vyprovokovaly armádu k zásahu s cílem Komanče a poslední odbojné tlupy z dalších kmenů definitivně zlomit.
Válka na Red River
Armádní velení vypracovalo strategii pěti proudů, které zcela obklíčí oblast Texas Panhandle, kde poslední odbojné skupiny Komančů, jižních Šajenů, Kajovů a jižních Arapahů našly útočiště. Celkem se jednalo o zhruba čtyři tisíce osob, z toho asi tisíc válečníků. Dvěma vojenským kolonám velel plukovník Nelson A. Miles, dalším třem plukovník Ranald S. Mackenzie. Tři tisíce vojáků měly zničit materiální vybavení indiánů, pozabíjet jejich koně a přinutit je k odchodu do rezervací. Celkově došlo asi k dvaceti střetům s indiány a velmi ambiciózní Miles snažící se trumfnout svého kolegu značně nadhodnocoval sílu nepřítele. Byl to však právě skromnější Mackenzie, který se v této kampani zviditelnil mnohem výrazněji.
Už na West Pointu byl Mackenzie vynikající student a zářil i v občanské válce, do které zasáhl hned po ukončení studia. Byl velmi odvážný, šestkrát byl těžce zraněn a přišel o dva prsty na pravé ruce. Získal sedm čestných hodností během tří let a předčil tak i legendárního Custera. Veselého šprýmaře válka změnila na uzavřenou, komplikovanou osobnost. Na rozdíl od Custera nevyhledával obdiv okolí a nebyl ješitný. Na mužstvo byl velmi přísný a nebyl příliš oblíbený. Když v roce 1871 oblíbenec Granta dorazil do komančského pohraničí, napsal: „Komančové i Kajovové se již před dlouhou dobou zcela vymkli kontrole“. Mírová Grantova politika mu nedovolovala tvrdě zasáhnout hned i když několik střetů s indiány absolvoval. Až po třech letech vyrazil 23. srpna 1874 přísný Mackenzie v čele 642 mužů 4. kavalérie, kterou mezitím vycepoval v elitní útvar, do skutečně velké armádní akce.
Počasí mu nepřálo a vytrvalé zářijové deště proměnily kraj v bažinu. 26. září přinesli zvědové zprávy o stopách asi 1500 koní směřujících na východ. Mackenzie opět hnal své k smrti vyčerpané jezdce po této stopě. Na noc stádu vojenských koní svázali provazy nohy, uvázali k železným kolíkům hluboko zaraženým do země a ještě je hlídala početná stráž. Zájem indiánů o koně byl velký, ale plukovník byl důsledný. Za svítání 28. září 1874 se sedm rot 4. jízdního pluku ocitlo na hraně kaňonu Palo Duro. Druhý největší kaňon v USA ukrýval velké tábořiště Komančů, Kajovů, Kajova-Apačů a jižních Šajenů. Snad tisícovka indiánů. Sestup do hloubky tří set metrů se ukázal jako značný logistický problém. Mackenzie prozkoumal okraj kaňonu a objevil úzkou stezku vedoucí do jeho útrob. Pak nařídil zaútočit. Dlouhým přesunem zbědovaní kavaleristé doslova klouzali po stezce dolů, zcela nechráněni před případným útokem. Ten však nehrozil. Náčelník a šaman Kajovů Maman-ti, uklidnil své soukmenovce, že útok modrých kabátů nehrozí. Indiáni neměli žádné hlídky a když spatřili vojáky, bylo již pozdě. S Mackenziem v čele se kavalérie hnala táborem a bojovníci zuřivě kryli ústup žen, dětí a starců. Po šesti kilometrech pronásledování vojáci zjistili, že jsou obklíčeni. Indiáni na ně pálili ze stěn kaňonu a situace nevypadala pro modrokabátníky růžově. Mackenzie nezpanikařil, nařídil prudký výpad vpřed a válečníci prchali po stěnách kaňonu vzhůru. Vojáci je nepronásledovali, rychle se obrátili zpátky a zamířili zpátky do vesnice. Tady v samotném srdci Komančerie měli indiáni obrovské zásoby bizoních kožešin a sušeného bizoního masa, kotlíky, sekery, nůžky na plech, vojenské přikrývky, pytle s moukou, kalikem a cukrem i mnoho pušek a střeliva. Mackenzie nechal celou vesnici zapálit a kolem třetí hodiny odpolední v oparu ze směsi hořícího proviantu stoupali jeho muži zpátky nahoru. Hnali přitom obrovské stádo 1424 indiánských koní. V jednu hodinu ráno po třiceti kilometrech jízdy dorazili do kaňonu Tule. Kavaleristé vyčerpáním padali ze sedel a hromadně usínali. Moc odpočinku jim však Mackenzie nedopřál. Hned po snídani v brzkých hodinách je čekala odporná práce. Plukovník si vybral nějaké poníky pro sebe a pro indiánské zvědy z kmene Tonkawů a Seminolů. Přes tisíc zvířat se rozhodl nechat postřílet. Stejně jako Custer v roce 1868 u Washity. Vojáci svazovali provazy koně a vodili je před popravčí čety. Celé hodiny trvalo tohle šílené běsnění. Čím větší byla hromada postřílených poníků, tím více se ostatní vzpouzeli. V ústí kaňonu Tule vznikla obrovská hromada postřílených indiánských poníků a po čase jejich vybělené kosti neomylně ukazovaly směr, než je kdosi posbíral a pomlel na hnojivo.
V kaňonu Palo Duro sice padli po Mackenzieho akci jen čtyři indiáni, ale ztráta obrovského množství potravin, věcí denní potřeby a koní zlomila odbojného ducha i těch nejzarytějších odpůrců nového způsobu života. Poslední odbojné tlupy se ve zbytku roku 1874 a na začátku toho příštího trousily do rezervací. Mezi úplně posledními zbývaly asi čtyři stovky Kvahadiů v čele s Quanahem Parkerem. Mackenzie po něm usilovně pátral, ale marně. Kvahadiové zažívali těžké časy a někdy museli pojídat kořínky, hmyz a hlodavce,aby vůbec přežili. V květnu 1875 jejich tábor navštívila Mackenziem vyslaná delegace v čele s doktorem J.J. Sturmem. Byli přátelsky přijati a Quanah kupodivu souhlasil s kapitulací. Údajně dospěl k tomuto rozhodnutí na základě meditací.
Pod nadvládou bílého muže
2. června 1875 dorazilo 407 Kvahadiů a stádo asi 1500 koní do pevnosti Fort Sill. Kdo očekával, že zarytý nepřítel Američanů bude v rezervaci trucovitým odbojným mužem, hodně se mýlil. Quanah Parker si rychle osvojil praktiky bělochů a získal mnoho kontaktů na důležitých postech. Možná si uvědomil, že je vlastně z poloviny běloch a tvrdě na sobě pracoval. Spřátelil se s několika bílými dobytkáři a sám měl brzy stádo pěti stovek hovězího a dvou stovek vepřů. Získal dotace na stavbu honosného dvoupatrového domu, nosil vlněný oblek a kovbojský klobouk. Mackenzie se o Quanaha i jeho lid živě zajímal a nakonec vzniklo mezi oběma kdysi zarytými soky velmi neobvyklé přátelství. Quanah ve svém domě hostil dokonce i samotného prezidenta T. Rooswelta.
Na svou komančskou krev v žilách však Quanah nezapomněl a stále nosil dva dlouhé spletené copy a měl osm manželek. Mnohoženství bylo u Komančů obvyklé k velké nelibosti křesťanských kruhů. Jeho dům a pozemek byl neustále plný Komančů, které krmil a staral se o ně. Nesnesl, aby nějaký indián trpěl nouzí nebo hladověl. Zemřel nakonec díky své štědrosti jako docela chudý muž 23. února 1911 na selhání srdce, které měl pro svůj lid otevřené dokořán až do svých posledních dnů.
Neslavný konec slavného vojáka
Ranald S. Mackenzie byl ve druhé polovině sedmdesátých let doslova na roztrhání. Armádní velení si cenilo jeho nesporných kvalit a vysílalo ho všude tam, kde bylo nutné pacifikovat odbojné indiánské skupiny. V dnešní Nebrasce krotil Lakoty náčelníka Rudého oblaka, ve Wyomingu donutil vzdát se náčelníka Tupého nože a jeho severní Šajeny, v Coloradu Juty, V Novém Mexiku Apače. Jeho hvězda stoupala a v roce 1881 se stal brigádním generálem řadového vojska. V té době už však trpěl závažnými zdravotními problémy. Opouštělo ho duševní zdraví a brzy po povýšení žádal o přeřazení na lehčí práci. Úlevu začal hledat v alkoholu. Co zapříčinilo tak výrazné zhoršení zdraví je otázkou spekulací. Snad série těžkých zranění z občanské války nebo následek pádu z povozu v roce 1875, kdy upadl na tři dny do bezvědomí. Každopádně v roce 1884 už byl v tak špatné kondici, že byl vojenskou komisí prohlášen za duševně chorého a v armádě skončil. Po pobytu v ústavu pro choromyslné žil v domě své sestry v New Jersey, kde vyrůstal. Chátral po všech stránkách a 19. ledna 1889 ve věku 48 let zemřel. Dobový tisk jeho odchod přešel bez výraznějšího připomenutí a zatímco o Custerovi existují stohy literatury, daleko úspěšnější voják americké historie skončil v podstatě téměř zapomenutý.
Komančové a současnost
Potomci vládců jižní prérie a nejlepší lehké kavalérie světa se brzy znovu vrátili na válečnou stezku. Tentokrát v uniformách bývalého protivníka, americké armády. Už v letech 1892-1897 sloužilo 23 Komančů v 7. kavalérii ve Fort Sill a dalších 15 jako zvědové. Jeden Komanč se účastnil americko-španělské války v roce 1898 a dalších šedesát I. světové války. Komančové nechyběli ve II. světové válce, bojovali za USA v Koreji, Vietnamu, Perském zálivu i ve válkách proti terorismu. Celkově jich třináct padlo a 46 bylo zraněno.
Status občanů USA získali Komančové teprve v roce 1924. Usadili se v rezervaci v jihozápadní Oklahomě a hlavní sídlo Comanche Nation je 15 kilometrů severně od Lawtonu. Registrovaných členů národa je v současnosti 17 000, z toho 10 000 žije mimo rezervaci. Od roku 1991 pořádají každý rok veletrh Comanche Nation Fair za účelem sdružování lidu a přátel. Nechybí pravidelné taneční slavnosti Powwow ani každoroční golfový turnaj Comanche Cares, jehož výtěžek putuje na podporu školy Comanche Academy. Národní muzeum a kulturní centrum Komančů otevřené v roce 2007 v Lawtonu vystavuje pestrou paletu artefaktů představující bohatou historii národa. V agentuře jsou také čtyři kasina. Komančové bojují o přežití svého jazyka, kterým momentálně plynule hovoří méně než 50 osob. Nezapomínají ani na svůj původ a každý rok se setkávají se svými příbuznými z kmene Šošonů.
Použité zdroje:
S. C. Gwynne - Říše letního měsíce, Vzestup a pád národa Komančů
Ernest Wallace, E. Adamson Hoebel - The Comanches: Lords of the South Plains
Wilbur S. Nye - Carbine and Lance: The Story of Old Fort Sill
Rupert N. Richardson - The Comanche Barrier to South Plains Settlement
Charles M. Robinson - Bad Hand: A Biography of General Ranald S. Mackenzie
https://www.comanchenation.com/
