Článek
Útěk do Kanady
Celý podzim a zimu 1876 - 1877 prchali Lakotové pod vedením Sedícího býka před patrolujícími sbory armády Spojených států a velký náčelník Hunkpapů byl neustálými přesuny stále více unaven podobně jako jeho věrní. Trpělivost Sedícího býka nakonec vzala za své na jaře roku 1877, kdy se rozhodl k odchodu do sousední Kanady a v prvním květnovém týdnu překročil její hranice. Po další tři roky se staly pláně Saskatchewanu novým domovem Hunkpapů. I tady byli sice vnímáni spíše jako jistý rušivý element, ale na rozdíl od USA měli stále ještě možnost volby svobodného způsobu života bez předem nalajnovaných rezervačních čar. Fakt, že je Sedící býk na svobodě, navíc ozbrojen a zcela mobilní na koních, však nedal spát Američanům. 17. října 1878 ve Fortu Walsh v Kanadě se americká delegace marně pokoušela přemluvit Sedícího býka k návratu. Situace se však pro Lakoty neustále zhoršovala. Sedící býk zde sice nalezl velkého přítele v osobě důstojníka severozápadní jízdní policie, majora Walshe, ale to byla slabá náplast na kupící se problémy zejména s nedostatkem potravin. Bizonů i další zvěře neustále ubývalo i v Kanadě. A ta se zavázala pouze k ochraně Lakotů, nic víc. Stále vzrůstající stesk po domově znásobený tíživými podmínkami postupně nahlodával stoupence Sedícího býka natolik, že začali cestovat zpátky domů a hlásili se v dakotských rezervacích. Krutá zima let 1880-1881 jen znásobila nechuť zůstat v zemi královny Viktorie.
Kapitulace, rezervace, cirkus a prohry
19. července 1881 po čtyřech letech nuceného pobytu překročil hranice také Sedící býk a s ním 186 nejvěrnějších. Poslední lakotský náčelník kapituloval a nyní neozbrojen a bez prostředků čekal na svůj osud. Amerika mu nezapomněla jeho „zásluhy“ na porážce zlatého chlapce Custera a tak byl Hunkpapa ihned zatčen a v pozici válečného zajatce dopraven do Fortu Randall. Zatímco uvržením Sedícího býka do vězení hodlali Američané otupit ostří vážnosti velkého svatého muže s cílem porazit vliv jeho osobnosti a podnítit okolí k zapomenutí, vyvolali svým počínáním právě opačný efekt. K nelibosti mnoha vládních úředníků a nepřátel Lakotů stále více stoupal na žebříčku popularity. Navštěvován mnoha náčelníky i řadovými indiány, kterým radil v dalším postupu ohledně lakotského území, kde zastával jasné stanovisko neustupovat a hlavně neprodávat zemi otců, stával se také mediální „star“, neboť poskytoval rozhovory chtivým žurnalistům a obletován novináři tak plnil svými slovy stránky nejrůznějších plátků. V roce 1883 byl propuštěn z Fortu Randall a zamířil do rezervace Standing Rock mezi své lidi. Cíl Američanů zůstal nezměněn. Zbavit náčelníka popularity, eliminovat jeho vliv na ostatní Lakoty a postupně zcela izolovat. Prvním krokem k vytyčenému cíli bylo jmenování Jamese Mc Laughlina jako správce do čela rezervace Standing Rock. Ten projednával veškeré záležitosti v rezervaci výhradně s jinými osobami, než se Sedícím býkem, aby tak poukázal na bezvýznamnost jeho osoby. Tato taktika však opět neslavila úspěch. Všichni návštěvníci rezervace přijížděli s jediným cílem - pohovořit se Sedícím býkem. Sedící býk se stal nejpopulárnějším indiánem Spojených států a jeho popularitu ještě zvýšilo účinkování v Buffalo Bill Wild West Show. Během čtyřměsíčního turné pobíral náčelník velmi slušných padesát dolarů týdně plus bonus 125 dolarů a navíc mu přináležel zisk z prodeje autogramů, jenž rozdával po vystoupení před svým týpí. Značnou část financí však Sedící býk rozdal chudé dětské drobotině, která ho stále obklopovala. Na podzim 1885 Sedící býk své účinkování v cirkusu ukončil a s novými poznatky o životě bílých, novým přítelem v osobě Buffalo Billa a rovněž s velkým steskem po své zemi v srdci se rád vrátil na řeku Grand do rezervace Standing Rock v dnešní Jižní Dakotě, do míst, kde se zhruba kolem roku 1834 narodil. Další angažmá na turné po Evropě v roce 1887 již odmítl. Cítil, že musí být nápomocen svým lidem v boji o poslední zbytky země, které Lakotům ještě zůstaly, protože Američané kolem půdy v rezervacích neustále kroužili jako supi nad mršinou. Sliby střídaly dle potřeby výhružky a doporučení, přemlouvání jevilo známky nejrůznějších forem skrytého nátlaku, který ovšem slavil úspěch. Indiáni si začali trpce uvědomovat, že odmítnutí přinese úlevu jen dočasně a poté Washington stejně poruší smlouvu a půdu odebere násilím a navíc bez finanční náhrady. Lakotové začínali být unavení a stále více apatičtí. Fakt, že doslova ztráceli půdu pod nohama už nebyl jen úsměvným přirovnáním, ale spíše krutou realitou. Sedícího býka se podařilo z nejdůležitějšího jednání ve Standing Rocku vyšachovat a rezervace Lakotů byly v létě 1889 na základě Dawesova zákona rozdrobeny na malé části pro jednotlivé indiánské rodiny a přebytečnou půdu získali bílí farmáři a spekulanti. Sedící býk byl jediným vůdcem zpacifikovaných Lakotů, jenž by s prodejem půdy nesouhlasil za žádných okolností.
Tanec duchů
Živořící, podrobení a zlomení obyvatelé rezervací však dostali záhy nový impuls do života a hlavně novou naději na lepší zítřek. Prorok Wowoka z kmene Pajutů měl vidění, dle kterého musí všichni indiáni neustále tančit a až se země pokryje na jaře vrstvou zeminy, pod jejímž nánosem zhyne bílý člověk, prérie se opět pokryje nekonečnými stády bizonů a život bude zase jako dřív. Z povrchu zemského zmizí také všechny civilizační výdobytky zavedené bílým člověkem. Spaseni však budou pouze indiáni, kteří tančili Tanec duchů a vše přečkají v bezpečí na nebi, kam se vznesou během pozemských změn a po jejich ukončení opět klesnou na zemi bující sladkou trávou a vrátí se k původnímu stylu života. Indiáni doslova ze všech koutů USA upnuli svůj zrak a zejména vědomí k novému tanci, jež rázem vléval opojnou náladu do žil a probouzel ještě nevyhaslé plamínky svobodného způsobu života. V listopadu 1890 se Tanec duchů tančil již ve všech rezervacích Severní a Jižní Dakoty. Indiáni v transu tančili oblečeni v posvátných košilích nebo nazí jen v bedrových zástěrkách na sněhu pod vlivem peyotlu (malý druh kaktusu s omamnými účinky). Tanec duchů však neměl vyvolat násilí, nebyl pro indiány impulsem k válce. Byl to pouze tanec, soustava krokových prvků, gest, grimas, zvuků a pohybů, jejichž cílem bylo nebojovat, neškodit, neubližovat, správně jednat a pro realisticky smýšlejícího bělocha nemohla být prorokovaná vlastní záhuba důvodem k obavám. Indiáni v rezervacích se však přestali věnovat reformnímu civilizačnímu procesu a učitelé ve školách marně čekali na své indiánské žáky. Dnem i nocí duněly bubny a indiáni jako šílení tančili na sněhu až do naprostého vyčerpání. Bílí nikdy příliš pozorně nezkoumali projevy původních obyvatel, nesnažili se jim rozumět ani je pochopit a tudíž se není čemu divit, že je na první zběžný nezkoumavý pohled nové obřady musely vyděsit. Laughlin iniciativně navrhoval okamžitě zatknout Sedícího býka jako hlavního vůdce dle jeho slov „velmi nebezpečného“ náboženského obřadu. Sedící býk věřil, že Tanec duchů může pozvednout zašlapané sebevědomí a pohasínající víru indiánů, ale během účinkování v cirkuse poznal sílu bílého světa, seznámil se s křesťanstvím a v rezervaci byl farmářem chovajícím kuřata. Velkým propagátorem Tance duchů byl zřejmě pouze ve správcově fantazii. Stále však byl významným svatým mužem, který v roce 1876 předpověděl Custerovu porážku. A teď z „řeči“ ptáků vypozoroval svou brzkou smrt z rukou příslušníků vlastního národa.
Pokus o diplomacii
20. listopadu 1890 byl na světě seznam podněcovatelů nepokojů, který sestavili úředníci ve Washingtonu podle informací jednotlivých rezervačních správ. Mezi jmény byl samozřejmě i Sedící býk. Když seznam doputoval do hlavního štábu armády v Chicagu, nechtěl generál Nelson Miles vyvolat podrážděné reakce pod vlivem nového náboženství chytlavějších a citlivějších indiánů ukvapeným krokem v podobě tvrdého zásahu proti Sedícímu býkovi ze strany příslušných složek moci USA a vsadil na diplomacii. Rozhodl se využít přátelství Buffalo Billa s náčelníkem jako jedním z mála bělochů, kteří byli opravdovými přáteli siouxského vůdce. Buffalo Bill měl přemluvit náčelníka ke schůzce s Milesem v Chicagu a obdržel příslušný písemný rozkaz opravňující ho k zajištění náčelníkovy osoby a převezení vlakem do Chicaga. Miles však seznámil Codyho zřejmě jen s půlkou pravdy a o dalším postupu proti Sedícímu býkovi pomlčel. Bill vyrazil do Standing Rocku s čistým svědomím, že jede pomoci starému příteli a možná ho ještě zkusí přemluvit k dalšímu účinkování ve své show. Do plánů správce rezervace Mc Laughlina však Billův příjezd nezapadal. Zásah Buffalo Billa vnímal jako vlastní neschopnost vyřešit situaci se Sedícím býkem v rezervaci, což jako ambiciózní úředník vnímal velmi nelibě. Na začátku prosince 1890 Buffalo Bill dorazil do pevnosti Fort Yates v Dakotském teritoriu, třicet mil od konečného cíle své cesty – srubu Sedícího býka na řece Grand. V pevnosti byl uvítán jejím velitelem plukovníkem Drumem a Mc Laughlinem. Pozvání na skleničku do místního baru pro posádku neodmítl. Přítomnost vyhlášené osobnosti samozřejmě neušla pozornosti členům vojenské posádky a bar se pěkně zaplnil. Zatímco Cody předváděl ve společnosti své řečnické a pijácké dovednosti, Laughlin s Drumem si obratně pořídili dokument o odvolání jeho osoby z akce. Když se showman probudil ráno z kocoviny na důstojnické ubytovně, mohl jen naštvaně sbalit kufry a vrátit se. Tím jeho role v řetězci událostí prosince 1890 definitivně skončila.
Zatýkání se mění v jatka
12. prosince se rozhodl generál Miles již dále nevyčkávat a zakročit proti osobě Sedícího býka všeobecně vydávaného jako hlavního propagátora a iniciátora Tance duchů v rezervaci Standing Rock. Rozkaz k zadržení obdržel sice plukovník Drum, ale velmi účinnou a nápomocnou silou měl být v této záležitosti uvědomělý postup správce rezervace Mc Laughlina a plukovník kamarádovi ochotně uvolnil hlavní roli v řešení celé záležitosti. 14. prosince vypracoval Mc Laughlin písemný příkaz k zatčení Sedícího býka a adresoval jej poručíku indiánské policie v Grand River, Býčí hlavě. Poručík Býčí hlava se seržanty Oholenou hlavou, Rudým tomahawkem a čtyřiceti muži měli provést zatčení před úsvitem 15. prosince 1890 a za žádných okolností nesměli Sedícího býka nechat uprchnout. Krýt záda v případě potíží jim měla stovka jezdců Osmé kavalérie pod vedením kapitána Fecheta.
Kavaleristé vyrazili v noci a zaujali předpokládaný post u Sitting Bull Crossing na Oak Creeku a poté jen čekali na vývoj situace u tři míle vzdáleného srubu, kde před svítáním dorazil pod rouškou tmy oddíl indiánské policie v síle třiačtyřiceti mužů. Sedící býk obýval chatu se svými ženami a synem Vraní nohou a přespávala tu někdy i rodina a známí, účastnící se Tance duchů. Verze, jak příjezd policistů probíhal, jsou dvě. Hluk vzniklý příjezdem jednotky Sedícího býka i ostatní probudil. V očekávání nedobrého vývoje situace spustily manželky Sedícího býka hlasité bědování a propukly v pláč, jenž postupně probouzel ostatní obyvatele přilehlých dřevěných domků. Podle jiné verze a ta se objevuje u většiny autorů, po příjezdu čety policistů Sedící býk i ostatní obyvatelé chaty spali. Policisté proto vyzvali přede dveřmi náčelníka, aby vyšel ven a když nevycházel, vrazili do srubu, kde našli Sedícího býka spícího na podlaze. Ve stísněném prostoru překračovali poněkud neurvale ostatní spáče namačkané v prosincovém chladu těsně vedle sebe. „Jsi zatčen“, vyštěkl Býčí hlava a další policisté chytili polonahého Sedícího býka pevně za paže, aby eliminovali případný odpor. Ten však s policisty spolupracoval a nedal na sobě znát žádné známky hněvu. Poněkud odlišně však reagoval stále se zvětšující dav Lakotů vybíhajících ze svých příbytků a v houstnoucí atmosféře indiánů vyhecovaných celonočním Tancem duchů se policisté začali cítit v ohrožení. Sedící býk se oblékl a policisté ho vyvedli na práh chaty. Před ní už burácel dav asi 150 Lakotů, kteří naznačovali, že policisté jen tak neodjedou. Doposud spolupracujícího náčelníka atmosféra zřejmě také pohltila a odmítal se hnout z místa. Býčí hlava zatím pokynul jednomu z podřízených mužů zákona, aby přivedl náčelníkova šedého koně, kterého dostal darem na rozloučenou od Buffalo Billa. „Ne“ vykřikl Sedící býk a stál jako přikovaný k zemi. Kruh přihlížejících křičících indiánů se začal pomalu stahovat kolem skupiny policistů. Býčí hlava se snažil polohlasně přemluvit Sedícího býka ke spolupráci, ale bylo to marné. Dopředu se náhle davem prodral jeden z lakotských mužů a křičel, že Sedícího býka nikam neodvedou, poté vyrazil z hrdla válečný pokřik, zpod přikrývky vytáhl pušku a zasáhl výstřelem Býčí hlavu. Ten stačil ještě v pádu vystřelit na Sedícího býka a trefil ho do hrudníku. Seržant Rudý tomahawk v následném zmatku střelil náčelníka zezadu do hlavy revolverem. Divoká přestřelka pokračovala v několika dalších minutách, kulky svištěly všude, ženy ječely a snažily se ukrýt společně s dětmi do bezpečí, přičemž bojiště pozvolna zahaloval dým, jenž znesnadňoval orientaci oběma soupeřícím stranám. Komickým číslem se v hrozivém běsnění deště kulek blýskl náčelníkův kůň, který se v reakci na výstřely dle svého výcviku stavěl na zadní, ukláněl se a zase se stavěl na zadní, poté si sedal a zvedal kopyta do vzduchu na závěr svého představení. Jakmile šílená vřava utichla, část stoupenců Sedícího býka se uchýlila do pobřežního porostu u řeky Grand a policisté odtáhli své zraněné do chaty Sedícího býka, kterou dosud osvětlovalo světlo petrolejové lampy rozsvícené při příjezdu oddílu. Mrtvola Sedícího býka, jehož hlava byla částečně znetvořena výstřelem seržanta Rudého tomahawka spočívala na zemi a postupně se začínala pokrývat sotva znatelnou vrstvou ledového příkrovu a díky vytékající krvi se trup stále více přilepoval k podkladu. Policisté měli šest mrtvých a z davu kolem chaty zahynulo osm Lakotů. Vraní noha byl během přestřelky schovaný pod postelí a teď vyběhl z chaty, ale policista Osamělý muž ho střelil do zad. Další policisté do těla vypálili ještě několik ran a to byl signál k další přestřelce, kterou definitivně ukončil až příjezd kavalérie. Vraní noha se stal poslední šestnáctou obětí přestřelky během zatýkání. Tělo mrtvého náčelníka spočinulo poté na voze zaházené dalšími mrtvými těly policistů a zmrzlé trupy odvezl povoz do Fortu Yates. Na svou poslední cestu se vydal velký náčelník národa Lakotů 17. prosince 1890. Ve velké rakvi z borového dřeva spočívala jeho vysoká postava a dle některých pramenů se obřad konal ve vší tajnosti. Vojín Wagoner po odevzdání těla zemi připevnil na hrob dřevěnou desku opatřenou černým nápisem :
SITTING BULL, ZEMŘEL 15. PROSINCE 1890.
Po obřadu se rozpršelo a hřbitov se ponořil do mlžného oparu, jenž po odchodu posledního velkého muže Lakotů posléze zahalil celý slavný prérijní národ.
Zdroje:
Robert M. Utley - Kopí a štít: život a doba Sedícího býka. nakl. Hynek, 1999.
John W. Bailey - Pacifying the Plains: General Alfred Terry and the Decline of the Sioux, 1866–1890. Westport, Conn.: Greenwood Press, 1979.
Alexander B. Adams - Sitting Bull: An Epic of the Plains. New York: G.P. Putnam´s Sons, 1973.
Stanley Vestal - Sitting Bull: Champion of the Sioux, a Biography. New York: Houghton Mifflin Co., 1932.
