Článek
Ten druhý Sergio
Odrazovým můstkem italského režiséra Sergia Corbucciho se staly nízkorozpočtové komedie v padesátých letech. Na počátku let šedesátých ukázal vystudovaný ekonom svůj talent a šťastnou ruku při obsazování rolí ve filmech spjatých s bohatou historií Apeninského poloostrova. Pohledný americký kulturista Steve Reeves kromě svalových objemů předvedl i slušnou porci hereckého kumštu nejprve v historickém snímku Romulus a Remus. Film se díky hlavnímu představiteli protlačil i do áčkových amerických kin, což nebylo u italských filmů za oceánem zrovna běžné. Pro jistotu se však přejmenoval kvůli obavám, že amíci nebudou vědět, co zakladatelé Říma byli vlastně zač. Nejen dokonalou postavou a bicepsy Arnoldových rozměrů zaujal Reeves i jako mstitel nejslavnějšího otroka všech dob ve Spartakově synovi o rok později. A Corbucci znovu zaujal. A pak už přišla mistrovská italská disciplína, která oživila jinak skomírající žánr, vyšvihla do sedla Clinta Eastwooda a stvořila režisérskou legendu. Sergio Leone ve spaghetti westernech zazářil jako deset komet dohromady a Corbucci svého slavnějšího krajana prostě jednoduše přebít nemohl. Zatímco Leone rajským protlakem šetřil, Corbucci ho ke špagetám dávkoval v míře mnohem výraznější a není divu, že později zaujal Tarantina, který si ho vybral jako vzor pro svou tvorbu. Corbucci však dokázal přidat i další ingredience, kterými typický pokrm pěkně okořenil a že je hodně dobrý kuchař dokázal v roce 1966 ve slavném Djangovi s Francem Nerem. Právě Django nastolil novou úroveň násilí ve westernech. O dva roky později Corbucci přiložil prst k ústům a požádal o „Velké ticho“.
Snow Hill a nájemní zabijáci
V horách Utahu zuří sněhová bouře, která odřízne vesnici Snow Hill od okolního světa. Všude se válí tak tři metry sněhu a ti nejchudší jsou nuceni krást, aby nezemřeli hladem. Z bezúhonných občanů jsou rázem psanci, na které je vypsaná odměna a musí se skrývat v horách. A to je parketa pro lovce odměn. V čele bandy, která loví lidi je sadistický Loco, který se vyžívá v nejrůznějších způsobech usmrcování nebožáků. Spíše než jako ochránci zákona vypadají tito bezcharakterní zabijáci jako vražedné komando. Role Loca byla jako šitá na míru pro až démonicky zlý obličej německého herce Klause Kinského, kterému by kladného hrdinu stejně nikdo neuvěřil. Zastavit řádění Locovy bandy může nejlepší střelec v okolí. Místo klasického koltu tak příznačného pro western se ohání něčím, co zbraň snad ani nepřipomíná a brilantně svým protivníkům ustřeluje palce. Netasí ji z koženého holsteru, ale spíše vysouká z dřevěného futrálu u pasu. Do westernu se ta „násada od koštěte“, jak mimochodem zní její lidový název (broomhandle) moc nehodí. Je to pistole Mauser C96, ale vylepšený model 1898 se schránkovým zásobníkem na deset, velmi výkonných nábojů ráže 7,63 × 25 mm. Teprve model 1898 měl dřevěné pouzdro s víkem sloužící zároveň také jako nástavná pažba. Ale co bychom chtěli, když se píše rok 1899 a doba už je zase jinde i ve vývoji zbraní. Hlavní kladný hrdina však za celý film nepromluví jediné slovo. Je totiž němý. Tenhle nápad ale nebyl z Corbucciho hlavy. Byl to sám velký Marcello Mastroianni, kdo mu vnukl nápad na němého pistolníka, když mu řekl, že vždycky chtěl natočit western, ale bohužel nemluvil anglicky. Když se pak Corbucci poprvé setkal s francouzským hercem Jeanem Louisem Trintignantem, pro kterého hledal francouzský koproducent westernovou roli, rozhodl se, že je ta správná chvíle, kdy promění mlčenlivého hrdinu spaghetti westernu v němého. Trintignant totiž také nemluvil anglicky a němý hrdina se přímo nabízel. Jeho jméno Silence, tedy Tichý, pak neodkazuje pouze na neschopnost postavy mluvit, ale také na ono „velké ticho“, které nás všechny čeká na druhé straně. Původně chtěl sice do této role Franca Nera, od kterého už věděl, co může čekat díky úspěšnému Djangovi, ale Nero v té době natáčel jiný film. A bylo to možná dobře, protože Trigninant je opravdu dobrý. V jeho tváři je ten zvláštní druh smutku, co se k roli náramně hodí. Je sice podobně jako Loco také nájemný vrah, ale zabíjí pouze lovce odměn a z retrospektivy se dozvídáme, že jeho rodiče byli zabiti lovci odměn, kteří mu následně podřízli hrdlo, aby ho umlčeli. Funguje tedy na základě morálního kodexu „oprávněné“ pomsty, zatímco Loco zabije kohokoli, na koho je vypsaná odměna. Podříznutí chlapcova hrdla za účelem zničení hlasivek je dost bizarní způsob, jak ho umlčet a zdá se nepravděpodobné, že by to vůbec přežil.
Studený sever Itálie místo horkého Španělska
Leoneho klasické westernové kulisy v podobě horka, potu a písku zaměnil Corbucci za hromady sněhu a mráz, což bylo pro spagetthi žánr netypické. Klasickými kulisami pro špageťáky byly rozpálené lokace ve Španělsku, ale Corbucci zůstal věrný rodné Itálii a natáčelo se v okolí věhlasného italského střediska zimních sportů Cortina d’Ampezzo v Dolomitech, dějiště zimních olympijských her v roce 1956 a také olympiády v únoru 2026. Když náhodou sníh na některých místech chyběl, nahradila ho pro potřeby filmařů holící pěna. Co ke spokojenosti Corbucciho nenabízela příroda, dotvářely filtry a dobarvení kamery Silvana Ippolita. Scény v interiérech vznikaly v Eliosových studiích východní části Říma, v Settecamini. Právě tady vzniklo v roce 1961první velké westernové městečko v Evropě a točil tady i mistr Leone. Nápad na plahočení koní zabořených až po břicho v závějích sněhu dostal Corbucci při sledování filmu Podzim Čejenů režiséra Johna Forda. Ovlivnil ho zřejmě i film Krev na Měsíci z roku 1948, kde Corbucciho oblíbený herec Robert Mitchum je podobně tajemný jako Trintignant. Tu pravou atmosféru chladného počasí vhodně dotvářely i zimní doplňky klobouků v podobě vlněných šál.
Levičák Corbucci?
Film měl jako všechny Corbucciho westerny silné sociopolitické pozadí. Bohatí platí šmejdům za zabíjení chudáků, aneb zkorumpovaný bankéř, smírčí soudce a bývalý lovec odměn Henry Pollicut vypíše odměny na hlavy zlodějů, kteří kradli, aby nezemřeli hladem. Má spadeno na jejich majetky a potřebuje se jich zbavit. Corbucci také často zdůrazňoval myšlenku marnosti snahy jednoho člověka změnit svět a vytváří děsivou alianci predátorského kapitalismu (Pollicut) a legalizovaného násilí (Loco). Je to nemilosrdná kritika systému, kde majetek má větší hodnotu než lidský život. Corbucci v rozhovoru přiznal, že byl ovlivněn velmi turbulentní dobou konce 60. let. Zuřila válka ve Vietnamu, v říjnu 1967 byl zabit Che Guevara, 4. dubna 1968 byl spáchán atentát na Martina L. Kinga a o dva měsíce později na Roberta F. Kennedyho, sílilo hnutí za občanská práva a jako v papiňáku probublávaly na povrch protivládní nálady. Corbucciho filmy často zkoumaly témata třídního boje a sociální nespravedlnosti. A právě v této souvislosti rezonovaly osobnosti jako je Che Guevara, který představoval revoluci a vzdor proti zavedeným mocenským strukturám. Jako filmař, který často zobrazoval psance a rebely bojující proti bezpráví, zřejmě viděl Corbucci v Che Guevarovi spřízněnou duši a dnešní obraz argentinského revolucionáře je zcela odlišný od toho, jaký byl v období těsně po jeho smrti.
Herci v dalších rolích
Loco zabije kromě mnoha jiných i manžela Pauline a vdova si najme Silence, aby pomstila svého manžela. A právě její přítomnost je doslova revoluční. Černošská americká herečka Vonetta McGee ve svém hereckém debutu jako Pauline je nejenže hnací silou děje, ale je také černošskou protagonistkou v žánru, kterému jasně dominují bílí muži. Její vztah se Silencem včetně erotické scény je aktem radikálního vzdoru rasovým konvencím roku 1968. V dalších rolích se už pak objevují známé tváře spjaté se žánrem spaghetti. Americký herec Frank Wolff jako nemotorně působící šerif si zahrál i v megahitu Tenkrát na Západě. A právě jeho oslovil během natáčení herecký génius, ale také šílenec Klaus Kinski. Ten jak vypadal, tak se také choval. Rozbíjel zařízení hotelů, kde zadarmo bydlel, fyzicky i slovně napadal své kolegy, nerespektoval žádná pravidla, dcera Pola popisovala, že ji celé roky sexuálně zneužíval. Jako psychopat se prezentoval i při natáčení Velkého ticha, když kolegu Wolffa takto oslovil: „Nechci pracovat se špinavým Židem, jako jste vy; jsem Němec a nenávidím Židy.“ Wolff, který byl skutečně Žid, se jen stěží dal zastavit, aby ho hned neuškrtil, a během celé produkce s ním nepromluvil jediné slovo, pokud to nebylo ve scénáři. Kinski později prohlásil, že chtěl jen Wolffa nažhavit, aby ho opravdu nenáviděl, tak jak to bylo popsáno ve scénáři. Proradného Pollicuta v podání charismatického itala Luigiho Pistilliho bylo možné vidět o dva roky dříve v Hodném, zlém a ošklivém. Ještě typičtější tváří žánru je římský rodák Mario Brega v roli Pollicutova poskoka. Hudbu nemohl dodat nikdo jiný, než geniální Morricone. Opět sice nechyběl silný melodický nápad i když tentokrát v podobě newesternově znějící melodramatické hudby v některých pasážích doplněné nástroji typickými pro Indii - sitárem či tablem.
Co to je za konec!
Existuje mnoho filmů, které končí smrtí hlavního kladného hrdiny, ale zřejmě žádný jiný s tak naprostým triumfem padouchů. Zažité klišé, že ve westernu vždycky vítězí ten dobrý, Corbucci naprosto obrátil vzhůru nohama. Šokující finále, které boří konvence je neuvěřitelně smutné. Všechny kladné postavy končí s dírou po kulce v těle. Silence byl sice také nájemný zabiják, ale pro drtivou většinu lidí stál na straně dobra a film tedy stále byl tou známou konfrontací dobra se zlem, kde vítězí ten špatný. Diváci v kinech takový konec vůbec nezvládali a jeden z nich na Sicílii dokonce po skončení projekce ze vzteku poničil plátno. Corbucci ovšem velmi správně ukázal realitu života. Dobro vždy nevítězí a svět je plný podivných kompromisů, kde podmínky diktují vítězové. A v USA k podobnému řádění lovců odměn skutečně docházelo a informují o tom i závěrečné titulky filmu. Ani produkce však antiwesternový závěr nezvládla a Corbucci byl donucen natočit druhý, alternativní konec, kdy šerif a Silence zlikvidují všechny záporáky. Corbucci to okomentoval takto: „Po dohodě s Trintignantem a ostatními herci jsem to natočil skoro jako komedii, natáčel jsem s menším počtem snímků, než bylo nutné, takže to vlastně nebylo možné sestříhat. Ve skutečnosti to ani nestříhali.“
Rozpaky a uznání až později
V silně katolické Itálii se promítala podstatně sestříhaná verze a film, který by dnes svou mírou násilí byl jen slabším odvárkem, byl do 18 let v Itálii nepřístupný. Komerčně v zemi svého vzniku ani nezaznamenal žádný větší úspěch. Lepší to bylo v Německu a Francii, ale v USA ho zcela odmítli a do kin se tady nedostal. V několika zemích byl pro nadbytečné násilí zakázán. Zpočátku nepříliš úspěšný film však postupně získával stále větší popularitu a zejména v USA z něho později čerpalo několik věhlasných mužů na režisérské židli. Robert Altman ho musel vidět před natáčením svého depresivního filmu McCabe a paní Millerová. Clint Eastwood ho viděl v Evropě a později z něho čerpal v Pověste je výš, kde řádí bounty hunters, v Joe Kiddovi střílí z pistole Mauser, v Nesmiřitelných se objevuje zasněžená krajina. Corbucciho genialitu bohatě využil i další věhlasný americký režisér, kterého jsem již zmínil. Quentin Tarantino lovce odměn použil v Nespoutaném Djangovi a sněhová vánice řádila v Osmi hrozných.
Corbucci měl smůlu, že byl ve stínu Leoneho geniality, ale v žánru spaghetti western i tak zanechal výraznou stopu. Za své průkopnické westernové počiny se však nedočkal žádných významných ocenění. Než těsně před svými třiašedesátými narozeninami 1. prosince 1990 zemřel, stihl natočit šedesát filmů napříč několika žánry. Většího uznání, jak už to tak u některých tvůrců bývá, se však dočkal až po své smrti.
Zdroje:
Karel Jordán - Tenkrát na Západě: Český průvodce světovými westerny. Mladá fronta, 2011
