Článek
První objevitelé a kožešinové společnosti
Doslova přes noc Spojené státy americké zdvojnásobily svou rozlohu koupí obrovského území Louisiany v roce 1803 od Francie. Byl to hodně vydařený obchod a prezident Jefferson chtěl ihned vědět, co vlastně od Napoleona za pakatel 15 miliónů dolarů získal, protože neměl žádné údaje ani mapy nově nabytého „plácku“ o rozloze 2 140 000 kilometrů. Prezidentem vyslaná expedice Lewise a Clarka v letech 1803 -1806 si zažila své, ale urazila 4000 mil a přivezla spoustu informací. Součástí expedice byl i velmi zdatný lovec a dobrodruh John Colter, který v roce 1807 prozkoumal pohoří Teton a o rok později jako první běloch území dnešního Yellowstonského národního parku. Jeho historkám o gejzírech a horkých pramenech se jeho současníci vysmáli. Do Skalistých hor se vydal i cestovatel a důstojník Zebulon Pike s výpravou a jeho zvěsti o bohatých lovištích kožešinové zvěře přilákaly pozornost dobrodruhů, které svěděl skalp na hlavě a v očích se jim zaleskly dolarové bankovky. Obchod s kožešinami měl dlouhou tradici již od 16. století, kdy francouzské a anglické kolonie soupeřily mezi sebou o nadvládu a přetahovaly se o pozornost indiánských kmenů se kterými kvetl čilý výměnný obchod. Z obchodu s kožešinami značně profitoval také mladý americký národ. Zejména velký hlad byl po bobřích kožešinách, protože klobouky nebo kabáty se zhotovovaly z plsti z bobřích kožešin a nejlepším materiálem pro tuto plsť byly chlupy z bobří podsady. Evropský i americký trh si žádal své a pánské cylindry a kabáty z bobří plsti byly znakem lepšího postavení střední a vyšší třídy. V roce 1844 stál takový cylindr mezi osmi a devíti dolary, klobouk z obyčejné vlněné plsti dolary dva. Obchod měly pod palcem velké kožešinové společnosti, které soupeřily o vůdčí postavení na trhu. Už od roku 1670 měla dominantní postavení na severu britská Hudson´s Bay Company, ale kohoutů v kurníku bylo více. Španělský podnikatel Manuel Lisa založil v roce 1807 Missouri Fur Company, ale za krále kožešinového obchodu byl pokládán obratný kupec Johann J. Astor a jeho American Fur Company. Astor začal v roce 1808 a když v roce 1834 skončil, byl milionářem. V roce 1823 založil W.H. Ashley svou společnost Rocky Mountain Fur Company a také nehodlal hrát jen druhé housle.
Nezaměnitelné kouzlo zimního táboření v Pilném mlýně u Litultovic, kam v prosinci 2023 vyrazil Jan Krásl se svými kolegy.
Vzhůru do Skalistých hor!
Kolem roku 1820 začalo období, které někteří nazývají tím pravým Divokým západem. Jména jako Jim Bridger, Jim Beckwourth, Jedediah Smith, Kit Carson nebo díky filmu Revenant známý Hugh Glass se stávaly legendami. Do hor se nemohlo vypravit nějaké věčně churavějící párátko, ale fyzicky zdatný jedinec ochotný snášet extrémní podmínky. Musel mít dobrého koně nebo mezka, rozumět si se svou puškou, umět to s pastmi, číst stopy, pádlovat v kánoi, hodil se dobrý zrak, sluch i čich a taky musel umět plavat. Důležitá byla i psychická odolnost a schopnost se domluvit více jazyky a nejen evropskými, ale také jazykem Šošonů, Vran, Ploskohlavců, Lakotů nebo Černonožců. Nutnost bravurního zacházení se střelnými zbraněmi, pastmi, znalost šití i léčení mnohdy vlastních ran, vyžadovala značnou manuální zručnost. Do hor většinou vyrážely skupiny od dvaceti do sta jedinců zvané brigády, které se až na místě lovu dělily na menší skupinky dvou až pěti mužů, které nepřitahovaly tolik pozornosti indiánů. Po nakladení pastí se opět tyto skupinky spojovaly do mateřského většího tělesa. Romantická představa osamoceného muže na pozadí majestátných hor není příliš přesná, ale i takoví samotáři existovali.
Horalé se dělili na dvě základní kategorie – nájemné a svobodné lovce. Nájemní se dále dělili dle smlouvy uzavřené s kožešinovými společnostmi na další kategorie a mohli od společností dostávat i vybavení a pevně stanovený plat. Svobodní si všechno obstarávali sami a prodávali komu chtěli za nejvyšší cenu. Tvrdý život v horách lépe snášeli mladí muži kolem dvacítky až třicítky, ale výjimkou nebyli ani starší ročníky. Trappeři byli pestrou směsicí všech možných národností a nechyběli mezi nimi ani Métisové, černoši nebo indiáni. Významnou roli na všech stupních od lovců až po obchodníky a majitele hráli muži francouzského původu jako frankofoní Kanaďané a Američané, potomci rozsáhlého francouzského koloniálního panství zaniklého v polovině 18. století. Období trapperů je spojováno zejména s územím Skalistých hor, ale bobři i jiná zvěř se lovili také v Novém Mexiku či Texasu.
Jan Krásl v Otročím údolí u Mlýnského potoka v podhůří Jeseníků táhne v zimě 2021 indiánské saně zvané toboggan. Na sobě má indiánský kabát z deky zvaný capote. Společnost Hudson's Bay Company dodávala do Severní Ameriky velmi kvalitní deky, ze kterých se šily tyto kabáty. Slovo capote je z quebecké francouzštiny a znamená zimní kabát. Kolem pasu byl kabát často stažen širokou šerpou zvanou opět z francouzštiny jako sash. Užší šerpy sloužily k zavěšení přes rameno třeba rohu na střelný prach.
Osborne Russell
Jak vypadal skutečný život trappera nám nejlépe poodhalí zápisky jednoho z nich. Osborne Russell strávil jako lovec kožešin pro společnosti i na volné noze devět let života. Deník Trappera, jak je jednoduše jeho vyprávění z let 1834 až 1843 nazváno, líčí přerod mladého nezkušeného zelenáče původem z Maine ve zkušeného lovce. Kromě trochu nezáživného popisu neustálých přesunů krajinou obsahuje jeho deník i poutavé nezkreslené autentické informace zbavené nánosu senzace. Hezky a barvitě se vyjadřuje o krajině, podrobně popisuje zvěř a indiánské kmeny. Lovci měli totiž vždy sklony k přehánění a jejich publikované informace se na pravdě zakládaly jen málo. Russell se však dokázal od tohoto nešvaru oprostit a že jeho jméno nepatří mezi legendy typu Bridgera nebo Carsona, je také možná jen ku prospěchu věci. V říjnu 1843 se stal soudcem prozatímní vlády v Oregonu a o pět let později ho zlákala zlatá horečka v Kalifornii, kde v roce 1884 zemřel.
Zimní táboření v Otročím údolí na Malé Morávce v podhůří Jeseníků v roce 2021. Pasti samozřejmě čeští trappeři nepoužívají a střílet chodí na střelnici. Táboří na určených místech s povolením revírníka.
Kdo je trapper, vybavení a lov bobrů
Pojem trapper (také traper) je někdy nesprávně spojován obecně s lovcem jakékoliv kožešinové zvěře a nejen s pomocí pastí. U nás je vnímán ještě v mnohem širším kontextu. Správně je však slovo trapper odvozeno od anglického „the trap“– past, a označuje tedy člověka lovícího výhradně do pastí. V americké historii je vyhrazeno pro horala lovícího převážně bobry. Jak vypadalo vybavení trapperů, než vyrazili za kořistí, nejlépe popisuje sám Russell:
„18. dubna jsme dorazili k řece Little Horn, která se vlévá do Big Hornu. Brzy ráno třicet z nás nasedlo na koně. Výbavu trappera tvoří jeden kůň, jedno nebo dvě podsedlové deky (většinou z bizoní kožešiny), vak s asi šesti pastmi na bobra, deka, náhradní mokasíny, puška, roh s prachem, patrontaška, opasek s řeznickým nožem, dřevěná krabička s návnadou na bobra, pytlík na tabák s dýmkou, náčiní k rozdělání ohně a někdy sekyrka. Ti šťastnější mají oblečenou flanelovou nebo bavlněnou košili (jinak halenu z kůže vidloroha), kožené kalhoty s legínami, kabát z deky nebo kůže, klobouk nebo čepice z vlny nebo z vydří kůže, jako ponožky kousky deky omotané kolem nohou a na nich mokasíny z jelení, jelenčí nebo bizoní kůže.
Skupina se před západem slunce po večeři z čerstvě uloveného bizoního býka rozdělila na dvojice až trojice. Nikdo nenaznačoval své úmysly, kam pojede, protože trapper nedával najevo, kam nalíčí své pasti. Těsně před západem slunce nalíčil u bobří hráze Russell a jeho společník, nějaký frankokanaďan, každý tři pasti a pak sjeli půl míle níže po proudu a utábořili se. Druhý den ráno nastražili zbytek pastí a míli po proudu narazili na dva trappery ze své skupiny. Utábořili se u nich a do večera jich bylo už dvanáct. Zbytek dorazil 26. dubna, vybrali pasti a pokračovali k dalšímu bobřímu potoku nebo řece.
Kladení pastí vyžadovalo trpělivost a soustředění. Většina odchytů se prováděla v zimních měsících, později na podzim nebo brzy na jaře, kdy srst zvířat byla nejhustší. Trapper stál až po stehna v ledové vodě u bobří hráze a mnoho mužů později trpělo silným revmatismem. Nastražili pasti pod vodu a ukotvili krátký řetěz pasti na místě pomocí kůlu dostatečně dlouhého, aby byl vidět nad vodní hladinou. Jako návnadu používali kastoreový olej, získaný z pižmových žláz dříve uloveného bobra. Pižmový olej z bobra, používaný nočními hlodavci ke vzájemnému přitahování při páření, se ukázal jako účinný smrtelný atraktant, který se natřel na horní část kotevního kůlu nebo se zavěsil na větev stromu v malém sáčku nad pastí. V noci nic netušící bobr plaval směrem k vůni a šlápl na spoušť pasti, která se nachází v jejím středu. Jakmile byla aktivována spoušť, čelisti pasti přicvakly bobří nohu. Vyděšené zvířátko v bolestech plavalo instinktivně směrem k nejhlubší dostupné vodě ve snaze uniknout nebezpečí. V hluboké vodě, s kotvou pevně připevněnou k noze, se chycený bobr nakonec unavil a utopil. Trappeři upřednostňovali tonoucího bobra, aby jejich úlovek byl chráněn pod vodou před mrchožrouty tak dlouho, jak je potřeba, dokud nevyprázdní past. Kožka byla také pěkně neporušená, protože bobr byl chycen za nožku. Pro některé indiány byl bobr severoamerický cenným zdrojem potravy, pro další posvátným zvířetem. Jeho maso je podobné libovému hovězímu a pro indiány byl pochoutkou zejména bobří ocas. Na konci 19. století byl bobr téměř vyhuben a od začátku 20. století chráněn. Dnes je v USA a Kanadě považován za běžně se vyskytujícího.
Podzim 2024 na Malé Morávce v Otročím údolí.
Běžný život trappera
Russell vzpomínal jak uléhali pod širákem a ráno bylo na dece tři palce sněhu. Při brodění vodních toků hrozilo utonutí a několik mužů tak skutečně i skončilo. V lepším případě uplavala část nákladu. Někdy se nepodařilo nic ulovit, ale horal odkojený útrapami loveckého života nefňukal, že zrovna nemá co na večeři. Většinou však byl zásoben masem dostatečně a pokud narazil na stádo bizonů, vidlorohů či jelenců, tak jeho puška nezahálela. Pokud nebylo maso, vyhrabal si pár jedlých kořínků, v létě nasbíral nějaké bobule. Oheň někdy rozdělal jen ze šalvěje a plevele. Být trapperem bylo povolání i životní styl.
Na snímku je trapperský přístřešek s výklopnou přední stěnou z klasické stanovky a říká se mu šeltr. Honza mu říká tříyardovka. Kožešiny jako nezbytný doplněk té správné atmosféry táboření jsou darované nebo koupené.
Indiáni
Dominantní bojovou silou na severozápadních pláních byli Černonožci. Neměli zájem na tom, aby jejich indiánští nepřátelé - Šošoni, Vrány, Ploskohlavci nebo Nez Percez posilovali své postavení vlivem kontaktů s Američany a oni tak o svou hegemonii mohli časem přijít. Sami měli zásoby a zbraně od Britů a o obchod s Američany nestáli. Kořeny nepřátelství Černonožců s Američany pak sahají do roku 1806, kdy se na cestě zpátky rozdělila Lewisova a Clarkova expedice. Lewis s třemi společníky se 26. července setkali s osmi Černonožci u řeky Two Medicine River. Černonožci - Piegani předstírali upřímné přátelství, ale v noci svým americkým „přátelům“ ukradli koně i zbraně a snažili se zmizet. Za svítání je Lewis s kumpány pronásledovali a dva válečníky zastřelili. Bylo zaděláno na dlouholeté nepřátelství, které si do sytosti mohli „vychutnat“ právě trappeři. Černonožci je přepadali, kdekoliv na ně narazili a Russellův deník se bitkami, úniky a léčkami mezi horaly a tímto kmenem jen hemží. Sám Russell schytal v roce 1839 při útěku před větší skupinou Černonožců jeden šíp do pravého kyčelního kloubu a druhý do pravého stehna. Jako tvrdý horal přežil a uzdravil se.
Z jiného soudku byly vztahy s Hadími indiány, tedy Šošony. Sám Russell je hodnotí takto: „K bělochům jsou laskaví a pohostinní, vděční za laskavosti. Jejich obecným rysem je rozdělit se s hladovým cizincem o poslední sousto jídla.“ Russell se naučil slušně hovořit jejich jazykem a rád byl v jejich přítomnosti. Kromě přátelských Šošonů a vyloženě nepřátelských Černonožců se trappeři setkávali často s kmenem Vran. A jak viděl vztahy s tímto kmenem Russell: „Jsou pyšní, proradní, zlodějští, drzí a bojovní, když mají převahu, ale když se ocitnou ve slabší pozici, jsou stejně pokorní, poddajní a zbabělí“. Velmi dobře se Russell cítil mezi Juty (Ute) při návštěvě jejich vesnice, kam vyrazil obchodovat s kožešinami. Vztahy mezi indiány a trappery se tedy lišily v závislosti na kmenové příslušnosti, ale někdy záleželo i na konkrétních indiánech, na které horalé narazili a nedá se jednoduše škatulkovat. Obecně se snažili trappeři mít s indiány dobré vztahy, často si brali indiánky za ženy a vzhledem k absenci bílých žen, indiánky ukojovaly často jejich touhy. Kontakty horalů s indiány byly velmi časté a někteří indiáni se sami nechávali najmout jako lovci pro kožešinové společnosti, zejména Delawarové, Huroni nebo Irokézové z východních lesů. Russell zmiňuje i dva trappery z kmene Nez Percez. Při návštěvě indiánských vesnic se Osborne Russell cítil uvolněně a příjemně. Indiány samozřejmě přitahovali zejména koně horalů, které jim s oblibou kradli, ale ani pušky, prach a další věci nebyly k zahození.
Jan Krásl s křesadlovou puškou Frontier, kterou si upravil dle své potřeby. Oblečení trapperů vycházelo z indiánských oděvů a kalhoty, legginy, mokasíny, ale také patrontašky, pouzdra na nože i věci denní potřeby byly často bohatě zdobené třásněmi, korálky, pery, koženými řemínky nebo urzoními ostny a někdy byli trappeři barevnější než samotní indiáni. Pokrývkou hlavy byl často nízký kulatý vlněný plstěný klobouk se širokou krempou nebo kožešinová čepice se štítkem i bez štítku zdobená ohony mývalů či lišek, korálkovými rozetami a pery. Spektrum pokrývek hlavy však bylo velmi široké.
Rendezvous
Společnosti obchodující s kožešinami pořádaly mezi léty 1825 až 1840 vždy na začátku léta každoroční setkání trapperů, kde tito lovci prodávali své kožešiny, doplňovali zásoby, holdovali hrám, alkoholu a ženám. Byla to hodně bouřlivá místa, kde se zpívalo, tančilo, obchodovalo, křičelo, běhalo, skákalo, střílelo na terč, milovalo s ženami, dovádělo a závodilo. Sjelo se tu klidně i tři tisíce indiánů s celými rodinami, nevěstky a dokonce sem mířili i turisté až z Evropy. Whisky tekla proudem, indiáni předváděli šílenosti na koních a trappeři vyprávěli neuvěřitelné příhody, ze kterých skoro nic nebyla pravda. Párkrát se s indiány i bojovalo, dvakrát s Černonožci a mnohdy se trappeři poprali mezi sebou v divokých a surových rvačkách. Peníze, které vydělali, většinou zase hned utratili mnohdy za alkohol, hazard a ženy. Letní slunovrat pak tyto radovánky ukončil. V roce 1840 se konalo poslední rendezvous, neboť cylindry byly potahovány čínským hedvábím a poptávka po bobřích kožešinách prudce poklesla. Doba trapperů skončila.
Trapperské zátiší…
Pušky trapperů
Horal potřeboval lehkou pušku spolehlivé konstrukce a ďábelsky přesnou. Střílel stovky kusů zvěře jako bizony, jelence, vidlorohy, jeleny, ovce tlustorohé a další, aby si zajistil jídlo. Potřeboval se také bránit indiánům. Kentucká či pennsylvánská puška, někdy zvaná jen dlouhá puška, byla přesně tou správnou volbou. Také pušky bratří Hawkenů jsou s obdobím trapperů neodmyslitelně spojeny. Kromě drážkovaných kentuckých pušek se používaly také muškety NorthWest Trade Gun s nedrážkovanou hlavní, jejichž typickým poznávacím znakem byl mosazný had (nebo drak) na protistraně zámkové desky. Jaký typ zámku, jestli křesadlový nebo perkusní, byl mezi horaly častější, je diskutabilní, ale staromilci z řad dnešních reenactorů preferují křesadlový. Lepší je mít dvě rány než jednu a trappeři používali hojně i pistole. Zbraně si dokázali tihle šikovní chlapíci upravit přesně dle své potřeby.
Čeští nadšenci napodobující život horalů táboří v každém ročním období a třeba Vánoce v lese jsou vítaným únikem před šílenstvím konzumního světa i když tento snímek z Vánoc zrovna není. Vzhledem k charakteru současných zimních období by však klidně být mohl.
Trappeři u nás
Období trapperů zaujalo i české reenactory a nadšence. Občanské sdružení, které se zaměřuje na historii severní Ameriky s názvem „Trappers Corral“, vzniklo v roce 1990 a je členem mezinárodní organizace „Westerners International“ se sídlem v USA a také je i členem sdružení českých corralů „Westerners International – CZ“. U obce Strážek na Českomoravské Vysočině vzniklo v roce 1995 městečko Beaver City, které je rozděleno na westernové městečko a trapperskou obchodní stanici Fort Beaver.
Reenactoři se tady snaží napodobit různá historická období dobývání amerického kontinentu a sjíždějí se tady zlatokopové, kovbojové, indiáni a trappeři. Na akcích městečka je vyžadován až na výjimky dobový oděv a je možné si ho tady také zapůjčit. Městečko a obchodní stanice není klasickým komerčním westernovým městečkem s davy turistů se zmrzlinou a kolotočem. Skupinky reenactorů a nadšenců však vyrážejí k českým řekám, do hor, k rybníkům a do lesů i bez příslušnosti v organizacích, prostě jen tak z lásky k přírodě a způsobu života éry trapperů, dobově oděni s křesadlovkami a večer u ohňů s kamarády nasávají atmosféru dávných dob vonících romantikou a dobrodružstvím. Jedním z nich je i můj kamarád Honza Krásl, který si dokáže vyrobit vše co ke své krásné zálibě potřebuje svýma šikovnýma rukama a rád poskytl pěkné fotografie z táboření se svými podobně naladěnými kolegy. Díky Honzovi a jemu podobným můžeme obdivovat pestrost a nádheru dobových oděvů, pomůcek i zbraní velmi zajímavého období trapperů, které nenávratně skončilo před necelými dvěma stoletími.
Zdroje:
Osborne Russell – Journal of a Trapper – University of Nebraska Press, 1955
Thomas Jeier – Divoký západ: Průkopnická doba Ameriky – Universum, 2015
