Článek
Opravdu Apačové?
Už o nich bylo napsáno tolik, že přijít s něčím převratně objevitelským se zdá být nemožné. Kmen Apačů však původně vlastně vůbec neexistoval. To je asi dobrý začátek. Na základě jazykové příbuznosti byl totiž uměle vytvořen americkými lingvisty a učenci v 19. století. Výraz apač pak nejspíše pochází z jazyka kmene Zuniů, neboť slovem „apaču“ (nepřítel) označovali Navahy. Možností je však více.
Mezi společenství apačských „národů“ v 19. století se řadí pět největších kmenových skupin – Meskalerové, Čirikávové, Západní Apačové, Lipanové a Jicarillové. Zvláštní skupinou jsou Kiowa-Apačové žijící jako typicky prérijní kmen. S Apači jsou spojováni i jejich nejbližší příbuzní Navahové, kteří však tvoří samostatný kmen. Západní Apačové pak byl společný název pro dalších pět skupin. Aby to byla ještě větší sranda, tak neexistovali ani Čirikávové, ale bylo to opět vzájemnými sňatky a politickým spojenectvím uměle lingvisty spojených dalších šest skupin. Raději zůstaneme u těch pěti největších, jinak to bude jen seznam kmenů a jejich podkmenů…
Jazyk a krátká historie
Apačové patří do jižní skupiny athabaské jazykové rodiny a hovoří sedmi základními dialekty. Jejich území na jihozápadě Spojených států se jednoduše říká Apačerie a zahrnuje rozsáhlou oblast zasahující do šesti států USA a Mexika. Doputovali sem ve 13 až 15. století z athabaských domovin na Aljašce a severozápadní Kanadě. Typickou krajinou spojenou s Apači jsou úzké a dlouhé kaňony, horské masívy, stolové hory a pouště. Poprvé se s nimi setkali v roce 1541 španělští dobyvatelé Coronadovy výpravy na území dnešního Texasu a Nového Mexika. Říkali jim Querechos a popsali je jako velmi přátelské jedlíky syrového masa pijící krev bizonů a žijící ve stanech z kůže. To bylo zřejmě naposledy, kdy Apače někdo popsal jako přátelské indiány. Na konci 16. století Španělé těžce zdecimovali Pueblany, kteří s Apači obchodovali. Apačové ztratili výrazný přísun zemědělské produkce a museli tím více potravin získávat kořistnickými nájezdy. Dělali to i předtím, ale v míře daleko menší. Španělé, krutí a nelítostní dobyvatelé šířící víru mečem a ohněm, od té chvíle zakusili, co to znamená rozhněvat si Apače. Nenávist Apačů k bílé rase po vzniku Mexika v roce 1821 přešla na Mexičany a získala ještě na síle. Hispánskou slabou venkovskou populaci neschopnou se bránit, považovali Apačové za snadný cíl svých útoků a podobně pohrdlivě smýšleli o neefektivní mexické armádě. Zpočátku dobré vztahy s Američany vydržely také jen na chvíli. Američané nemohli tolerovat loupeže a zabíjení Mexičanů, neboť se právě po vítězné válce s Mexikem v letech 1846-1848 zavázali k ochraně svého jižního souseda. A Američané byli pro Apače už jiný level obtížnosti.
Skvělá kondice
Průměrný Apač měl díky tvrdému tréninku výbornou fyzickou kondici budovanou od útlého mládí sportem a otužováním. Jako malé dítě se v zimě málo oblékal a v létě chodil téměř nahý. Vstával brzy a běhal dlouhé tratě ještě před jídlem. Při běhu měl v ústech vodu, aby se naučil správně dýchat nosem. Cvičil se v boji muže proti muži, střílel z luku a házel kopím. Oblíbené byly soutěže ve střelbě z luku na pádícím koni. V zimě stál nahý pod stromem a nechal na sebe padat sníh. Vysekal si díru do ledu a vykoupal se. Každý Apač uměl plavat a byl to jeho oblíbený sport. V potní chýši kromě duchovní očisty léčil i své tělo. Apačové téměř neznali nemocí, měli silné, na tehdejší dobu vysoké postavy až okolo 180 cm a dožívali se vysokého věku. Podle Geronimova životopisu přitom muži i ženy kouřili. Mladík mohl začít kouřit teprve tehdy, když ulovil vlka nebo medvěda. U neprovdaných dívek bylo kouření považováno za nevhodné. Tvrdé zákony sílu lidu ještě umocňovaly. S příliš slabým dítětem se nikdo moc nepáral a velmi staří jedinci byli ponecháni svému osudu, pokud to bylo ve prospěch většiny.
Morálka
Apačové přísně dodržovali svůj nepsaný morální kodex. Člověk, který lhal, neměl žádnou cenu a krádeže v podstatě mezi nimi neexistovaly. Mezi Apači byla rozšířena polygamie, někdy zapříčiněná i vyššími ztrátami mezi válečníky. Vdovy se mohly znovu vdát a za svůj život to stihly i čtyřikrát. Nemanželské soužití však bylo přísně trestáno. Provinilý muž byl za nohy pověšený na strom a musel tam viset půl dne. Manželce nevěrné svému muži uřízli nos . Apač však byl většinou oddán své rodině a své tlupě. V nouzi se lidé dělili o jídlo a potřebné věci a jednotlivec neváhal ve prospěch druhého obětovat své pohodlí a klidně nasadit i život. Rodiče nikdy fyzicky netrestali své děti a nebylo to ani zapotřebí. Mezi Apači podobně jako u mnoha dalších indiánských kmenů byly velmi specifické pravidla pro vztah muže a jeho tchýně. Sňatkem převzal muž povinnost starat se také o tchýni, ale za žádných okolností jí nesměl pohlédnout do očí. Když s ní potřeboval komunikovat, musel se dívat na jinou stranu nebo do země. V přísně matrilineární apačské společnosti, kdy manžel následoval svou manželku do blízkosti tchýně to určitě nebylo jednoduché pravidlo na dodržování. Pouto mezi dcerou a matkou bylo obzvláště silné. Vdaná dcera si stavěla wickiup (obydlí Apačů) obvykle vedle obydlí své matky. Neuctivé bylo zírat starším lidem přímo do očí nebo na ně ukazovat. Vzájemná úcta mezi jednotlivci se prokazovala tím, že se vzájemně nedotýkali ani se neobjímali. Velký důraz byl u Apačů kladen na přechodové rituály, kdy se z dívek stávaly ženy.
Povaha
„Apač je temperamentu prudce vznětlivého a pomstychtivého. Pomsta není nikdy dost velká a dost krutá. Apač citově trpí, dokud se nepomstí.“ To jsou slova norského etnografa Helge M. Ingstada z jeho knihy Poslední Apačové. Krevní msta byla pro Apače zákonem. Pokud je udeřen, vrátí úder stokrát a nemusí to být zrovna fyzická újma. Stačí gesto nebo opovržlivý pohyb a dotyčný mohl nést velmi závažné následky. A takový je Apač už od malého dítěte. Ingstad, který mezi Apači z White Mountain pobýval v roce 1936 je popisuje také jako velmi inteligentní, rychle chápající, bystře a logicky myslící jedince. Americký armádní důstojník a novinář J.C. Cremony popisuje vlastnost Apačů těžce pohrdat vším neapačským. „Apačové si také jakýkoliv ústupek či milosrdenství vykládají jako slabost svých nepřátel,“ dodává Cremony.
Náboženství
Podle Ingstada byla víra Apačů založena na strachu před neznámými silami a na velmi citovém pojetí přírody. Podle Apačů každý kámen, květina i strom, stejně jako i slunce a hvězdy ukrývají živé mocnosti ochotné pomoci Apačům. Nad vším bděla mocnost nejvyšší a tou byl Usen – Pán života. K tomu se Apač modlil, ale tajemství těch správných modliteb nejlépe znali kouzelníci, jak je nazývá Ingstad. Geronimo se v zajetí stal křesťanem a radil přijmout toto náboženství i všem nepokřtěným Apačům.
Strava
Jídelníček Apačů byl poměrně pestrý a zhruba ze čtyřiceti procent ho tvořilo maso. Nejoblíbenější kořistí byl jelen. Lovili se i drobnější živočichové jako byly veverky, králíci, vydry, želvy, bobři nebo psouni. Čirikavové lovili i vidlorohy a Meskalerové bizony a ovce tlustorohé. Své jméno získali Meskalerové od Španělů, neboť základní složkou jejich potravy byl druh agáve zvaný mezcal. V hliněných pecích pekli srdce mezcalu zvané piňa a konzumovali s ořechy a masem – losím, bizoním, krocaním a křepelčím. Z mezcalu vařením a kvašením získávali také omamný nápoj. Delikatesou bylo pro všechny skupiny Apačů koňské maso a pojídali se mezci i ukradený hovězí dobytek a ovce. Větší část Apačů z náboženských důvodů nejedla medvědí maso, maso orlů, sov, hadů ani ryby a některé vodní živočichy. Houkání sovy v blízkosti bylo a stále je považováno za špatné znamení a slovo medvěd se nesmělo ani vyslovit, neboť bylo posvátné. Nutností je vyhnout se jakékoliv části hada, přineslo by to smůlu. Apačové byli v drtivé většině kočovní lovci a sběrači, ale pokud to dovoloval charakter krajiny, také v malé míře i zemědělci. Známý apačský lídr Geronimo popisuje, jak pěstovali kukuřici, dýně, fazole a melouny. Z kukuřice se kromě mouky na chleba vyráběl kvašením i alkohol zvaný tiswin. K jeho výrobě používali také kaktus saguaro. Čirikávové připravovali druh kukuřičného piva zvaného tula-pah. Omamné nápoje se v předrezervačním období konzumovaly pouze při obřadech. Apačské ženy i děti sbíraly různé druhy juky, moruše, jalovce, hlohu, žaludy a kůru dubu Gambelova, ze které se vařil čaj.
Válečnictví
Apačové byli lovci a sběrači, ale také krutí nájezdníci opatřující si obživu kořistnickým a predátorským způsobem. Charakter krajiny nevhodné pro zemědělství s nízkým stavem zvěře i vegetace mnohdy ani jiný zdroj obživy nenabízel. Přitěžujícím faktorem bylo pronásledování ze strany Američanů. Apač udeřil znenadání v noci nebo časně zrána s hbitostí dravé šelmy a podobně rychle zase zmizel. Své zajatce dokázal s velkou vynalézavostí mučit na mnoho způsobů. S hrstí kukuřičných zrn a plátkem sušeného masa dokázal v horkém pouštním podnebí pěšky urazit i padesát mil za den a stačilo mu pár doušků šťávy z kaktusu. Apačové neměli válečnické spolky jako prérijní indiáni a ani tolik koní. Útočily vesměs menší skupinky bojovníků, které se pro větší zmatení pronásledovatelů při úprku ještě rozdělily a na určitém domluveném místě zase spojily. Aby Apačové ztížili napadeným efektivní obranu a zabránili spojení obranných sil, zaútočili často v jedné menší oblasti na několik cílů najednou. Vzhledem k mistrnému zametání stop je mohl pronásledovat nejlépe zase jiný Apač. Američané proto využívali nepřátelství mezi jednotlivými apačskými skupinami k verbování apačských zvědů do armády. Apačové byli vynikající lukostřelci a používali zhruba jeden metr dlouhé šípy složené ze dvou částí. Přední ratiště z tvrdého dřeva bylo zasazené do třtiny nebo rákosu. Ve dřevě byl hrot ze železa, kosti nebo kamene. Jednoduché nebo skládané luky dlouhé 90 až 120 cm vyráběli nejčastěji ze dřeva moruše, také javoru, jasanu, tisu nebo akátu. Razance vystřeleného šípu předčila i střelu z muškety a nepřátelům při představě kdesi ve skalách nad kaňonem ukrytého apačského lukostřelce naskakovala husí kůže. Při pokusu vytáhnout šíp z rány v ní hrot díky promyšlené konstrukci obvykle zůstal. Pro větší „zpestření“ byl ještě namočený v chřestýším jedu. Kromě velmi oblíbených luků a šípů používali vytrvalí a nezkrotní apačští válečníci ještě válečné palice v podobě oválného kamene tvaru ragbyového míče nalezeného často v řekách, zašitého i s dřevěným klackem do dlouhého kusu surové kůže. Kámen i dřevo nebyly pevně spojeny a palice měla bičový efekt, který ještě zvyšoval razanci úderu. Kopí v podobě vysušeného rovného jedlového kmínku pouze na konci opálili a přiostřili. Apač byl vytrénovaný tak, že uměl držet kopí pouze oběma rukama a musel ho tedy používat pouze jako pěší válečník. Kopí mohlo být dlouhé od dvou až do 4,6 metru. Chlapci i dívky bravurně ovládali vypouštění oblázků z praku, vyrobeného z kusu perforované jelenice okrouhlého tvaru s dvěma řemínky na každé straně. Po roztočení nad hlavou se jeden z řemínků v pravou chvíli pustil a kámen letěl i 130 metrů. Apačský dorost tak lovil ptáky a dokonce i vysokou. Později používali apačští válečníci s oblibou i celou plejádu střelných zbraní.
Apačové představovali jednu z nejdéle vzdorujících skupin původního obyvatelstva na severoamerickém kontinentu a poslední zaznamenaný apačský útok se odehrál ještě v roce 1934, což je dostatečný důkaz vytrvalého, tvrdého odporu nezkrotných Apačů.
Zdroje :
John C. Cremony - Life among the Apaches, (CreateSpace Independent Publishing Platform , 2016)
Helge Marcus Ingstad – Poslední Apačové, (Orbis, 1942)
Chris McNab - Domorodí válečníci Severní Ameriky 1500–1890 n. l., (Naše vojsko, 2012)
Boris Taufer, Nataša Budačová, S.M Barrett – Geronimo, paměti náčelníka Apačů (Dauphin, 2014)
