Článek
V roce 2015 byl po přibližně 112 letech své vědecké „ilegality“ opětovně vzkříšen taxon Brontosaurus.[1] Toto rodové jméno sice nebylo po víc než století formálně platné (předpokládalo se, že se jedná o stejného dinosaura, který je nazýván Apatosaurus), přesto si ale žilo pomyslným vlastním životem – díky své zvučnosti a údernosti jej vědecká i laická veřejnost používala nadále. Například americký paleontolog Robert T. Bakker dodnes pojednává o všech sauropodech jako o „brontosaurech“[2], u nás zase máme Hnutí Brontosaurus nebo třeba někdejší folkovou a trampskou hudební skupinu Brontosauři. Zkrátka na „hřmotného ještěra“, jak lze jeho vědecké rodové jméno přeložit, nelze snadno zapomenout. To stejné pak platí o jeho ohromujících tělesných rozměrech, byť už dnes dobře víme, že patřil spíše jen k sauropodům střední velikosti.
Oproti křídovým jihoamerickým titanosaurům, jakým byl i kolosální Argentinosaurus huinculensis, by i ti největší brontosauři působili na pohled jako výrazně menší sourozenci.[3] Jak velcí ale dospělci rodu Brontosaurus ve skutečnosti byli a jakým způsobem v jednoduchém pohledu fungovala anatomie a fyziologie jejich ohromných těl? Nejprve si ještě přibližme základní fakta o tomto proslulém sauropodovi. V současnosti paleontologové rozlišují až tři potenciálně platné druhy rodu Brontosaurus – tím je typový druh B. excelus (popsaný v roce 1879)[4], dále B. parvus (popsaný roku 1902)[5] a konečně i problematický B. yahnahpin (formálně stanovený roku 1994)[6]. Jednalo se o robustně stavěného diplodokida z čeledi apatosaurinae, žijícího na západním území Severní Ameriky v období pozdní jury (asi před 156 až 146 miliony let).[7] Brontosauři byli zástupci proslulé a velmi pestré sauropodní megafauny geologického souvrství Morrison a jejich fosilie jsou již od poslední čtvrtiny 19. století objevovány zejména na území současných amerických států Wyoming, Colorado, Oklahoma a Utah.[8]
Nejbližšími vývojovými příbuznými brontosaurů jsou pochopitelně zástupci rodu Apatosaurus (do něhož byl taxon Brontosaurus po víc než století zahrnován) a dále pak poněkud problematické a z hlediska formální platnosti nejisté rody Amphicoelias a Atlantosaurus.[9] Ale nyní již zpět ke slibovaným rozměrům a fyziologii brontosaurů. Jak už bylo uvedeno, ani tito obří sauropodi nemohli konkurovat největším známým titanosaurům, kteří mohli být dvojnásobně delší a přibližně pětinásobně těžší.[10] Přesto by však dospělý jedinec druhu Brontosaurus excelsus snadno zastínil i ty největší slony. Při odhadované délce 21 až 22 metrů, což odpovídá například kloubovému autobusu MHD, dosahoval hmotnosti asi 15 až 17 tun. Vážil tedy přibližně tolik, co dva dospělí tyranosauři nebo tři dospělí samci slona afrického. O trochu menší zástupci druhu Brontosaurus parvus pak dosahovali délky asi 19 metrů a hmotnosti kolem 14 tun. Druh B. yahnahpin se pak s délkou až 21 metrů nacházel přibližně mezi nimi.[11] Je velmi pravděpodobné, že mohli existovat i mnohem větší jedinci brontosaurů s délkou přes 30 metrů a hmotností přes 30 tun, jejich fosilie však zatím nebyly objeveny.[12]
Kostra sauropodních dinosaurů byla pevná a přitom relativně lehká, mnohé obratle byly například duté. Bruselské přírodovědné muzeum, 2009.
Brontosauři rostli velmi rychle, podobně jako většina jejich příbuzných. Podle výzkumu přírůstkových linií na kostech bylo určeno, že do plné velikosti mohli z čerstvě vylíhnutého mláděte o velikosti kočky domácí dorůst už za pouhých 10 až 15 let (dříve přitom někteří vědci předpokládali, že takový růst trval 70, 120 nebo třeba i 300 let).[13] Je tedy jisté, že obří sauropodi rostli přímo extrémně rychle. V některých fázích svého růstu přitom velcí sauropodi přibírali na hmotnosti až kolem 5000 kg ročně (tedy až kolem 14 kg denně)![14] Zajímavé jsou také některé odhady, týkající se dýchání brontosaurů. Odborná práce z roku 1997 například uvádí, že objem „mrtvého dýchacího prostoru“ (množství nevyužitého vzduchu, zbylého po nadechnutí v tlamě, průdušnici a průduškách) činil pro hypotetického 30 tun vážícího brontosaura asi 184 litrů.[15]
Množství vdechnutého nebo vydechnutého vzduchu jedním nádechem či výdechem pak v případě metabolismu ptačího typu vychází na úctyhodných 904 litrů. Fyziologicky vyspělejší typ metabolismu by měl u obřích sauropodů i významnou úlohu termoregulační, protože v pozdně jurském světě s průměrnou teplotou mnohem vyšší než dnes hrozilo obřím tvorům o velikosti menších velryb potenciální přehřátí a následně jistá smrt.[16] Aby se obří sauropod uživil, musel dle poučených odhadů z roku 2010 přijmout denně z potravy denně až 50 × 104 kilojoulů, což by znamenalo, že v relativně suchých a nepříliš vegetací oplývajících ekosystémech morrisonského souvrství museli brontosauři i ostatní sauropodi migrovat mezi vegetací bohatšími stanovišti, a to i na vzdálenosti mnoha desítek kilometrů.[17] Ostatně jiná studie klade těmto dinosaurům schopnost urazit za den pomalým pochodem vzdálenost 20 až 40 kilometrů!
Zda ale při tomto svém pohybu dokázali – byť jen nakrátko – zrychlit nárazově na úctyhodných 20 až 30 km/h (jak tvrdí stejná odborná práce), to už je samozřejmě zcela jiná otázka.[18] V roce 1987 paleontolog James Farlow spočítal, že sauropodní dinosaurus o hmotnosti 35 tun (které byly tehdy brontosaurům, resp. apatosaurům, přisuzovány) mohl mít ve své trávicí soustavě uloženo najednou asi 5,7 tuny fermentačního obsahu (tráveniny).[19] Jen v žaludku a střevech dinosaura se tedy mohla v kterýkoliv moment jeho dospělého života nacházet natrávená vegetace o hmotnosti pěti osobních automobilů! A jakou že měl dlouhokrký obr spotřebu vody? Pokud tito sauropodi disponovali dýchací soustavou „ptačího typu“ a přitom klidovým metabolismem odpovídajícím plazímu, pak museli denně přijmout asi 262 litrů tekutin.[20] To odpovídá například objemu velkých ledniček nebo obřích bytových akvárií. A je to rozhodně úctyhodné číslo i na poměry „pouze“ středně velkého sauropoda, jakým byl pozdně jurský Brontosaurus!
---------
Odkazy:
---------
[1] Tschopp, E.; Mateus, O.; Benson, R. B. (2015). A specimen-level phylogenetic analysis and taxonomic revision of Diplodocidae (Dinosauria, Sauropoda). PeerJ. 3: e857.
[2] Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies: New Theories Unlocking the Mystery of the Dinosaurs and Their Extinction. Zebra Books, New York.
[3] González Riga, B. J.; et al. (2016). A gigantic new dinosaur from Argentina and the evolution of the sauropod hind foot. Scientific Reports. 6: 19165.
[4] Marsh, O. C. (1879). Notice of new Jurassic reptiles (PDF). American Journal of Science. 18 (108): 501–505.
[5] Peterson, O. A.; Gilmore, C. W. (1902). Elosaurus parvus: a new genus and species of the Sauropoda. Annals of the Carnegie Museum. 1 (3): 490–499.
[6] Filla, J. A.; Redman, P. D. (1994). Apatosaurus yahnahpin: a preliminary description of a new species of diplodocid dinosaur from the Late Jurassic Morrison Formation of southern Wyoming, the first sauropod found with a complete set of „belly ribs“. Wyoming Geological Association, 44th Annual Field Conference Guidebook. 159–178.
[7] Foster, J. (2007). Jurassic West: The Dinosaurs of the Morrison Formation and Their World. Indiana University Press (str. 273–329).
[8] Dodson, P.; et al. (1980). Taphonomy and paleoecology of the dinosaur beds of the Jurassic Morrison Formation. Paleobiology. 6 (2): 208–232.
[9] Tschopp, E.; Mateus, O.; Benson, R. B. (2015). A specimen-level phylogenetic analysis and taxonomic revision of Diplodocidae (Dinosauria, Sauropoda). PeerJ. 3: e857.
[10] Paul, G. S.; Larramendi, A. (2023). Body mass estimate of Bruhathkayosaurus and other fragmentary sauropod remains suggest the largest land animals were about as big as the greatest whales. Lethaia. 56 (2): 1–11.
[11] Paul, G. S. (2016). The Princeton Field Guide to Dinosaurs (2nd Edition). Princeton University Press, str. 215-217.
[12] Hone, D. W. E.; Farke, A. A.; Wedel, M. J. (2016). Ontogeny and the fossil record: what, if anything, is an adult dinosaur? Biology Letters. 12 (2): 20150947.
[13] Curry, K. A. (1999). Ontogenetic histology of Apatosaurus (Dinosauria: Sauropoda): new insights on growth rates and longevity. Journal of Vertebrate Paleontology. 19 (4): 654–665.
[14] Lehman, T. M.; Woodward, H. N. (2008). Modelling growth rates for sauropod dinosaurs (PDF). Paleobiology. 34 (2): 264–281.
[15] Paladino, F. V.; Spotila, J. R.; Dodson, P. (1997). A Blueprint for Giants: Modeling the Physiology of Large Dinosaurs. In Farlow, J. O.; Brett-Surman, M. K. (eds.). The Complete Dinosaur. Indiana University Press (str. 491–504).
[16] Spotila, J. R.; et al. (1991). Hot and cold running dinosaurs. Metabolism, body temperature, and migration. Modern Geology. 16: 203–227.
[17] Farlow, J. O.; Coroian, I. D.; Foster, J. R. (2010). Giants on the landscape: modelling the abundance of megaherbivorous dinosaurs of the Morrison formation (late Jurassic, western USA). Historical Biology. 22: 403–429.
[18] Fastovsky, D. E.; Weishampel, D. B. (2009). Dinosaurs: A Concise Natural History. Cambridge University Press (str. 165–200).
[19] Farlow, J. A. (1987). Speculations About the Diet and Physiology of Herbivorous Dinosaurs. Paleobiology. 13 (1): 60–72.
[20] Paladino, F. V.; Spotila, J. R.; Dodson, P. (1997). A Blueprint for Giants: Modeling the Physiology of Large Dinosaurs. In Farlow, J. O.; Brett-Surman, M. K. (eds.). The Complete Dinosaur. Indiana University Press (str. 491–504).
