Článek
Není náhodou, že období druhohor přezdíváme „éra plazů“. V této době existovali nejen extrémně úspěšní, početní a rozmanití (neptačí) dinosauři, ale také aktivně létající ptakoještěři, mořští plesiosauři, ichtyosauři a mosasauři a v neposlední řadě i nepřeberné množství želv, ještěrů a zejména pak krokodýlovitých plazů. Stejně jako u ostatních jmenovaných, také v případě krokodýlů a jejich vývojových příbuzných se vyskytly gigantické formy, mnohem větší, než jsou jejich dnešní evoluční „bratránkové“. Mezi ně patřil i krokodýlovitý plaz druhu Sarcosuchus imperator, žijící na severu Afriky v době před 133 až 112 miliony let, dále jeho o trochu mladší příbuzný druhu Aegisuchus witmeri a konečně i mnohem mladší gigantický miocenní kajman druhu Purussaurus brasiliensis.[1] Všichni tito plazi nejspíš překonávali délku 10 metrů a byli tak výrazně větší a mohutnější než všichni současní krokodýli.[2]
Co ale víme o možná nejslavnějším pravěkém krokodýlovi, zástupci aligatoroidních krokodýlovitých plazů jménem Deinosuchus? Tento plazí obr byl bazálním (vývojově primitivním) zástupcem nadčeledi Alligatoroidea a byl tedy vzdáleným příbuzným dnešních aligátorů a kajmanů. Žil v období geologického věku kampán, asi před 82 až 73 miliony let, zejména na území západu Severní Ameriky (tehdejší Laramidie).[3] Jednalo se však o zeměpisně velmi rozšířený rod, jehož fosilie známe celkem z deseti amerických států, včetně Montany, Texasu a mnoha států na východním pobřeží. Zkamenělé pozůstatky deinosuchů byly objeveny také na území Mexika a východní části Spojených států amerických, vyskytovali se tedy nepochybně na obou protilehlých pobřežích Velkého vnitrozemského moře, které v tehdejší době rozdělovalo velkou část severoamerického kontinentu.[4] Dosavadní objevy a výzkumy naznačují, že největších rozměrů dosáhli zástupci západní populace deinosuchů, populace na východním pobřeží byly zase mnohem početnější.
Není jisté, zda se jedná o odlišné druhy rodu Deinosuchus, dnes jsou totiž rozlišovány hned čtyři pravděpodobně validní (vědecky platné) druhy: typový D. hatcheri (popsán 1909)[5], dále D. rugosus (popsán původně jako Polyptychodon roku 1858)[6], D. riograndensis (popsán původně jako Phobosuchus roku 1954)[7] a konečně i D. schwimmeri (popsán roku 2020)[8]. Obří krokodýlovitý plaz se patrně živil především vodními obratlovci, od ryb až po obří mořské želvy a plesiosaury.[9] Ve sladkovodním prostředí pak mohl být také oportunistickým lovcem velké suchozemské kořisti, jakou byli například i tehdejší dinosauři.[10] Ve svých ekosystémech byl často větším dravcem, než tamní teropodní dinosauři, a mohl tak představovat dominantního predátora v celém ekosystému.[11] Ostatně odhady síly jeho čelistního stisku, které se pohybují od 18 000 až po téměř 103 000 newtonů, z něj činí skutečnou mašinu na zabíjení drtivým stiskem.[12] Pokud by platil nejvyšší odhad, pak by deinosuchus disponoval nejsilnějším stiskem čelistí mezi všemi známými suchozemskými tvory (a předčil by i slavného tyranosaura) a už tak drtivou sílu stisku dnešního krokodýla mořského by překonával asi šestinásobně![13]
Ani největší současní zástupci krokodýla mořského se svými rozměry nepřibližují obřím druhohorním deinosuchům.
Deinosuchové mohli číhat na kořist celkově ponoření ve vodním sloupci, přičemž nad hladinu vyčníval jej jejich výrazně vypouklý a zakulacený konec čenichu s nozdrami a případně pak i očnice. Hřbet pokrývala série velkých zaoblených osteodermů – kostěných destiček v kůži, chránících je při útocích na velká a nebezpečná zvířata, která se nejspíš přicházela napít k řece nebo jezeru, v němž číhali.[14] Zuby deinosucha až o velikosti „banánů“ (jak uvádějí často média) byly mohutné a některé vykazovaly stavbu vhodnou pro drcení, spíše než kousání a trhání. Není jisté, jak dlouho deinosuchus žil, histologické výzkumy jeho kostí ale naznačují, že plné pohlavní dospělosti dosahoval až zhruba po 35 letech a mohl se dožívat i výrazně přes 50 let.[15] A jaké velikosti tedy tento krokodýlí gigant dorůstal? V roce 1954 bylo odhadnuto, že původce 1,5 metru dlouhé lebky a údajné 1,8 metru dlouhé spodní čelisti měřil na základě porovnání tělesných proporcí s recentním krokodýlem kubánským celých 15 metrů!
Tento fantasticky vyhlížející údaj byl nicméně později výrazně snížen, protože s objevem kompletnějších koster se ukázalo, že tělo deinosucha nebylo tak protáhlé, jak se paleontologové Edwin H. Colbert a Roland T. Bird v 50. letech domnívali. Jejich kolegové Gregory M. Erickson a Christopher A. Brochu v roce 1999 odhadli délku dospělého deinosucha na realističtější rozpětí 8 až 10 metrů a jeho hmotnost na úctyhodných 2,5 až 5 tun[16] (pro srovnání lze uvést, že největší dosud známý exemplář krokodýla mořského – největšího dnes žijícího plaza – měřil na délku asi 6,3 metru a vážil 1,3 tuny)[17]. S ještě vyšším údajem 12 metrů délky a fantastickou hmotností 8,5 tuny přišel v roce 2002 paleontolog David R. Schwimmer, který o deinosuchovi vydal obsáhlou knižní publikaci. Schwimmer uvádí, že zatímco běžně velké exempláře druhu D. rugosus mají lebku dlouhou přibližně rovný 1 metr a jejich délka dosahovala asi 8 metrů a hmotnost 2,3 tuny, jedna lebka z Texasu dlouhá 1,31 metru patřila jedinci o celkové délce 9,8 metru.[18]
Ještě větší lebka patřila obřímu jedinci druhu D. riograndensis a byla popsána roku 2005. Fosilie má podobu fragmentu dolní čelisti a celková délka lebky je odhadována na 147,5 cm. Délka těla původce této fosilie byla na základě porovnání s tělesnými proporcemi aligátora severoamerického odhadnuta na 10,6 metru, což je zhruba o 70 % vyšší údaj než u největšího dosud známého a změřeného jedince krokodýla mořského.[19] Ani tak ovšem nemusel být Deinosuchus největším krokodýlovitým plazem v dějinách života na Zemi – rody jako Purussaurus, Sarcosuchus nebo Rhamphosuchus mohly přinejmenším svojí délkou tohoto obra překonávat.[20] I v posledních letech přicházejí zajímavé nové objevy a o obřím deinosuchovi se tak dozvídáme stále nové informace. Například se zdá, že jeho přímí vývojoví předkové mohli žít na území dnešní Britské Kolumbie v Kanadě.[21] Vědci také objevili vzácné fosilie malého mláděte deinosucha, dlouhého jen kolem 1 metru.[22] Co asi o tomto pravěkém „aligátořím“ obrovi s ocelovým stiskem čelistí zjistíme příště?
---------
Odkazy:
---------
[1] Paiva, A. L. S.; et al. (2022). Body size estimation of Caimaninae specimens from the miocene of South America. Journal of South American Earth Sciences. 118: 103970.
[2] O’Brien, H. D.; et al. (2019). Crocodylian Head Width Allometry and Phylogenetic Prediction of Body Size in Extinct Crocodyliforms. Integrative Organismal Biology. 1 (1): obz006.
[3] Foster, J. R.; Hunt-Foster, R. K. (2015). First report of a giant neosuchian (Crocodyliformes) in the Williams Fork Formation (Upper Cretaceous: Campanian) of Colorado. Cretaceous Research. 55: 66–73.
[4] Anglen, J. J.; Lehman, T. M. (2000). Habitat of the giant crocodilian Deinosuchus, Aguja Formation (Upper Cretaceous), Big Bend National Park, Texas. Journal of Vertebrate Paleontology. 20 (Supplement to 3): 26A.
[5] Holland, W. J. (1909). Deinosuchus hatcheri, a new genus and species of crocodile from the Judith River beds of Montana. Annals of the Carnegie Museum. 6: 281–294.
[6] Emmons, E. (1858). Report of the North Carolina Geological Survey. Henry D. Turner. (str. 219–22).
[7] Colbert, E. H.; Bird, R. T. (1954). A gigantic crocodile from the Upper Cretaceous beds of Texas. American Museum Novitates. (1688): 1–22.
[8] Cossette, A. P.; Brochu, C. A. (2020). A systematic review of the giant alligatoroid Deinosuchus from the Campanian of North America and its implications for the relationships at the root of Crocodylia. Journal of Vertebrate Paleontology. 40 (1): e1767638.
[9] Schwimmer, D. R.; Williams, G. D. (1996). New specimens of Deinosuchus rugosus, and further evidence of chelonivory by Late Cretaceous eusuchian crocodiles. Journal of Vertebrate Paleontology. 16 (Supplement to 3): 64.
[10] Brochu, C. A. (2003). King of the Crocodylians: The Paleobiology of Deinosuchus. PALAIOS. 18 (1): 79–82.
[11] Mohler, B. F; McDonald, A. T.; Wolfe, D. G. (2021). First remains of the enormous alligatoroid Deinosuchus from the Upper Cretaceous Menefee Formation, New Mexico. PeerJ. 9: e11302.
[12] Erickson, G. M.; et al. (2012). Insights into the Ecology and Evolutionary Success of Crocodilians Revealed through Bite-Force and Tooth-Pressure Experimentation. PLOS ONE. 7 (3): e31781.
[13] Schwimmer, D. R. (2002). The Life and Times of a Giant Crocodylian. King of the Crocodylians: The Paleobiology of Deinosuchus. Indiana University Press (str. 1–16).
[14] Blanco, R. E.; Jones, W. W.; Villamil, J. N. (2014). The ‚death roll‘ of giant fossil crocodyliforms (Crocodylomorpha: Neosuchia): Allometric and skull strength analysis. Historical Biology. 27 (5): 514–524.
[15] Schwimmer, D. R. (2002). The Size of Deinosuchus. King of the Crocodylians: The Paleobiology of Deinosuchus. Indiana University Press (str. 42–63).
[16] Erickson, G. M.; Brochu, C. A. (1999). How the ‚terror crocodile‘ grew so big. Nature. 398 (6724): 205–206.
[17] Britton, A. R. C.; Whitaker, R.; Whitaker, N. (2012). Here be a Dragon: Exceptional Size in Saltwater Crocodile (Crocodylus porosus) from the Philippines. Herpetological Review. 43 (4): 541–546.
[18] Schwimmer, D. R. (2002). The Size of Deinosuchus. King of the Crocodylians: The Paleobiology of Deinosuchus. Indiana University Press (str. 42–63).
[19] Farlow, J. O.; et al. (2005). Femoral dimensions and body size of Alligator mississippiensis: estimating the size of extinct mesoeucrocodylians. Journal of Vertebrate Paleontology. 25 (2): 354–369.
[20] Brochu, C. A. (1999). Phylogenetics, Taxonomy, and Historical Biogeography of Alligatoroidea. Society of Vertebrate Paleontology Memoir. 6: 9–100.
[21] Plint, A. G.; Helm, C. W.; Lockley, M. G. (2022). Crocodylian and dinosaur trace fossil assemblages from crevasse splay/levee and floodplain lake environments: middle Cenomanian Dunvegan Formation, northeast British Columbia, Canada. Historical Biology. 35 (3): 403–429.
[22] Brownstein, C. D. (2019). First Record of a Small Juvenile Giant Crocodyliform and its Ontogenetic and Biogeographic Implications. Bulletin of the Peabody Museum of Natural History. 60 (1): 81-90.
---------
