Článek
Jak dlouhý byl dinosauří den? Jak vypadala jejich noční obloha? Ačkoliv to přes časovou hradbu desítek milionů let nemůžeme s jistotou vědět, věda nabízí jistá vodítka. Začněme s délkou druhohorních dní. Dnes víme, že délka solárního dne byla v dávné geologické minulosti skutečně výrazně kratší než dnes. V době vyhynutí dinosaurů před 66 miliony let měl den zhruba 23:31 až 23:36 (23,6) hodiny, tedy přinejmenším o 20 minut méně než dnes. V časově mnohem vzdálenější době vzniku dinosaurů před zhruba 235 miliony let (pozdní trias) pak den trval přibližně 22:42 (22,7) hodiny. Dinosauři jako byl menší dravý Staurikosaurus tedy znali den o nějakých 78 minut kratší, než je ten náš! Rok měl tehdy logicky více dní, konkrétně necelých 386 dní. Na počátku prvohor, v kambrické periodě před 500 miliony let, trval den asi jen 21:18 (21,3) hod. a rok měl tedy 412 dní. V ohromném časovém rozsahu prekambria už jsou rozdíly oproti dnešku samozřejmě markantnější. Krátce po vzniku naší planety (někdy před 4,54 miliardy let) měl den – podle relevantních odhadů astronomů i fyziků – délku trvání jen asi 6 až 7 hodin a rok tak zahrnoval přibližně 1400 solárních dní. Tedy bezmála čtyřikrát kratší den a čtyřikrát více dní v roce než dnes! Tyto hodnoty vyplývají z opakovaně prováděných radiometrických výzkumů fosilních korálů a přílivových sedimentů stejně jako ověřených teoretických modelů.
---------
Hypotetická druhohorní obloha s recesistickými souhvězdími. Možná právě taková souhvězdí bychom ale na jurské či křídové obloze skutečně pozorovali.
---------
A jak asi mohla vypadat noční obloha v době dinosaurů? Zatím víme s jistotou jen tolik, že Měsíc se tehdy jevil o malinko větší, protože byl k Zemi o trochu blíž (v řádu jednotek tisíců kilometrů). Na vlastní oči byste ale tento rozdíl nezpozorovali, odhalil by ho až dalekohled nebo přesné měřicí přístroje. A co souhvězdí nad hlavami druhohorních dinosaurů? Dnes rozlišují astronomové celkem 88 souhvězdí, představujících přesně vymezené oblasti na obloze. Kdybyste se ale mohli strojem času přenést do druhohorní éry, nespatřili byste naprosto žádné z nich! Souhvězdí ve skutečnosti „neexistují“ – jsou to jen myšlené obrazce, vytvářené hvězdami pozorovanými blízko u sebe z planety Země. Pokud byste však stejné hvězdy pozorovali například z jiné části naší Galaxie, vytvářely by úplně jiný vzor a některé z nich byste možná neviděli vůbec. A to je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč by nám druhohorní souhvězdí nepřipomínala ta současná – na samotném konci druhohor před 66 miliony let jsme totiž s celou Sluneční soustavou byli zhruba o třetinu otočky kolem galaktického středu zpět! Země se tehdy nacházela v jiném místě naší Galaxie Mléčné dráhy a je možné, že to frekvenci výskytu známých hvězd také výrazně ovlivnilo.
Podstatné také je, že mnohé z dobře viditelných hvězd na současné obloze v době dinosaurů ještě neexistovaly. Příkladem stálic mladších než období konce křídy je například červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orion, jedna z největších hvězd viditelných ze Země pouhým okem. Hvězdný gigant o průměru asi tisíce našich Sluncí vznikl teprve před nějakými 14 miliony let a dinosaurům tak oblohu rozhodně nezkrášloval. To samé pak platí například i o další hvězdě ze zimní konstelace Oriona, modrém nadobru Rigelovi se stářím kolem 8 milionů let. Některé hvězdy, jako je skupina modrých stálic z otevřené hvězdokupy Plejády nebo třeba veledůležitá navigační hvězda Polárka v Malém medvědovi (případně Malé medvědici), vznikly nejspíš právě v době pozemských druhohor nebo o trochu později (Plejády asi před 115 miliony let a Polárka před 67 až 45 miliony let). Jiné hvězdy zase zářily již v průběhu celé doby dinosaurů i dlouho před ní – kromě našeho vlastního Slunce (stáří 4,6 miliardy let) jsou to například hvězdy Vega v souhvězdí Lyry (stáří kolem 700 milionů let) nebo ještě mnohem starší stálice Arcturus ze souhvězdí Pastýře (stáří kolem 7 miliard let).
---------
Ekosystém v rámci geologického souvrství Hell Creek (stáří zhruba 67 milionů let). V této době se ještě Země otáčela mírně rychleji a dny tak byly téměř o půl hodiny kratší než v současnosti. Zcela jinak potom vypadala i noční obloha.
---------
Některé hvězdy by se také jevily mnohem jasnější nebo naopak slabší, k naší hvězdné soustavě se některé z nich tehdy mohly výrazně přibližovat. Zatímco dnes je nejbližší hvězdou Proxima Centauri ve vzdálenosti 4,24 světelného roku (zhruba 40 bilionů kilometrů), tehdy mohla být některá hvězda třeba i o polovinu blíž. Je navíc pravděpodobné, že zatmění Slunce byla v době dinosaurů o trochu delší a výraznější než dnes, a to díky větší blízkosti Měsíce. Ze stejného důvodu byl poněkud intenzivnější také příliv a odliv, ovšem je velký rozdíl mezi intenzitou tohoto jevu počátkem triasu (před 252 miliony let) a koncem křídy před 66 miliony let. Jak kdosi vtipně poznamenal, podmínky k pozorování noční oblohy byly v druhohorách také výrazně lepší – dinosauři totiž ještě neznali světelné znečištění! Zatímco Měsíc (i s drtivou většinou svých kráterů), viditelné planety a Slunce by vypadaly na tehdejší obloze prakticky stejně, souhvězdí jsou zcela jiným případem. Vlastní pohyb jednotlivých hvězd i jejich kvantita a kvalita by totiž na nočním nebi vytvořily úplně jiné obrazce, než jaké známe dnes.
Můžeme tedy vytvořit alespoň jejich přibližný model? Bohužel nikoliv, jde o příliš chaotický systém s příliš mnoha proměnnými. Dnes dokážeme pomocí superpočítačů propočítat polohu známých hvězd řádově desítky až stovky tisíc let dozadu i dopředu (díky tomu víme, že například asterismus Velkého vozu bude zhruba za 100 000 let vypadat přibližně jako kuchyňský nůž). Zatím jsme nedokázali namodelovat alespoň přibližný vzhled hvězdného uskupení na víc než asi 1,5 milionu let dozadu – a to je na dobu dinosaurů příliš málo. S každou další stovkou tisíciletí navíc významně stoupá nejistota v konkrétních polohách hvězd. Některé hvězdy ostatně mohly být na nebi kdysi „navíc“ a explodovaly jako supernovy, jiné se ještě ani nezrodily, nebo byly tenkrát kvůli větší vzdálenosti od Země pouhým okem neviditelné… Zkrátka a dobře, souhvězdí nad hlavami dinosaurů pro nás alespoň v dohledné budoucnosti zůstanou pouze další velkou neznámou.
---------
Reference:
Pannella, G. (1972). Paleontological evidence on the Earth’s rotational history since early Precambrian. Astrophysics and Space Science. 16: 212–237.
Friedrich, O.; Norris, R. D.; Erbacher, J. (2012). Evolution of middle to Late Cretaceous oceans: A 55 my record of Earth’s temperature and carbon cycle. Geology. 40 (2): 107–110.
Meyers, S. R.; Malinverno, A. (2018). Proterozoic Milankovitch cycles and the history of the solar system. Proceedings of the National Academy of Science. 115 (25): 201717689.
de Winter, N. J.; et al. (2020). Subdaily‐Scale Chemical Variability in a Torreites Sanchezi Rudist Shell: Implications for Rudist Paleobiology and the Cretaceous Day‐Night Cycle. Paleoceanography and Paleoclimatology. 35 (2): e2019PA003723.
Mitchell, R. N.; Kirscher, U. (2023). Mid-Proterozoic day length stalled by tidal resonance. Nature Geoscience. 16: 567–569.
---------
