Článek
Zájem o pravěk a specificky pak o druhohorní dinosaury není ničím neobvyklým. Pokud jste se vy sami v dětství nenechali dinosaury fascinovat, pak určitě alespoň víte o někom, kdo ano. Takové děti si obvykle bez problémů pamatují desítky dinosauřích rodových jmen (a to i takových, jako je Micropachycephalosaurus!) a o svých oblíbencích vědí první poslední. Nepochybují ani o tom, že ptáci jsou vlastně poslední žijící dinosauři a dobře znají například rozdíl mezi ptakopánvými a plazopánvými dinosaury nebo mezi triasem, jurou a křídou. Tento zájem údajně začíná zejména mezi 2. a 6. rokem věku dítěte. Dinosauři jsou přitom nejpopulárnější volbou dětí hned po dopravních prostředcích (letadlech, vlacích a autech). A zatímco nejde vůbec o nic nového, protože první vlnu zájmu o dinosaury můžeme vysledovat již do 19. století, rozdíl je především v počtu známých dinosaurů. Například moje generace dospívající na přelomu 90. let a počátku nového tisíciletí mohla tehdy známých zhruba 400 druhů ještě jakž takž pojmout, dnešní děti už mají co do činění s téměř trojnásobkem toho počtu. Jen v roce 2010 bylo popsáno přes 60 nových rodů dinosaurů a v posledních letech to je běžně kolem čtyřiceti.
Americký paleontolog Kenneth Lacovara v roce 2017 napsal, že důvodem oblíbenosti dinosaurů u dětí může být jednoduchý fakt – nabízejí totiž první kontakt s atraktivním tajemstvím, možnost stát se „expertem“ v oboru, o kterém neví skoro nic ani okolní dospělé autority – od rodičů přes pana doktora až po vychovatelky nebo učitele. Zatímco rodič dokáže vyjmenovat sotva tři jména dinosaurů (a často ještě špatně), už čtyřleté děti jich znají třeba dvacet. A to jim dává velkou sebedůvěru a pocit výjimečnosti. Už jedna vědecká studie z roku 2008 prokázala, že intenzivní zájem o nějakou konkrétní problematiku (například dinosaury), otevírá dětem možnost shromáždit množství znalostí a zároveň jakousi výdrž v jejich získávání, schopnost učit se a udržet lépe a dlouhodobě pozornost. Zároveň se dokážou v množství informací lépe orientovat než jejich vrstevníci bez podobného zájmu. Fakt, že děti s takto intenzivním zájem jsou obvykle nadprůměrně inteligentní (což může být spíše důsledek než předpoklad onoho zájmu), je ověřen již několika vědeckými pracemi z posledních desetiletí.
Zřejmě přitom není náhoda, že věkové rozpětí pro utvoření si intenzivního zájmu u dětí se prolíná s obdobím největšího vzrůstu dětské imaginace při hře (zhruba mezi 3. a 5. rokem věku). Také zájem o dinosaury je v tomto věku jistou formou hry – má podobu pokládání otázek, hledání odpovědí a zdokonalování se ve znalostech. Děti sahající rodičům sotva do pasu jsou fascinovány představou zvířat, vysokých jako několikapodlažní dům a chtějí si ověřit, zda něco takového opravdu reálně existovalo. A od toho se všechno další odvíjí. Dinosauři jsou zkrátka atraktivní branou k získávání poznávacích schopností a dovedností spojených s učením a pamětí. A i když intenzivní zájem vydrží dětem v průměru jen šest měsíců až tři roky, stačí to k tomu, aby získaly skvělý vklad do budoucího učení a dalších schopností a kompetencí, které mohou uplatnit i ve své dospělé kariéře. Takže, co z výše uvedeného vyplývá? Pokud se vaše děti zajímají o dinosaury, podporujte je v tom. Je to pro ně i pro vás jen a jen dobře!
Na dinosaurech totiž záleží, a to víc, než si možná připouštíme. Posuďte sami následující sdělení. Albert Einstein byl úplným a totálním selháním. Jeho jméno by mělo být ztotožněno s nedostatečností a neúspěchem, neschopností přizpůsobit se změně. Navzdory jeho ohromujícím úspěchům a změně v pohledu na svět, kterou lidstvu přinesl, zůstává faktem, že je již mrtev. Jeho organismus nebyl schopen odolat devastujícím změnám a legendární vědec roku 1955 opustil svět živých. Musíme tedy připustit, že jeho životní příběh je pro nás lekcí a ukázkou odstrašujícího příkladu neschopnosti adaptace. Přes všechny převratné přínosy vědě, Nobelovu cenu z roku 1921 a dlouhodobou plodnou kariéru fyzika byl tak v poslední vteřině života Einstein hotovým ztělesněním neúspěchu a selhání… Skutečně??? Samozřejmě že nikoliv! Einsteina rozhodně nemůžeme v žádném smyslu považovat za příklad selhání jenom proto, že jej nakonec potkal osud každého smrtelníka. To by bylo nanejvýš absurdní, nesmyslné a odporující zdravé logice! Výborně, v tom jsme se jistě shodli a uvedli věc na pravou míru. Jaká je ale škoda, že naprostou stejnou, nesmyslnou a absurdní logiku používáme neustále – v případě druhohorních dinosaurů. Jen proto, že nakonec vyhynuli, je v žádném smyslu nemůžeme označovat za něco zastaralého a neschopného, za ztělesnění jakéhosi evolučního selhání! Přesto se k tomuto neustále uchylujeme – pojmy jako „politický dinosaurus“ jsou toho výmluvným důkazem. Ve skutečnosti by však používání pojmu „dinosaurus“ mělo být opačné – mělo by totiž označovat něco nanejvýš progresivního, úspěšného a výborně adaptovaného.
A proč tedy na dinosaurech záleží? Právě proto, že byli navzdory nepříliš důvtipným názorům nesmírně úspěšnou skupinou obratlovců, žijících po dobu nejméně 167 milionů let geologického času (pokud počítáme i ptáky, pak existují již více než 233 milionů let) a po většinu této doby byli dominantní skupinou obratlovců na pevninách naší planety. Sám Lacovara se ptá: „Kdybyste na úplném konci křídy procházeli přírodou, přehlédli byste mocného tyranosaura, působivého triceratopse a stáda kachnozobých edmontosaurů a vybrali byste si naše malé savčí předchůdce jako jasné vítěze budoucnosti? Spatřovali byste v nich budoucí nositele civilizace, tvory, kteří budou létat a bojovat v oblacích a zkoumat atom nebo DNA? Kteří budou chodit po Měsíci a dají světu Einsteina a další geniální osobnosti?“ Jestli nás historie vývoje života na Zemi něčemu naučila, pak tomu, že vše je do značné míry dílem nepředvídatelné náhody. Dinosauři v tomto směru patří k těm nejlepším důkazům. Jsou pro nás vodítkem k tomu, abychom dále usilovali o pochopení dávné minulosti, a to s perspektivou a zároveň pokorou. Délka existence našeho druhu je směšně krátká v porovnání s geologickým časem. Navíc nejsme v žádném případě evolučně „nevyhnutelní“ – na této planetě jsme se vůbec nemuseli objevit. Stačilo k tomu možná jen tolik, aby planetka Chicxulub minula před 66 miliony let Zemi. V současnosti ovlivňujeme ekosystémy celé planety takovým tempem, že již nejspíš nastalo další hromadné vymírání druhů. Buducnost je pro nás, stejně jako byla kdysi pro dinosaury, nejistá. Jak uvedl sám Lacovara: „Zkusme nebýt pro dnešek oním asteroidem, ale staňme se namísto toho dinosaury – neuvěřitelně úspěšnými vládci světa, jejichž evoluční prosperita trvala celou geologickou éru.“
Zastavme se nyní u jedné zajímavé vědecké práce z roku 2013, která si vzala na paškál tyranosaura, kreslení a reprezentativní vzorek mladé populace. Výsledkem je zajímavá studie o tom, proč většinou kreslíme zástupce druhu Tyrannosaurus rex zcela špatně. Ať už se jedná o pětileté děti, středoškolské studenty nebo seniory, v drtivé většině případů jsou jejich podobizny „krále dravých dinosaurů“ zoufale zastaralé a odpovídají představám přibližně z poloviny 20. století. Tyranosaurus je totiž obvykle nakreslen ve vzpřímené, vertikalizované poloze s ocasem těsně nad zemí nebo dokonce taženým po zemi. Je opravdu původní rekonstrukce obřího dravého dinosaura z minulých dob natolik silně zakořeněná, že ji nedokázal odstranit ani vliv filmů jako je Jurský park a jeho pokračování? Na tuto otázku se v roce 2013 pokusila odpovědět trojice vědců z Instituce paleontologického výzkumu při Cornellově univerzitě v Ithace. Profesor paleontologie Warren Allmon a jeho kolegové přišli na tento neobvyklý výzkumný úkol po dlouhých letech, kdy pozorovali studenty přírodovědných oborů, jak často velmi nesprávně zobrazují ikonického dinosaura. Namísto horizontálního držení těla a dynamického, pohyblivého tělesného rámce převažovaly zastarale působící rekonstrukce se vzpřímenou postavou a na pohled těžkopádně vyhlížející tělesnou stavbou. Novější představa o anatomii a fyziologii velkých teropodů je přitom akceptována již od 70. let minulého století a od 90. let je aplikována i u kosterních exemplářů ve většině muzeí. Významný vliv mají v tomto směru také produkty populární kultury, které počínaje hračkářstvími a konče filmovými trháky obvykle již zobrazují dravé dinosaury v duchu tohoto novějšího pohledu. Neplatí to samozřejmě ve všech případech, ale kvalitnější hračky a dokumenty už toto pravidlo téměř třicet let bezvýhradně respektují.
Dinosauři žili prokazatelně také na našem dnešním území - zatím nejvýznamnějším objevem je 95 milionů let stará fosilie druhu Burianosaurus augustai objevená v roce 2003 u Kutné Hory (na snímku je levá stehenní kost).
Jak je tedy možné, že většina lidí, včetně studentů biologie nebo dokonce paleontologie, pojímá anatomii populárního dinosaura až do takové míry chybně? Odpovědí je podle výzkumníků jakási kulturní setrvačnost, která zde představuje prakticky nepřekonatelnou bariéru v myšlenkovém pokroku. Představa tyranosaura jako vzpřímeného tvora, tyčícího se šest metrů vysoko nad okolní krajinou, byla paleo-umělci, gumovými modely, kuřecími nugetami i dětskými omalovánkami natolik pevně otisknuta do našeho povědomí, že ani tři desetiletí po předělání slavné kostry tyranosauřího exempláře z Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku do lépe odpovídající pozice nebylo toto chybné kolektivní pojetí překonáno. Ostatně může tak trochu souviset i s naší vlastní anatomií. Jsme vzpřímení primáti s výrazně vertikalizovanou páteří, takže představa vzpřímeného tyranosaura je nám možná bližší než správnější koncept horizontálního držení těla. Sám Allmon nechával od roku 2000 své studenty kreslit tyranosaura, přičemž museli vycházet pouze ze své paměti. Asi 63 až 72 % z nich, tedy přibližně dvě třetiny všech, nakreslily dravého dinosaura s páteří v úhlu 50 až 60 %, tedy v souladu s již překonanou představou o držení jeho těla. Vzhledem k tomu, že se jednalo o generaci vyrůstající již po období „Dinosauří renesance“, je tento fakt ještě podivnější.
Knižní encyklopedie a televizní dokumenty již v drtivé většině případů po roce 2000 znázorňují tyranosaura víceméně správně, Allmon a kolegové proto přišli s jiným pravděpodobným „viníkem“. Tím jsou podle nich hlavně hračky a dětské pořady, ve Spojených státech amerických pak především postavička růžového tyranosaura Barneyho, zeleného tyranosaura z populárního Příběhu hraček, již zmíněné kuřecí nugety pro děti a další podobné produkty. Děti už tak nesprávnou podobu tyranosaura přebírají do povědomí v útlém věku a nezbaví se jí pak obvykle ani po zhlédnutí Jurských parků či četbě nových knih o dinosaurech. Výzkum Allmona a jeho kolegů tak mimo jiné znovu doložil skutečnost, že žáci i studenti vstupují do procesu vzdělávání s jistými vlastními očekáváními a představami, které získali často již v předškolním věku. Tyto zpravidla nevědomé úsudky o okolní realitě mohou být nápomocny jejich učebnímu procesu, ale také jej mohou významně znesnadňovat. A to je ve vzdělávacím procesu vždy potřeba brát v úvahu – přinejmenším stejně jako fakt horizontálního držení těla druhu Tyrannosaurus rex! Dinosauři jsou ale důležití ještě z jednoho důvodu, který spočívá v šířící se nevědomosti a setrvávání v nevědomé ignoranci velké části moderní populace.
Například britský evoluční biolog Richard Dawkins uvedl v jedné ze svých knih tristní výsledky výzkumu obeznámenosti americké veřejnosti se základními fakty o přírodě. Dawkins v dodatku knihy napsal, že v letech 1982 až 2007 se v anketách téměř polovina (konkrétně 40 až 47 %) dotazovaných respondentů vážně domnívala, že Země a lidstvo jsou mladší než 10 000 let! Ve Velké Británii, autorově domovské zemi, byla sice situace lepší, ale s více než pětinou (22 %) respondentů rovněž nevěřící v dějiny delší než 10 tisíciletí je výsledek opět alarmující. Tato fakta samozřejmě úzce souvisejí s otázkou kreacionismu (s nímž podle Dawkinse plně souzní asi 40 % všech Američanů), kterou se zde ale zabývat nebudeme. Spíše se ještě podíváme na jeden Dawkinsem citovaný výzkum, který už bude přímým odrazovým můstkem k aktuální události. Na dotaz, zda „dávní lidé žili ve stejné době jako dinosauři“, odpovědělo neuvěřitelných 42 % tureckých respondentů kladně. Lepší byla situace například v České republice (souhlasí 15 % dotázaných) nebo ve Švédsku (souhlasí 9 %). Uspokojivý výsledek by však měl být hluboko pod pěti procenty. Každopádně ve světle těchto poznatků zajímavě vyzní i novější výzkum, jehož výsledky byly v roce 2018 publikovány ve Spojených státech.
Ty dokládají, že se Dawkins se svým, mírně řečeno, skeptickým pohledem na úroveň znalostí široké veřejnosti příliš nemýlil. Podle zveřejněných dat se totiž bezmála polovina (46 %) Američanů zcela vážně domnívá, že dinosauři ještě nevyhynuli a dosud se s nimi můžeme setkat v některých odlehlých částech světa! Od kreacionismu zde tedy přecházíme do tematiky poněkud zdivočelé kryptozoologie. Na tomto místě je samozřejmě vhodné doplnit, že dinosaury jsou zde míněni pouze neptačí dinosauři, tedy klasické druhohorní formy – nikoliv ptáci, které v podstatě můžeme považovat za jedinou přežívající skupinu dinosaurů. Tento výzkum nechala provést společnost Boat Rocker Studios jako reklamní akci na sérii svých dětských animovaných pořadů o dinosaurech s názvem Dino Ranch. Výsledky nejsou příliš povzbudivé. Z dvou tisíc dotazovaných dospělých Američanů zhruba 40 % stále věří, že dinosauři žili před pouhými 10 000 až 2000 lety a pětina z nich se dokonce domnívá, že vyhynuli teprve před stoletím! Přes polovinu (54 %) dotazovaných pak uvedla, že dinosauři podle jejich názoru žili pouze v Severní Americe a Africe, což je vzhledem k velmi populárním objevům v Číně, Mongolsku nebo Argentině přinejmenším zarážející.
V průměru si pak dotazovaní byli schopni vybavit pouze čtyři jména dinosaurů (Tyrannosaurus rex přitom jasně dominoval), to už jsou však vcelku očekávatelné výsledky. Možná překvapivější je skutečnost, že dvě třetiny respondentů nedokázaly identifikovat obrázek sauropoda rodu Brontosaurus a polovina pak dokonce ani ikonického ceratopsida rodu Triceratops. Spíše humorným příspěvkem do problematiky je statistických šest dotazovaných z deseti, věřících, že byl skutečně vědecky popsán rod „Doyouthinktheysaurus“ (při přečtení vznikne věta „Do you think they saw us“, neboli „Myslíš, že nás viděli?“; což je vtípek, který se objevil i v sérii filmových Jurských parků). Tato skutečnost však vypovídá spíše o špatné schopnosti vlastního úsudku a získávání relevantních informací respondenty. Smutnější je pak výsledek dotazu na společnou existenci (neptačích) dinosaurů a pravěkého člověka, v níž věří celých 30 % dotazovaných. Abychom ale zakončili výčet v pozitivním duchu, výsledky také ukázaly, že nové a korektní informace o dinosaurech mnohem lépe než dospělí zpracovávají děti. Vášeň pro druhohorní plazy je totiž u dětí dlouhodobě přetrvávajícím fenoménem a ten má navíc spíše vzestupnou tendenci. Tři čtvrtiny dotazovaných dospěláků přímo uvedlo, že jejich děti jsou na tom z hlediska znalosti tematiky dinosaurů mnohem lépe než oni sami.
Taková je tedy realita ve Spojených státech amerických, podobně (byť nejspíš o trochu lépe) by na tom měla být Evropa. Podobný výzkum s téměř identickými výsledky přitom probíhal například také v roce 2015, což dokládá, že jde patrně o setrvalý stav. Samozřejmě zde není cílem nikoho zesměšňovat nebo odsuzovat. Jde pouze o malé zamyšlení nad možnými konsekvencemi těchto nelichotivých výsledků. Jistě by přitom někdo mohl namítat, že o nic nejde a dinosauři jsou s výjimkou ptáků již 66 milionů let mrtví, proč bychom se tedy o ně měli zajímat? Je pravdou, že v běžném životě se bez znalostí o dinosaurech drtivá většina populace zcela bez problémů obejde, to samé je ale možné říci i o ekologii, medicíně a dalších v delším časovém horizontu velmi důležitých tématech. Není potřeba, aby všichni z nás byli experty ve většině vědeckých oborů, což samozřejmě ani není možné, jistý pevný vědomostní základ by ale převážná část populace v rozvinutých zemích měla mít. A pokud si i v roce 2021 téměř každý druhý Američan zcela vážně myslel, že tyranosauři žili například ještě v období starověkého Říma, pak je nejspíš něco hodně špatně.
---------
Prameny:
Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies. Citadel Press, 481 str.
Lacovara, M. (2017). Why Dinosaurs Matter. Simon & Schuster, 192 str.
Brusatte, S. (2018). The Rise and Fall of the Dinosaurs. Mariner Books, 416 str.
Socha, V. (2025). Návrat dinosaurů. Grada, 216 str.
---------
