Článek
Druhohory jsou právem nazývány „érou plazů“, někdy také „érou dinosaurů“. Na pevninách naší planety tehdy skutečně „vládli“ dinosauři, kteří byli v období jury a křídy prakticky jedinými velkými tvory, a to s výjimkou některých ptakoještěrů a krokodýlovitých plazů. Savci obvykle nepřesahovali svými rozměry současného potkana a obvykle byli ještě mnohem menší. Skutečnými savčími giganty pak byli tvorové o velikosti jezevce. I ti největší z našich pravěkých příbuzných však posloužili jako kořist dravým dinosaurům – některým by se jich vešlo do tlamy klidně deset najednou.
Skutečně přitom byly objeveny fosilie dravých dinosaurů s pozůstatky malých savců v břišní dutině a víme tedy, že naše dávné příbuzné dinosauři s gustem pojídali. Mohlo tomu ale být i naopak? Dokázali někteří savci ulovit menšího dinosaura nebo se alespoň přiživit na jeho zdechlině? Některé fascinující paleontologické objevy z posledních let tomu skutečně nasvědčují! Savčí trpaslíci z druhohorní éry alespoň občas nedali svým obřím archosauřím současníkům nic zadarmo.
Rohatá svačinka
Stále nejvýmluvnějším nálezem tohoto druhu je objev, který byl světu oznámen počátkem roku 2005. Jeho hlavním protagonistou byl na druhohorní poměry obří savec jménem Repenomamus robustus, spolu s ještě větším druhem R. giganticus jeden z největších známých savců z éry dinosaurů. V obou případech se jedná o zástupce fauny proslulého souvrství I-sien (Yixian) v čínské provincii Liao-ning, známých také objevy opeřených dinosaurů (např. Microraptor, Sinornithosaurus a mnoha dalších. A jak byl tedy velký? Nepředstavujme si zvíře o velikosti býka nebo třeba hrocha. R. giganticus byl obrem mezi druhohorními savci, obvykle jen ve velikosti rejska až potkana. Jeho délka lehce přesahovala 1 metr (u studovaného jedince měřila lebka 16 cm, tělo 52 cm a dochovaná část ocasu 36 cm) a hmotnost je odhadována v rozmezí 12 až 14 kilogramů. R. robustus byl zřejmě podstatně menší, neboť délka tohoto druhu nepřesahovala 50 cm a hmotnost činila asi 4 až 6 kg. I tak byl ale nejméně desetinásobně těžší než většina ostatních známých savců své doby.
Největší překvapení však nepřinesla velikost tohoto savce, ale nález jeho poslední svačiny v době před smrtí. Paleontologové totiž zjistili, že v břišní dutině zástupce druhu R. robustus se nacházejí pozůstatky mláděte psitakosaura, malého ptakopánvého dinosaura! Byla tak potvrzena dosud jen předpokládaná možnost, že někteří draví savci se mohli přímo živit také malými dinosaury. Nešlo o zcela první důkaz tohoto druhu, již v roce 1992 byl z Mongolska popsán malý teropod rodu Archaeornithoides, jehož fosilie nesou známky možného okusu savců, jako bylo Deltatheridium. U mongolské zkameněliny však zůstává nejisté, zda se jednalo o pojídání uloveného dinosaura nebo jen o pojídání zdechliny. Jisté je, že přinejmenším čínský cvalík před 125 miliony let dostatečným fyzickým potenciálem k ulovení dinosauřího mláděte disponoval.
Senzačnímu zjištění se dostalo očekávaného ohlasu v médiích a o repenomamovi byla publikována nejedna odborná i populární stať. Ze všech informací, které o tomto dávném savci máme, lze usuzovat na způsob jeho života. Šlo pravděpodobně o pomalého a nepříliš svižného lovce, který zřejmě využíval momentu překvapení a útočil ze skrytých pozic ve spodním vegetačním patře. Jeho končetiny jsou totiž proporcionálně krátké a plantigrádní (našlapoval na celé chodidlo). Je dokonce možné, že tito robustní tvorové velikosti jezevce byli specializovanými mrchožrouty. Většina paleontologů předpokládá, že celkovým vzhledem i způsobem života připomínal repenomamus dnešního dravého vačnatce ďábla medvědovitého (Sarcophilus harrisii) z Tasmánie. Pokud byste byli malým dinosaurem zhruba do velikosti kočky, takovému savci byste se raději obloukem vyhnuli.
Repenomamus žil v období rané křídy a byl zástupcem řádu Triconodonta, dnes již zcela vyhynulé skupiny dávných savců výlučně z období druhohor. Zmíněné dva druhy tohoto rodu jsou dosud jedinými zástupci čeledi Repenomamidae, která byla ustavena již s popisem prvního druhu (R. robustus) v roce 2000. Objevy velkých druhohorních savců jsou velmi vzácné, přesto dnes víme přinejmenším o dvou možných soupeřích čínského „velikána“. Jedním z nich je ptakořitný savec Kollikodon ritchiei z Austrálie, příbuzný dnešním ptakopyskům. Žil zhruba před 100 miliony let, jeho rozměry však nelze dostatečně přesně odhadnout, neboť je znám pouze podle stoliček o délce kolem 5,5 mm. Zhruba stejných rozměrů jako repenomamus mohly dosáhnout také rody Schowalteria, Bubodens nebo Didelphodon. Zda si tito druhohorní „jezevci“ troufli také na menší dinosaury nebo jejich mláďata, zatím zůstává nezodpovězenou otázkou.
---------
Repenomamus robustus byl se svými rozměry jezevce na poměry druhohorní éry takřka obrem, navíc dokázal ulovit a sníst i leckteré dinosauří mládě.
---------
Ohlodáni až na kost
Díky fantastickým objevům z Číny a Indie již víme, že na malých dinosaurech a především pak drobných mláďatech některých jejich druhů si pochutnávali velcí draví savci a například také hadi. Nic to nemění na faktu, že mnohem častěji se žáby, ještěři, hadi, praptáci a savci stávali kořistí dravých dinosaurů, kteří se nepochybně na lov tohoto druhu kořisti v mnoha případech specializovali. Nedávný objev z jurských sedimentů na území severozápadní Číny nicméně opět ukazuje opačnou situaci a je tak fantastickým dokladem interakcí mezi dinosaury a jejich nedinosauřími současníky. Konkrétně se jedná o objev stop po okusu na fosilních kostech obřího sauropoda, svědčící o tom, že se jeho již mrtvé tělo stalo potravou pro malé, vývojově primitivní savce.
Drobní savci o velikosti potkana by ostatně něčeho takového nebyli vůbec schopni – jejich „kořistí“ byl totiž v tomto případě mnohatunový sauropod, vedle kterého by se velikostně doslova ztráceli. Nález ale ukazuje, jak tito převážně hmyzožraví savci v době před 160 miliony let dokázali oportunisticky využívat i jiné, náhle a přechodně dostupné zdroje potravy. Neuměli sice svoji „kořist“ usmrtit, podobně jako o necelých 40 milionů let později repenomamové v případě maličkých mláďat psitakosaurů, nečinilo jim ale problémy ohlodat zdechlinu dvacet metrů dlouhého obra doslova až na kost. Důkazem jsou nápadné stopy po zubech, které v podobě rýh na fosilním krčním žebru v období počínající pozdní jury zanechali. Tvar zubů je nezaměnitelně savčí a velikost pojídané zdechliny rovněž nelze zpochybnit – jiný scénář tedy není myslitelný. Jedná se o první doklad savčího hodování na těle dinosaura z období staršího než zhruba 100 milionů let.
Dotyčnou fosilii prozkoumal mezinárodní tým německých a čínských paleontologů, kteří se účastnili společné paleontologické expedice do Džungarské pánve v roce 2000. V této oblasti čínské provincie Sin-ťiang se nacházejí výchozy geologického souvrství Čchi-ku (Qigu), v němž byly inkriminované fosilie objeveny. Trvalo však celých dvacet let, než byl nález detailně prozkoumán a následně v roce 2020 formálně popsán. Vedoucím výzkumného týmu byl německý paleontolog Hans-Ulrich Pfretzschner, který se svými kolegy objevil stopy po drobných zoubcích na krčním žebru velkého sauropoda. Identifikoval je jako stopy po zubech malého savce, podobných zoubkům dnešních rejsků. Vzhledem k tomu, že tito drobní savci pojídali maso z dinosaura o délce asi dvacet metrů, je jedinou možností pro vysvětlení této scény mrchožroutství.
Nález ukazuje, že i když byli savci v době před 160 miliony let ještě relativně málo významní a vážili v průměru jen asi 100 gramů, jejich biodiverzita již byla tou dobou poměrně velká a ekologicky hráli možná významnější roli, než jim byla dosud přisuzována. Už v této době vytvořili rozmanitě adaptované formy, specializované na klouzavý let, potápění, hrabání nor, život v korunách stromů a mnohé další. I když šlo většinou o formy přizpůsobené primárně lovu hmyzu (také tvar rýh po zubech na fosilii nasvědčuje tomu, že se jednalo o přednostně insektivorní druh savců), i v této době byli teplokrevní chlupatí tvorové poměrně významnou součástí svých ekosystémů. Nepochybně byli velmi dobře adaptování pro zvládnutí nenadálých klimatických i ekologických změn.
Podobně jako například mnozí dnešní hlodavci i tehdejší zástupci naší vývojové skupiny obratlovců neváhali využít jako zdroj potravy zdechliny mnohem větších dinosaurů. Mohli tak vlastně fungovat i jako jakási pozdně jurská zdravotní policie, pomáhající odklízet rozkládající se těla obřích vládců pevnin, která by se jinak mohla stát rezervoárem různých nemocí a jejich přenašečů. Zatím nevíme, kdy se adaptace pro pojídání dinosauřích zdechlin u savců poprvé objevila, je ale pravděpodobné, že to mohlo být již v samotných počátcích jejich existence, které klademe zhruba na počátek jurské periody, do doby před dávnými 200 miliony let. Naši nejstarší předkové, žijící doslova ve stínu často gigantických dinosaurů, byli vskutku obdivuhodnými stvořeními.
Při velkém hromadném vymírání na konci křídy v době před 66 miliony let se situace obrátila. Po dopadu planetky vyhynuli prakticky všichni velcí dinosauři a jejich evoluční pochodeň převzala pouze hrstka přeživších ptačích druhů, z nichž se později vyvinula celá druhová rozmanitost současného ptačího světa. Savci při tomto vymírání také utrpěli velké ztráty, podle některých paleontologů mohlo vyhynout zhruba 90 % tehdejších savčích druhů! Naštěstí pro naše předky i nás samotné se savci vždy dokázali rychle přizpůsobit i drastickým změnám ekosystémů. Hromadné vymírání někteří drobní zástupci přežili a postupně dali vzniknout větším druhům, které zaplnili uprázdněné pevninské niky. Ale to už je jiný příběh, na jehož konci se ocitá i lidstvo samotné.
---------
Reference:
Hu, Y.; et al. (2005). Large Mesozoic mammals fed on young dinosaurs. Nature. 433 (7022): 149–152.
O'Leary, M. A.; et al. (2013). The placental mammal ancestor and the post-K-Pg radiation of placentals. Science. 339 (6120): 662–667.
Augustin, F. J.; et al. (2020). The smallest eating the largest: the oldest mammalian feeding traces on dinosaur bone from the Late Jurassic of the Junggar Basin (northwestern China). Naturwissenschaften. 107 (4): 32.
Bertrand, O. C.; et al. (2022). Brawn before brains in placental mammals after the end-Cretaceous extinction. Science. 376 (6588): 80–85.
Han, G.; et al. (2023). An extraordinary fossil captures the struggle for existence during the Mesozoic. Scientific Reports. 13 (1): 11221.
---------
