Článek
Já a Hana jsme letité kamarádky. Poznaly jsme se v práci a tak nějak jsme si hned padly do oka. A i když už bohužel, obě pracujeme někde jinde, stále jedna druhou občas navštěvujeme a dokážeme se spolu bavit o všem možném.
Hanka je už 8 let vdova a i když měla možnost začít znovu, kvůli synovi, kterému bylo teprve 12 let když ovdověla, nechtěla navazovat nový vztah. Bála se, že by její syn nějakého nového partnera jen těžko přijímal coby náhradního otce. Zůstala sama a ze všech sil se snažila, aby jejímu synovi nic nescházelo. Kdykoliv to šlo brala si směny navíc, o víkendech si přivydělávala šitím pro známé a občas vypomáhala i v jedné menší prodejně vybalovat zboží, nebo na pokladně.
Přes to všechno byla stále usměvavá, dokázala lidi kolem sebe doslova nabít energií. Když jste byli s ní, jako by najednou zasvítilo suníčko i za nejhoršího počasí.
Proto když mi zhruba po třech měsících zavolala, jestli by se nemohla stavit na kafe, byla jsem nadšená a na setkání s ní jsem se moc těšila.
V den kdy měla dorazit jsem upekla bábovku, kterou měla ráda a připravila i pár chlebíčků. Hanka dorazila přesně v domluvený čas. Jako vždy s úsměvem na tváři, ale neušlo mi, že je najednou nějaká pohublá a v obličeji bledá a oči zarudlé jako od pláče.
Nedala jsem na sobě znát, že jsem si něčeho všimla a s úsměvem jsem jí radostně pozvala dál. Povídali jsme si jako vždy o všem možném a já se snažila, aby se cítila co nejlíp a uvolnila se.
Dařilo se mi to až do chvíle, než přišla řeč na děti. Jako mávnutím kouzelného proutku se Hanka proměnila z usměvavé ženy na rozklepanou trosku.
,,Hanči, co se stalo ?" zeptala jsem se konečně a ona mi se slzami v očích začala vyprávět o svém synovi.
,,Ty víš, že jsem s ním zůstala sama. Dělám všechno jen pro něj, ale je to pořád málo. Dokud chodil do školy, bylo všechno v pořádku. Pomáhal mi, byl skromnej, radoval se i z maličkostí a snil o tom, že jednou poletí do Afriky aby viděl slony jak žijou ve volný přírodě.
Když nastoupil do učení, začal se měnit. Říkala jsem si, že je to prostě jen puberta a že to musím vydržet, jako všichni rodiče. Doufala jsem, že z toho vyroste a že se srovná. Dávala jsem mu 1000 korun měsíčně jako kapesný, aby se nemusel stydět před kamarády, když spolu někam šli, že by neměl peníze. První rok mu to stačilo, dokonce si dokázal i něco z toho ušetřit. Říkal, že to má na tu Afriku. Pak ale začal chtít vetší kapesný. Že 1000 korun je málo. Přitom ví moc dobře, co mě to stojí práce, než jí vydělám. Když jsem mu nadhodila, že by si mohl najít taky nějakou brigádu a peníze si začít sám vydělávat, jeho reakcí bylo, že na práci nemá čas, že se musí učit, aby měl vyznamenání. Prý - přibereš si pár hadrů na šití a máme to hned.
Tenkrát jsem to ještě skousla a skutečně jsem si přibrala šití navíc a peníze jsem vydělala. Vyznamenání neměl. Vyučil se jen tak tak a teď už je mu 21 a dělá zedníka s kamarády. Chtěla jsem mu udělat radost a potají jsem škudlila každou korunu abych mu splnila k 21 narozeninám jeho sen o Africe. Za 4 roky jsem našetřila 50 000 a dala jsem mu je k narozeninám.
Vzal si ode mne obálku s penězi, kouknul do ní, mlčky jí strčil do kapsy a pak mi řekl - To ses teda moc nevycajchovala. Tohle já si vydělám ma melouchu za dva dny.
Ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal. Všechno platím sama, vodu, elektriku, nájem i služby. On prý teprve začíná a potřebuje peníze pro svoji potřebu. Ne aby platil mojí vodu a mojí elektriku. Že jí taky používá mu nevadí. Dokonce mi řekl, že se mnou žije jen pro to, aby ušetřil, ne aby pořád něco platil. Domů občas jen nakoupí nějaké potraviny. Bolí mě, jak se ke mě zachoval, a stydím se za to. Pořád si říkám, kde jsem udělala chybu ? “ Rozbrečela se teď už naplno.
Mlčky jsem jí objala a nechala jí, ať se vypláče a uleví si. Pak jsem se jí podívala zpříma do očí a řekla jsem jí.
,,Víš, Hani, možná bys neměla žít jen pro něj. Je mu 21 a už dávno máminu péči nepotřebuje. Měla bys začít myslet v první řadě na sebe a na svůj klidnej život. Ještě pořád máš šanci začít znova a líp."
Hanka mě poslouchala s uslzenýma očima a pak tiše vzlykla.
,, Vážně si to myslíš ?"
S úsměvem jsem přikývla a v jejích očích jsem poprvé viděla něco, co vždycky dávala ona ostatním.
Svitla jí tam malá jiskřička naděje. A věřím, že se jí dokázala pevně chytit, protože když jsem jí po nějaké době volala já, jestli bych se nemohla zastavit v sobotu na kafe, omluvila se, že už slíbila kolegovi z práce, že se v sobotu sejdou a pojedou spolu na výlet.
Nevděčný syn se prý odstěhoval, když zjistil, že má novou známost. A jí se ulevilo.
Zase to je ta šťastná, usměvavá Hančí jako dřív a já jí ze srdce přeju hodně štěstí, protože si ho po tom všem strádání doopravdy zaslouží.
