Článek
Zuzana pracovala pomalu dva roky jako barmanka v herně. I když se to jejímu manželovi zpočátku moc nelíbilo, nakonec s tím souhlasil. Sám byl po úrazu v dlouhodobé pracovní neschopnosti a tak se hlavním zdrojem jejich příjmů stala Zuzana. A i když se jeho zdravotní stav nakonec zlepšil a mohl znovu nastoupit do práce, domluvili se, že tam bude chodit dál. Práce za barem se jí líbila a to nejen proto, že když měl někdo štěstí a na automatu vyhrál větší sumu peněz, byl takový člověk i hodně štědrý při placení a ona dostávala pěkně tučné spropitné. Postupně začala přemýšlet i o tom, že by si tuhle práci nechala natrvalo.
Každý pátek a sobotu večer si takto přivydělávala peníze navíc, které pak následně ukládala na spořící účet do banky, aby měli s manželem nějakou rezervu pro případ nečekaných výdajů. Nevěřila, že by se jí právě tady mohlo stát něco, co jí hodně překvapí.
Byl pátek odpoledne a ona se jako vždy připravovala na své dvě obvyklé víkendové noční směny. Měla statnou postavu a získat si u lidí v herně respekt pro ni nebyl problém. Chodili tam prakticky ti samí lidé a jen párkrát se stalo, že se napili víc, než je zdrávo. Dokázala si poměrně rychle sjednat pořádek a u štamgastů tím získala oblibu. Byla to prostě jejich Zuzi a kdyby se o ní někdo cizí byť jen špatně zmínil, třebas jen hloupou narážkou na její postavu, se zlou se potázal.
Do baru dorazila chvíli před osmou večer. Pozdravila se s kolegyní a rychle se šla převléknout, aby mohla začít. Deset minut na to už s úsměvem točila první piva a nalévala panáky.
Kolem desáté večer přišel do herny muž, který působil na první pohled dost divně. Bylo na něm vidět, že je dost nervózní. Roztěkaně se rozhlížel po herně, jako by něco, nebo někoho hledal, pak si sedl k baru a objednal si pivo. Zuzana mu ho s úsměvem natočila, postavila před něj půllitr piva s bohatou pěnou na vrchu a chtěla se věnovat další práci, když ten chlápek najednou zavrčel, že mu natočila pivo pod míru.
Překvapeně se na něj podívala, ale nenechala se rozhodit. Jen se na něj usmála a řekla mu, ať chvilku vydrží, než se pivo srovná.
A skutečně. Za chvilku bylo jasně vidět, že hladina je přesně na rysce vyznačené na půllitru. Zuzana se na muže znovu usmála a neřekla nic. Ten jen něco zavrčel a napil se. Ona se dál věnovala svojí práci a jen občas koukla na neznámého, aby zjistila, jestli už dopil a dá si ještě jedno. Vždycky se na něj při tom usmála. Ucucával to pivo pomalu hodinu a půl a když ho konečně dopil, Zuzana k němu opět s úsměvem přišla a slušně se ho zeptala, jestli bude chtít ještě jedno, nebo si dá něco jiného.
Objednal si pro změnu kafe a k tomu slané tyčinky. Znovu se na něj usmála a rychle ho obsloužila. Když mu podávala na talířku slané tyčinky, s úsměvem mu popřála dobrou chuť. Neřekl nic. Seděl u baru další hodinu a Zuzana už z něj začínala být trochu nesvá. Seděl, mlčel, občas se rozhlédl po lidech a zase se vrátil pohledem k věcem před sebou. Chvílemi jeho pohled padl i na Zuzanu a ta se na něj pokaždé jen usmála, i když jí šel vyloženě na nervy. Blížila se třetí hodina ráno, když i konečně naznačil, že bude platit.
Zuzaně se ulevilo. Sama nevěděla proč, ale tenhle člověk jí připadal jako z jiného světa. Bylo na něm něco, co se jí nelíbilo, ale nedovedla přesně definovat, co to je. I přes to k němu s úsměvem přišla a řekla částku, kterou má zaplatit. Jeho útrata nebyla nijak velká. Dohromady jen 140,- Kč.
Vytáhl z kapsy tisícovku a se slovy: „To je dobrý,“ se zvedl a prostě odešel.
Zuzana zůstala jako opařená. Myslela si, že se ten chlap určitě spletl. Přece není normální, aby jí někdo za jedno pivo a jedno kafe nechal 800 korun jako spropitné. Odpočítala peníze, které měl dostat zpátky a dala je v kase stranou. Věřila, že si to určitě brzy uvědomí a vrátí se zpátky. Ale on se do konce směny už neukázal.
Když pak druhý den večer přišla znovu do práce, čekala tam na ní policistka.
Podala jí fotografii a rovnou se zeptala, zda ten člověk byl včera večer v herně.
Zuzana se na ní podívala a celá bledá potvrdila, že ano. Na fotografii byl tentýž muž, který jí nechal 800 korun spropitné. Opatrně se zeptala, co se stalo.
Policistka se na ní dlouze podívala, ale pak odpověděla.
„Byl zatčen dnes kolem čtvrté hodiny ráno. Je podezřelý, že včera v noci někdy mezi jedenáctou a druhou hodinou ranní vyloupil zlatnictví, asi tři bloky odtud.“
Zuzana se zarazila. Po celou tu dobu byl ten muž stoprocentně v herně a nikam neodešel. Rovnou na to policistku upozornila. Ta se na ní překvapeně podívala. Ale její výpověď si poznamenala.
Podle Zuzanina svědectví by byl ten člověk nevinný.
Při odchodu se ještě otočila a poznamenala:
„Měla jste vlastně velké štěstí. Zjistili jsme, že ten člověk je duševně nemocný.
Stačí, aby se třeba jen trochu rozčílil a pak může být i nebezpečný. Říkáte, že jste se na něj pořád usmívala? To vás možná zachránilo. Chování takového člověka je naprosto nevyzpytatelné. Nikdy nevíte, jak bude reagovat a co v danou chvíli udělá. Měla jste opravdu štěstí, že se vám nic nestalo."
S těmi slovy se rozloučila a odešla. Zuzaně začala obvyklá směna, ale bylo jí jasné, že na svou předchozí směnu a na toho neznámého nikdy v životě nezapomene.
Poznámka autora: Příběh mi vyprávěla paní Zuzana L. z Prahy - Podolí a já jí tímto děkuji za její souhlas s publikací. Vlčice Paraplíčko
