Článek
Jaroslav Dvorský byl vášnivý plastikový modelář. Ze všeho nejradši stavěl modely letadel. Doma jich měl velkou sbírku, na kterou byl jak se patří hrdý, obzvláště proto, že všechny modely postavil sám.
Měl hodně tolerantní manželku Ivanu, která mu jeho koníček nijak nevyčítala. Naopak, byla ráda, že se její muž radši drží doma a šťourá se v letadýlkách, než aby chodil do hospody.
Navíc obdivovala, jak dokáže chlap s tak těžkopádnýma zednickýma rukama stvořit něco tak křehkého, jako je malinké letadýlko ze slaboučkého plastu.
Sama mu proto občas koupila pivo domů, které on s klidem vypil při stavbě modelu.
Jednou mu k narozeninám koupila model letadla na dálkové ovládání, které si před nějakou dobou vyhlédl a jak se sám vyjádřil, moc se mu líbil.
Jaroslavova radost z dárku byla veliká a jakmile měl volnou chvíli, pustil se s nadšením do stavby.
Skoro měsíc si s tím hrál. Pořád něco brousil, kytoval, lepil, stříkal barvou až nakonec opatrně přetáhl na model obtisky s označením letadla a pyšně Ivaně ukázal hotový model. Zároveň jí navrhnul, že by si mohli odpoledne udělat procházku a model někde vyzkoušet, jestli správně létá a nebude na něm třeba něco doladit.
Vyrazili kolem jedné. Jaroslav Ivaně připomínal malé dítě. Jeho nadšení, že to konečně vyzkouší bylo velké a pořád dokola se rozhlížel, kde by bylo vhodné místo pro zkušební let. Muselo to být místo ideálně bez stromů, nejlíp někde na louce.
Oba si pro jistotu oblékli teplákové soupravy, počítajíc s tím, že se můžou někde ušpinit.
Pomalu došli až ke starému klášteru.
Kolem dokola byl obehnaný zdí, která už byla na jednom místě rozbitá tak, že v ní byla pořádná díra. Za zdí bylo velké křoví a špatně udržovaný trávník.
Bývalý klášter byl dlouho nevyužitý a nyní sloužil jako dočasně zbudovaný ústav pro duševně choré.
Jaroslav se rozhlédl kolem. Stromy až za zdí, před nimi jen prázdná cesta a pak pole.
Nedočkavě začal vyndávat z tašky dálkové ovládání.
Ivana mu sice navrhovala, aby radši odešli ještě o kus dál, ale Jaroslav už byl k nezastavení.
Je přece logický, že letadlo bude pouštět na druhou stranu, do pole, tam se nemůže nic stát.
Opatrně si vše připravil a vzal do ruky ovládání. Za chvilku už jeho letadýlko létalo ve vzduchu a Jaroslav se z toho radoval, jak malé dítě z nové hračky.
Skoro půl hodiny držel letadýlko ve vzduchu, hlídal si vzdálenost, aby mu nezalétlo moc daleko, zkoušel otáčky a hýbal páčkami na ovládání tak, jak chtěl, aby letadýlko letělo.
A právě tady se projevila skutečná síla jeho zednických rukou.
Nějak to neodhadl, v ovládání to najednou chruplo a ovládací páčka se poroučela k zemi.
Jaroslav zaklel, smutně koukal na rozbité ovládání a pak už jen mlčky pozoroval, kam dopadne jeho teď už neovladatelný model.
Letadýlko udělalo ještě jedno půlkolečko a pak se s neomylnou přesností spustilo do křoví za zeď patřící k bývalému klášteru.
Okamžitě se rozběhl k díře ve zdi a jen houkl na Ivanu:
„Počkej tady, já tam vlezu a najdu ho. Snad nebude moc rozbitý. Ovládání se dá vždycky koupit nový, ale to letadýlko by mě štvalo. Takový práce mi to dalo.“
A opatrně prolezl dírou ve zdi. Přitom si říkal, jak je dobře, že si vzali tepláky. Aspoň se teď nemusí bát, že se nějak ušpiní, nebo si potrhá oblečení.
Rozhlížel se kolem a za chvíli opravdu letadýlko uviděl. Propadlo do křoví a zachytilo se zhruba uprostřed keře.
Zaradoval se, že ho našel a pokusil se ho vytáhnout. Jenže jak rozhrnul větve, model se propadl dolů na zem a rovnou do vysokých kopřiv pod keřem. Jaroslav zaklel.
Nezbývalo mu nic jiného, než kleknout na všechny čtyři a pokusit se nějak podlézt větve, aby se dostal do kopřiv k modelu.
Ani si přitom nevšiml, že ho z povzdálí pozorují dva zřízenci z ústavu, že si chvíli o něčem povídali a jeden pak honem odběhl, aby se za chviličku vrátil.
Oba teď potichu šli přímo k Jaroslavovi, který už klečel na kolenou, vystrčený zadek mu koukal ven a hlavu a půlku těla měl pod křovím.
Už ho skoro držel v ruce, když se za ním ozval přísný hlas:
„Copak tu děláš?“
„Lovím letadlo“ odpověděl Jaroslav s hlavou v křoví.
Najednou ho čísi pevné ruce popadly za nohy a rychle ho vytáhly z křoví ven.
Jaroslav se začal bránit, ale než se nadál, měl na sobě svěrací kazajku a dva zřízenci ho odváděli směrem k ústavu.
Marně se jim snažil vysvětlit, že tam skutečně má letadýlko.
„Já ti dám letadýlko, my nejsme blbý a moc dobře o tý díře ve zdi víme, víš? Neboj už zítra tam nebude, ráno přijdou zedníci, aby tu zeď opravili. Co děláš venku, když už je dávno po vycházkách! Chtěl jsi zdrhnout, co? A my jsme ti to překazili.“ Vrčel jeden z nich.
Marně se jim Jaroslav vzpouzel, marně se jim snažil všechno vysvětlit.
Ivana zatím čekala venku.
Když se Jaroslav ani po hodině a půl nevracel, začala mít obavy, jestli je v pořádku a rozhodla se, že půjde za ním a pomůže mu to nešťastné letadýlko hledat.
Nechtělo se jí prolézat dírou ve zdi a tak zamířila k malé brance, kterou zahlédla při čekání na Jaroslava.
Došla až k ní a akorát proti ní přicházel zřízenec ústavu. V ruce měl svazek klíčů. Došel až k Ivaně, odemkl a jen se opatrně zeptal:
„Promiňte, vy jste paní Dvorská?“ Ivana jen překvapeně přikývla a zřízenec pokračoval:
„Prosím pojďte za mnou, zřejmě došlo k velmi nepříjemnému omylu. Vše vám vysvětlí uvnitř.“
Zavedl překvapenou Ivanu do malé kanceláře, kde seděl Jaroslav a primář se dvěma zřízenci, kteří byli rudí jak rajčata.
Primář přistoupil k Ivaně, podal jí ruku, pozdravil jí a pak povídal:
„Nezlobte se, že jsme vás sem zavolali, ale prosím vás, znáte tohoto pána ?“
Ivana udiveně prohlásila, že ano, že je to její manžel a popsala celou situaci s modelem letadla i to, jak pro něj Jaroslav vlezl dírou ve zdi do areálu.
Primář pokýval hlavou: „Ano, to přesně souhlasí s tím, co jste nám vyprávěl vy.“ Obrátil se k Jaroslavovi.
„Moc se vám omlouvám , za tohle nešťastné nedorozumění.“ Pak poslal jednoho zřízenců, aby přinesl to letadlo.
Jaroslav si ho pak od něj převzal, oba zřízenci se mu znovu několikrát omluvili a pustili oba manželé domů.
Když vyšli ven, začali se oba dva smát.
Jaroslav po chvíli prohlásil:
„To nové ovládání kupovat nebudu. Tenhle model si pověsím na zeď, aby mi vždycky připomněl, že být netrpělivý se nevyplácí.“
Pak Ivanu vzal kolem ramen a společně se vraceli domů.
Bylo jim oběma jasné, že na tuhle příhodu nikdy nezapomenou.
Poznámka autora: Příběh je napsán podle skutečné události z roku 2012.
Jména byla změněna. VlčiceParaplíčko.
