Článek
Jana bydlela se svým manželem v malém domku po jeho babičce.
Když se do něj kdysi stěhovali, těšila se, jak si bydlení zařídí a až přijde čas, její dítě, které nyní čekala, bude s manželem v klidu vychovávat. K domku patřila i zahrada, což bylo podle Jany ideální místo pro dítě na hraní.
Jenže v domku bydlela i její švagrová se svým přítelem.
A právě to bylo důvodem, proč se mladí manželé nakonec rozhodli, že bude nejspíš lepší, když si najdou nové bydlení.
Mezi Janou a její švagrovou vznikaly časté spory. Jana od svého manžela věděla, že švagrová s přítelem tam mají být jen dočasně. Že po babiččině smrti má domek připadnout i se zahradou jejímu muži a švagrová se měla vystěhovat.
Bohužel, bylo to vše pouze ústní dohodou, písemně to nestihli. Babička nečekaně zemřela a dědické řízení dopadlo úplně jinak, než bylo původně domluveno. Tak se stalo, že švagrová se oháněla vlastnickým právem a byla naprosto spokojená, že veškeré platby na domku se dělí na polovinu.
A zatím, co Jana se snažila, aby v domku i na zahradě byl pořádek, její švagrové to bylo jedno. A dokonce začala Janinu práci v domě sabotovat.
Klidně se prošla po právě vytřené podlaze ve špinavých botách a pak jako by si toho náhodou všimla, jen prohlásila:
„Ty jsi vytřela? Promiň, já si nevšimla.“ Víc nic. Ani se nenamáhala po sobě uklidit. Když si Jana přidala do kuchyňské linky svoje nádobí, švagrová jí ho vyndala s tím, že tam má nádobí ona a Janiny věci tam mít nechce. Jana si tedy pořídila vlastní, malou kuchyňskou skříňku a své věci si dala do ní.
Ani práce na zahradě švagrové nic neříkala. Že se jablka spadaná do trávy musí posbírat, aby se mohlo sekat, jí bylo úplně jedno. Celé dny dokázala trávit na gauči a dívat se na televizi, nebo hrát hry. To samé dělal i její přítel. Brali to stylem, jo, máme levnou střechu nad hlavou a víc nás nezajímá.
Jana tak veškerou práci kolem domku dělala sama, jen o víkendech, když byl doma její manžel, pracovali spolu. Jinak byl celé dny v práci a domů se vracel až večer.
Když mu Jana vyprávěla o svých neshodách se švagrovou, zkusil si s ní promluvit, ale ta ho jen odpálkovala slovy:
„Byl jsi tady? Nebyl, tak se do toho nepleť. Já jsem tady doma stejně jako ty a můžu si dělat co chci. Tobě se nemusím z ničeho zodpovídat.“
Celé se to nakonec otočilo proti Janě, protože švagrová jí od té doby pokaždé nadhodila, že si klidně může znova stěžovat. Že ona je tam doma a Janě tam nepatří vůbec nic. A že může být ráda, že jí tam vůbec trpí.
Jana z toho začínala být zoufalá.
A co víc, začala mít velké obavy o to, co se bude dít, až se jí narodí miminko. Co bude švagrová dělat, když bude v noci brečet? A jelikož s rostoucím bříškem Jana práci kolem domku sama už sotva zvládala a manžel chtěl, aby byla ona i miminko hlavně v klidu, souhlasil nakonec s tím, že se podívají po nějakém jiném bydlení.
Rovnou spolu sepsali i inzerát, který zveřejnili na sociálních sítích. Jenže se stalo něco, s čím nepočítali.
Poměrně brzy se jim ozvala paní a nabídla jim pronájem bytu, který má v osobním vlastnictví a už delší dobu v něm nikdo není. Že už sama dávala inzerát a začínají se jí ozývat zájemci o prohlídku bytu, ale ona že chce dát přednost jim, protože pokud opravdu čekají miminko, potřebují ho víc a akutněji, než někdo jiný. Aspoň jim ubyde starost a nastávající maminka bude v klidu.
Byla milá, vše ochotně vysvětlila a domluvila si s nimi schůzku na druhý den, ve čtyři odpoledne. Dřív bohužel nemůže, má zájemce, který si chce ten byt prohlídnout a už to bohužel nemůže zrušit, ale nemusí se bát, nakonec je to ona, kdo rozhoduje o tom, kdo v jejím bytě bude bydlet.
Jana s manželem byli nadšení. Oba se těšili, až si půjdou nový byt prohlédnout a Jana už si v duchu malovala, jak budou konečně v klidu žít.
Druhý den v deset hodin, zazvonil Janě telefon. Byla to ta paní, co jim nabízela byt a ujišťovala se, zda si opravdu přijdou byt prohlídnout. Jana jí to potvrdila. Přijdou oba, ona i její manžel. Narychlo si kvůli tomu zařídil v práci volno. Paní na druhém konci byla nadšená. Po chvíli se ale zarazila a opatrně řekla:
„Víte, je mi to nepříjemný, ale za chvíli mám tu schůzku s tím zájemcem. Kdybych mu mohla říct, že ten byt už máte zarezervovaný a že jste složili už i zálohu na byt, bylo by to ideální. Jste mi velice sympatičtí a opravdu bych si přála, aby jste ten byt dostali vy. Ale pokud on přijde a rovnou mi položí peníze na stůl, nebudu moct nic dělat a budu mu ho muset pronajmout, protože je před vámi a platil by rovnou. Kdyby jste ale mohli teď hned poslat aspoň nějakou zálohu na ten byt, měla bych v ruce doklad o tom, že jste byli před ním a že už sepisujeme smlouvu. Myslíte, že by jste mohli poslat třeba 14.000,- Kč jako zálohu na byt? Číslo účtu bych vám okamžitě poslala. Věřte, že je mi to krajně nepříjemné a trapné, ale vám by to zajistilo prvenství a nikdo proti tomu nebude moct nic namítat.“
Jana s manželem se na sebe podívali. Pak Jana řekla rovnou:
„Nezlobte se, ale tolik peněz teď u sebe opravdu nemáme. Dali by jsme dohromady tak maximálně tři až čtyři tisíce.“
Paní reagovala okamžitě.
„To nevadí, stačilo by i to, jako záloha. Můžu tomu zájemci doložit aspoň něco. Jde opravdu jen o to, abych mohla nějak doložit, že jste byli v pořadí před ním a že zálohu už máte i zaplacenou. Můžu vám tedy poslat číslo účtu?“
Souhlasili. Převedli na účet 4.000,- Kč a paní jim poslala vzápětí potvrzení o provedené platbě i s podpisem, aby si ho mohli vytisknout a uložit.
Za hodinu se jim ozvala znovu a rovnou je ubezpečila, že byt bude opravdu jejich. A prý ještě štěstí, že jí to napadlo, aby poslali zálohu. Pán opravdu přišel i s penězi, chtěl zaplatit taky zálohu na byt a ona ho mohla s klidným svědomím odmítnout. A už se na ně moc těší ve čtyři hodiny odpoledne. Sejdou se prý přímo před domem a byt jim s radostí ukáže a všude je provede. Hned na místě podepíšou nájemní smlouvu a byt jim bude k dispozici hned, jak doplatí zbytek zálohy. Ve smlouvě budou tyto peníze považovány za vratnou kauci. V domě jsou k dispozici i sklepy a kočárkárna, prostě ideální bydlení pro ně i miminko. Uvidí, že budou nadšeni. Už jen proto, že vše probíhá bez realitky, což by pro ně normálně byli další peníze zaplacené navíc. Věřila prý, že to zvládne sama i bez realitky a má radost, že se jí to povedlo. Na nich je jasně vidět, že jsou to velice slušní lidé. A už se moc těší na to, až se ve čtyři hodiny sejdou a osobně se seznámí. Ona si ještě stihne dojet zařídit další osobní věci.
Jana s manželem byli nadšení. V 15,45 už byli na místě před domem, kde byl jejich vytoužený byt. Pro jistotu několikrát zkontrolovali adresu a prohlíželi si okolí.
Kousek od domu byl malý parčík s lavičkami a Jana už si představovala, jak tam bude jezdit s kočárkem. Byly přesně čtyři a zazvonil jim telefon. Byla to ta paní, omlouvala se, že přijede o něco dýl, že to nestíhá.
Čekali tedy dál. V 5 odpoledne zavolala znovu. Je na cestě, ale potkala bouračku. Silnice je uzavřená a prosí o strpení. Chvíli potrvá, než to policajti sepíšou a silnice se uvolní tak, aby byla aspoň trochu průjezdná. Navíc si zapomněla dobít baterku na mobilu a neví, jak dlouho jí telefon vydrží.
To už jim začalo být divné, ale paní se ozvala sama a tak nebyl důvod jí nevěřit. Čekali dál. Bylo už šest a oni té paní zkusili zavolat sami, aby zjistili, jak to vypadá a jestli už je někde poblíž.
Telefon však byl najednou nedostupný. Že by jí opravdu došla baterka? Nevěděli, co si mají počít a tak se rozhodli ještě chvíli čekat.
Uběhla další hodina a Janin manžel zavolal policii, aby se přesvědčil, jak probíhá vyšetřování nehody. Jenže zjistil, že v posledních pěti hodinách nikde žádná dopravní nehoda hlášená nebyla.
Teď už jim bylo víc než jasné, že to celé byl nejspíš podvod.
Zamířili rovnou na policii a vyprávěli tam, co se jim stalo. Když uvedli adresu, kde se měl nacházet onen byt, policista, který s nimi sepisoval protokol, jen nadzvedl obočí. Pak řekl:
„To už je tento týden po šesté, co se někdo snaží pronajmout byt na téhle adrese. Vtom bytě bydlí jedna stará paní a ta nemá o něčem takovém ani ponětí. S těmi penězi se můžete prozatím rozloučit. Jde tu zřejmě o organizovanou skupinu a mají to všechno moc dobře promyšlené. Lidi do poslední chvíle nemají tušení, že nalítli podvodníkům. Můžete být rádi, že vás to stálo jen 4.000,- Kč. Je to zatím nejmenší částka, kterou v tomhle případě máme. Jsou i lidi, co jim poslali i dvacet, nebo třicet tisíc. Počítejte s tím, že až je dopadneme, budete předvoláni jako svědci pro líčení u soudu.“
Jana s manželem ten den sice nezískali byt, zato ale získali dost trpkou zkušenost a při shánění bytu už snad budou opatrnější.
Poznámka autora: Příběh se odehrál tento měsíc a já jej zveřejňuji na osobní prosbu Jany, která doufá, že lidi si z jejich chyb vezmou ponaučení, aby nikdo další nedopadl jako oni. Jména v příběhu byla změněna, jinak je vše podle skutečné události. Vlčice Paraplíčko
