Článek
Manželství, kde si obě strany přestanou rozumět, ať už z jakéhokoliv důvodu, končí ve většině případech prostě rozvodem.
Jen málokdy se to obejde bez hádek mezi manželi.
Nakonec se vše řeší u soudu, který takové manželství ukončí rozvodem.
Smutným faktem bývá i to, že takový rozvod nejvíce vnímají děti a způsob, jakým se to dozví, v nich může zůstat zakořeněný po zbytek života.
Viktorii Novotné bylo osm let, když si její rodiče najednou přestali rozumět.
Nevěděla proč, byla malá a nechápala, co se s rodiči děje.
Otec najednou místo odpoledne začal chodit domů až večer, když už byla v posteli a nejednou slyšela, jak se s matkou hádá.
Ležela, přikrytá dekou až po bradu a čím víc se z kuchyně ozývaly hlasy obou rodičů, tím víc se zavrtávala pod deku, kde pokaždé tiše brečela a bála se.
Druhý den ráno jí pak vždycky bolela hlava a byla unavená. Večerní pláč se vždy projevoval stejným způsobem.
O tom, co se děje doma s nikým nemluvila. Nosila to v sobě jako těžké břemeno.
Když její otec přestal chodit domů a matka jí řekla, že je na kopci u babičky, myslela si, že babička prostě potřebuje s něčím pomoct a otec u ní zůstává, aby nemusel chodit pořád do kopce a zase zpátky.
Jednou v sobotu jí matka požádala, aby došla k babičce a donesla otci dopis, který mu přišel už na začátku týdne.
Viktorie dopis vzala a nic netušící šla.
Její babička - otcova matka - žila na nevelkém statku, kde chovala slepice, husy, kachny a ovce.
Viktorie tam chodila vždycky moc ráda.
Už v pěti letech se svou starší sestřenicí vyháněla o víkendech ráno ovce za statek na louku, kde se v klidu pásly a obě dívky si hrály, pletly věnečky z lučního kvítí, honily se, nebo skákaly do kupek sena. K večeru pak zase zaháněly ovce zpátky domů.
Když začala chodit do školy, matka jí už na pastvu nepouštěla a Viktorie nevěděla proč.
Nyní kráčela do kopce s dopisem v ruce a těšila se, jak se podívá na nové přírůstky v babiččině statku.
Dopadlo to ale úplně jinak, než si představovala.
Vrata do statku byla otevřená dokořán a Viktorie vešla do velkého dvora, kde nejdřív viděla strýce, který něco spravoval.
Zamířila rovnou k němu.
„Ahoj strejdo, prosím tě, je tady táta? V pondělí mu přišel dopis a máma mu ho posílá, aby si ho přečetl.“
Její strýc však vyletěl, jak když ho píchne sršeň.
„Co si to dovoluješ ty spratku! Pamatuj si jednou a pro vždy, že já nejsem tvůj strejda!
Tvoje máma si tě uhnala s někým jiným a nemá tě s mým bráchou!"
Křičel na ní a lidi, co procházeli okolo statku se na ulici zastavili a sledovali, co se děje.
Viktorie nechápala, co se stalo. Co provedla, že se k ní její strýc takhle chová? Zkusila to znovu:
„Strejdo, já jen hledám tátu. Co jsem provedla, že se na mě zlobíš?“
Její strýc však křičel znovu:
„Kolikrát ti mám opakovat, že nejsem a už nikdy nebudu tvůj strejda!
A neodvažuj se říkat o bráchovi, že je tvůj táta!
Zeptej se mámy s kým tě má a tomu pak říkej táto ty fakane!
Sem už nikdy nelez! Tady nemáš co pohledávat!
A pamatuj si, že ode dneška jsem pro tebe pouze pan Novotný! A budeš mi vykat!"
Viktorie se rozbrečela.
Nic nechápala. Proč jí strýc takhle ponížil, navíc před cizími lidmi, co poslouchali venku za vraty?
Dopis pro otce položila na lavičku a ubrečená se otočila a odcházela pryč.
„Už nikdy se sem nevracej!“ Křičel za ní strýc a Viktorie si všimla, že lidi stojící venku se škodolibě usmívají.
Ještě zaslechla strýce, jak na ty lidi volá, ať si jdou po svých, že tam není žádné divadlo a utíkala z kopce dolů, domů k matce.
S pláčem jí vyprávěla, co na ní strýc křičel a jak jí nakonec vyhodil a lidi na ně koukali.
Její matka se rozbrečela taky. Pak řekla Viktorii pravdu.
S jejím otcem se rozvádí.
Někdo mu namluvil, že Viktorie se strašně podobá dceři jednoho jejich známého a otec tomu uvěřil.
Začal matku podezřívat, že mu byla nevěrná a že Viktorie není jeho dcera.
„Jsou to jen pomluvy Viktorko, ale táta tomu prostě věří. Ty jsi jeho dcera.
Ale my dva už spolu nedokážeme žít a proto se rozvádíme. Bude to tak lepší hlavně pro tebe."
Viktorie se tehdy zapřísáhla, že tohle veřejné ponížení strýci nikdy neodpustí.
Její rodiče se skutečně rozvedli a ona zůstala jen s matkou.
Uplynulo šest let a Viktoriin strýc šel s kamarádem na pivo do hospody.
Pivo proložili několika panáky vodky a strýcův kamarád vyprávěl, jak dřív rád popichoval chlapy v hospodě a dělal si z nich legraci, pro pobavení celého lokálu.
„Jednou jsem si vystřelil i z tvýho bráchy.“ Zasmál se.
„Ryl sem do něj, že jeho malá má dvojče. Že jeho kamarád má taky dceru a že ty holky jsou si podobný, jako vejce vejci. Všichni se tady smáli tomu, jak tenkrát vyváděl.“
V tu chvíli Viktoriin strýc vyletěl a svého kamaráda zmlátil tak, že měl přeražený nos a vyražené tři zuby.
Najednou všechno pochopil.
Druhý den navštívil strýc s tetou Viktoriinu matku. Přišli se jí omluvit.
Když zazvonili u dveří a Viktorie, teď už čtrnáctiletá, se šla podívat kdo to je, zarazila se když je viděla.
Pak jen řekla: „Dobrý den,“ otočila se do bytu a zavolala na matku:
„Mami, je tu pan Novotný a jeho žena, chtějí s tebou mluvit.“
Její teta se zeptala, co blbne, že jsou přece strejda s tetou, ale Viktorie jen zavrtěla hlavou.
„Nezlobte se, ale nejste. Pan Novotný mi před lety jednou a pro vždy zakázal takhle vám říkat a ponížil mě před lidmi. A já nezapomínám.“
A i když se teta se strýcem s její matkou smířili a vše jí vysvětlili, Viktorie jim už nikdy neřekla strejdo a teto.
Nikdy nedokázala strýci odpustit.
Zdroj: Autorský text
