Článek
Pavlovi bylo 18 a už od dětství sportoval. Hrál fotbal, občas házenou a denně běhal. Žil jen s otcem, matka od nich odešla, když mu byly 2 roky. S výchovou tehdy pomáhala babička a opravdu se snažila, aby co nejméně pociťoval to, že matka prostě není s nimi.
Pavel ji miloval, bral ji spíš jako druhou matku než jako babičku.
Otec obstarával potřebné peníze a býval celé dny v práci, takže ho vídal jen velmi málo.
Snad právě proto se tolik zafixoval na babičku.
Ve škole se docela dobře učil a snažil se, aby na něj babička byla pyšná.
A právě tady poznal, že běhání je pro něj ideální způsob, jak ze sebe vybít nadbytečnou energii. Přinášelo mu to pocit uvolnění a chuť zdolávat stále delší trasy.
„Jednou bych chtěl běžet maraton a chtěl bych ho vyhrát, abys na mě byla hrdá.“ Objal babičku kolem ramen a políbil ji na tvář. Babičku jeho slova silně dojala a k osmnáctým narozeninám mu koupila jeho první běžecké boty.
„To abys věděl, že i při běhání jsem s tebou a přeju ti jen ty nejlepší výsledky.“
„Dokážu to babi, uvidíš. Pro tebe to dokážu.“ Sliboval dojatě. A začal trénovat.
4× týdně běhal a postupně si prodlužoval trasy. Přitom si hlídal, za jak dlouho trasu uběhne. Pořád se sebou nebyl spokojenej, věděl, že na maratonu se běží skoro 43 km v kuse a musí to zvládnout ideálně za 4 hodiny podle kategorie. Trvalo mu 2 roky, než byl sám se sebou sokojenej a cítil se opravdu připravenej na to, aby se přihlásil na běh maratonu.
Konečně se odhodlal, podal si přihlášku a zaplatil startovné. Nemohl se dočkat dne, kdy bude stát na startu a spolu s ostatními poběží RunCzech - Pražský maraton.
Do startu zbývaly už jen pouhé 2 dny. Pavel šel znovu trénovat, aby si ještě před startem dopiloval a utvrdil čas. A to se mu stalo osudným.
Bylo po dešti, silnice byla ještě mokrá a místy byly i kaluže.
Pavel vyšel ven, rozhlédl se po okolí a po obloze, zapnul bundu a rozběhl se po chodníku. Uběhl sotva 500 metrů, když ze zatáčky proti němu vyletěl tmavě modrý Fiat. Na mokré silnici dostal smyk, najel do protisměru a ve snaze udržet auto na silnici udělal několikrát hodiny.
Zastavil se, až když naletěl do baráku - ale v tu chvíli tam byl i Pavel.
Neovladatelné vozidlo ho srazilo a přirazilo jeho tělo na zeď. Řidič Fiata zemřel na místě a Pavla odvezla záchranka do nemocnice.
Měl rozdrcená kolena, stehenní kosti 4× zlámané, rozdrcenou pánev a silné vnitřní krvácení. Lékaři víc jak osm hodin bojovali o jeho život.
Po operaci jeho otci a babičce řekli, že následujících 48 hodin bude kritických.
A druhý den, právě když se běžel jeho vysněný maraton, Pavel místo toho, aby stál na startu, v nemocnici svým zraněním podlehl.
Poznámka autora:
Tento příběh mi vyprávěla Pavlova babička a já jí zde děkuji za svolení k publikaci. Žije v přesvědčení, že se po úmrtí její vnuk ocitl na startu, závod běžel a vyhrál. Přesně tak, jak jí to slíbil. Jméno jejího vnuka zůstalo při vyprávění nezměněno.
Vlčice Paraplíčko
