Článek
Představme si, že je ve fabrikách den otevřených dveří.
Lidé, co mají zájem o práci ve fabrice, prochází za doprovodu pověřené osoby dílnami, kde vidí dělníky u strojů, co se občas usmějí na zvědavé pohledy nově příchozích, možná budoucích kolegů.
Prohlédnou si závod, občas se poptají na to, co je zajímá a pak se rozhodnou, zda by v takovém podniku chtěli - či nechtěli pracovat.
Málokdo však ví, o čem vlastně fabriky, jako takové, jsou.
V první řadě je to samozřejmě hlavně výroba, ale to je jen hlavní celek, který by jsme mohli rozpůlit na dvě zakladní složky.
Dělníky a Vedoucí.
Pojďme se spolu podívat na to, jak vypadá práce ve fabrice nejprve z pohledu dělníka a následně i z pohledu jejich vedoucího.
1) Z pohledu dělníka ve výrobě:
Hlavním cílem každého dělníka je především to, aby mu směna rychle utekla.(Obzvláště pak těm, kteří berou svoji práci jen jako nutné zlo).
Jeho přáním je, aby stroje fungovaly bez problémů a stihla se udělat NORMA.
Tedy přesný počet kusů, kolik je dán při výrobě na hodinu.
Slovo norma působí na některé dělníky skoro jako noční můra, přičemž je zcela jasné, že když bude stroj v nepořádku a bude se zastavovat, normu dělník prostě neudělá, ani kdyby chtěl.
Dělníky by jsme mohli klidně rozdělit na další tři skupiny.
První se snaží za každou cenu normu dohonit, hned volá seřizovače, aby stroj opravil, zatím, co té druhé je to jedno.
Zkrátka - mašina nejede, takže co udělám, to udělám a víc mě to netíží.
A pak je tu třetí skupina známá jako Sarančata.
Sarančata jsou agenturní dělníci, kteří si Z POHLEDU KMENOVÝCH dělníků mohou všechno dovolit a vše jim projde. Normu plní na 60 - 80%, vyrábí spousty kusů, které následně musí na třídění, protože jsou špatné. Při práci klidně nosí sluchátka, nebo si hrají s telefonem a hodinovou normu považují za normu na celou směnu, vymlouvajíc se při tom na jazykovou bariéru. Tak je vidí Kmenoví.
Někdy se vyskytne i čtvrtá skupinka jedinců, kteří mají práci na strojích rádi a normy je netíží. Klidně nadělají i velké množství kusů nad normu, ale následně jsou za to tvrdě káráni od ostatních třech skupin, protože mají strach, že se jim zvedne norma.
Všechny skupiny však i přes to všechno spolu dokáží komunikovat a drby a pomluvy všeho druhu bývají na denním pořádku.
Kdo, kde, kdy, jak, proč a snad i za kolik je běžné téma.
Lahůdkou bývá, když někdo přijde do práce opilý, protože to zaručuje téma k vyprávění nejméně na tři směny.
2) Z pohledu vedoucího
Jeho hlavní prioritou je především dodržování povinností dělníků na pracovišti, plnění plánů, komunikace s logistikou a jeho přímým nadřízeným ohledně výroby.
Jeho pohled na dělníky musí být v první řadě racionální.
Je na něm veškerá odpovědnost za práci dělníků pod jeho vedením, ale měl by se za ně umět v případě potřeby postavit.
Pokud dojde mezi dělníky k otevřenému konfliktu, musí je umět přivést zpět k pořádku.
Je - li s prací dělníka dlouhodobě spokojen, může mu navrhnout finanční odměnu, v opačném případě finanční postih.
Pokud zjistí, že je dělník ve výrobě opilý, musí okamžitě náležitým způsobem zareagovat, aby nebyla ohrožena výroba, ani ten, kdo požil alkohol.
Někteří vedoucí se domnívají, že rozkazováním a křikem si u svých podřízených získají autoritu. Opak je pravdou. Takového vedoucího dělníci sice poslechnou, protože je to vedoucí a nic jiného jim nezbývá, ale jejich reptání proti takovému vedení se bude den ode dne zvyšovat a nakonec si řeknou dost, pod někým takovým já dělat nechci a nebudu. A radši odejdou jinam.
I obyčejný dělník je především člověk a nemusí si nechat všechno líbit jen proto, že je někdo výš než on.
Za mě osobně je lepší vzájemná úcta a hlavně slušnost. Takový vedoucí pak snadno získá i respekt a autoritu. A když se obě strany dokáží vzájemně respektovat a spojit své síly v případě potřeby, může si vedoucí gratulovat, protože získal ne podřízené, ale partu, která ho dokáže podržet a na kterou se může spolehnout.
Prošla jsem jako dělník několika fabrikama, aniž by kdokoliv tušil, kdo vlastně doopravdy jsem a za celou dobu až do dnešního dne jsem se s opravdovou partou, která uměla podržet svého šéfa a on zase je, setkala jen 2×.
Takže to uzavřeme.
Práce ve fabrikách je hlavně o lidech a jejich vzájemných vztazích. O komunikaci, loajalitě a smyslu pro dobře odvedenou práci bez ohledu na to, do jaké skupiny člověk patří. Je to především týmová práce, ve které by mělo platit heslo:
Jeden za všechny a všichni za jednoho.
