Článek
Paní Ivana Marková měla pověst rázné a tvrdé ženy, která nezná cit.
Před sedmi lety pochovala manžela, který zemřel na infarkt. Ani ne po roce jí její syn Karel oznámil, že se chce oženit.
Jeho vyvolenou byla skromná dívka Helenka, se kterou se seznámil na jedné dovolené. Tehdy prodávala ve stánku zmrzlinu a Karlovi se okamžitě zalíbila.
Když Ivaně oznámil, že se s ní chce oženit, byla Ivana rázně proti tomu. Přece si její syn nemůže vzít obyčejnou zmrzlinářku, když sám má vysokou školu. Měl by si najít sobě rovnou. Ale Karel si do toho nedal mluvit a oženil se i proti její vůli.
Po svatbě pak odjel se svou ženou z města a s Ivanou se přestali stýkat. Jen čas od času jí přišla pohlednice k narozeninám, k svátku, nebo k vánocům. Věděla tedy, že její syn žije, ale nevěděla ani, kde přesně bydlí.
Ivana se proto naplno věnovala pouze své práci. A právě díky ní, získala pověst tvrdé a bezcitné ženy. Jako Sociální pracovnice však neměla moc na vybranou. Při její práci musely jít všechny city stranou. Na prvním místě bylo vždy bezpečí a řádná výchova dětí a nesměla si dovolit dát přitom najevo jakoukoliv slabost.
Jednoho dne byla služebně povolána k dopravní nehodě, kde jako zázrakem zůstalo nezraněné malé dítě, rodiče jsou v bezvědomí a musí oba do nemocnice. Nějaké příbuzné se zatím nepodařilo dohledat.
Ivana okamžitě vyjela na místo, označené policií.
Na částečně uzavřené silnici bylo auto, které mělo celý předek doslova omotaný kolem stromu. Přivolané složky IZS měly plné ruce práce když se snažily vyprostit ze zbytku auta řidiče a jeho spolujezdkyni.
Představila se policistům, podala jim služební průkaz OSPODu i občanský průkaz a když si policista vše zaznamenal a ověřil, pro jistotu se zeptala, zda opravdu nezjistili nějaké příbuzné, kteří by se o dítě mohli postarat, než se rodiče po nehodě zotaví.
Policista však jen zavrtěl hlavou, že zatím ani neví, jak se ti lidé jmenují. Podle SPZ sice vědí, komu vůz patří, ale to neznamená, že by ve voze nutně musel být jeho majitel.
Na prvním místě je záchrana životů těch dvou a pak teprve můžou začít něco řešit. Povolali jí hlavně proto, aby bylo postaráno o dítě, protože je jasné, že tady šetření potrvá déle a dítě musí pryč.
Z nabouraného auta zatím vyprostily zraněnou ženu a řidiče. Lékaři se okamžitě pustili do práce a rychle zafixovali a ošetřili různá poranění. Policista se zatím pustil do hledání nějakých dokladů, aby aspoň zjistili, o koho jde.
Ivana se vydala k dítěti, které bylo dost daleko stranou s mladou policistkou.
Chlapec, asi pětiletý, pevně objímal plyšovou hračku, kterou dostal od záchranářů jako dárek. Policistka si s ním povídala a přitom dbala na to, aby chlapec nic neviděl. Ivana k nim ani nestačila dojít, když ji policista zavolal zpátky. V rukou držel vysílačku a dva občanské průkazy.
„Paní Marková, v autě jsem našel doklady těch dvou. Zdá se mi to neuvěřitelné, ale vypadá to, že v tom autě byl Váš syn Karel Marek s manželkou Helenou a s jejich synem Ivanem. A podle všeho, Vy jste jedinná přímá příbuzná toho dítěte. Právě jsem to znovu ověřoval a vše souhlasí.“
Ivana se zmateně rozhlédla kolem. Záchranáři právě dokončili nedůležitější ošetření řidiče a chystali se nosítka s ním naložit do sanitky. Přiběhla k nim a podívala se na obvázaného muže na nosítkách. Opravdu to byl on. Sice starší, než když ho viděla naposledy, ale byl to skutečně její syn.
Zeptala se, do které nemocnice je odváží a vrátila se k policistovi.
„Je to on,“ potvrdila. ,,A chlapce si jako jeho babička vezmu k sobě."
Policista si vše zaznamenal, vrátil Ivaně doklady a se slovy, že je vše v pořádku, s ní šel za chlapcem.
Ivana přišla k chlapci, sedla si před ním na bobek a opatrně řekla:
„Ahoj Ivánku, víš, kdo jsem?“
Chlapec si jí prohlížel a pak sebevědomě prohlásil:
„Ty budeš babička. Máme tvůj obrázek na krbu. Ale maminka je vždycky smutná, když se na něj podívá. Říkala, že ji nemáš ráda a že možná nebudeš mít ráda ani mě. Proč nemáš maminku ráda ? Je tak hodná. A kde je maminka a tatínek ? A kam utekla ta srnka? Ta byla tak hezká. Skočila nám přímo před auto a tatínek jí nezajel. Vyhnul se jí ale pak to najednou bouchlo a cizí paní mě vytáhla ven a dala mi míšu.“
Ivana se dojatě podívala na Ivánka, pak na policistu, který si zapsal, co chlapec vyprávěl, mlčky přikývl a odešel. Znovu se obrátila na Ivánka.
„Ivánku, já vím, že máš moc hodnou maminku a byla bych ráda, kdyby mi odpustila. Mýlí se, když říká, že bych vás neměla ráda. Mám vás ráda a moc bych si přála, abys šel teď se mnou ke mě domů a počkal tam, až se maminka uzdraví a tatínek taky. Souhlasíš?“
Ivánek se na ní zadíval a s dětskou nevinností přikývl.
„Stejně jsme jeli za tebou, i když se mamince nechtělo, ale tatínek jí přesvědčil.“
Ivanu bodlo u srdce, když si to dětské vyprávění dala dohromady. Jeli za ní, do cesty jim skočila srna a její syn díky tomu nezvládl řízení a naboural do stromu. Ivánka si vzala k sobě domů a po nějakém čase, kdy už její syn a snacha nebyli na intenzivní péči, ale na normálním pokoji, vzala Ivánka na návštěvu do nemocnice, kde se omluvila synově manželce a poprosila je, aby zůstali i s Ivánkem u ní.
Z kdysi tvrdé a nekompromisní sociální pracovnice se stala usměvavá a láskyplná babička, kterou její okolí sotva poznávalo. A tu velikou proměnu dokázal malý chlapec, který Ivaně říkal prostě - Babičko.
POZNÁMKA AUTORA: Všechna jména v tomto příběhu jsou změněna.
Příběh mi vyprávěla podle skutečné události paní Kateřina K. - které tímto děkuji za souhlas s publikací jejího vyprávění. Vlčice Paraplíčko.
