Článek
S Alenou jsem se seznámila ve fabrice.
Byla to drobná dívka a kdo ji viděl, stěží věřil tomu, že už je plnoletá.
Byla pouze 150 cm vysoká a tak stále připomínala svou droboučkou postavou spíš dítě, než dospělou ženu.
S nikým moc nemluvila, byla samotářská a vždycky se držela stranou od ostatních.
Nejdřív jsem si myslela, že je to jen proto, že je snědá.
Pohrdání cikány není bohužel u bílých nic neobvyklého. A jedna kolegyně jí to skutečně dávala důkladně najevo.
Jmenovala se Patricie Hajská. Už skoro rok byla v důchodu, ale stále chodila pracovat. Nevynechala žádnou příležitost a jak jen to šlo, ukazovala všem ostatním, jak se jí štítí, že je to jen špinavá cikánka a že se k ní nesmí ani přiblížit, protože od ní nehodlá něco chytit.
Všichni zaměstnanci věděli o její zášti vůči Aleně, ale nikdo nikdy neřekl ani slovo.
Alena to snášela mlčky. Jen se se sklopenou hlavou a celá zrudlá studem ještě víc uzavírala do sebe.
Jednou se rozjížděla nová linka a já, Alena a ještě další dvě kolegyně jsme byly posláni právě tam.
Chvíli nám trvalo, než jsme se aspoň trochu naučily práci, kterou jsme nikdy před tím nedělaly, ale snažily jsme se a nakonec nám to docela šlo.
A právě tehdy najednou přilítla Patricie a začala křičet na celou halu, že se jí ze šatny ztratili peníze. A křičela tak, že tentokrát ji slyšel i mistr.
Vyšel z kanceláře, aby zjistil, co se děje a proč najednou celá hala stojí a mašiny nejedou.
Patricie, celá rudá vzteky, křičela:
„Určitě to byla ona, má skříňku vedle mě a využila toho, že na šatně nikdo není!“
Ukazovala při tom na Alenu, která na ní jen ohromeně zírala s otevřenou pusou, stejně, jako všichni ostatní, kteří najednou přestali dělat a sledovali tu scénu.
„To není pravda, já jsem nic nevzala,“ pípla nešťastně Alena a dala se do pláče.
„Jen se tady nepředváděj!“ Křičela Patricie o to víc.
„Ráno jsi určitě viděla, že je mám jen tak v kabelce a víš taky to, že se mi rozpadl zámek a nemohla jsem si skříňku zamknout! A každej ví, jak cikáni kradou!“
Mistr se ozval:
„Tak to by snad stačilo paní Hajská! To co tady předvádíte je naprosto nepřijatelné! Vznášíte tady závažná obvinění na slečnu Alenu a já se vás ptám, jaké máte důkazy!“
Patricie zrudla ještě víc a vztekle pronesla:
„Ale vždyť to tady celou dobu vysvětluju! Má skříňku hned vedle mě! Musela to vidět a prostě využila situace, předstírala, že jde na záchod a vlezla mi při tom do kabelky!“
Na to jsme se ozvaly my, co jsme s Alenou byly na nové lince. Všichni tři jsme dosvědčili, že Alena za celou dobu neopustila linku. Byla celou dobu s námi a na záchod nešla. Navíc v době, kdy Patricie teprve přišla do práce, Alena už byla převlečená a stála s námi dole. Nemohla tedy být ráno na šatně zároveň s ní a něco vidět.
Mistr se zeptal:
„Kolik peněz se vám ztratilo, paní Hajská?“
„Měla jsem v kabelce pětistovku! A nikdo jinej to nemohl být! Ona má skříňku hned vedle mě! Určitě mi jí sebrala, protože jsem jí za celou dobu co je tady, neviděla že by si koupila nějakou svačinu, nebo pití! Nemá na to peníze, tak mi je prostě ukradla!“
Mistr ji zarazil:
„Tak dost! Slečna je nevinná, dokud se neprokáže, že by to skutečně byla ona!“
Pak požádal Patricii i Alenu, aby s ním šly do šatny. A nás tři, co jsme byly s Alenou na lince, mistr požádal, aby jsme šli také, jako případní svědci.
Ostatním mistr nařídil, aby se vrátili ke své práci.
Na šatně se nejdřív obrátil k Patricii.
„Tak, paní Hajská, teď nám ukažte vaši skříňku a kde přesně jste měla ty peníze. Pak nám svou skříňku otevře i slečna Alena.“
Patricie otevřela jednu ze skříněk.
„Tahle je moje. Jak vidíte, zámek se mi rozbil. Peníze jsem měla tady v téhle kabelce.“
Vytáhla starou, notně odřenou kabelku a začala se v ní zuřivě přehrabovat.
„To snad není možný! Teď mi tu chybí i karta do bankomatu! Ty špinavá zlodějko, koukej mi jí vrátit!“ Křičela na Alenu.
Mistr zasáhl:
„Než budete na někoho křičet a obviňovat ho, vyndejte prosím všechny věci z kabelky sem na lavičku a podívejte se znovu a pořádně, jestli vám to třeba jen někam nezapadlo.“
Patricie neochotně poslechla a začala vyndávat obsah kabelky.
Všichni jsme při tom cítily, jak jí kabelka smrdí zatuchlinou.
Pak nám všem vítězně ukázala prázdný vnitřek.
Všimla jsem si, že místo švů na podšívce jsou jen velké otřepy.
Patricie si chtěla dát věci z lavičky zpátky do tašky, ale já jsem jí ještě zarazila.
„Počkejte Patricie, mohla bych se na něco podívat?“
Trochu nechápavě se na mě dívala, ale pak mi podala prázdnou kabelku.
Přede všemi jsem jí vzala a obrátila jí naruby. To už jsem si byla víc, než jistá.
Do roztřepených švů jsem strčila prsty a podšívku jsem utrhla.
Objevila se zaschlá plíseň na vnitřku tašky a na zem spadla karta, zmačkané papírky a údajně ukradená pětistovka.
„Co to děláš ty krávo! Zničila jsi mi kabelku!“ Zaječela Patricie, ale vzápětí zmlkla, když viděla, co spadlo na zem.
Mistr se podíval na podlahu a pak přísně řekl:
„Tak, jak vidíte, slečna je nevinná. Nic vám neukradla a já po vás požaduji, aby jste se jí dole přede všemi přinejmenším pořádně omluvila!“
Patricie zrudlá vztekem a ponížením vykřikla:
„Já se mám omluvit špinavý cikánce? A proč?
Když to neukradla teď, určitě to udělá jindy! Já se cikánům nikdy omlouvat nebudu!"
Mistr s ledovým klidem prohlásil:
„V tom případě si okamžitě vyklidíte skříňku a ihned opustíte tuto fabriku! V tomto podniku nejste více žádaná!“
Patricie jen zalapala po dechu.
„Tak tohle mám za to, co jsem pro tuhle fabriku udělala? Že tady zůstávám i v penzi, místo abych doma odpočívala? To je teda vděk!“ Vyštěkla Patricie, sbalila si věci a uraženě odešla.
Vrátili jsme se do dílny.
Mistr okamžitě všechny svolal a přede všemi se Aleně omluvil za Patriciino křivé obvinění. Zároveň všem oznámil, že Patricie od této chvíle v podniku nepracuje.
A jako mávnutím kouzelného proutku se najednou všichni začali k Aleně chovat jinak.
Alena postupně přestala být zakřiknutá a když se rozpovídala, vyprávěla mi, že svojí výplatou pomáhá nemocné matce splácet hypotéku a navíc se stará i o dva mladší sourozence, protože po tatínkově smrti to její matka sama prostě nezvládá.
A když ji Patricie nařkla, že jí ukradla peníze, hrozně se bála, že přijde o práci, protože by to její rodinu totálně zničilo.
Nakonec se ta „Špinavá cikánka“ jak jí Patricie s odporem nazývala, ukázala být tisíckrát lepší, než kdejaký běloch.
A já díky ní nakonec poznala i pár perfektních chlapů - cikánů, kteří mi nejednou velmi ochotně pomohli.
Poznámka autora:
Příběh byl napsán podle skutečné události. Jména byla změněna. Vlčice Paraplíčko.
