Článek
Když jsem ve svých 28 letech nastoupila pod agenturou do fabriky, nečekala jsem, že bych právě tam mohla narazit na člověka, který je na invalidním vozíku. Bohdanky jsem si zprvu ani nevšimla. Starala jsem se jen sama o sebe a o to, abych se novou práci naučila.
Asi po 3 týdnech, když už jsem byla jakž takž samostatná, měla jsem jít dělat práci, o které jsem věděla, že mi prostě moc nejde. Došla jsem na své pracovní místo, sedla si ke strojku a s povzdechem začala dělat. A jako na potvoru, hned druhý kus špatně. Zasyčela jsem špatný kus vyhodila a rozhlédla se kolem.
Hned vedle mě seděla dívka, drobná, vlasy stažené do culíku a dělala ty samé kusy jako já. Ale narozdíl ode mě mrskala bez problémů jeden kus za druhým a já jen zírala, jak jí to jde, zatím co já se s tím trápím. Nedalo mi to a prostě jsem se jí rovnou zeptala:
„Promiň, můžu tě na chvilku vyrušit ?“
Udiveně zvedla hlavu od práce a podívala se na mě. Měla smutný výraz v očích a byla viditelně překvapená, že jsem ji oslovila.
„Copak ? Něco se stalo ?“ zeptala se smutně.
„Ale ne, nestalo se nic, jenom prosím Tě, nemohla bys mi ukázat, jak to mám dělat ? Ty tady sekáš kus za kusem a mě to pořád nejde. Kroutí se mi to a já nevím proč. A upřímně, už jsem z toho docela na nervy. Podívej se prosím tě, jak to dělám a poraď mi, v čem je ta chyba.“
Udělala jsem před ní jeden kus, který se mi na konci zase pokroutil. Okamžitě to poznala.
„To je jasný, nesmíš to napínat. Tím, jak to napneš, se ti to po secvaknutí zkroutí. Zkus to znova a nenapínej to.“
Zkusila jsem to a poslechla jí. Povedlo se. Pak další a další. Na jejím smutném obličeji se objevil úsměv.
„Vidíš, to je ono. Teď už Ti to půjde samo.“
Měla pravdu. Od té chvíle se mi nezkroutil ani jeden kus a za chvíli jsem dohonila i ztracený čas.
„Děkuju moc,“ řekla jsem jí po chvíli. „Ani netušíš, jak jsi mi s tím pomohla.“
„Rádo se stalo.“ Odpověděla mi zase s tím smutným úsměvem.
„Ale teď promiň,musím si odskočit.“ Posunula se na židli kousek stranou a ze strany vysunula složený invalidní vozík. Dost mě to překvapilo, celou dobu jsem si ho nevšimla. Nebyl tam vidět. Nedala jsem na sobě nic znát a automaticky jsem se zvedla, abych jí pomohla. Bohdanku to překvapilo. Bylo vidět, že na něco takového tady nebyla zvyklá.
„Jen mi ho prosím přidrž, ať ho nemusím pořád zabržďovat.“
Opatrně se přesunula ze židle na vozík, poděkovala a odjela na toaletu.
Sotva odjela, přišla ke mě jedna kolegyně, která dělala manipulaci.
„Ty se s ní bavíš ? S tou se nebaví skoro nikdo, je tady akorát pro zlost. S tím vozejkem jen překáží, nemůžeme kvůli němu ani pořádně k mašině dosypat materiál. Přes ten blbej vozejk se k tomu nedostanem a musíme to jak blbci obcházet z druhý strany. Byli by jsme všichni rádi, kdyby tady skončila. Ta za to nestojí, věř mi.“
V tu chvíli jsem pochopila ten smutek v Bohdančině tváři.
Byla v něm bolest a pocit odsouzení. Kvůli vozíku se stala odpadlíkem. Podívala jsem se jí zpříma do očí a s ledovým klidem jsem nahlas, aby to všichni slyšeli řekla.
„Myslím, že jsem právě poznala, kdo tady za co stojí!“
Uraženě si odfrkla a odešla. Bylo mi jasné, že jsem se právě zařadila mezi odpadlíky i já, ale bylo mi to jedno. Bohdanka se za chvíli vrátila a já jí opět přidržela tentokrát židli a když se na ní přesunula, složila jsem jí vozík a zasunula ho zpátky. Povídala jsem si s ní a při tom jsme obě dělaly. Když se blížila pauza, jen jsem se jí zeptala:
„Jaký piješ kafe ?“
„Moca, ale tady ho nepiju. Než bych se dostala k automatu, bylo by po pauze. A navíc, nadávaly by, že se jim tam pletu s vozíkem.“ Dodala zase s tím smutkem v hlase.
„Víš co ? Nech to na mě jo ?“ Řekla jsem jí s úsměvem a šla jsem k automatu, koupila jsem dvě moca kávy, dala jsem na ně víčka a vrátila se k překvapené Bohdance. Podala jsem jí obě kávy a se slovy podrž to, jsem chytla vozík a odvezla jí ven ke stolu.
Cestou jsem schválně hodně nahlas křičela: „TUTUTUTUUUUU!!! Bacha jedu a nemám na to papíry !!!!“ A Bohdanka se začala smát. Z obličeje jí zmizel ten stín smutku a i v očích jí najednou radostně blýskalo. V té fabrice jsem se stala odpadlíkem, ale získala jsem báječnou kamarádku, jednu z nejlepších a z nejvěrnějších jakou jsem kdy mohla mít.
