Článek
S Ladou jsme kamarádky už hezkou řádku let.
Když jsme se poprvé potkaly, bylo jí 38, byla rozvedená a starala se o desetiletého syna, se kterým jí pomáhala její maminka. Tehdy pracovala jako obyčejná dělnice ve fabrice a jak už to ve fabrikách chodí, dělala na tři směny, stejně jako já.
Nepracovali jsme přímo spolu, každá jsme byla v jiné fabrice, jen jsme měli vždy společnou cestu autobusem. Jednou jsem si k ní náhodně přisedla, začali jsme si povídat a už po třetím dni, když zjistila, že jezdím pravidelně, mi sama automaticky držela místo vedle sebe. Tak to už zůstalo.
Cestou jsme vždy probíraly všechno možné. Děti, domácnost, i práci. Přitom se mi svěřila, že by si hrozně moc přála dostat se na vyšší pozici. Že práce, kterou dělá ji sice baví, ale že by hrozně ráda zkusila i něco víc.
,,Nechci dělat nějakou vedoucí, dřepět celej den v kanceláři by mě ani nebavilo. “
,,A co teda chceš ?" zeptala jsem se a s neskrývanou zvědavostí jsem čekala, co mi odpoví.
,,Bude se ti to zdát asi jako hloupost, ale ráda bych se naučila ty stroje opravovat. Dělal to i můj tatínek, než umřel. Já bych to chtěla zkusit taky. Nejen kvůli němu, ale i kvůli synovi a mamince. Je to mnohem líp placený a já musím myslet taky trochu dopředu. Maminka na tom není zrovna nejlíp a její důchod sotva stačí na pokrytí jejích potřeb. Pomáhá mi jak jen může, ale síly jí pomalu ale jistě opouští. Nutně bych potřebovala lepší příjem, abych ulevila jí a zároveň dostatečně zajistila syna. Zatím to sice zvládám, ale kdyby se něco stalo s maminkou, bylo by to moc špatný."
Nepřišlo mi to vůbec jako hloupost. Naprosto jsem chápala její přání dostat se výš a získat mnohem lepší plat. Nakonec sebrala odvahu a opravdu to zkusila. Nebylo to pro ni vůbec snadné. Musela se hodně učit, strojů bylo hodně a musela umět prakticky všechno, ale dokázala zatnout zuby a opravdu se ze všech sil snažila všechno pochopit.
Když mi po nějaké době ukázala dva hustě popsané sešity s poznámkama o různých strojích, nechápala jsem, jak si to všechno dokáže zapamatovat a nemít z toho v hlavě guláš. Navíc měla starosti doma se synem a s maminkou, která byla den ode dne slabší. Vysoký věk se u ní už začal dost projevovat. Rozhodně jí nebylo co závidět.
Ale šla si přes to všechno za svým cílem a nakonec to i dokázala.
S nadšením mi telefonovala, že udělala atestaci a že už je z ní hotová seřizovačka. Měla jsem z toho upřímnou radost a ze srdce jsem jí gratulovala, protože jsem věděla, kolik úsilí a taky strachu jí to stálo.
Jenže to nadšení jí moc dlouho nevydrželo. Už po dvou týdnech, kdy začala pracovat na nové pozici, si povzdechla, že kolegyně v práci, se kterýma dřív vycházela bez problémů, se k ní chovají jinak.
,,Jako bych mezi ně najednou nepatřila. Dokonce mám pocit, že mnou pohrdají a nevím proč."
Tehdy jsem se ji snažila uklidnit, že se jí to třeba jen zdá. Dělá jinou práci a ty holky nemají tolik času se s ní bavit, když je věčně zavrtaná v nějakým stroji. Jen pokývala hlavou, že mám možná pravdu.
Týden na to jsem onemocněla a skoro měsíc jsem byla doma. Lada mi v tu dobu asi 3× zavolala, aby zjistila, jak se mám a jestli něco nepotřebuju. Dojalo mě to. Sama měla svých starostí až nad hlavu a ještě se zajímala o to, jestli něco nepotřebuju já.
Když mě konečně lékař uschopnil, těšila jsem se, jak ji v autobuse překvapím a že si s ní cestou do práce zase normálně popovídám, ale Lada v autobuse nebyla. Ani druhý, ani třetí den. Pak už mi to nedalo a zavolala jsem jí. Třeba je taky nemocná a bude potřebovat aspoň nakoupit, když maminka už sotva chodí.
Telefon zvedla po prvním zazvonění a na otázku, co s ní je, jestli není marod, mi řekla něco, co mě doslova šokovalo.
,,No, víš, já už tam nejsem. Dala jsem výpověď."
,,Jak to ? Vždyť tě to stálo tolik dřiny a učení ! Celou dobu jsi po tom toužila a teď to nechceš? To mi vysvětli."
Pak mi začala vyprávět , co se vlastně stalo.
,,Dokud jsem byla jen obyčejná dělnice, všechno bylo v pořádku. Holky se se mnou normálně bavily, dělaly jsme si srandu jedna z druhé a smály jsme se.
Jakmile jsem se ale přihlásila na seřizovače, nastala změna. Můj šéf nebyl proti tomu, abych to zkusila a dokonce mi vyšel vstříc. Domluvili jsme se, že kdyby se mi to nedařilo, mohla jsem se vždycky vrátit k mašině. Ty sama víš, proč jsem to tak moc chtěla zkusit. Opravdu tvrdě jsem se učila, na každou maličkost jsem se kolegy , co mě zaučoval vyptávala, jen abych to dokázala. Ale holkám se to nelíbilo.
Začaly mě pomlouvat, že se hrabu nahoru po jejich zádech.
Prý mi narostl hřebínek , když si troufám dělat seřizovače. Pak začaly vykládat nesmysly o tom, že prý se před kolegou nakrucuju, abych ho sbalila, když jsem rozvedená.
Mlčky jsem to snášela a marně doufala, že je to unaví a nechají toho. Spletla jsem se. Jejich hloupé narážky nebraly konce a naopak se zostřovali.
Pak jsem slyšela jednu z nich, jak posměšně říká :
- Kdybych před šéfem roztahovala nohy jako ona a lezla mu do postele, taky by mi to místo dal.- Druhá na to se smíchem odpověděla, že jsem dost mazaná, že mám lepší prachy a ještě si užiju v posteli se šéfem a když šéf náhodou nemůže, tak s kolegou. A že mám vlastně štěstí, když jsem rozvedená, že můžu klidně spát s oběma a nikomu to nevadí.
To byla poslední kapka. Po tom všem úsilí jsem získala tohle ?
Už jsem se neovládla, šla jsem k nim, oběma vlepila pořádnou facku a rovnou jsem dala výpověď. Bohužel, šéfovi jsem nedokázala do očí říct, co se stalo. Strašně jsem se před ním styděla. Ale vím naprosto jistě, že s takovýma lidma dělat v jedný partě prostě nechci." Ukončila svoje vyprávění a já jsem i po telefonu poznala, že znova pláče. Nakonec mi ještě řekla.
,, Víš, ono dneska pro lidi ve fabrice není důležity, co umíš, důležitý je pro ně jen to, co se o tobě říká."
S Ladou zůstávám stále v kontaktu. Dnes už je jí 54 let a po této zkušenosti už nikdy do žádné fabriky nenastoupila.
A já, i když jsem prošla už několika různýma fabrikama, bohužel musím přiznat, že měla pravdu. Pro vaše kolegy nikdy není důležitý co umíš, důležitý je pro ně jen to, co se o tobě říká. Drby, pomluvy a zášť, když něco děláte jinak než ostatní, jsou vždy v čele před vším . Lidi nikdy nejsou ochotni přiznat si, že třeba nedokážou udělat to, co dokážete vy, radši na vás nahážou tunu špíny, než aby přiznaly vlastní nedostatky.
A bohužel, je to všude stejný.
