Článek
Na začátku své kariéry jsem dostal příležitost pracovat na unikátním projektu. Byl jsem členem týmu, který měl pomoci jednomu člověku – úzce zaměřenému specialistovi, budeme mu říkat Tomáš – ke startu samostatné živnosti poté, co musel opustit firmu, kde strávil mnoho let. Měl jsem tehdy koordinovat vše, co souviselo s jeho prezentací na internetu.
Ani nevím, jestli to byl úspěch, nebo prohra. Svou práci, to znamená vymyslet koncept a uvést ho do života pomocí dalších specialistů, grafika, webmastera, copywriterky, a odborníka na katalogy a vyhledávače jsem udělal nejlépe, jak jsem uměl. Tam, kde se to dalo změřit, vycházely výsledky po úvodním zaváhání velmi dobře. Lidé prezentaci vyhledávali a navštěvovali, nejméně třetina z nich byla „správných“ a dokonce sázka na jedno jejich chování, dnes samozřejmá věc, tehdy neprobádané vody, vyšla jak jsme zamýšleli.
Totéž, co pro mě, platilo i pro práci zbytku týmu. Přesto v celkovém součtu jsme nedosáhli toho, čeho jsme měli, a to i když každý dělal nejlepší co uměl včetně lidí zodpovědných za naší koordinaci. Zkrátka a dobře, i když jednotlivé aspekty společného projektu fungovaly na výbornou, projekt jako celek bohužel téměř vůbec. Tomáš neměl zakázky a práci.
Abych byl upřímný, nebyl jsem zklamaný. Dostal jsem zaplaceno, velmi mnoho se toho naučil, z některých zkušeností, které jsem na tom projektu získal, čerpám dodnes, a totéž platí o kontaktech. K Tomášovi jsem si za dobu působení u projektu nevytvořil takovou vazbu, aby mně to kvůli němu mrzelo, a pokud je mi známo, ani mezi kolegy nebyl nikdo, kdo by to bral nějak tragicky. Vzpomínám na to jako na měsíce života naplněné zajímavou prací s neuvěřitelně inspirativními lidmi, kteří byli všichni zkušenější a často i talentovanější, než jsem byl já.
Jediná otázka, která mi vrtala a do jisté míry dodnes vrtá hlavou, byla: proč. Proč, i když jsme dělali to nejlepší, co jsme mohli, jsme nedosáhli výsledku. Proč se nám nepovedlo rozběhnout podnikání, když všichni říkali, že to půjde, všichni měli dílčí výsledky a všichni spolupracovali pod společným konceptem.
Možných odpovědí je povícero. Chyba konceptu, ta by šla za vedoucím projektu. Špatná koordinace, na tu jsme netrpěli, tím jsem si jist. Nesprávný odhad, nebo špatně nastavený klíčový parametr. To vše je možné, ale nic z toho není pravděpodobné. A pak tady byla jedna věc.
Ačkoli se přibližně desetičlenný tým specialistů a jejich „dodavatelů“ snažil, jak mohl, sám Tomáš nebyl o úspěchu vůbec přesvědčen. Ano, odpovídal nám na odborné otázky. Spolupracoval s námi, když jsme to potřebovali, ale bylo poznat, že nevěří. Ne nám, byli jsme odborníci, ani tomu, kdo nás dal dohromady a zaplatil, to byl jeho kamarád. Nevěřil tomu, že to „dopadne“.
A nedopadlo.
Lékaři se shodují s psychology na tom, že i když moderní medicína umí mnoho, aktivní vůle a spolupráce pacienta je klíčovým předpokladem jeho vyléčení. Jistě, jsou nemoci, se kterými ani dnešní věda nic nezmůže, ale i tam, kde ano, je spolupráce pacienta důležitým prvkem jeho vyléčení. Nestačí přitom, aby užíval léky a choval se dle doporučení odborníků. Přinejmenším srovnatelně je důležité to, aby jim věřil, a hlavně, aby věřil tomu, že jeho léčba bude úspěšná.
Nechci na nedostatek Tomášovy motivace házet vinu za selhání jiných, ostatně, on sám byl pouze pasažérem naší práce a my jejími konstruktéry i vykonavateli. Od doby, kdy jsem se podílel na onom úspěšném – neúspěšném projektu již uplynulo téměř patnáct let. Za tu dobu jsem viděl řadu lidí i firem a mnoho podobných příkladů a to kupodivu i opačných: kdy člověk dosáhne téměř absurdně dobrého výsledku s minimem prostředků, ale zato s velkou dávkou přesvědčení, že se mu „podaří“. Proto si dovolím to, co jsem zde napsal, zobecnit. Věřte tomu, co děláte. Buďte přesvědčeni o správnosti a o úspěchu, a současně dělejte to nejlepší, co dovedete. Dobře to dopadne. Pokud však nebudeme věřit, ani tým odborníků vám nebude s to pomoci.
Ať se daří.
