Článek
(radikální konsensus v praxi)
Politici mají povinnost se dohodnout a povinnost hledat kompromisy. Je jedno, že se nemají rádi, že spolu nesouhlasí a že si nejsou sympatičtí. Jejich úkolem je hledat průniky a shody, protože veřejnost je za tímto účelem zřídila.
Z čeho vycházím:
Názor, který najdete v podtitulku tohoto textu je manifestem Radikálního Konsensualismu. Abych ho mohl formulovat, vycházím ze sociologických názorů Talcotta Parsonse a českého sociologa Františka Znebejánka, i dalších.
Společnost a pravidla
Lidská společnost je celek, který je více, než pouhý součet jedinců, kteří ji tvoří. Aby mohla existovat, vytváří struktury, které naplňují funkce potřebné pro její přežití.
Funkce a do jisté míry i struktury společnosti jsou vymezeny tím, jak má tato společnost nastavena pravidla. Pravidla tvoří rámec její existence, společnost bez pravidel není společnost. Každá společnost definuje svou část, která zodpovídá za tvorbu pravidel, za kontrolu jejich dodržování a za jejich vymáhání. I když v moderních společnostech platí, že podíl i odpovědnost na tvorbě pravidel má každý jeden jednotlivec, v realitě by něco takového bylo nepraktické; hledání shody by bylo příliš zdlouhavé a náročné. Z tohoto důvodu společnosti vytváření struktury, které jsou určeny k tomu, aby vytvářely a vymáhaly pravidla.
Pravidla a politici
Zatímco pro vymáhání pravidel jsou určeny silové a soudní instituce společnosti, za jejich tvorbu zodpovídá decizní sféra; v moderních společnostech politická reprezentace. V našich podmínkách tato reprezentace vzniká ze základny společnosti delegováním v procesu voleb. Platí tedy, že delegující část společnosti (my všichni) vytváří pomocí pravidly stanoveného procesu delegovanou část společnosti(politici ve zvolených funkcích) a to ze své vlastní podmnožiny, kterou je část s potenciálem delegování (politicky aktivní a následně kandidáti). Sociálním úkolem delegované části je vytvářet pravidla, která jsou pak aplikována na celou společnost.
Pravidla a shoda
Výše popsaným způsobem celá společnost vytváří procesem výběru a voleb svou podmnožinu, která má za úkol tvořit pravidla platná opět pro celou společnost. Protože základna společnosti je názorově i hodnotově různorodá, zastává odlišná, často protichůdná stanoviska a preferuje různá řešení problémů. Jedním z důvodů existence delegované sféry je skutečnost, že se delegující sféra není sto dohodnout – deleguj proto tento účel na politiky.
Protože pro funkci společnosti jako celku je nutností, aby pravidla platila univerzálně, tedy na všechny jedince, kteří společnost tvoří, je nemožné vytvářet pouze dílčí sady pravidel. Téměř každé rozhodnutí nebo které společnost vytvoří ale bude vždy v rozporu se zájmy některé její části, je to dáno přirozeně její různorodostí. Protože v prostředí, kde se na moci může podílet každý jedinec a každý jedinec prosazuje své zájmy není možné, aby delegující společnost našla úplnou shodu. Prosazování pravidel silou na úkor části společnosti v nepřítomnosti shody ale do celku vnáší potenciál konfliktu. Taková pravidla jsou nestálá, nestabilní a mají tendenci být měněna nejpozději v okamžiku, kdy se změní poměr sil jejich zastánců a odpůrců.
Řešením této na první pohled paradoxní situace je, že delegovaná část společnosti (volená i širší politická elita) je společenskou základnou vytvořena právě proto, aby našla shodu a kompromis. A to s vědomím, že zastává různá stanoviska, protože reprezentuje různé části delegující sféry. Delegovaná sféra, politici, má povinnost se dohodnout. Ne proto, že to veřejnost chce, ale proto, že přesně k tomuto účelu byla zřízena.
Výše popsané neznamená, že by si politici měli myslet totéž, ale že musí pracovat na průnicích a kompromisech a hledat řešení problémů, která jsou trvalá a vychází z kompromisů, ne prosazována silou většiny na úkor menšiny (z výše uvedených důvodů). Je přitom lhostejné, jaké konkrétní názory tito politici zastávají, za jaký subjekt jsou voleni, nebo jaké jsou jejich vlastní preference. Povinnost se dohodnout je univerzální a platí pro všechny.
Vše ostatní jsou konkrétní nástroje a postupy, jak dohody dosáhnout a tyto nástroje jsou předmětem diskuse, jak odborné, tak hodnotové.
Závěr
Pokud vám předchozí teze připadají radikální, je to v pořádku. Název „Radikální konsensus“ nebyl původním autorem zvolen náhodou. Radikální však neznamená neuskutečnitelné. Mým cílem je tento přístup agitovat a prosazovat.
Hezký den.
