Avdiivka - město, které není a nebylo. Protože jste o něm nikdy nevěděli

Tehdejší okolnosti tomu chtěly, že jsme na cestu vyrazili přesně v dnech, kdy byla zveřejněna tzv. kauza Vrbětice, po níž následovalo vzájemné a bezprecedentní vyhošťování diplomatů jak ruské, tak české strany. A okolnosti také daly tomu, že náš tehdejší pobyt na Donbase byl, jak dnes vím zpětně, též monitorován některými bezpečnostními složkami evropských tajných služeb. Ze dvou důvodů šlo v podstatě o naši bezpečnost vůči nastalé situaci a bezpečnost našeho pohybu – které bylo rozpoznatelné již díky pouhé a „náhodné“ přítomnosti na různých místech některého z ukrajinských oficírů. Třetí „sledovačkou“ byl zájem samotné Ruské federace. Z této strany šla starost o naši bezpečnost stranou, naopak předchozí monitoring byl údajně právě z důvodů možných rizik ze strany tohoto třetího subjektu. V tom samém roce, asi měsíc po mém návratu do Čech, jsem se chystal na několik let odkládanou cestu Transsibiřskou magistrálou. V rozhovoru s jedním z mých kontaktů z diplomacie mi bylo důrazně doporučeno: „Pane Máco, ať Vás ani nenapadne do toho Ruska jezdit! Oni by Vám možná to vízum dali, ale zpátky byste se už dostat nemusel…“

Vraťme se k původní lince článku, který tehdy více než méně zapadl mezi mainstreamovější mediální balast a představme si Ukrajinu v dubnu a květnu 2021. Necelý rok před plnohodnotnou invazí Ruské armády na Ukrajinu. Je čas pravoslavných Velikonoc.

Zbytek textu již nechávám nepozměněný od ledna 2022…

V celé jižní oblasti válečné linie od Doněcku po Mariupol, probíhá střelba na různých místech prakticky každý den. Nyní nejenom před Ukrajinou stojí hlavní otázka, zda dojde k otevřenému konfliktu a nové evropské válce.

Baba Ljuba

Je jí 75 let, v obličeji má vidět zřetelné vrásky stáří, z očí jí čiší laskavá upřímnost bodrého člověka, ale také únava. Její dům stojí v řadě dalších stavení na okraji malého města Avdiivka, pouhých 500 metrů od současné bojové linie. Při vstupu kovovou brankou, rozstřílenou šrapnely minometných granátů, nám podává ruku. Jmenuje se Ljubav Sorokina a sama se s úsměvem představuje jako „baba Ljuba“, jak jí říkají místní vojáci, kterým občas uvaří něco k jídlu. Dnes je jediným člověkem z celé ulice, který zde ještě zůstal. Poslední soused se odstěhoval v polovině dubna letošního roku po velmi silném ostřelování.

„To byla tak silná palba, kterou jsme nezažili už několik let. To už jsem ani neběžela do sklepa do krytu,“ vypráví, zatímco nám připravuje konvici čaje a na stůl pokládá skleničky. Když se ptám proč, odpovídá jistým hlasem beze známky rezignace, ba skoro naopak s určitou dávkou rozvážného rozhodnutí a možná také trochou slovanské hrdosti.

„Já už nechci utíkat před válkou.“

Ve svém domku, připomínajícím naše skromná vesnická stavení z konce minulého století, žije velkou většinu svého života. Odejít ji vlastně nikdy nenapadlo.

Nebýt našeho naprosto nezpochybnitelného vědomí, že jsme ve válce, uvnitř útulného příbytku by vás na první pohled nenapadlo, kde se právě nacházíte. Poslední palba zde však proběhla před pouhými třemi dny. Navíc, její dům je přesně v perimetru, kde nejčastěji probíhá střelba. A tak přes její střechu přelétají střely samopalů, dělostřelecká munice a granáty. V tom lepším případě pouze přes.

Důchod paní Ljuby je 4 000 hřiven (v přepočtu cca 2 800 Kč), to je i na místní poměry málo. Celkově je ekonomická situace zdejších obyvatel další přítěží v již tak zoufalé situaci a je očividné, že nemít u domečku zahrádku s vlastnoručně vypěstovanou zeleninou a jinými plodinami, život by byl existenciálně ještě horší.

Smráká se, paní Ljuba obléká teplý kabát a odkudsi přichází její starší syn. Pravděpodobně z hospody, pokud správně víme. O tom ale z určitého důvodu ohleduplnosti nemluvíme. Přesto, že by se zdálo, že zrovna zde na Ukrajině, v srdci válečného konfliktu, budou lidé nadmíru častěji sahat po lahvi vodky, v touze vytěsnit hrůzy války, není tomu tak. Ano, pije se, ale ne až tak patologicky zhýrale, jak bychom očekávali. Ono také namol opilý máte větší šanci, že se stanete další obětí příští střelby, a ani do krytu sklepa se pod vlivem alkoholu neutíká zrovna nejrychleji.

Kulturou proti válce

Je slunný den, teplota sice nepřesahuje 15 stupňů celsia, ale paprsky slunce dovedou v bezvětří zahřát na tváři. Město Avdiivka nedisponuje žádným varovným systémem sirén, nečekejte ani obraný štít podobný tomu izraelskému. Pokud začne palba, minometné granáty dopadnou na svůj cíl bez jakéhokoliv varování. Jen v některých případech se krátce předtím jako cynické upozornění ozve střelba z kulometů útočící strany. Během prvních let války nebyli místní lidé ani informováni, jak se během ostřelování správně chovat, a tak spousta z nich, namísto okamžitého zalehnutí na zem, začala v pudu sebezáchovy utíkat, čímž se stali obětí smrtelného zranění daleko snáze.

Na náměstí před místní školou skáče malý kluk na koloběžce z obrubníku, holčička v červených šatech, připomínající Červenou karkulku, prolézá kovovou skulpturou na místním dětském hřišti. Je krátce po poledni a rodiče si přicházejí vyzvednout své děti ze školy. Většina z nich však dnes zůstává déle, neboť uvnitř se koná kulturní vystoupení, besídka. Přítomno je asi padesát diváků. Opět, nebýt na vstupních prosklených dveřích do školy přilepený bílý papír s nápisem a piktogramem směrové šipky „ukrytie“, neřekli byste, že pouhých 200 metrů odtud je již zaminované území a o kus dál již válečná linie.

Dospělí si evidentně užívají kulturního vystoupení svých ratolestí, ti starší z nich přizvukují do zpěvu ukrajinských lidových písní. Ve výrazech dětí, které dovedou zakrývat své emoce přece jenom o něco hůře než my dospělí, je znát jakási prapodivná únava. Vysloveně strach však v jejich obličejích nespatříte. Možná jakási toporná strnulost z nutnosti. Jinak se zde asi ani žít nedá. Přítomné války jsou si všichni vědomi. Přese všechno lidé, tak jako kdekoliv jinde na Světě, vycházejí ven, účastní se běžného života, obchody jsou otevřené, setkávání a rozhovory s přáteli na veřejných prostranstvích se odehrává stejně jako kdekoliv jinde. Městský trh je také otevřený. Od oblečení přes čerstvé ryby až po staré komunistické odznaky z dob Sovětského svazu zde pořídíte vše, co zrovna vaše domácnost potřebuje.

Beznohý muž i nadále oře svá pole

V červenci 2018 vjel svým traktorem během polních prací na protitankovou minu. Ta prakticky zdemolovala traktor a fatálně mu poškodila nohu tak, že musela být amputována. Původně jsme se spolu měli sejít předchozí den, ale kvůli přestřelce a výbuchu dvou minometných granátů pouhých 500 metrů v místě, kudy jsme projížděli, nás vojenská patrola na jednom z místních checkpointů nepustila dál. Nyní se s Alexandrem Neberou potkáváme na prašné cestě u pole za městečkem Hranité, kousek od místa, kde se nehoda před třemi lety stala. Usměvavý podsaditý chlapík, na kterém není nijak výrazně znát jeho věk ani následky děsivé události vystoupí ze stroje, spustí zapřažené podmítací hurdisky za traktorem a přichází nás pozdravit. Z jeho vyprávění jímá hrůza. „Když se to stalo, byl jsem při vědomí, snažil jsem se postavit, ale nešlo to. Nějak jsem tedy, leže na poli, našel po kapsách telefon, že si zavolám pomoc. Z obličeje mi ale crčela krev tak prudce, že byl mobil za chvílí úplně zalitý krví a přestal fungovat. Tak jsem tam tedy ležel, uprostřed pole a začal alespoň nahlas volat na lidi, jestli někdo nepřijde.“

Kromě nohy zasáhly střepiny velkou část pravé strany těla a obličej. Alexander byl následně převezen do Mariupolské nemocnice, kde mu lékaři nohu amputovali.

Jak sám říká, není první zemědělec, který vjel na poli na minu. V jeho okolí je to již pátý podobný případ, o kterém on sám ví.

Když dále popisuje svůj každodenní život farmáře na válečném poli a vypráví o jednom z mnoha ostřelování, při kterém dělostřelecká mina před jeho očima doslova roztrhala malé dítě, nebo když hovoří o jiné události, kdy obdobně tragicky zemřela dospělá žena, je vám s podivem trapně, kde tito lidé nadále berou pozitivní energii do života.

Hořkou ironií je už jen závěr našeho rozhovoru, kdy se ho ptám, kolik má polností a které plodiny pěstuje.

„No, polí jsem měl hodně. Dneska ale jedna třetina leží na tom zabraném ruském území, druhá třetina je v místě, kde se zrovna aktuálně válčí, no a na té poslední můžu hospodařit. Daň z nemovitosti však státu musím dál platit ze všech pozemků.“

Spolek dobrovolných vojáků

Po téměř hodině čekání na malém vyasfaltovaném plácku před rozstřílenou budovou na okraji vesnice konečně přijíždí. Matně zelená terénní Toyota s litevskými poznávacími značkami a ztmavenými skly. Ne bezdůvodně má automobil cizí značky a tmavá okna. Jedeme do zákopů. Což by samo o sobě ve válce ještě nebylo tak neobvyklé, jenže… Nedostali jsme oficiální novinářskou akreditaci od ministerstva obrany, byť jsme o ni žádali a urgovali ji na české i ukrajinské straně. Tedy nemůžeme fotografovat a natáčet vojáky ukrajinské armády. Ale to bychom nebyli na Ukrajině, aby to nešlo zařídit jiným způsobem… Teprve včera se nám podařilo domluvit „návštěvu“ a focení jedné z místních proukrajinských dobrovolnických jednotek. Ano, jinými slovy u partyzánů. Tak jako na ruské straně válčí armáda separatistů samozvané Luhanské a Doněcké lidové republiky, neprůhledně, avšak zřetelně podporovaná a financovaná samotnou Ruskou federací, i Ukrajina má svou šedou zónu. Základní a oficiální část tvoří samozřejmě Ukrajinská armáda.

Mimo ní je na druhém pólu tzv. Pravý sektor. Tvrdé nacionalisticko-fašistické jádro, jehož členové se neštítí těch největších válečných zvěrstev, kterých jsou lidé schopni. Od nich se většinou distancují i samotní Ukrajinci, s kterými jsme mluvili. Vprostřed tohoto spektra stojí dobrovolné vojenské jednotky nepodléhající oficiální armádě. O nich by bylo nesprávné hovořit jako o separatistech. Na rozdíl od Pravého sektoru zde mohou sloužit homosexuálové, židé, lidé rozdílné barvy pleti i politických názorů a právě i ta oficiální Ukrajinská armáda s nimi jde čas od času velmi žádoucně do akce. Mimochodem, při znovudobytí Mariupolu sehrály tyto jednotky obrovskou úlohu, kdy se mohla právě oficiální ukrajinská armáda spolehnout pouze na ně. Stejně důležitou roli měly i při převodu tajného ukrajinského agenta z ruské strany bojů, který sehrál velmi důležitou roli při vyšetřování sestřeleného letadla MH-17. Sama Ukrajinská armáda nechtěla riskovat vyslání svých vlastních vojáků, při kterém by totiž hrozilo velké riziko prozrazení záchranné akce, protože se právě i mezi jejími vojáky se vyskytují zvědi proruské strany.

Přesto i zde zahlédnete skryté, ale jasně srozumitelné symboly napovídající tomu, že se vše slévá v jeden nepřehledný mišuňg. Písmeno „S“ vykreslené runovým písmem na balistické vestě u jednoho z bojovníků je vytvarované do podoby blesku. Ne náhodně symbolika zcela úmyslně naráží na uniformu, jakou nosili říšští vojáci SS. Černočervená vlajka, zdánlivě paušálně platný znak revolty a anarchismu od levice po pravici. V tomto případě je však dobré mít na zřeteli, jestli tento dvoubarevný znak, nebo stejně jako dobová fotografie kontroverzního Bandery za čelním sklem jednoho vojenského vozu, není použita právě jako symbol radikálních pravicových postojů.

Propaganda – válka bez výstřelů

Analogicky jako probíhají reálné boje ve válce na východní Ukrajině, přesunulo se bojiště i do virtuálního a online prostoru. Moderní Rusko disponuje dnes až neuvěřitelně sofistikovanou strukturou fake news a dezinformací. Finance, které jsou věnované na tyto aktivity moderního válčení, dokonce přesahují rozpočet celé anglické BBC. Pozadu nechtěla zůstat ani ukrajinská strana. A tak byla před pouhým rokem založena Kramatorská televizní stanice DOM. Jednak aby vyvracela lži předkládané Putinovským režimem, a za druhé, aby vytvářela svou vlastní pozitivní propagandu. Slovo propaganda má však v ukrajinském pojetí odlišný význam, než jak jej vnímáme v českém prostředí. Je jím míněna situace, kdy se chcete něčím pochlubit, předvést či demonstrovat něco pozitivně důležitého. Vlastně svým způsobem nástroj PR a reklamy. Válka je dnes více otázkou dobrého politického marketingu než fyzickým bojem s puškami a bajonety. A velká část mediálních stratégů vám nejspíš řekne, že lepší než bojovat s ruskou propagandou neustálým vyvracením lží, nepřesností a obhajobou, je efektivnější vytvořit svou vlastní pozitivní propagandu.

V místním moderně vybaveném studiu, jež by mohlo směle konkurovat těm západním, se vytváří mediální obsah na zakázku tak, aby byl srozumitelný své cílové skupině, zřetelný a obstojně konkuroval ruské mediální masáži. Zadavatelem není samozřejmě nikdo jiný než ukrajinský stát. Vtírající se myšlenka reciprocity nebo zákona „oko za oko, zub za zub“ je zde mylná. Ukrajina na rozdíl od svého východního souseda toto vše přiznává a provádí bez potřeby vytvářet Potěmkinovy vesnice a předkládat svou vlastní fiktivní pravdu.