Článek
Od začátku plnohodnotné invaze ruských vojsk na Ukrajinu v únoru 2022 se pravidelně v českých i zahraničních médiích objevují polemiky a diskuze, nebo rovnou tvrdá nařčení, že Ukrajinu ovládají neonacistická hnutí, armáda je plná nacistů a fašistů, zobrazení praporu nechvalně známého pluku Azov je přirovnáváno k zobrazování nacistické svastiky a na sociálních sítích se publikují v diskuzích stovky článků a komentářů samozvaných historiků expertů na problematiku Stepana Bandery.
Jak ale ve skutečnosti vnímají Ukrajinci své symboly, jak se vypořádávají se svou vlastní historickou minulostí a co říkají historikové z Čech i Ukrajiny o Stepanu Banderovi, nebo o současné neonacistické scéně v Rusku a na Ukrajině?
Kdo kdy nebyl na Ukrajině, bude pro něj porozumění místní symbolice o těžší. V Evropě bychom hledali marně jiný stát, který v civilním veřejném prostoru tak hojně používá státní znaky, symboly a vlajky. V každém městě, v každé vesnici jsou modro žlutě nabarvené ploty, vstupní dveře do budov, dětská hřiště v cukrkandlových barvách, často ohraničená starými pneumatikami nabarvených v stejných barvách bikolóry. Lidé sami si stejně tak zdobí své domácnosti, takže nejde jen o státní nebo veřejné budovy, kde bychom čekali národní symboliku pravděpodobněji.
Když se na chvíli pozastavíme nad naším prostředím, musí nám přijít česká symbolika ve srovnání s tou ukrajinskou doslova chudá. Ano, máme vlajku, trikolóru, státní znak, o něco méně často se objevuje husitský kalich. Mimochodem, jeden z původních návrhů české státní vlajky byl s černým klínem namísto modrého a právě husitským kalichem.
Návrh československé vlajky, V. Hofman, 1919. Zdroj: Vlastenci.cz, Creative Commons BY-SA 3.0 Česko
U spousty symbolů došlo během času k vyprázdnění jejich původního obsahu a dnes se jim přisuzuje jiná interpretace, než měly v době svého vzniku. Jako příklad je známá starověká hinduistická svastika, druhotně použitá nacistickou říší v Německu. Hledat můžeme i jinde, například v literárním díle Dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. V původní době šlo jistě o znázornění politické satiry a poukázání na nefunkčnost systému, absurditu a omezenost maloměšťáctví, zatím co dnes se za symbolem „Švejkovství“ skrývá laciný humor čtvrté cenové kategorie, navíc smíšený s hrdostí na svou vychytralost, z kterého se ironií osudu naopak gloriola maloměšťáctví stala.
Deformace husitského odkazu proběhla prvně snad právě hned Janem Žižkou, který vytvořil nejnebezpečnější armádu Evropy své doby a v realitě nebyl mnoho vzdálen od náboženských fanatiků dnešního islámského světa. Svou vlastní linii interpretace pak měl samozřejmě komunistický režim. Zkuste ale zmínit, že husité byli křesťansko-nacionalistická teroristická skupina a hrdým vlastencům (těm, kteří pravděpodobně neznají ani lehce zapamatovatelné datum smrti Jana Husa) doslova šlápnete na kuří (v tomto případě na husí) oko.
Pochopení toho, jak symbol vzniká a co se pod ním skrývá, vyžaduje elementární inteligenci a čas přemýšlet – kriticky i sebekriticky. Nepochopení, dezinterpretace je dílem rychlého úsudku, přejímáním neověřených faktů či prezentování vlastních názorů a nálad za fakta, která jsou dnes ve společnosti čím dál populárnější. Mít nějaký vlastní názor na úkor sebekritického hledání pravdy. Vskutku husovské mentální cvičení v duchu „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti…“
Fenomén Bandera
Pravděpodobně nejkritičtější místo moderní Ukrajiny a největší hromosvod Ruské propagandy. Nadávky Ukrajincům do Banderovců velmi zintenzivněly již koncem roku 2021 a velmi účinně je začali přejímat i zahraniční podporovatelé Ruska a dezinformační weby. Stepanu Banderovi je za vinu kladena kolaborace s nacistickým Německem, vyvraždění Polského obyvatelstva v tak zvané Volyňské řeži a toto stigma se nese s celým národem dodnes. Avšak reálné historické spojení Bandery s nacismem odmítají jak oslovení historici, tak i ukrajinská veřejnost. „Bandera nacista nebyl, byl radikální nacionalista a posléze symbol odporu“. Odpovídá na základní otázku vojenský historik z Univerzity obrany a externista Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Tomáš Řepa.
Automobil s fotografií Stepana Bandery za sklem, pořízený v roce 2021 na východní Ukrajině.
Stejně tak jasně se vyjadřuje i ukrajinský historik Andriy Grechylo. „Ne, Bandra nacista nebyl. Byl to nacionalista, který si dal za cíl obnovit ukrajinský stát. Proto se proměnil v symbol, démonizovaný dříve sovětskou a nyní ruskou propagandou, která se ho snažila prezentovat jako nacistu či fašistu. Myslím, že by Češi měli takovéto manipulace s národními hrdiny pochopit. Jak otec národa František Palacký, tak první prezident Československé republiky Tomáš Masaryk byli Němci, Rakušany a Maďary považováni za nepřátele, protože vznik Československa byl v rozporu s jejich zájmy. Nebo třeba druhý prezident ČSR Eduard Beneš, který je v ČR uctíván, staví se po něm pomníky, pojmenovávají se po něm náměstí i ulice, je v Německu zřejmě stále vykládán jako vrah a zločinec za odsun Němců ze Sudet po 2. světové válce.“ Naráží v analogii na naši vlastní palčivou historii Grechylo.
Bandera však je kontroverzní osoba a nelze mu nepřisuzovat vinu na zločinech, kterých se skutečně dopustil, jako je atentát na polského ministra vnitra v roce 1934, za nějž byl zprvu odsouzen k trestu smrti, který je posléze zmírněn na doživotí. Zde v tento moment se pravděpodobně rodí „mýtus Bandera“. V tomto období vstupuje do podvědomí mladých radikálů, i když je prozatím spjatý pouze s Lvovskou oblastí a západní Ukrajinou. Banderův život nebyl černobílý a na jeho obhajobu, že ve skutečnosti nekolaboroval s nacistickým Německem, lze uvést fakt, že jeho rodina byla středem násilných perzekucí prováděných právě Němci za druhé světové války. V červnu 1941 po osvobození Lvova bez kontaktu s německým velením, vyhlašuje Bandera nezávislou Ukrajinu, Hitler na tuto skutečnost reaguje velmi agresivně, velká část ukrajinských nacionalistů je zatčena a uvržená do koncentračních táborů. To nemine ani Stepana Banderu, v roce 1942 je intervenován, zatčen a poslán do koncentračního tábora v Sachsenhausen. Ve stejném roce byli v Osvětimi zabiti jeho bratři Oleksandr a Vasyl a na podzim roku 1944 je NKVD popraven Banderův otec.
Jak upozorňuje historik Tomáš Řepa, Bandera nemá ani přímý vliv na známou Volyňskou řež, tedy etnické čistky probíhající v letech 1943-44 páchané v oblasti historické Volyně, jež jsou dodnes bolestným prvkem polsko–ukrajinských vztahů. Bandera je v tuto dobu totiž uvězněn v koncentračním táboře. Za hlavního iniciátora vyhlazení Poláků je historiky shodně označován Dmytro Kljačkivskyj alias Klym Savur, okresní velitel UPA-sever, který v období března až května 1943 vydal individuální rozhodnutí o zahájení vražd v celé Volyni. V červnu 1943, vydal tajnou směrnici UPA ve Volyni pro průběh likvidace velkého množství mužské populace polské národnosti ve věku od 16 do 60 let. Spoluviníky tohoto masakru jsou nadále Ivan Lytvynčuk, nazývaný Dubowyj - UPA velitel první skupiny a vojenského okruhu Zahrawa, který byl organizátorem a iniciátorem akcí vůči polskému obyvatelstvu a Vasil Ivachiv, nazývaný Soma - vojenský referent OUN-B, jenž přijal rozhodnutí s Kljačkivským a Lytvynčukem o zahájení protipolských akcí. Bandera v tomto soupisu chybí.
Bandera byl celý svůj život vymezen proti Varšavě, proti Berlínu, a nakonec i proti Moskvě. I proto následné sovětské vzdělávání jej v učebních osnovách až do rozpadu sovětského svazu neuvádí vůbec a když ano, tak pouze negativně. Jeho život ve stručnosti uzavírá historik Řepa „Z pohledu Poláků jej lze označit za válečného zločince, ale v dobovém historickém kontextu Bandera není nacista“
Jeho „odkaz“ však žije nadále svým vlastním životem a zvlášť nyní po zahájení celoplošné invaze Ruských vojsk na Ukrajinu se Bandera stává novým symbolem, kdy zkratkou dochází pouze k adoraci tohoto symbolu jako zosobnění odporu a boje za svobodu. Na přímou otázku pro samotné Ukrajince, kým pro ně Bandera je, tak velmi často uslyšíte odpověď, že jde o národního hrdinu, který bojoval celý život za nezávislou a svobodnou Ukrajinu.
Rozporuplnost vnímání některé historické osobnosti není zcela neobvyklá, i když pro příměr do našeho českého prostředí bychom museli hlouběji do historie. Hlavní postavou našich dějin by tak byl právě již v úvodu článku zmiňovaný Jan Žižka. Muž, jenž v jednom svém životním období je lapka a zločinec pronásledovaný královskou mocí, následně jde o zapáleného stoupence Husitského hnutí a geniálního vojevůdce. Čím je však historie vzdálenější, tím selektivnější vnímání a hodnocení dané osoby máme. Dnes již s úžasem a úctou k stavitelskému umu obdivujeme v Římě starověké stavby a ani zdaleka si nevybavíme krutou nadvládu jednoho či druhého římského diktátora, kdy monumentální díla byla často vykoupena krví válečných tažení či dokonce krví vlastního lidu. Stepan Bandera je ještě stále součástí živé historie, stejně tak jako pro nás také již zmíněný odsun českých Němců po druhé světové válce. S přibývajícím časem se paměť otupí a zůstanou pouze symboly, mýty a legendy.
Starosti pluku Azov
Velmi kontroverzní jednotka nejčastěji označovaná za neonacistické vojenské uskupení na Ukrajině. Jeho začátky se datují od 5. května 2014, kdy povolením tehdejšího ministra vnitra mohou vznikat dobrovolné polovojenské jednotky v reakci na první okupaci Krymu. Od 12. listopadu téhož roku jsou všichni členové oficiálně vojáky sloužící v Národní gardě Ukrajiny. Původně šlo o rekruty z řad policejního pluku ministerstva vnitra a významnou roli sehrál tento pluk při znovudobytí Mariupolu v roce 2015. Jimi používaná symbolika je pravděpodobně ta v zahraničí nejznámější. Jde o takzvané Černé slunce a vertikálně otočený Vlčí hák. Oba velmi podobné symboly používalo i nacistické Německo. Vlčí hák byl symbolem německých záškodníků zvaných Werwolf a používala jej i 2. tanková divize SS. V případě Černého slunce jde o starý okultistický symbol, který si přivlastnili nacisté ve snaze navázat na smyšlený árijský a norský historický odkaz. Podle ukrajinské interpretace jde však o podobnost náhodnou a ani jeden ze symbolů nemá navazovat či podporovat nacistické myšlenky.
Vlajka „Krev na Černozemi“ s židovskou hvězdou. Fotografie z facebookové stránky Natana Khazina
„Znak na vlajce pluku Azov je monogram dvou písmen I a H (v latince I a N) a znamená motto: „myšlenka národa“ z latinského „Idea naci“. Byl vytvořen na počátku 90. let pro mládežnickou organizaci, která se stavěla jako nacionalistická. Poté, co jsem sbíral informace o symbolech různých nových politických sil, jsem se seznámil s autorem tohoto nápisu a zeptal se na obsah. Autor loga, mladý kluk, o „Wolfsangel“ nikdy neslyšel a více se soustředil na grafický efekt“. Tvrdí v odpovědi historik Grechylo. Na to reaguje svými slovy i český historik Řepa „Současný znak Vlčího háku vypadá opravdu jinak, než ten původní a svým monogramem má znázorňovat onu „myšlenku národa“, ovšem otázka je, nakolik jde opravdu o nový symbol, nebo účelovou argumentaci“. Historik Grechylo se však proti tomuto názoru vymezuje ostře: „Vámi uváděné Černé slunce a monogram podobný Vlčímu háku na Ukrajině nemají nic společného s nacismem ani s Němci. Němečtí nacisté a italští fašisté používali k propagaci svých myšlenek mnoho různých symbolů. Pokud by měly být všude zakázány podobné symboly, které se však netýkají těchto ideologií, pak bude zřejmě muset Francie změnit státní znak, na kterém je vyobrazen svazek prutů (fascie) a sekera, používaný i italskými fašisty.“
Ukrajinský voják na irpiňském mostě s nášivkou černého slunce.
Na začátku vzniku pluku Azov však dle tvrzení výzkumníka na extremismus Alexandera Ritzmanna bylo v roce 2015 v jednotce 10 až 20 procent krajně pravicových extremistů. Nicméně, zkalí jedna pětina jednotky mínění o celém pluku, jenž dnes čítá na 900 členů? Z pluku Azov se zrodil téměř mýtus, živený právě ruskou propagandou, která se velmi ochotně chytla používané symboliky a na ní demonstrovala nebezpečnost svého nepřítele, kterou z jedné jednotky rozšířila na celý národ. Pluk Azov zároveň od doby svého vzniku prošel velkým vývojem, včetně personálního, kdy se i díky této nařízené reorganizaci účinně očistil od radikálních stoupenců. Dnešní pluk Azov zkrátka dávno není ten stejný jako v roce 2014/15 a jeho zašlá sláva pravicových ultras a nácků je dávno pryč. Zůstává pouze mýtus stále živený ruskou propagandou, jenž nevědomky jako tichou poštu přejímají i zahraniční kanály. Pro samotné Ukrajince je vlajka Azovu zosobněním hrdinů, kteří statečně bojují za svou vlast již od prvních počátků války na Ukrajině v roce 2014. Navíc, dobrá polovina z nich ani symbol Černého slunce a Vlčího háku nezná, nebo pro ně žádný význam nemá, natož aby si jej dala do souvislosti s dřívějším nacistickým Německem.
Krev na černozemi
Na rozdíl od předešlých symbolů je tento rozšířen daleko více a zná jej v podstatě každý Ukrajinec. Též se velmi často spojuje s použitím v neonacistické sféře. Jeho původ je však naprosto odlišný. Jde o symbol na Ukrajině používaný již s odporem po první světové válce a používán byl povstaleckou armádou, která bojovala právě proti nacistům za druhé světové války. Dnes tento prapor vlaje téměř v každém městě a vesnici na východě Ukrajiny, zvlášť těch, která jsou pod současnou palbou vojsk ruské federace, nebo těch, která byla osvobozena letní ofenzivou ukrajinské armády na Charkov v roce 2022. Jakákoliv argumentace spojování této symboliky s nacistickou vyvrací existence ukrajisnko-židovských jednotek existujících již od „Majdanu“ v roce 2015.
Kdybychom přesto spojili politická pravicová uskupení na Ukrajině, která jsou více či méně dávána do souvislosti s pravicovým radikalismem (Hnutí Svoboda, Pravý sektor, Bílé kladivo), po součtu všech hlasů ve volbách 2014 nedosáhly tyto subjekty přes 6 % hlasů. V mimořádných volbách po rozpuštění parlamentu nově zvoleným prezidentem Vladimirem Zelenskym v roce 2019, kdy kandidovala tato hnutí již jen pod jednou společnou hlavičkou celoukrajinského sdružení „Svoboda“, dostala tato strana pouhých 2,15 % hlasů. Pro představu to je čtyřikrát méně, než získala strana SPD (9,56%) v posledních parlamentních volbách v České republice v roce 2021.
Ukrajinizace Ukrajiny
Ukrajina si prošla složitým historickým vývojem od východoslovanské kolébky Kyjevské rusi po součást sovětského impéria. Nyní poslední dva roky svádí opět historický boj o svou existenci, při kterém se zároveň tvoří nová národní identita a svým způsobem probíhá národní obrození. Stejně jako kdysi v našem českém (českoněmeckém) prostředí je i zde vidět a slyšet změna v používání řeči. Zatím co v předválečných letech, určoval národnost pas té či oné země, dnes je to zejména používaný jazyk. Každá země a národ se dopouští v této fázi určité eufemisace svých vlastních ději. Vzpomeňme na naše proslulé rukopisy Královedvorský a Zelenohorský. V této obrodě, kterou Ukrajina nyní prochází bude navýsost důležité, k jakým svým historickým odkazům se přihlásí a jaký směr do budoucna si zvolí. Navíc válka neprobíhá jen na území Ukrajiny. Rusko neustále provádí informační a psychologické operace, vytváří propagandistické dezinformační zpravodajství, které bohužel aktivně konzumuje i západní svět. Neustálé informační útoky byly vedeny nejen proti Ukrajině, ale viděli jsme to i ve vztahu ke Gruzii nebo pobaltským republikám. Mimo jiné, zrovna Rusko které nejhlasitěji obviňuje Ukrajinu z fašismu a nacismu, má v současnosti největší neonacistickou komunitu na světě.
Na Ukrajině zemřelo za posledních 100 let, během hladomoru a druhé světové války na 12 miliónů lidí, což je víc než současný počet obyvatel České republiky. Tento stát bojuje o svou existenci od rozpadu carského Ruska v roce 1917 a stále si ji ještě všemi těžkými zkouškami bohužel nezasloužil ani v 21. století. Ne všechny revoluce probíhají sametově, a ne každé dělení státních území se obejde bez výstřelů, jako rozdělení Československa v roce 1993. Tuto pohodlnou historii moderních dějin našeho státu jsme si nijak krvavě nevybojovali a víceméně nám spadla do klína „z vyšší moci“.
Jak uvádí ke konci našeho rozhovoru historik Grechylo „Západní občan už asi nezná cenu svobody, není připraven ji zaplatit životem, jako to dělali ve 20. století. Nejsem si jistý, zda by v zemích západní Evropy dnešní občané tak masově povstali na obranu svých zemí, měst, domovů, rodin a své svobody.“
Deformace symbolů, používání starých a dodávání jim nového obsahu je naprosto běžným koloritem při rané identifikaci se sebou samým v dospívání člověka i státu. Kolik lidí ve svém mládí hrdě nosilo tričko s Che Guevarou, ať již jako demonstraci své nezávislosti, nebo jen z pouhé vizuální zajímavosti rudé barvy s černou siluetou Kubánského revolucionáře, jenž má na svědomí taktéž stovky, možná tisíce mrtvých, a přesto je v pop kultuře dnešních symbolů glorifikován. Vyprázdněnost symbolů ze svého původního obsahu nahrazuje akcent idey touhy po svobodě a nezávislosti a vzniká mýtus, legenda, ikona, ke které vzhlíží zástupy, ať již jde o husitský kalich, vlajku pluku Azov, nebo strýčka Sama.
Mgr. Bc. Tomáš Řepa, Ph.D., mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity. Věnuje se především soudobým dějinám, problematice střetů banderovců s československými bezpečnostními jednotkami a armádou, zneužitím tohoto tématu komunistickou propagandou, ve vztahu k současnému dění i hybridním konfliktům na Ukrajině.
Andriy Grechylo, Ph.D., ukrajinský expert na vexologii (význam symbolů a vlajek), je také prezidentem Ukrajinské heraldické společnosti a hlavním vědcem lvovské pobočky Ústavu ukrajinské archeologie a pramenných studií na Národní akademie věd Ukrajiny a je mimo jiné spoluautorem Malého státního znaku Ukrajiny.
