Blesky v patách a závod o život: V Petrově nás spasily „Svaté Kozy“

Všechno to začalo naprosto nenápadně. Letní horko, prach na polní cestě, který skřípe mezi zuby, a vidina studeného drinku v nejbližší vesnici. Jenže na jižní Moravě se počasí nemění postupně, tam se prostě „stane“. Obloha nad námi během pěti minut ztěžkla a potemněla tak prudce, jako by nad krajinou někdo zatáhl neprostupnou černou oponu. Ten moment, kdy utichnou ptáci a vzduch začne vonět ozonem a mokrou hlínou, vám okamžitě vžene adrenalin do žil. Je to ten tichý klid před popravou, kdy i hmyz ví, že je zle.

První zahřmění nepřišlo jako varování z dálky. Byl to startovní výstřel, který nám jasně řekl: „Utíkej, nebo zaplať.“ Šlapali jsme do pedálů nadoraz. Pot z nás stékal proudem, svaly pálily tak, že jsem o nich věděl v každém vláknu, ale strach byl v tu chvíli silnější než jakákoliv únava. Každý další blesk, který proťal mračna, byl o kus blíž a o kus hlasitější. Na otevřené rovině mezi vinohrady si připadáte jako ten největší bleskosvod na světě. Každé otočení klikou bylo bojem o přežití.

U rybníka Bařinky se z šera vynořil starý dřevěný altán. Na první pohled spása, na druhý past na myši. Střecha děravá, podlaha prohnilá a kolem jen osamělé stromy. „Tady ne,“ zařval jsem na parťáka Milana přes hřmění, které už nebralo konce. „Jestli to práskne do téhle boudy, najdou nás tu jako dva škvařené řízky. Musíme do Petrova na nádraží, tam je beton!“ Vyrazili jsme znovu do sedel. Cesta se zdála nekonečná, déšť nám dýchal na záda a v hlavě mi tepal jediný cíl: sucho, střecha a kousek bezpečí.

Do Petrova jsme dorazili absolutně vyřízení, promočení na kost a s očima navrch hlavy, právě když na místní nádraží se skřípěním brzd dorazil vlak. Vklouzli jsme pod střechu nástupiště vteřinu předtím, než se nebe definitivně otevřelo. To, co následovalo, nebyl déšť. Byla to biblická potopa, která během okamžiku změnila silnice v potoky a viditelnost omezila na pár metrů. Seděli jsme tam, klepali kosu a sledovali tu zkázu.

Původní plán spát „na divoko“ na tribuně místního fotbalového hřiště vzal rychle za své. Světla blesků, hluk bouře a vědomí, že jsme uprostřed ničeho, nás hnalo dál. „Půjdeme prozkoumat vesnici, musíme spláchnout ten prach a strach pivem,“ rozhodli jsme se jednotně.

Osud má někdy zvrácený smysl pro ironii, ale tentokrát stál při nás. Hned u kolejí (na adrese Petrov 349) na nás z šera vykoukl nápis Pivovárek Pod Ořechem. Jenže radost trvala krátce. Cedule na dveřích byla neúprosná: ZAVŘENO. Naděje zhasla? Kdepak. Na zastřešené terase seděla partička místních, klidní, s půllitry v ruce a vysmátí, jako by se jich okolní apokalypsa vůbec netýkala.

„Máte otevřeno, nebo máme smůlu?“ zkusili jsme to s mokrými dresy nalepenými na těle a výrazem zbitých psů. „My máme otevřeno, vy máte zavřeno!“ odsekli se smíchem. Ale znáte Moraváky. Stačilo pár vteřin, jeden upřímný, zničený pohled a už nás brali mezi sebe. Pivo se začalo točit a ledy se prolomily rychleji než kroupy o střechu. Najednou nebyla zima, nevadilo nám, že jsme mokří. Byli jsme mezi svými.

Tenhle pivovárek není jen další komerční zastávka pro cyklisty. Je to místo s duší, vybudované z čistého nadšení ve starém hospodářském stavení pod mohutným ořešákem, který pamatuje snad i císaře pána. A pak je tu to pivo. Holy Kozy.

Když jsme se s úžasem ptali na název a tu velmi specifickou, až provokativní etiketu, dozvěděli jsme se příběh, který v korporátních pivovarech prostě nezažijete. Majitel, pan Holomek, se prý kdysi v rozverné náladě vsadil se svou švástou (švagrovou), že mu ukáže poprsí. Sázka je sázka, slovo chlapa a slovo ženy v Petrově něco znamená. Momentka byla zachycena a místní malíř ji následně přetvořil v ikonickou etiketu, která dnes zdobí láhve tohoto lahodného moku. To je Petrov – vesnice slavná svými historickými vinnými sklepy Plže z 15. století, která si ale v tomhle pivovárku zachovává svou rebelskou, až punkovou tvář. Je to připomínka toho, že život se nemá brát moc vážně, ani když venku padají trakaře.

Seděli jsme pod střechou, pili skvělé, poctivé nefiltrované pivo a vyprávěli náš „epos“ o útěku před bouří, který s každým dalším půllitrem nabýval na epičnosti. Majitel sice zrovna čepoval na jiné akci, ale jeho duch, humor a pohostinnost byly cítit v každém doušku i v každém slovu místních štamgastů. To pivo mělo říz, mělo charakter a hlavně – mělo příběh.

Když přišla řeč na to, že noc pravděpodobně strávíme na tvrdém betonu nádraží, náš hostitel nás rázně zastavil. „Kašlete na nádraží. Támhle na hřišti je altán. Má elektriku, je tam záchod, tekoucí voda. V klidu se umyjete a vyspíte jako lidi. Jen mi tam hlavně nic nezničte.“ Pak nám ještě do ruky vrazil dvě lahve na cestu, abychom „v noci neuschli“.

Ta věta pro nás v tu chvíli měla cenu zlata. Jakmile jsme se schovali v luxusu hřišťového altánu, spustil se druhý díl lijáku, jaký člověk zažije jen párkrát za život. Voda padala v souvislé stěně, hromy duněly tak, až se otřásala země pod námi a svět se zdál být v troskách. My jsme ale byli v suchu. V teple. S pocitem, že jsme dnes vyhráli ten nejdůležitější závod – závod o lidskou přízeň a suchý spacák.

Byl to den plný chyb, špatného plánování, totálního vyčerpání a nepohodlí. Ale skončil tím nejlepším možným způsobem – nečekanou lidskou laskavostí a pivem, které chutnalo jako absolutní svoboda. Přesně kvůli takovým okamžikům má smysl šlapat dál, i když vás pálí stehna a nebe nad vámi vypadá jako konec světa. Pokud někdy pojedete kolem Petrova, na chvíli zapomeňte na vinné sklepy. Hledejte ořešák u kolejí. Protože tam, u Holy Koz, najdete tu pravou, nefalšovanou Moravu, která se s vámi nemazlí, ale když vám teče do bot, nenechá vás v tom.

____________________________________________________

Mé doporučení

⭐⭐⭐⭐ Velmi dobré: Pivovárek Pod Ořechem ( ochutnejte holy Kozy )

___________________________________________

__________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!