Článek
Mazák: Když tradice chutná po vítězství
Naše cesta začala v samotném epicentru vinařské kultury – v Dolních Bojanovicích. Když se před námi po několika kilometrech v sedle konečně objevila cedule oznamující Pivovar Mazák, pocítili jsme skoro až posvátnou úlevu. Slunce do nás neúprosně bušilo a prach z polních cest nám skřípal mezi zuby. Cesta sem byla malou přehlídkou toho nejlepšího z regionu. Minuli jsme rodinné Vinařství Glosovi, prokličkovali malebnou vesničkou Josef s jejími ikonickými vinnými sklepy a na chvíli postáli u kostela Všech svatých. Ne kvůli modlitbě, ale spíš kvůli mentální přípravě na to, co nás čekalo.

Josefov/foto:vol.Pedro Smolero
A pak to přišlo. Mazák (Hodonínská 1110). Otevřeno! Uvnitř nás přivítala sympatická obsluha, která nám s lehkostí povyprávěla o místním fenoménu. Tady, v zemi zaslíbené vínu, začal v roce 2011 Jiří Michalovič psát příběh, který se zrodil z domácích pokusů v hrnci na sporáku. Název „Mazák“ není jen o zkušenostech, je to pocta rodině – příjmení zakladatelovy babičky. Od skromných začátků se pivovar vypracoval k modernímu areálu, kde dnes vaří přes 90 druhů piv ročně.
Ochutnali jsme jejich ikonickou jedenáctku. Byla přesně taková, jakou cyklista v pětatřiceti stupních potřebuje – řízná, čistá, s jemným chmelovým dozvukem, který vás nutí se hned znovu napít. Únava z nás spadla jako starý řetěz. Fascinující byl pohled na nerezové tanky, které se leskly v ostrém slunci hned vedle tradičních moravských stavení. Ten kontrast starého a nového světa byl fascinující.

pivovar Mazák/foto:vol.Pedro Smolero
Dva zářezy do mapařova srdce: Hodonínské pátrání
Po krátkém zklidnění u Slovácké chalupy jsme nasedli zpátky na kola. Cíl byl jasný: Hodonín. Město, které mnozí jen projíždějí nebo ho vnímají skrze prizma průmyslu, v sobě skrývá pivní poklady, které však musíte umět najít. Naším dalším cílem byl Pivovar Křikloun.
První kontakt s realitou byl ale drsný. Když jsme dorazili do města, motali jsme se v jednosměrkách a horko začínalo být nesnesitelné. Zeptal jsem se kolemjdoucího na cestu. Podíval se na mě, jako bych mluvil cizím jazykem: „Pivovar? Tady? To se pletete, v Hodoníně se pije víno, nic takového tu není,“odsekl a kráčel dál. Nenechali jsme se odbýt. Křikloun skutečně existuje (Bratislavská 1/6), ale naše radost byla předčasná. Na vratech visela cedule: Zavřeno. Ten pocit marnosti, když stojíte před zamčenými dveřmi s vyprahlým hrdlem a prázdnou lahví v držáku na kole, zná jen znavený cyklista. Nad obzorem se navíc začal objevovat první temný mrak.

pivovar Mazák/foto: vol. Pedro Smolero
Kunc: Minipivovar s duší a legendárním Švihákem
Frustrace rostla, ale Hodonín nám dlužil satisfakci. Našli jsme ji v Minipivovaru Kunc na Národní třídě. Z ulice vypadá nenápadně, ale Milan objevil „zadní vchod“. Skrytý dvůr, kde jsou kola v bezpečí před nenechavci i sluncem, je oázou klidu uprostřed rušného města.

pivovar Kunc/foto:vol.Pedro Smolero
Právě tento dvůr dal v roce 1994 vzniknout celé tradici. Zatímco jsem ze sebe shazoval propocené tričko, sledovali jsme sládka přímo u varny. Tady se na nic nehraje. Žádný nablýskaný marketing, jen poctivá práce. V hlubokých sklepech s celkovou kapacitou 18 000 litrů tu dozrává Švihák – pivo, které se tu vaří už přes 30 let a získalo si kultovní status.

Pivovar Kunc/foto: vol. Pedro Smolero / AI vylepšeno
Objednali jsme si nefiltrovaný ležák ze žateckého Červeňáku. První lok byl jako polibek z nebes. Plné tělo, hustá krémová pěna a hořkost, která vás probere z letargie. Historický interiér s masivním dřevem a nápis „Pivo našich otců“ nám připomněly, že poctivé řemeslo přežije i dnešní uspěchanou, instantní dobu.

Pivovar Kunc/foto: vol. Pedro Smolero
Závod s osudem: Když se nebe zblázní
Poslední tečka našeho putování měla být v hospodě U Koňa, kde konečně točí onoho Křiklouna, kterého jsme v pivovaru minuli. Tam nás ale starší místní štamgast, který zkušeným okem pozoroval oblohu, varoval: „Kluci, do Petrova je to ještě kus cesty přes pole. A v noci to tady není žádná legrace. Koukněte na ten obzor, to nebude jen májový deštíček.“
Měl pravdu. Jakmile jsme najeli na cyklostezku podél řeky Moravy, vzduch ztěžkl tak, že se skoro nedal dýchat. Příroda utichla. Projeli jsme kolem přístaviště Skalica, na chvíli se stali „cyklo-Slováky“ a u Sudoměřic se vrátili zpět do Česka. Pak to přišlo. Obloha se nerozsvítila, ona se doslova rozřízla vejpůl. Blesky začaly bičovat obzor s děsivou pravidelností a vítr nám začal házet kola z cesty.

Na rovinaté jižní Moravě bouřka není jen déšť. Na otevřené stezce mezi poli, kde široko daleko není žádný strom ani dům, jste pro blesky ideálním, vyvýšeným terčem na kovovém stroji. Milan zbledl, já přestal mluvit a začal zběsilý, téměř šílený spurt. Každé šlápnutí do pedálů bylo poháněno čistým adrenalinem a strachem. Do cíle v Petrově, proslulém svými vinnými sklepy Plže, jsme vpadli doslova vteřiny předtím, než se spustila apokalyptická průtrž mračen. Ta bičovala okna našeho ubytování celou noc. Přežili jsme. A to pivo, které jsme si dali na dobrou noc v bezpečí pod střechou? Chutnalo jako ten nejsladší triumf nad osudem.
__________________________________________
Mé doporučení
⭐⭐⭐ Průměr: minipivovar Kunc , pivovar Mazák
___________________________________________
Historie
___________________________________________
- Autor: Autorský zápis z cesty stylisticky upravil Google Gemini.
- Foto: Pedro Smolero (foceno na Motorola moto G 53 5G a citlivě upraveno AI).
__________________________________________
Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!






