Zrada map a vinařské prozření: Křest ohněm cestou na Znojemsko

2. září. Budík nezvonil. Nemusel. Probudila nás bolest každého svalu, která se mě snažila přesvědčit, že cyklistika je omyl mého života. S Milanem jsme pochybovali. Myšlenka, že by naše cyklistikou zlámaná těla mohla spočinout v kempu, byla lákavá. Ale po obhlídce malebného místa zvítězila touha po Lednici a slibovaném dni absolutního odpočinku. Co mi opravdu vyrazilo dech, byl venkovní prádlomat.

Kiosek tak geniální, že by zasloužil Nobelovu cenu za záchranu smrdících cyklistů . Koupili jsme snídani u paní, která zrovna uklízela krámek po ukončené sezóně, a v tom jsme se definitivně rozhodli: Jedeme. Sbaleno, kola vyzvednuta, klíče odevzdány. Cíl: Hnanice, na cestě do Znojma.

První, co nám mapy nadělily, byl tříkilometrový kopec. To už rovnou mohly napsat: „Chceš žít? Otoč to zpátky.“ Hned ráno jsme si sáhli na dno. Plíce hořely, stehenní svaly se měnily v tekutý oheň. Jenže osud měl pro naše zlomené tělo připraveno víc.

Když jsme se horko těžko vyškrábali nahoru, přišla zrada map. Navigace nás zavedla do lesa a slibovala cyklostezku. Realita? Džungle. Místo stezky nás čekala spleť kořenů, mokré hlíny a křoví. Paradox a totální frustrace: Po stovkách hrdinných kilometrů v sedle jdeme pěšky, brodíme se hlínou! Museli jsme pár kilometrů kola vést, tahat je z pasti za pasti. Putovali jsme dál, polními cestami podél řeky lemované pískem. Slunce pálilo, koupel v řece byla na dosah, ale čas nás tlačil. Byli jsme zubožení, špinaví a energeticky na nule.

Záchrana přišla v obci Lesná – s typickým větrným mlýnem a restaurací (adresa: Lesná 106). Jakmile jsme u něj sesedli, sálala z té cihlové věže zvláštní síla. Uvnitř restaurace, která nás pohltila vůní horkého jídla, jsme se dozvěděli jeho příběh – a ten jako by zrcadlil náš den.

Tento holandský mlýn (postaven kolem 1862) kdysi stál hrdě. Pak ho zradil pokrok a on se odmlčel. Ale nejhorší přišlo po válce: mlýn zdevastovala armáda, která z něj udělala pozorovatelnu – věž, kde panovala jen strnulá vojenská služba. Objekt, který kdysi živil, sloužil v tísni. Armáda ho opustila v troskách, a místní JZD ho pak jen plnilo jako sklad krmiva. Skutečný úplný úpadek. Hrozila mu demolice. Mlýn Lesná si prošel svým vlastním „křtem ohněm“ a ponížením.

Ale nevzdal se. Jako my, když nás zradila navigace, se nakonec zvedl. Dnes už nemele mouku, ale díky záchraně a rekonstrukci dává energii a odpočinek. Je to vítězství vůle nad zmarem.

Po jídle se nám vrátila energie — přesně ta pověstná, co vydrží dvacet minut — a tak jsme vyrazili dál přes Horní Břečkov. Každé šlápnutí bylo teď holdem tichému, cihlovému obrovi z Lesné. On se zvedl, my se zvedneme taky.

Zastavili jsme se na Vinici Šobes, klenotu v meandru Dyje. Slunce se už sklánělo. S prachem Lesné na kolech a s příběhem mlýna v srdcích jsme cítili, že den, který začal jako utrpení, končí jako epos.

Tam, s vínem, které díky unikátnímu mikroklimatu kdysi putovalo až na císařský dvůr do Vídně, a s výhledem na Dyji, jsme konečně přestali nenávidět ten ranní kopec. Víno je prostě diplomacie v lahvi.

Při pohledu na poklidné vinice, které kdysi jako jedny z nejlepších v Evropě podlehly révokazu a posléze ležely léta zanedbané v přísně střeženém hraničním pásmu, jsme si uvědomili tíhu kontrastu. Dnes je to místo míru a vína, ale jen pár desítek let zpět by náš příjezd na kole skončil úplně jinak.

„Pocit vítězství byl nepopsatelný. Hlavně proto, že jsme se ani jeden neodvážili říct nahlas, že jsme to ráno málem vzdali.“ „Tohle místo, kde se setkává historie, příroda a nejlepší víno, musíte navštívit,“ shodli jsme se. Nadšeni jsme se rozjeli směr Hnanice.

V Hnanicích nás přivítalo velké zklamání: pivovar byl zavřený. A to měl na webu napsané, že je otevřeno. Jestli existuje větší zrada než špatná navigace, tak je to falešný slib piva. Místní rodák nám to potvrdil tónem člověka, který to říká už po sté: „Zavřeno. Oni to otevírají tak nějak… podle nálady.“ Po chvíli spekulací nás však navigoval: „Pivko chcete ochutnat? Jeďte tam a tam, mají vlastní restauraci.“

Cíl, který nám místní rodák prozradil, se ukázal být luxusní Hotel Vinice Hnanice (adresa: Hnanice 132), pyšnící se čtyřmi hvězdami a patřící k největším vinařstvím znojemské oblasti. „Tady přece nemůžu skončit jen u piva. Za každou cenu si musím dát i jejich víno!“

A tak tam stojíme – dva cyklisté, kteří vypadali, jako by odněkud utekli, a hlavně tak i voněli. Vešli jsme. Osloveni ředitelkou, s pocitem studu, jsem se omluvil: „Vím, že tu asi nejsem vítán, ale rádi bychom ochutnali vaše pivo. Táhneme se až od Vranovské přehrady. Můžeme?“ Ředitelka nás uklidnila způsobem, jako by špinaví cyklisté byli běžnou součástí hotelové kultury, a s úsměvem, který zboural všechny naše zábrany, pronesla: „Kola dejte přede mě. Já je pohlídám. Aspoň je tu veselo.“ To byla naprostá bomba!

Vystoupali jsme do restaurace. V restauraci na nás nejdřív zírali, pak se zasmáli — takovým tím stylem „co to je za projekt?“ — ale nakonec nás obsloužili. S pocitem, že kazíme charakter společnosti, jsem si objednal pivo (lehce nahořklé, dokonalé!) a radši jsem poprosil o zahrádku: „Věřte mi, uděláte tím radost i klimatizaci.“

Sedět na zahrádce luxusního hotelu v propoceném dresu a pít pivo, které chutnalo jako záchrana, mě přimělo přemýšlet o tom místě. Tento areál s vinicemi a čtyřmi hvězdami stojí na místě, kde dříve stála rota pohraniční stráže „Devět mlýnů“. Z místa, kde se kdysi hlídala Železná opona a bránilo lidem utéct za svobodou, se stalo centrum radosti, vína a pohostinnosti. Zdejší historie je tichá připomínka toho, jak se i ty nejtemnější symboly uzávěry mohou proměnit ve svobodné požitky.

Kolem čtvrté hodiny jsme si objednali skvělou vepřovou panenku. Když přišla panenka a k ní víno, uvědomil jsem si, že gastronomické osvícení existuje. A že to chutná překvapivě draze. Netušil jsem, že existuje víno, které dokáže z vepřové panenky udělat skoro náboženský zážitek. Od té doby jsem si řekl: Pokaždé, když budu moci, dám si víno. Víno nemůže nic pokazit, jen a jen polepšit.

Po krásné večeři jsme vyrazili směr Znojmo. Náš epos dnešního putování končil, ale stihli jsme ještě sklípky v Chvalovicích – místo, kde se čas zpomalí a počet deci naopak dramaticky zrychlí.

Po sprše jsme konečně začali připomínat lidi, a tak jsme vyrazili do Pivnice Šnek (adresa: Zelenářská 1) — místa, které se už jménem tváří, že tam bude sranda.

Po hodině pohody přijela policie. Prý se chtěl někdo prát. My jsme si mezitím v klidu povídali — takže nejspíš jiný stůl, jiná liga. „Zde je klid, my se zde bavíme!“ zasmáli jsme se. Po delší době jsme se rozešli domů a šli spát.
____________________________________

Pokud se vám líbil tento článek o cyklistice, klikněte na Sledovat pro další dobrodružné příběhy z kola. Nebo klikněte na můj profilový obrázek (u jména VOL. PEDRO SMOLERO), kde najdete historii všech dílů expedice!

____________________________________
Cesta pokračuje: Přečtěte si další díly!

** Předchozí díl 6** Pohádka se změnila v horor: Dva agresivní psi, kteří nám zamrazili krev v žilách

** Následující díl 8 ** Vinný Horor a Zakázané Pivo: Den Rebele ve Znojmě a na Moravě