Článek
Gauner, který se narodil v roce 1764 na pražském Smíchově a jemuž se dostalo přezdívek Prager Hansel/Pražský Honza, je příkladem, jak se z padoucha mění lidovou tvořivostí a fantazií mizera v chrabrého a ctihodného muže.
Zatímco na našem území je jeho řádění téměř zapomenuto, žije trochu v místních pověstech Šluknovska, jeho „nehynoucí“ sláva nevybledá v sousedních oblastech Horní Lužice. Legenda praví, a je s láskou opečovávaná, že ten gauner, od jehož smrti uplynulo 215 let, byl hrdinou, který „bohatým bral a chudým dával“.
Centrem Karasek-revier je příhraniční obec Seifhennersdorf, vklíněná mezi Varnsdorf a Rumburk.
Zde mají Karáskovo museum, vše v ryzí němčině, odtud vybíhají různé cesty za cíli s Karáskovým jménem.
Karáskovo muzeum
Práce ho nešlechtila
Do obce jsem se vydal vlakem z Varnsdorfu, dlouho jsem váhal, zda v tom úmorném vedru nevystoupit na stanici u pivovaru Kocour, kde vlak staví. Nakonec touha jít po stopách českého loupežníka zvítězila. Že práce nešlechtí, poznal truhlářský učeň Karásek záhy. K truhlařině se ještě vyučil řezničině.
Z Prahy se odstěhoval nejdřív do Slaného, poté zakotvil v Litoměřicích. Řemeslo moc nevynášelo, tak začal vandrovat a krást.
Nechodil dlouho se džbánem pro vodu, jak praví přísloví, ucho se utrhlo záhy a Jan Nepomuk Karásek (1764 až 1809) šel na čtyři roky v Litoměřicích bručet. Když vyšel ze žaláře, dal se na pašování zboží ze Saska.
Falešné obvinění ze zběhnutí
Při jedné z výprav se zastavil ve Chřibské, v hospodě se na něj vrhl verbíř, který se mylně domníval, že před ním stojí uprchlý zběh. Karásek mu to nedokázal vymluvit, tak ho eskortovali do Litoměřic k posádce a oblékli do vojenského. Zanedlouho se mu ale podařilo utéct a usadil se ve Stolpenu, městě nedaleko Drážďan. Zdejší hrad je známý jako 40letý žalář hraběnky Coselové, milenky saského kurfiřta Augusta II., která prý moc kecala do politiky, což se panovníkovi pramálo líbilo.
Pašeráctví v oblasti jen kvetlo.
Karásek v Stolpenu žil chvíli poklidně, živil se truhlařinou a podomním obchodováním. Pech měl ten smíchovský rodák, brzy v něm poznali dezertéra a šupajdil zpět do jemu dobře známých Litoměřic.
Z Litoměřic zase po třech měsících utekl, zase do Saska, do vsi Lautersdorf ležící téměř na hranici.
Vítejte u Karáska
Nejdřív jen pašoval
Ubytoval se u hostinského Greibicha, tomu asi pašerák, který neměl žádné skrupule, přišel vhod. Hostinského dcera Magdaléna se za nějaký čas za Karáska vdala, i když některé pověstí praví, že byla dcerou nějakého úředníka, ale ono je to asi jedno.
V Lautersdorfu Karáskovi došlo, že přísloví Ručičky nebojte se, vy dělat nebudete, se pro jeho končetiny hodí dokonale.
Peníze jsou potřeba, stačí si pro ně jen dojít. Nejdřív se přidal k bandě jakéhosi Palmeho, po jeho smrti v roce 1979 se stal náčelníkem tedy räuberhauptmannem, desetičlenné bandy.
V Karáskově muzeu v Seifhennersdorfu mají kresbu s deseti lotrasy včetně Magdaleny.
Lotrasů náčelník
Karáskův život je dost známý, legendami je jeho loupežnická činnost. V té se jevil pro venkovany něco jako slovenský Jánošík nebo anglický Robin Hood, což bylo zcela mimo.
Banda měla rozsáhlé pole působnosti, hranice nebyly pevně vytyčeny, operovali v Neugersdorfu, Ebersbachu, Seifhennersdorfu, ale i ve Varnsdorfu, Rumburku, možná i ve Frýdlantu, ale tam to není prokázáno. Jediný Lautersdorf od nich měl klid, to si prý Karásek vymínil. Také se neloupilo v kostelích.
Lidová tvořivost, Karásek si potrpěl na eleganci
Loupežnické panoptikum
Potkat tuhle partičku v akci musel být zážitek, přepadáni byli hlavně obchodníci s textilem, byl to plátenický kraj, mlynáři a zámožnější lidé.
Na ně zaútočilo komando s kulhavcem, jednookým, dalšímu chyběl kus nosu, hluchým a ochrnutým mrzákem.
Karásek jim sehnal paruky, lepili si falešné fousy a černili si tváře, muselo být to panoptikum, kterému přepadení rádi vydali cennosti.
Krást chodili v noci, přes své indispozice se dokázali přemístit až třicet kilometrů.
Pracovali stále podle stejného vzorce, nepozorovaně vnikli do obydlí, vzbudili obyvatelstvo, postavili je ke zdi a vše prohledali. Co mělo jen trochu cenu ukradli a nešťastníky zbili. Když se jim někdo postavil na odpor, pohrozili mu pistolemi.
Nakradené věci se dělily v Greibichově hospodě, kde si Karásek vybíral nejlepší kusy. Někdy to prý končilo hádkami a rvačkou.
Karásek se rád předváděl jako spořádaný občan, nosil drahé šaty, rád chodil v mysliveckém.
Některá vyobrazení jsou ve zmíněném muzeu.
Dragouni měli cestu vyznačenou nakradenými tolary
Banda udělala zásadní chybu, když šla krást do „domovského“ Lautersdorfu, jestli už to bylo z pýchy, nebo proč, to se neví.
Šli vyloupit statkáře Glateho, ten asi musel být hodně vycpaný hotovostí, když odtud táhli v prostěradlech tolary a cennosti. Jenže statkářův sluha při jejich nájezdu vyklouzl ze statku, běžel do vsi a zburcoval lidi, kteří poslali pro dragouny v nedalekém Heinewalde.
Jak se vlastně jmenoval?
Ti se vydali po stopě, z prostěradel občas vypadla mince, vojáci šli najisto.
Bandu pochytali, převleky a prvotní zatloukání nic nepomohlo.
Dragouni si přisvojili část lupu, po trochu tvrdém výslechu je dovedl Karásek ke skrýši v rumburském Podhájí.
Nakradené předměty a 200 zlatých a 900 stříbrných mincí putovaly zpět do Lautersdorfu.
Ukazovali je jako na pouti
Zajatce poté chvíli ukazovali za poplatek jednoho groše za osobu zvědavcům a nebylo jich prý málo. Za pět dnů si vojsko přilepšilo o více než sto tolarů. Karásek málem za pomoci své ženy unikl.
Následně bandity přivázali za koně a dovlekli je z Lautersdofu do Budyšína. Rok trvalo, než zdejší soud 14. září 1801 vynesl rozsudek. Bandě prokázali za tři a půl roku loupežničení 24 případů. Rozsudek byl desetkrát smrt lámáním v v kole. Nejmladšího osmnáctiletého Hegenbartha měli setnout. Magdalena vyfasovala pět let za přechování a rozprodej kradeného. Ve věži budyšínského hradu drželi Karáska tři roky.
Trest musel potvrdit ještě vyšší soud v Lipsku, mezi tím se podařilo dvěma zločincům utéci. Útěky byly jak vidno asi celkem snadné. Na útěku si vyzvedli část zakopaného lupu a zmizeli neznámo kam.
Z loupežnické expozice
Doživotní žalář
Saský kurfiřt Bedřich August nakonec rozsudek změnil na doživotí, Hegenbarth dostal 4 roky, Magdaléna dva.
Odsouzené převezli do vězení v Drážďanech, vodili je na práce ven, takže se na ně chodili zvědavci dívat.
Karásek to těžce nesl, jedné mladé ženě, která na něj hodně hlasitě upozorňovala synka, rozsekl tvář.
Zemřel přikován k pryčně
Dokonce napadl i kurfiřta, který mu přišel nabídnout milost. A protože se stále pokoušel utéci, přikovali ho železnými obručemi k pryčně, takže se nemohl ani pohnout. Dlouho nevydržel a 14. 9. 1809 umřel. To byl konec Pražského Honzy.
Legenda žije dál
Němci v pohraničí na něj ale vzpomínali, stal se námětem kramářských písní, her v pimprdlovém divadle, vycházely šestákové sešity se smyšlenými příběhy.
Některé texty a obrázky jsou k vidění v muzeu. V obci narazíte na naučnou stezku, cyklotrasu, v historickém objektu Bulnheimscherova dvora nedaleko muzea pořádají Karáskovy farmářské trhy, na ty jezdí hojně i Češi, po muzeu při akcích provází za myslivce přestrojený průvodce.
V některých obcích najdete ulice pojmenované po Karáskovi, v nedalekých skalách Karáskovu jeskyni…
Zpátky v NDR, z muzejní expozice
Muzejní expozice
