Karlštejn se při obléhání husity proměnil v páchnoucí žumpu

Smrad a všude exkrementy, k tomu koule z katapultů a děl, do toho mračna šípů. Takovouto potupu si císař Karel IV. určitě na milovaném hradě nedovedl představit.

Když nechal v letech 1348 až 1357 mistrem Matyášem z Arrasu, jehož pokračovatel se stal od roku 1352 Petr Parléř, postavit hrad nazvaný jeho jménem Karlův Týn, jako bezpečnou schránku pro říšské klenoty a ostatky svatých a místo rozjímání, myslel především na mír a klid.

Rozjímat chodil do královské kaple svatého Kříže vyzdobené zlatem a českými drahými kameny, tady byl sám se svým Bohem. Součástí hradní výzdoby bylo přes sto deskových obrazů od Mistra Theodorika namalovaných kolem roku 1355.

Královský trezor

V době sporů s arcibiskupem Janem z Jenštejna, v roce 1411, nechal král Václav IV. odvézt na hrad nejvzácnější ostatky a relikvie z katedrály svatého Víta.

V roce 1420 dal císař Zikmund Lucemburský kvůli bojům s husity odvézt z Karlštejna do Uher korunovační poklad.

Pevnost oblehla v roce 1422 vojska pražanů, Karlštejn byl silnou katolickou pevností v blízkosti Prahy ovládané kališníky. Sice tu nebyly korunovační klenoty, ale církev zde uchovala množství cenností a mimo to, odtud plynuly zprávy do ciziny, co se v království děje.

Král Korybutovič

K obležení hradu došlo krátce potom, kdy do země přijel litevský kníže
Zikmund Korybutovič (litevsky Žygimantas Kaributaitis), kterého si část šlechty zvolila za zemského správce. Jeho otcem byl Dmitrij Korybut, vládce města Novgorodu Severského, Zikmund byl synovcem polského krále Vladislava II. Jagella.

Byla to v tehdejší době velmi významná osoba, roku 1426 vedl pražany po boku Prokopa Holého k vítězství v bitvě u Ústí nad Labem.

Korybutovič se prezentoval jako politik pevné ruky, který měl přivést zemi zpět ke správné víře. Praha ho přijala vřele, měšťané už měli dost řádění chudiny, ráda byla i husitská šlechta. Panovalo mínění, že Korybutovič ochrání její práva a hlavně zisky, protože hejtmani velmi zbohatli v boji „proti světovému církve panování…“

Korybutoviče uznal dokonce i Jan Žižka za nejvyššího správce země, Litevec ( K. H. Mácha psal Litvín) se na zemském sněmu v Čáslavi zavázal respektovat husitské čtyři artikuly. Nový panovník se potřeboval prezentovat jako vojevůdce. Vytáhl tedy proti Karlštejnu, Žižka mu pomoci odmítl a dál upevňoval svou moc.

Smyčka se stahuje

Husité přitáhli spolu s Korybutovičovým vojenským sborem 2. května 1422 a do 20. června hrad neprodyšně uzavřeli.

Hrad není z hlediska válečnictví ve strategicky výhodné poloze, dá se ostřelovat z okolních kopců, čehož husité plnou měrou využili. Usadili se na strategicky důležitých čtyřech kopcích – Javorce, Haknovci, Kněží hoře a Plešivci, kde zřídili místa vhodná k ostřelování.

Čtyřsetčlennou hradní posádku vedl purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic.

První akcí husitů bylo vyplenění karlštejnského podhradí. Okolní kopce tehdy nebyly zarostlé, obránci viděli, jak se kolem hradu pomalu stahuje smyčka obléhatelů.

Na kopcích, zejména na Plešivci, byla umístěna dělostřelba. Obléhatelé měli i 5 praků, tarasnice a srubnice, čili střelné zbraně malé ráže a krátkého dostřelu.

Fekálie na hrad, pal!

Střelba hrubými kusy moc škody nenadělala, tak se později uchýlili útočníci k otrávení potoka, z něhož se čerpala voda do studně. Ani to nepomohlo, poté byl nasazen nejtěžší kalibr. Fekálie, zkažené maso a další všeliký hnus. Z Prahy do Karlštejna navezly povozy obsah pražských žump, celkem 1882 soudků. Čištění septiků měli v popisu práce purgantes cloacs, úplný odpad lidské společnosti.

Soudky metaly na hrad praky, kromě neuvěřitelného smradu musíme přidat mraky much, které se slétly snad z celých Čech. Honosné sídlo korunovačních klenotů a relikvií císaře Karla IV. se záhy změnilo v obří fekáliště. Přesto se obránci nevzdali, valná část husitů odtáhla v říjnu, další ostřelování bylo již sporadické. Poslední útok byl proveden 22. října. Korybutovič k vojsku dorazil v září, když viděl, jak se věci mají, raději to zase odjel. Vše spělo k nějaké dohodě, obklíčení nemohlo být tak těsné, když se podařilo ven propašovat výměnou za nějaké potraviny část církevního pokladu.

Pomoci posádce měla křížová výprava, svolaná v Norimberku, shromáždila i potraviny pro hladovějící, ale rozpadla se dřív, než mohla zasáhnout do akce.

Na hrad dopadlo 9032 kamenů z praků a katapultů, 1813 smrdutých sudů a 22 zápalných sudů.

Nakonec bylo 11. listopadu na rok uzavřeno příměří, ale to už byl hrad volný.

Korybutoviče v následujícím roce povolal Jagello do Polska, kde shromažďoval křižácké vojsko proti husitům, místo husitů porážky vyjednal Zikmund smír mezi pražany a Žižkou, za což na něho papež uvalil klatbu.

V roce 1427 se pokusil o převrat v Praze, to nevyšlo, tak ho poté na roku uvěznili na hradě Valdštejně. Následně ho vypověděli ze země, ale husitských ideálů se nevzdal, v roce 1431 byl v bitvě u Domažlic.

Zemřel v roce 1453 v polsko-litevské válce, jak, to se neví.

Velepuch

Hrad musel strašně smrdět, nejen že na něj fekálie metali, také 400 obránců někam muselo chodit s obsahem střev. Je s podivem, že nepropukla nějaká infekce. Obléhatelé asi chodili kadit do přivezených kádí.

Ve středověku hygiena nebyla zrovna na vrcholu, bojovníci museli smrdět na dálku.

Klenoty sem a zase onam

Čeští stavové se dohodli s císařem Zikmundem a v roce 1436 se české korunovační klenoty na Karlštejn vrátily. Získat se je pokusil v letech 1448 až 1450 Jiří z Poděbrad, ale purkrabí Menhard z Hradce a jeho syn Oldřich z Hradce mu v tom zabránili. Natrvalo byly klenoty na hradě uloženy v roce 1453 po korunovaci Ladislava Pohrobka.

Za Pohrobka se stal hrad zemským symbolem, úřad purkrabího byl jednou z nejdůležitějších funkcí. Renesančně ho přestavěli za purkmistrování Jáchyma Novohradského z Kolovrat.

Byl tu uložen i Majestát Rudolfa II. Roku 1611 byly korunovační klenoty uloženy v pražském svatém Vítu, znovu se vrátily a definitivně je do Prahy odvezli v roce 1619.

Ke konci 30leté války hrad dobyli a vydrancovali Švédové, jeho význam začal upadat a začal chátrat.

Ikona ztratila lesk

Objekt darovala Marie Terezie v roce 1755 nově zřízenému Ústavu šlechtičen.

Obrat k lepšímu nastal po příjezdu Františka I. (1768 - 1835). Na trůn nastoupil jako František II., z Boží milosti zvolený císař Svaté říše římské národa německého, vždy rozmnožitel, dědičný císař rakouský, český a uherský král etc. Po vzdání se titulu císaře římského už jen František I. Rakouský.

Král v roce 1812 zavítal na hrad. Po návštěvě Karlštejna nařídil jeho opravu a záchranu. Zpočátku se jednalo o zakonzervování a opravy, které vedl nejvyšší purkrabí Království českého František Kolovrat, opraveny byly malby mistra Theodorika, od roku 1887 se pustil do přestavby v duchu puristické regotizace architekt Josef Mocker.

Nechal strhnout některé budovy, hrázděné zdivo nahradilo dřevěné bednění, novou podobu dostaly střechy. Mohlo to dopadnout hůře, Mockerovy představy šly dále.

V Prátru krmil holuby

O Františkovi se říká, že byl úřednický suchar, bez jakýchkoli zájmů. Jen sexualitu měl nadmíru vyvinutou, s druhou manželkou (ženat byl celkem čtyřikrát) měl 12 dětí. Marie Tereza Sicilsko-Neapolská mu je porodila za 17 let manželství. Pak zemřela.

Den začínal v 6 hodin ráno čtením pošty a rešerší, poté se věnoval audiencím, korespondenci, přehrabováním v lejstrech, kterým moc nerozuměl. Zpočátku bylo u dvora veselo, plesy, koncerty, hostiny, což postupně ustávalo, císař rád hrál na housle, císařovna na basu. Po její smrti císař na společenské akce zanevřel, jen večer si zahrál partičku whistu. Po každé práci se potřeboval vyspat, s přibývajícím stářím spal stále více. Bytostně nesnášel novoty, měl rád vše při starém.

Chodil po Vídni, zastavoval se s měšťany, vyprávěl vtipy a v Prátru krmil holuby. Když se dozvěděl o porážce Napoleona, řekl: „Konečně si budeme moci dát šlofíka“. Roku 1792 se nechal korunovat českým králem.

Vlála tu svastika

Karlštejn zpřístupnili v roce 1910. Za Protektorátu Čechy a Morava zde na rozkaz zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha sídlila až do roku 1945 Nadace pro podporu osídlování země české a moravské. Od roku 1949 byl Karlštejn vyvlastněn dekretem prezidenta Edvarda Beneše.

Majetkem státu se stal v roce 1954. Od roku 1962 je národní kulturní památkou, a to díky zájmu nerudného úředníka, císaře Svaté říše římské národa německého, jehož tisíciletou říši zrušil v roce 1806 Napoleon.

Hrady spatřené básníkem Máchou

Na svých toulkách Karlštejn, ošumělý a zvetšelý, navštívil i Karel Hynek Mácha s přítelem Václavem Machem a dalšími kamarády. Mach vzpomínal, jak Mácha zaujatě mluvil o české národní historii, v kapli zazpívali Hospodine, pomiluj ny. Zpívali také písně oslavující české, polské a ruské vlastenectví, za což je předvedli na četnickou stanici. Mácha po návratu do Prahy byl potrestán školním vězením. Básník navštívil hrad vícekrát v letech 1831 až 1832. Zaznamenal ho i ve svém diáři Hrady spatřené, kde si ho i naskicoval, jak to dělal s ostatními památkami.

Inspiroval ho k napsání historické povídky Karlův Tejn, ta měla být součástí románového cyklu Kat.

K návštěvě si zapsal Máchův přítel Václav Mach do svých Akademických pamětí.

Průvodčím po hradě byl vlastně Mácha sám, znal všechno velmi dobře, takže hradnímu průvodčímu byl kráčeti jen za námi. Bolestně jsme v kapli otce vlasti Karla IV. zazpívali starou píseň „Hospodine, pomiluj ny“ , spatřivše, jak hanebně oloupena. V klenbě zeleně natřené vždy díry po vyloupaných drahokamech, jen někde se ještě třpytila na klenbě hvězdička zlatá, ponechána tam jako naposměch porobenství národa.“

Zdroje

J. Paděvet: Cesty s kalem Hynkem Máchou, Academia, 2010

SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VI. Podbrdsko. Praha: Argo, 1995. ISBN 80-85794-66-7. S. 46.

ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství, Kapitola Klíče ke Karlštejnu, s. 299.

cs.wikipedia.org/wiki/Karlštejn