Bastei je ikonickou skalní vyhlídkou Saského Švýcarska, budete jí okouzleni

Pískovcová Bašta

Bastei je česky Bašta, ve smyslu část pevnosti, nikoli výborného pokrmu.

Mohutné pískovcové skály se táhnou kaňonem Labe od Děčína až za saskou Pirnu. Na naší straně je údolí úzké, skály jsou hlavně na pravém břehu, včetně průrvy u Hřenska, která vede do vnitrozemí s Pravčickou bránou. Z hranicemi upoutají pozornost Schrammsteine/Šrámové skály a poté i stolové hory včetně pevnosti na Königsteinu.

Za táhlou zatáčkou, kterou se Labe obrací k severu, se vynoří u Lázní Rathen další pískovcová stěna. Zdola ale nevidíte, jaká krása se skrývá na vrcholu a v údolích za ním. Skalní stěna Bastei je útvar tyčící se 194 metrů nad hladinou Labe. Skály vytvořila vodní eroze před více než milionem let. Některé útvary jsou vysoké 305 metrů. Tuto krajinářskou lahůdku vylepšenou zásahem člověka jsem objevil ještě za trvání NDR.

Od té doby se změnila, zkomercionalizovala se, ale přírodě to neublížilo.

Docela otravný výšlap

Ke skalám se dostanete zdola od Rathenu, můžete navštívit i Amselsee, Kosí jezero a amfiteátr, kde se v sezóně můžete zúčastnit westernových her na motivy románů Karla Maye.

Ale před sebou budete mít proklatě dlouhé stoupání, ne příliš prudké, ale táhlé až táhlejší. Dolů to jde podstatně lépe, i tak mě bolely kolenní i kyčelní klouby. Jak říkala babička: Proti věku není léku.

Takže lepší je to z druhé strany.

Cesta z Pirny oklikou přes Hohnstein

Výlet do skal jsem začal na autobusovém nádraží, nalézá se hned vedle vlakového, v Pirně. Přímý spoj nebyl k dispozici, začala improvizace. Spoj mě vyvezl k městečku Hohnstein, tady jsem měl 20minutovou pauzu, takže jsem z jiného pohledu vyfotil hrad, ten jsem navštívil minulé léto. Další spoj mě odvezl na přestupní stanici 3 kilometry od Bastei.

Tady cestující nabírají další spoje z Bad Schandau, Drážďan a Seibnitzu. A také tu jezdí pendlbus. Jelikož jsem se tu potuloval s jízdenkou Elbe/Labe, mohl jsem využít kterýkoli.

Přijely Drážďany a odvezly mě na parkoviště k Bastei, hotelu a restauraci, je to moderní a docela velký komplex. Odtud je sestup k různým vyhlídkám.

Hlavní je moderní betonová lávka, z té je nádherný výhled do údolí a na okolní stolové hory včetně Liliensteinu, Pfaffensteinu, Königsteinu s pevností…

Po toku Labe hluboko pod námi, kdo má závrať, moc dobře mu tu není, uvidíte výrazný světlý skalní blok Wartturm. Obří kus skály se před několika lety zřítil do údolí, naštěstí bez škod.

Na vyhlídce japonské kamery pořídily stovky záběrů obyvatel země vycházejícího slunce.

Kamenný most je symbolem pískovcových skal

Turistickou atrakcí je Bastei od roku 1824, kdy postavili mezi skalami dřevěný most, ten nahradil v roce 1851 současný pískovcový. Jméno Bašta vzniklo podle skal, které obklopují dnes již neexistující hrad Neurathen, místa, kde stával, spojují ocelové rohože. Vstup byl zavřený, ale cestu jsem rád oželel. Povídání o něm a nákres jeho podoby jsem si přečetl a prohlédl na infopanelu u mostu. Je dlouhý 76,5 metrů, sedm oblouků vede přes rokli hlubokou 40 m.

Jdete si po něm a vedle vás stoupají na malé věži ve stěně horolezci. Hlavně Japonci z toho byli paf, bylo jich tu několik skupin.

Hotoví byli i umělci, kteří je před pár stoletími v období romantismu objevili a jejichž obrazy o přírodním ráji vzbudily ve společnosti, která měla malovaná místa navštívit, téměř extatické nadšení.

Hodně se o to zasloužil Caspar David Friedrich, jeho obrazy představily publiku nádherné Saské Švýcarsko, později rozšířené i o pojem České.

Krajina učarovala malířům krajinářům

Vyhlídka Bastei se poprvé zmiňuje v roce 1798, Carl H. Nicolai se v roce 1801 vzal první návštěvníky. O cestě se zmínil jako o nádherném zážitku, ale teprve když se sem dostali mistři barev a palety se svět dozvěděl o krásách bizarních pískovcových skal.

Stezka, kterou se malíři ubírali, je stále využívána pod pojmem Malerweg/Malířská stezka. Prochází nejhezčí a nejatraktivnější místa podél obou břehů Labe od Hřenska až po Pirnu. Měří 112 kilometrů a spojuje osm nejvýznamnějších jednodenních turistických okruhů…

Umělci sem chodili z obcí Wehlen a Lohmen, cesta byla docela pohodlná.

Caspar Fridrich ve skalách namaloval slavný obraz Felsenpartie im Elbsandsteingebirge ("Skály v Labských pískovcích"). Bastei zpodobnil další romantik a krajinář Ludwig Richter.

Od boudy po moderní restauraci

Kde jsou lidé, tam je hlad a žízeň, což značí dobrý kšeft.

V letě 1812 si postavil u skal řezník Pietzch z Lohmenu dvě dřevěné boudy. Prodával pečivo, máslo, mléko, kafe a šňaps.

Pak u jedné vyhlídky postavil zábradlí, vedle zařídil kuchyni, v roce 1816 získal licenci na prodej lihovin. Téhož roku mu chatrče shořely.

První hospodu s ubytováním postavili v roce 1826.

Bastei se stala nejvyhledávanější atrakcí Saského Švýcarska, u nás byla nejoblíbenější Pravčická brána. Z dětství se pamatuju, jak se po obřím kamenném mostě dalo chodit, vedla tam cesta po žebřících.

Hospodu na Bastei koncem 19. století zmodernizovali a přestavěli, roku 1895 přivedli vodovod, o dva roky později zavedli telefon.

Začalo se uvažovat o stavbě lanovky, k té naštěstí nedošlo.

Po skončení druhé světové války se hodně rozmohla turistika, Němci nemohli nikam vycestovat, tak se vrhli na poznávání své země. Saské Švýcarsko se stalo oblíbenou destinací, hodně pomohly i organizace podporované státem, tedy i pod dohledem státních orgánů.

Vznikaly turistické a mládežnické ubytovny. V letech 1975 až 1979 bývalý hostinec nahradila velká nová budovou, později hotel, jak již zmíněno velmi zmodernizovaný.

Nejvíce táhne vyhlídka nad mostem

Vyhlídka je hlavním tahákem, ale jsou tu i další zajímavosti, o kterých byste měli vědět, protože je buď přehlédnete, nebo o ně oči zavadí, ale nevíte, k čemu se vztahují.

Na pískovcové věži Jahrhundertturm, po pravé straně kamenného mostu Bastei uvidíte dvě desky připomínající první zmínku o Bastei v cestopisné literatuře (v roce 1797) a také vzpomínku na Wilhelma Lebrechta Götzingera a Carla Heinricha Nicolaie. Byli to průkopníci cestovního ruchu v Saském Švýcarsku. Druhá deska připomíná saského dvorního fotografa Hermanna Kroneho, který v roce 1853 pořídil první fotografie krajiny v Německu u mostu Bastei. Než sestoupíte na most, vlevo je odbočka na vyhlídku Ferdinandstein, odtud je známý výhled na most Bastei.

Sestup do Rathenu

Po přejití mostu k další vyhlídce se někteří návštěvníci vracejí, buď přijeli auty, která mají na parkovišti, nebo jdou na autobusy. Já se vydal na zhruba půlhodinový sestup do Rathenu. Cestou narazíte na několik dalších vyhlídek, z jedné jsem zahlédl kolesový parník plující po proudu do Pirny.

Z těch několika lidí stoupajících na Bastei nikdo neměl radostný výraz, fakt je to dlouhá a trochu nudná cesta. Rathen nabízí několik občerstvovacích zařízení, ale hlavně je tady přívoz.

Na něm neplatí moje jízdenka, na to upozorňuje několik nápisů. Za převezení přes řeku platím 1.50 euro. K nádraží je to asi 300 metrů. Vlak směr Česko za několik minut přijíždí. Z perónu se ještě pohledem loučím s masivem Bastei.

en.wikipedia.org/wiki/Bastei

magazín Sasko, 2025/2026, Výlety

vlastní