České středohoří uchvacuje množstvím hradů

České středohoří uchvátí množstvím hradů

Václav Hájek z Libočan se ve své Kronice české o kopcovitém pásmu na severozápadě Čech zmiňuje jako o Prostředních horách. Označení se ujalo, název České středohoří se ale začal běžně používat až ve 20. letech minulého století.

První Český ráj

Krajina se také dlouho nazývala Český ráj, teprve v obrozeneckých dobách se z vlasteneckých pohnutek začala takto označovat opravdu česká krajina kolem Turnova. Severní Čechy byly spíše německé, sem ten název moc nesedl.

Mohutné kužely Českého středohoří solitérně vystupující v severozápadní oblasti republiky jsou ojedinělou podívanou. Na tu krásu dohlíží jako pyšná královna Milešovka, ale rozhodně zaujme kopec Hazmburk, také zvaný podle vsi pod ním Klapý, se zříceninou gotického hradu. Vždycky jsem si ho přiřazoval ke Středohoří, až po létech jsem zjistil, že tento monumentální kužel korunovaný zříceninou hradu patří do Dolnooharské tabule.

Kopce lákaly k opevňování

Krajina Středohoří je šlechtickými sídly posetá. Kopce s dalekým výhledem vybízely k opevnění. Některé z hradů, spíše tedy ruin, popsal Karel Hynek Mácha, který se na část Středohoří díval z oken svého bytu v Litoměřicích. Básník byl velkým poutníkem, nyní bychom řekli cestovatelem. Své návštěvy zaznamenal v knize Hrady spatřené, kterou doprovodil řadou kreseb a skic.

Máchův oblíbený Hanžburek

Hazmburk se stal jeho oblíbeným, byla to jeho srdeční záležitost. Bylo to i proto, že se na něj za svého pobytu v Litoměřicích, kde zemřel, díval z okna své světničky.

V dopise příteli Eduardu Hindlovi o Hazmburku roku 1836 napsal:

„Byt můj v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám… Z jednoho okna vidím k východu proti řece, k Mělníku, na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doxany, Budín, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlíkojedy ať k Radobylu, a Hanžburek, náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím, kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek. Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat.“ (Karel Hynek Mácha, Korespondence. Nakl. Borový 1929)

Dostal jméno podle erbovního zajíce

Wikipedie k heslu Klapý uvádí:_Název vesnice je odvozen ze slova klepati ve významu nahánět zvěř klepáním. V historických pramenech se objevuje ve tvarech: Cleppi (1197), Clepi (1219), de Cleppin (1237), Klepy (1335), Clepy (1352), Clepj (1385–1405), in Klepi (1406), de Klepi (1408), w Klepem (1550), Klapey (1550), Klapy (1606), Klapay (1787), Klappay a Klapey nebo Klopay (1833).

Cesta na hrad není nijak fyzicky náročná, stoupání je i přes zdánlivě vysoký kopec značně povlovné. Projdete hradní branou, za níž je pokladna a občerstvení, pak již můžete vystoupat podle čedičových sloupů, z nichž je stavba zbudována, na vyhlídkovou Bílou věž. Při dobré viditelnosti je odtud vynikající panoramatický rozhled. Jaké to muselo být ve středověku, kdy krajina nebyla zkultivovaná. Hrad vznikl nad obcí Klapý kolem roku 1270, postavit ho nechali Lichtenburkové, vlastnil ho i Jan Lucemburský a jméno Hazmburk dostal po dalších majitelích Zajících z Valdeka. Ti měli v erbu zajíce a německy se toto zvíře řekne Hasse.

Hrad i trhové městečko pod ním bylo opuštěno po husitských válkách, od 16. století je uváděn jako pustý.

Ves postihly několikrát sesuvy půdy, které poničily desítky domů, nejhorší byl v roce 1900, tehdy padlo 52 obydlí.

Zajícové odskákali do pohodlné Budyně

Na břehu Ohře, na dohled Hazmburku, leží další hrad, původně vodní, který také patřil Zajícům.

Původně patřil ke královským hradům, ale král Jan Lucemburský ho se Zbyňkem Zajícem z Valdeka vyměnil za Žebrák. Jeho vnuk Jan Zbyněk Zajíc byl velmi činorodý, proslul jako příznivec alchymie a astronomie, nechal si na svém sídle zbudovat laboratoř. Jeho hosty byli i významní spisovatelé té doby Bartoloměj Paprocký z Hlahol a Bavor Rodovský z Hustířan. Objekt, který má nádherně zachované interiéry, počátkem 20. století přestavěli, raritou je Budyňský drak – krokodýl přivezený v roce 1521 z Palestiny. Obýval přilehlý rybník a budil všeobecnou hrůzu. Objekt v minulosti z velké části zničil výbuch, není tedy kompletní, a navíc je upraven v romantickém duchu.

Zříceniny centrálního Středohoří

Nad obcí Třebenice se tyčí zřícenina Košťálova. Shlíží na městečko proslulé těžbou „čertova kaménku“, českého granátu. Rudý kámen má v obci muzeum, jsou v něm vystaveny i šperky Ulriky von Lewetzow, mladičké milenky básníka Goetha. On ji vřele miloval, ona ho brala jako otce a výborného společníka.

Kdo hrad založil, se neví, snad jakýsi Koštál mající za ženu neteř kněžny Libuše Bělu, podle té je zase zkomolením pojmenována nedaleká Bílina. Z vrcholu je také velmi pěkný pohled, výstup je táhlý, v závěru trochu namáhavý.

Moc se z hradů nezachovalo

Většina hradů jsou zříceniny, některé objekty byly malé, jako například Oltářík, sem je cesta také docela pohodlná, ale když jsem se k malé zřícenině blížil, vyběhl z ní velký divočák, takže mi trvalo delší dobu, než jsem se odvážil vejít dovnitř. Hrad Skalku poničili Švédové, takže se z ní zachovala jen vysoká válcová věž tyčící se nad vsí Vlastislaví. Je to ale velmi romantické místo, a hlavně velmi fotogenické, pěkný pohled je na Skalku z osady Sutom rozložené ve svahu nad ní.

V muzeu jsou vystaveny modely hradů v regionu.

Pořádný výšlap je na ruinu Ostrý, odtud je nádherný výhled na Milešovku, stojí to za tu námahu do pořádného krpálu. Hrad nebyl moc velký, je oblíbeným cílem, dá se tu i opéci cokoli na ohníčku, klacky jsou tu k dispozici.

Trochu větší je Opárno u Lovosic. Z něj se zachovaly jen obvodové zdi. Dobře se tu táboří, za jasných nocí je obloha plná hvězd, bez světelného smogu. V Opárenském údolí je vyhlášená restaurace, vede tudy železnice z Lovosic.

Hájkovy bajky

Hrad v Kostomlatech pod Milešovkou nazval kronikář Václav Hájek z Libočan Sukoslav. Nikdo neví, co ho k tomu vedlo. Právě tohoto jména se řada lidí drží, ale Kostomlaty, jednu z nejromantičtějších zřícenin, nechali postavit Hrabišicové. Ještě v 17. století byl obývaný, nyní ho zachraňuje místní sdružení. Byl jednou z prvních zřícenin využívaných v turistickém ruchu, opět tu funguje i občerstvení, věž je výhledová.

Hrad patřil do dominia husitského kondotiéra Jakoubka z Vřesovic, původně chudého šlechtice, ve válkách získal obrovské jmění.

Žižka z Kalicha

Rozsáhlé, nyní restaurované trosky zbyly z Žižkova hradu Kalich, podle nějž se vojevůdce také psal. Zpustl asi začátkem 16. století. Ke hradu patřily vsi, polnosti, slepý hejtman si ale na shromažďování jmění nepotrpěl, hrad připadl jeho sestře Anežce, pak přecházel na další majitele.

V okolí jsou ještě zříceniny Panna a Litýš.

Romantický Helfenburk

Velmi romantickou upravenou zříceninou je Helfenburk u Úštěka, byl sídlem i pražského arcibiskupa Jana z Jenštějna. Říká se mu také Hrádek, je častým cílem výletů. Ve třicetileté válce byl zpustošen, ruinu si zamiloval Karel Hynek Mácha.

Zřícenina téhož jména se nachází u Bavorova.

Konec alchymisty Kelleyho

Nad Mostem najdeme pseudohrad, spíše restauraci s vyhlídkovou věží Hněvín. Kdysi tu byl v gotickém hradu uvězněn i proslulý alchymista Kelley. Ten tu i zemřel po nezdařeném útěku, první se mu nepovedl na Křivoklátu. Z věže uvidíte celé Mostecko s hradbou Krušných hor. Hrad byl zbořen v 17. století, stavební materiál využili místní k obnově Mostu po 30leté válce. Je tu restaurace a hvězdárna.

Kontrola nad Labem

U Litoměřic vystupuje na vysoké skále nad obcí Kamýk ruina stejnojmenného hradu, jeho posádka z příkazu Jana Lucemburského kontrolovala obchodní stezku ze Saska, včetně lodní dopravy po Labi.

Rozsáhlou ruinou je Blansko ležící na kopci u Ústí nad Labem, i on skončil jako ruina po 30leté válce. Určitě stojí za návštěvu.

Na protějším břehu Labe najdete nepatrné ruiny Vrabince.

Střekov vábil romantiky

Na závěr ještě zastavení v Ústí nad Labem. Majestátně vyhlížející Střekov zajišťoval bezpečnost obchodní stezek. Hrad vystavěl na popud krále Jana Lucemburského v roce 1316 pražský měšťan Pešek z Veitmile. Krátce nato ho získali děčínští Vartemberkové, od roku 1563 Lobkowiczové, kterým byl v roce 1992 v restituci vrácen. Hrad obdivoval J. W. Goethe, K. H. Mácha, malíř L. A. Adrian a Richarda Wagnera inspiroval k napsání opery Tannhäuser.

Z hradu je hezký výhled po okolí, třeba na ústeckou vyhlídkovou restauraci Větruše.

Oblast je protkána hustou sítí turistických tras, pěších i cyklostezek, u většiny objektů najdete informační tabule.

www.hrady-ceskeho-stredohori.cz,

Čas hradů v Čechách, Horizont, Praha 1996

Karel Hynek Mácha: Korespondence, nakladatelství Borový, 1929

hrady-zriceniny.cz/macha.htm,

Vlastní poznatky