Článek
Z trůnu do vězení a z vězení na trůn
„Tak mezi lidem tvrdým a stejně tak pramálo vlídným podržel mírnost svou, leč jinak se radovat nemoh´, poněvadž viděl, že známí mu daleko vzdáleni byli. Proto byl smutný ten chlapec, neb stále žil v bídě a strastech…“ stojí psáno ve Zbraslavské kronice o uvěznění krále Václava II. na hradě Bezdězu. Věznění členů královských rodů se nevyhnulo ani našim dějinám.
Holubičí povaha Slovanů
Filozof a přední německý národní buditel Johann Gottfried von Herder (1744-1803) se vyjádřil o Slovanech jako o kmenech s holubičí povahou. Těžko říci, co ho k tomu vedlo. Na území od Baltu po Rus byly slovanské kmeny vždy v nějakém konfliktu se sousedy, války byly permanentní a spojenectví se navazovala účelově.
Česká noc dlouhých nožů
Nejinak tomu bylo i na území pozdějšího českého státu. Zřejmě nejkrvavější z kmenových zločinů bylo vyvraždění Vršovců Přemyslovci na Libici 1108. Přemyslovci se tam mstili za údajnou zradu Vršovců, kteří si po likvidaci rodu Slavníkovců činili nároky na český knížecí stolec. Krvavá lázeň začala na vršovském hradě Vraclavu poblíž nynějšího Vysokého Mýta, kde předáky kmene obvinil kníže Svatopluk Olomoucký (?-1109) slovy „Všem nám odporný rode a Bohu protivné plémě, ničemní synové Vršovici, našeho rodu domácí nepřátelé!“. Pobití asi 3000 Vršovců na rozsáhlém území bylo krvavou sečí, Libice se stala posledním aktem řeže. Přemyslovci získali u okolních kmenů na dlouhá léta pověst krutovládců. Svatopluka 21. září 1109 zákeřně zavraždili, vraha údajně najali Vršovci.
(Název rodu „Přemyslovci“ vymyslel a rozšířil až v 19. století obrozenec a historik František Palacký. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani tak ve své době nazýváni nebyli. Podle tradice, zachycené na přelomu 11. a 12. století v Kosmově Kronice Čechů, byl zakladatelem rodu Přemyslovců Přemysl Oráč, pocházející ze Stadic, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše (v té době ale Stadice ještě neexistovaly). Jejich následníky byli dle pověstí Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Hostivítovým synem údajně byl první historicky doložený český kníže Bořivoj I., u nějž se dodnes spekuluje o moravském původu.) Wikipedie
Soběslava věznili na Přimdě
Jedním z nejdéle uvězněným českým šlechticem byl kníže Soběslav II. (1128-1180) Vzbouřil se podvakrát proti králi Vladislavovi II. (asi 1110-1174) Zajal ho ale ho na II. křížové výpravě Děpolt I. a žalářoval na královském hradě Přimda, druhé uvěznění trvalo 11 let a podle Palackého „byl chován v žaláři jako sprostý zločinec ve vězení nejtužším.“
Braniboři v Čechách
„Po smrti Přemysla Otakara II. nastaly v Čechách zlé, přesmutné časy!“ stojí v Obrázkových dějinách národu československého Jana Dolenského vydaných 1923.
Otakarovu synu Václavovi bylo sedm let a vládnout nemohl. Vítěz nad Přemyslem Habsburk Rudolf I.(1218-1291) se chystal do Čech. Kralevici byl na 5 let ustaven poručník, syn Boženy, Otakarovy sestry, Ota Braniborský(1246-1299). Mezitím domluvila Václavova matka Kunhuta s Rudolfem sňatek Václava s Gutou, dcerou krále Rudolfa. Královna po smrti Otakara vsadila na Habsburky. Rudolf drancoval Moravu, kterou odtrhl od Čech, a Otovi Braniboři plenili české území. Podobně si ale počínala i česká šlechta, země byla v totálním rozkladu. Kunhuta hledala pomoc u příbuzného Přemyslovců slezského knížete Jindřicha IV. Vytáhl na Prahu, avšak Ota ho zahnal. Jindřich ale odtrhl od Čech Kladsko. Českým pánům ztráta území ale byla lhostejná. Aby Ota vyřadil Přemyslovce ze hry, nechal Václava i s Kunhutou odvézt na Bezděz.
Vězeň na Bezdězu
Václav byl zpočátku v péči pražských měšťanů, kteří ho podle zmiňované kroniky „pečlivě střežili, aby se nedostal do moci Otovy“: Peníze jsou všemocné, nakonec kralevice Pražané vydali. Václava s matkou přivezli na hrad někdy v únoru 1279. Nežili v úplné izolaci, ale rozhodně to žádný přepych nebyl. Podle Palackého měli k ruce tři služebníky. Posádka hradu a jeho správce Hermann se k nim chovali značně hrubě, ve Zbraslavské kronice stojí, že oba trpěli urážkami. Kunhuta za dva měsíce odjela, na hrad se už nevrátila. Kralevic ale měl pocítit ještě řadu dalších útrap. Nejdříve ho koncem roku odvezli do Žitavy, poté do Berlína, Špandavy a Drážďan. Byl bez přátel, prostředků, špatně oděn, obut. Nakonec se část šlechty vzchopila. Velkou roli v tom hrál královnin milenec Záviš z Falkenštejna (asi 1250-1290) a Václava vykoupila. Stálo to nejen peníze, ale i zástavu měst a hradů, včetně Bezdězu.
Falkenštejn a rozkvět Čech
Sňatkem s Kunhutou získal Falkenštejn obrovské majetky i moc. Václav mu byl nejdříve velmi nakloněn, pozvolna si ale uvědomoval, že Záviš jde tvrdě proti němu. Nelíbilo se to ani ostatní šlechtě, obrátili se proto na Rudolfa. Ten prohlásil, že Václav Gutu nezíská, pokud bude Záviš u dvora. Václav se nakonec Falkenštejna zbavil, nechal ho popravit. Na krále Václava panuje dvojí náhled. Jedni ho považují za duševně nemocného, velmi zbožného, kláštery zakládajícího panovníka. Muže, jenž se bál bouřky, kočičího mňoukání. Za jeho patnáctileté vlády ale vzkvétaly živnosti, otevíraly se doly v Kutné Hoře. Byl králem polským, získal velká území. Václavův Pražský groš byl velmi pevná měna, vyhledávaná po celé Evropě.
Poslední Přemyslovec zavražděn
Svého syna Václava přiženil do Uher, a tak měli Přemyslovci tři královské koruny. Václav II. ale byl zhýralec, proutník, a na panování moc nedbal. Vzdal se Uher a málem přišel i o Polsko. Při tažení do Polska ho v Olomouci 4. srpna 1306 zavraždili. Přemyslovci vymřeli po meči.
Za vlády Lucemburků
Přemyslovci sice vymřeli po meči, ale po přeslici nikoli. Ono to tak docela pravda není, žil Mikuláš Opavský (1255-1318), legitimní levoboček Přemysla Otakara II. Ten nebyl pro české pány zajímavou figurou. Mnohem zajímavější byly přemyslovské nevěsty, zejména pro Habsburky. Eliška Přemyslovna představovala výtečnou partii. Za ženu si ji však vybojoval mladý Jan Lucemburský (1296-1346). Přitáhl ku Praze, kterou držel Jindřich Korutanský. Pražští řezníci mu otevřeli bránu a Jan se jim za to odvděčil speciálním znakem – lvem mávajícím řeznickou sekyrou. Janovi ale Čechy nikterak k srdci nepřirostly, spíše ho to táhlo na západ do Francie, místním poměrům vůbec nerozuměl. Mimoto byl založením spíše dobrodruh než diplomat. Přesto ale dokázal i v loži dostát svému. Eliška mu porodila syna, jak jinak než Václava. Ve sňatkové politice byl Jan mistr, své děti dosadil na okolní trůny, dosáhl velkých územních zisků.
Když otec vězní syna
Václav (1316-1378) se narodil v Praze. První rok trávil na Křivoklátě. Zemi hrozila občanská válka. Druhý nejmocnější šlechtic v Čechách Jindřich z Lipé spolu se svou milenkou, vdovou po dvou českých králích Eliškou Rejčkou, připravoval svržení Lucemburka. Intrikami dosáhl toho, že Jan uvěřil ve zradu své manželky Elišky, která měla chystat trůn pro svého syna. Eliška byla velmi ambiciózní, chtěla ovlivňovat svého mladšího manžela, ale ten jí moc nerozuměl.
Nejprve zajal Jindřicha, uvěznil na hradě Týřově, posléze ho propustil. Jindřich pak namluvil králi, že Eliška s pomocí Viléma Zajíce z Valdeka chce provolat Václava králem. Eliška byla tou dobou se svými třemi dětmi na Lokti, kam Jan přitáhl v roce 1319 s vojskem. Eliška musela odejít na Mělník, své věnné město, tříletý kralevic zůstal na Lokti. Matka ho již nikdy neviděla. Václava internovali po několik týdnů ve vlhkém hradním sklepení ve tvrdých podmínkách. Poté ho král nechal převézt na Křivoklát. Zde žil v ústraní do roku 1323.
Václav zvaný Karel
Nakonec se Jan umoudřil a sedmiletého syna nechal přivézt do Paříže. Zde Václava biřmovali, přijal jméno biřmovacího kmotra strýce Karla IV., francouzského krále. Přídomek Čtvrtý dostal ke jménu, až když se stal čtvrtým německým císařem. Panovník, který se umístil na čelném místě v osobnostech našeho státu, si tuto poctu rozhodně zaslouží.
Ve svém životopise Vitae Caroli píše, že „po příjezdu do Čech nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého.“
Byl prvním českým králem, který uměl číst i psát. Neustále se vzdělával, království za jeho vlády dosáhlo velkého rozkvětu. Jeho politika směřovala vně hranice státu, byla celoevropská. Prahu proměnil v přední evropské velkoměsto. Osobně dozíral na urbanizaci. Z osady pod hradem se velkolepě rozmáchl na druhý břeh Vltavy, kde nechal založit Nové Město Pražské. Vědomě pěstoval svůj kult a byl všeobecně uznáván. Založil univerzitu, nechal zhotovit svatováclavskou korunu. Na rozdíl od svého otce považoval Čechy opravdu za svou vlast, království se stalo centrem říše římské. Vykoupil hrady, které zastavil jeho otec, dal budovat nové, postaral se o vznik církevních staveb. Vynikal mezi jinými evropskými polovzdělanci na okolních trůnech. Jeho spojenectví s papežskou kurií neslo ovoce i v církevní politice. Zbožný Karel měl čtyři manželky a řadu potomků.
Císař byl i ješitným sběratelem, pro získání ostatků svatých učinil cokoli.
Říkalo se o něm, že je sňatkový diplomat, své děti dokázal umístit na nejpřednější evropské dvory. Karel byl v mládí jako jeho otec středověkým válečníkem. Zúčastnil se, zřejmě potají, řady turnajů. Několik měsíců před jeho skonem začalo papežské schizma, boj dvou papežů o jeden trůn. Po jeho smrti se stal následníkem syn Václav IV. (1361- 1419)
Nejen Noc na Karlštejně
Zatímco ve filmu Noc na Karlštejně je Karel líčen jako Otec vlasti, dobrosrdečný, moudrý lidumil, měl i tvrdou náturu. Využíval středověkého práva nakládat s Židy jako se svými služebníky.
Roku 1348 se hnala Evropou morová nákaza a všem bohabojným křesťanům bylo jasno, kdo za to může – samozřejmě Židé, otrávili studně, aby se pomstili a ovládli svět. Že umírali také, to nebylo nic platné. Frankfurtské Židy zastavil za solidní obnos v roce 1349 měšťanům. V témž roce daroval v Norimberku markraběti Ludvíku „tři domy nejlepších Židů, kteří potom budou pobyti…“ Po následném pogromu vyhlásil dokonce amnestii pro násilníky. Židé vlastnili velmi lukrativní pozemky v centru města, tak se jali norimberští radní vyjednávat s císařem Karlem IV. pogrom. Karel ho schválil 2. října 1349. Zavražděno bylo přes 500 Židů, některým se podařilo uprchnout, židovská obec v Norimberku zanikla.
Hrad Karlštejn nechal císař zbudovat speciálně pro říšský poklad, skládající se z korunovačních klenotů a množství relikvií. Stavět se začalo v roce 1348. Srdcem hradu je dodnes velkolepá polodrahokamy osázená a zlatem zdobená kaple sv. Kříže, kde byly relikvie uloženy. Na začátku husitských válek sem převezli korunovační klenoty. Zůstaly zde téměř 220 let, nynější podoba hradu je výsledkem přestavby z 19. století.
Na hradě je žena!
Podle Vrchlického veselohry z roku 1884 Noc na Karlštejně, později i filmově a muzikálově zpracované, na hradě nesměla přes noc zůstat žádná žena. Po svém si to vyložil kronikář Václav Hájek z Libočan, krátce karlštejnský děkan. Císař vydal příkaz, že „ve velké věži nesmí kdokoli spát či ležet s jakoukoli ženou, byť vlastní manželkou.“
Hájek to ale rozšířil z neznalosti na celý hrad, Vrchlický využil příkazu ke komické zápletce.
Stárnoucí, 45letý císař již nedoufal v mužského potomka. Ale 26. února 1361 mu v Norimberku porodila jeho třetí manželka, Anna Svídnická, vytouženého syna.
Vivat Václav!
Novorozeně pokřtili tři arcibiskupové – pražský, mohučský a kolínský. Dítě vážilo přes 4 kilogramy. Jeho váhu ve zlatě císař věnoval do korunovačního pokladu v říšském korunním městě Cáchách.
Václav si matky moc neužil, zemřela záhy. Císař z něho začal sám vychovávat přezíravého rozmazleného jedináčka. Dějiny Václava IV. hodnotily většinou kladně, on byl ten dobrý, zlý byl naopak jeho bratr Zikmund, Liška zrzavá, jenže opak je pravdou. Ze Zikmunda se stal pragmatický politik, Václav byl popudlivý, cholerický, a nic na tom nemění ani pověsti, že chodil přestrojen mezi lid, a běda kupčíkům, kteří okrádali. Pekařům, kteří pečivo šidili. Staré pověsti české jsou hezké čtení, ale s realitou většinou jsou spojeny jen jmény. Vivat Václav brzy přestalo znít z úst jak šlechty, tak i poddaných.
Aféra s Nepomukem
Václav hodně pil a přitom se dopouštěl i násilí na blízkých. Rád lovil, své psy štval na vše živé. Je prý docela možné, že jeho první ženu Johannu Bavorskou zardousil ve spánku jeden z jeho psů. Spali s královským párem v ložnici. Koluje i řada pověstí o Václavově dvorním kouzelníku Žitovi. Každopádně král měl svého osobního šaška, na němž si často vybíjel zlost. Za druhou manželku si vybral hezkou Žofii. Snášela královy rozmary, jeho pozdní návraty a opilství. Pro svou dobrotu se stala terčem pomluv. Královi oblíbenci našeptali Václavovi, že mu žena zahýbá s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Aby se dobral pravdy, nechal královnina zpovědníka mučit a posléze hodit do Vltavy. Jana z Pomuku, nebo také z Nepomuku. Obojí je správné. Pomuk na Nepomuk přejmenovali Habsburkové. Kanovníkovo mučení ale bylo ryze politickou záležitostí, byl podřízeným arcibiskupa Jana z Jenštejna, druhdy kamaráda z králova mládí. Tehdy panovník vymetal knajpy, místo vlády se oddával lovu, zkrátka na vše kašlal. Jenštejnovi ale došlo, že tohle není to pravé, co by měl panovník dělat a začal krále napravovat. Václavovi se to hrubě nelíbilo, z kamarádů s stali úhlavní nepřátelé. Vše vyvrcholilo, když v kladrubském klášteře umíral opat a Václav, aby se pomstil Jenštejnovi, tam chtěl dosadit svého muže a klášter vyvlastnit. Jenže arcibiskup byl rychlejší a ustanovil svého opata. Vše úředně stvrdil Jenštejnův generální vikář Johánek z Pomuku. Když se to Václav dozvěděl, málem ho trefil šlak. Zatímco Jenštejn prchnul do bezpečí, vikáře s několika dalšími úředníky, kteří ale za nic nemohli, nechal král zajmout a mučit. Smrtí to odskákal Jan, ze kterého církev učinila světce, který nepromluvil ani při mučení. Jeho kult poté začali jako protiváhu husitství tvrdě prosazovat jezuité.
Stagnace v Čechách
Nejprve stagnace a poté úpadek byly epocha vlády Václava IV. Na konci jeho panování se začalo formovat husitské hnutí, které Čechy rozvrátilo ještě více. Šestnáctý rok vlády Václava, 1394, byl jedním ze zlomových v jeho životě. Čeští pánové si pro krále, který nevládl a jen holdoval životu, dojeli kdo Nižboru. Odtud ho odvedli do vězení v Bílé věži Pražského hradu. Vězení bylo strohé, žádné pohodlí. Nakonec Václavovi pomohl vévoda Jan Zhořelecký. Než krále vysvobodil, Václava převezli na hrad Příběnice, poté Krumlov, až nakonec skončil ve Viltperku u Lince. Václava drželi v zajetí tři měsíce. Pustili ho za podmínek, kdy musel vydat takřka všechny své hrady.
Roku 1400 ztratil německou královskou korunu, se slabým panovníkem nechtěl nikdo nic mít. V roce 1402 byl opět internován na Pražském hradě. Velké spory s bratrem Zikmundem Uherským (1368-1437) vedly nakonec k jeho uvěznění ve Vídni, odkud se mu podařilo po dvou letech uprchnout do Mikulova.
Král a husitství
Jako by se poslední roky vlády král vzpamatoval. Kutnohorským dekretem změnil poměr hlasů na Karlově univerzitě v český prospěch, a tím přivodil odchod německých učitelů za hranice a pozvolný úpadek univerzity. Šlechta se postavila za panovníka. Pak se zemí začalo šířit kázání proti církevním hodnostářům, na scéně se objevili kněží Želivský a Hus. Král je toleroval, hájil, ale vlažně, raději se do sporu nemísil. Římu se to kacířství nelíbilo, Hus musel odejet do Kostnice obhájit své učení. Tradovalo se, že ho tam vlákal Zikmund, ale sněm pevně řídila církev. Když do Čech dorazila zpráva o Husově smrti, byl konec klidu v českých zemích. Král zemřel na mozkovou mrtvici na Novém Hrádku u Kunratic. Pohřben byl tajně, na Zbraslavi. Rok po smrti ho husité vytáhli z rakve a zneuctili. Nakonec byl ale v roce 1424 slavnostně pohřben na Hradě.
Hrad Bezděz
Založen na kopci Velký Bezděz v dokské pahorkatině Přemyslem Otakarem II. roku 1264. Kopce jsou dva. Velký a Malý, podle kronikáře Hájka z Libočan kdysi zde usídlený kmen Pšovanů je prý pojmenoval Běs a Děs. Byla zde božiště Černoboha. Bezděz vznikl spojením obou jmen, další prameny uvádějí, že na úpatí stávala osada patřící jakémusi Bezdědovi. Později zde měl stát knížecí dvorec. Hrad nikdy nepřestavovali ani neupravovali, zachoval se v původní podobě. Přemysl ho nechal vystavět proti rozpínavosti stále mocnějších pánů z Vartemberka, Dubé, Lipé a Michalovic. Má 40 metrů vysokou věž, unikátem je kaple Panny Marie zakomponovaná jako součást opevnění
.
Prameny - Zbraslavská kronika, Petr Hora-Hořejš – Toulky českou minulostí, Josef Palacký Dějiny národa českého, Jiří Bílek - Hádanky naší minulosti, Josef Dolenský – Obrázkové dějiny národu československého, Josef Žemlička – Přemyslovci, jak žili, vládli, umírali
