Chotěbořské upalování husitů, nejhorší byli němečtí kutnohorští horníci

Upalování jako trest nebylo ve středověku nic neobvyklého. Často se v souvislosti s tímto způsobem popravy hovoří o inkvizici nebo čarodějnických procesech. Velké množství takto trestaných najdeme i při poznávání historie v období husitství.

Následníci Husovi

„Památce božích bojovníků, kteří byli upáleni v chotěbořských stodolách 3. února 1421 jako jejich velký učitel v Kostnici a náš vzor v minulosti a budoucnosti,“ stojí na desce, která je pod symbolem kalicha připevněná na kamenný obelisk před policejní stanici v Chotěboři. Ve středověku zde údajně stály ony stodoly.

To je vše, co po hrozivé středověké události ve východočeském městě zůstalo. Ještě název ulice, pojmenované po husitském hejtmanovi Petru Hromádkovi z Jistebnice. Upalování bylo běžným způsobem, jak se zbavit protivníka, zřejmě to souviselo s očistným ohněm.

Proti všem

Od počátku vzniku husitského hnutí se bojovalo především na domácí scéně, křížové výpravy proti „kacířům“ přišly později.

Hnutí vzešlo z české reformace, kdy někteří kazatelé žádali zásadní očistu církve a návrat k Písmu svatému. Jedním z hlavních reformátorů byl Jan Hus, měl řadu stoupenců a jeho myšlenky se šířily za hranice království, to samozřejmě nebylo potentátům vhod, aby je někdo káral a poukazoval na jejich majetek. Bylo nepřípustné, aby proti církvi brojili lidé z jejich řad a k nim se přidávala lůza. Ta přece měla žít tak, jak to církev vyžadovala a povolovala. Jenže k Husovým přívržencům se přidávala i šlechta, zpočátku nebyl ani král Václav IV. proti jeho myšlenkám.

Vytvořili mučedníka

Po rozsudku na kostnickém koncilu panovala domněnka, že Hus po smrti upadne v zapomnění, jeho popel spolu s jeho horlením proti zpupné církvi odnesou vody Rýna. Opak byl pravdou. Husovy myšlenky šířili i potulní kazatelé, venkované se začali ve velkém shromažďovat, vše začalo citelně ohrožovat středoevropský prostor.

Husa začali v Čechách uctívat jako mučedníka. Ze začátku veškerá česká šlechta, kterou vedli moravský zemský hejtman Lacek z Kravař, nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka, který poté přešel na stranu Zikmunda Lucemburského, a Boček z Poděbrad, přiložila své pečetě pod protestní list 452 pečetníků.

Tělo a krev Páně

Utrakvističtí kazatelé chtěli přijímat svátost oltářní pod obojí, laicky řečeno kalich, tady nastal velký teologický problém. Tento obřad zavedl Jakoubek ze Stříbra, v Praze se poprvé objevil v kostele Martina ve zdi. Z kostelů byli vyháněni katoličtí kněží, Prahu opanoval radikál Jan Želivský, který se dostal i do čela polních vojsk a v Praze si počínal až do své násilné smrti jako diktátor.

Jedna věc bylo husitství, druhá dějové situace v souhrnu zvané husitské války. Právě v nich se zmítaly české země téměř celé 15. století.

Příchod Krista se nekonal

Masakr v Chotěboři byl jedním z konfliktů, kdy katoličtí pánové chtěli zasáhnout proti radikálním táboritům. To byli převážně ti, kteří čekali v únoru 1420 konec světa a příchod Krista. Nestalo se tak, jejich kazatelé ale stále vystupovali s tím, budou zachráněni ti, kteří se uchýlí do pětice vyvolených měst. Byla to Plzeň, Slaný, Louny, Žatec a Klatovy. K tomu ještě přibylo několik kopců, na nichž se ve velkém počtu shromažďovali pravověrní vyznavači Božího zákona.

Radikálové museli čelit katolické šlechtě a represím, které vůči nim uplatňovali po uznání Zikmunda Lucemburského českými a moravským pány za dědice královského trůnu.

Budování Tábora

V Sezimově Ústí se zformovala v roce 1420 kolem Petra Hromádky skupina nespokojenců, která se vydala posílit souvěrce v Praze, kde probíhal zejména politický boj. Byl s nimi i Jan Žižka. Po týdnu se vraceli zpět, Ústí zabral ale katolický šlechtic Oldřich z Ústí.

Ten z městečka vyhnal zbývající příznivce kalicha.

Radikálové spálili Sezimovo Ústí a začali budovat své vysněné město na nedaleko na místě, kde stávalo opevněné hradiště, nazvali ho Hradiště hory Tábor.

Vypálení Sezimova Ústí se stalo i z taktických důvodů. Přívrženci kalicha tím pádem neměli nepřítele na dosah, ve městečku zmasakrovali všechny, kdož se k nim nepřidal.

Tábor se začal rozšiřovat, Žižka dlel v té době v Plzni, kde působil charismatický kněz Koranda.

Tábor řídili vojenští hejtmani, mezi nimi byl Petr Hromádka z nedaleké Jistebnice. Nápis na Žižkově táborském náměstí hlásá, že vojevůdce město založil, není tomu tak, přidal se až později. Prvotními hejtmany byli Mikuláš z Husi, Chval Řepický z Machovic a Zbyněk z Buchova.

Do města se stahovali husité ze všech končin, začali se oslovovat bratře a sestro. Řada z nich podlehla kázání potulných kazatelů, kteří stále více blouznili o Kristově království na zemi, kde nebude třeba majetku a bude vládnout naprosto volná morálka. Docela dobře to vystihl O. Vávra ve filmu Proti všem, kde byli zobrazeni nejen fanatičtí kněží, ale také jejich ovečky, skvělý byl J. Vojta jako jurodivý fanatik.

Blouznění došlo tak daleko, že se z Tábora oddělila pod nátlakem zejména Žižky skupina nazvaná adamité, ti se usadili pod hradem Příběnice a kvůli svému počínání, kdy drancovali okolí, je nechal Žižka pochytat a upálit na návrší Klokoty u Tábora. Další radikálové v čele s Hromádkou odtáhli do východních Čech, kde husitské hnutí mělo velkou podporu, a obsadili Chotěboř.

Táboři soustředili, vyzbrojili a vycvičili poměrně silné vojsko, které škodilo nejen na okolních statcích Rožmberků, ale také se vydalo na pomoc Praze, kde porazili vojska první křížové výpravy, kterou s papežskou pomocí zorganizoval Zikmund Lucemburský.

Událost vešla do dějin jako bitva na Vítkově.

Tažení na východ

Hromádka, neboli Hromada či s přídomkem Velký, musel mít asi k dispozici značnou vojenskou sílu, když se mu podařil tak velký dálkový přesun.

Znamenalo to, že na průchozích územích jeho oddíly potřebovaly zásoby pro lidi a koně.

Nakonec doputovali v zimě 1420 do Chotěboře, kde se hodlali usadit.

Zprávy o počínání radikálů se rychle šířily, regionální šlechta se sjednotila pod vedením katolíka Jana Měšteckého do takzvané Opočenské strany. Po jeho boku stál v boji proti radikálům další podporovatel Půta z Častolovic.

Před hrůznými událostmi v Chotěboři proběhla jakási „předakce“ v Přelouči, kterou také drželi kališníci. Zdejší masakr z ledna 1421 byl jasným varováním, co Hromádkovy muže čeká. V přeloučském kostele se po nočním přepadu městečka opevnili husité, ale brzy byli přemoženi a 125 jich odtáhli do Kutné Hory, tam skončili vhozeni za živa do šachty.

Nejkrutější byli němečtí havíři z Kutné Hory

Jak přeloučský, tak i chotěbořský masakr proběhly s pomocí kutnohorských horníků, Němců, kteří byli velmi zapřisáhlými nepřáteli husitů. Přívržence kalicha zajímali i v okolí Kutné Hory, po krutém mučení je házeli do šachet, jedna snad nesla jméno Tábor. Jejich vůdcem byl mincmistr Mikeš Divůček.

Na Chotěboř udeřili katolíci o tři týdny později. Příchod husitů do Chotěboře proběhl docela klidně, místní s tím zpočátku neměli žádné problémy, jenže najednou začalo být ve městě trochu těsno a docházely zásoby. Podle počtu usmrcených, mezi než musíme započíst i řadu místních, byl Hromádkův houf docela velký.

Hromádka vyslal část svých mužů, aby sehnali v okolí potravu. Což asi byl v zimě značný problém. Oslabení města využili Kutnohorští a zmínění žoldnéři Opočenští.

Hromádka pochopil, že je zle a začal vyjednávat volný odchod z města. Tím by se ale pro nepřítele mnoho nezměnilo, sice husité chtěli složit zbraně, ale živá síla by zůstala, a když už byl protivník obklíčený… a obdržev od pánů slib pode ctí a věrou, že posádce na životě ublíženo nebude, vzdal se konečně dobrovolně se vším lidem svým dne 3. února 1421…“ píše Josef Kořán v knize J. Žižka. Obraz historický z doby husitské. Praha, 1869.

.

Proti kališníkům se obrátili i Chotěbořští, bylo jim jasné, kdo bude vítězem. Páni ale dohodu, kterou asi nemysleli již zpočátku vážně, nedodrželi. Jakmile husité složili zbraně, okamžitě je nahnali do několika stodol a 300 jich upálili. Další skončili v plamenech cestou do Kutné Hory ve vsích Horky a Loše.

Shořeli ve stodolách

Zbytek naházeli horníci, kteří si prý počínali nejbrutálněji, do kutnohorských šachet. Hromádku se dvěma knězi nechal Městecký odvézt do Chrudimi, kde je 6. února 1421 na náměstí upálili. Při akci bylo popraveno asi 700 husitů.

V dalších měsících byla dobyta a vydrancována Městeckého Chrudim, akci provedla vojska táboritů a pražanů. Městecký si chtěl zachránit život a na chvíli přistoupil ke kališníkům. Jakmile ale byl volný, ihned se zase vrátil do katolického tábora. Husité vydrancovali klášter ve Vilémově, obsadili Kutnou Horu, vypálili Německý Brod… a desetiletími dál tekla krev a plály plameny.

KOŘÁN, Josef J. Žižka. Obraz historicky z doby husitské. Praha

cs.wikipedia.org/wiki/Obléhání_husitů_v_Chotěboři

cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Hromádka

cs.wikipedia.org/wiki/Husitství

Husitské muzeum v Táboře

Vlastní