Článek
Na konci saské vesnice Waltersdorf, kde najdete na 300 nádherných podstávkových domů, stával hostinec Deutsche Wacht. Naproti němu byla budova celního úřadu, který sloužil českým celníkům. Tudy vedl hraniční silniční přechod Horní Světlá/Lichtenwald-Waltersdorf z Čech do Německa.
V místech, kde probíhala hraniční čára, stojí od roku 2003 pomník připomínající krvavé události ze září roku 1938, které předcházely německé okupaci republiky.
Na kameni stojí: „Na paměť obránců zdejší celnice a všech dalších hraničářů, kteří v roce 1938 bránili demokratické Československo proti útokům sudetoněmeckého freikorpsu. Nikdy nezapomeneme!“
Zapomenout bychom neměli, oběti byly velké, zrovna tak jako ztracená svoboda.
Pomník v Dolním Podluží
Na Šluknovsku probíhaly boje mezi henleinovci a čs. brannou mocí, události jsou vylíčeny na webu www.luzicke-hory.cz/historie, pod titulkem Památník v Horní Světlé
Vznik samostatného Československa byl pro Němce zlým snem
Vše začalo rokem 1918, kdy vznikla po rozpadu Rakouska-Uherska Československá republika. V novém státě byli Němci nejpočetnější národnostní menšinou, se vznikem samostatného státu se nehodlali smířit.
„Když vzešlo ráno 28. října 1918, žádný z vedoucích českých mužů nedovedl předpovědět, co všechno toho dne vykonají,“ čteme v knize Budování státu, kterou napsal Ferdinand Peroutka. Netušili to ani večer, jedno však bylo jisté. Češi se nadobro rozešli s vládnoucí habsbursko-lotrinskou dynastií, a tedy s Rakouskem.
Infopanel u bývalého přechodu Horní Světlá - Waltersdorf
Národní výbor toho dne navečer, po 18. hodině vydal prohlášení, které začalo těmito slovy: „Lide československý, tvůj odvěký sen stal se skutkem! Samostatný stát československý vstoupil v život.“
Dolní Podluží
Nikdo nepochyboval o konci monarchie, i když Vídeň měla ještě dost sil k potlačení této situace a k pozatýkání těch nemnoha předáků, kteří začali po skončení války jednat. Pro Čechy to byla nabytá svoboda, ale na nově vznikajícím území Československa, kde uměle vznikl národ československý, žila početná menšina Němců, Maďarů, Poláků, žili tu i Rusíni po připojení Podkarpatí, Židé a také musíme počítat i Rumuny. Podle sčítání lidu v roce 1921 se 3 123 000 československých občanů hlásilo k německé národnosti. Bylo to 23,4% populace. Ty vývoj situace velmi zaskočil, a třebaže nechtěli už býti občany Rakousko-Uherska, ale už vůbec ne nově vzniklého státu.
Dolní Podluží
Vidina Velkého Německa
Většinou přesvědčení nacionalisté chtěli vytvořit Velké Německo, do kterého by byly zahrnuty i ty oblasti, kde se formoval stát v původních historických hranicích Koruny české, v nichž se hovoří německy. Žili hlavně v Praze, Brně, Jihlavě, na Vyškovsku a pohraničí.
Od počátku se snažili vytvořit nové správní jednotky, župy, které by, protože byly až na malé výjimky v pohraničí, se připojily k rakousko-německému státu.
Nové „provincie“ jako Böhmerwalgau, Deutschsüdmähren, Deutschböhmen, Sudetenland měly mít vlastní zemský sněm, v čele měl stát župní vedoucí, gauleiter.
Nastala dlouhá politická jednání, neústupnost hlavně Němců, poté docházelo ke srážkám mezi Čechy a Němci, nakonec musela zasáhnout i armáda. Vše vyvrcholilo generální stávkou v březnu 1919, kterou vyhlásily německé politické strany. Došlo i ke střelbě, při největší demonstraci v Kadani přišlo o život 20 Němců. Ovšem byl to zdivočelý rozběsněný dav toužící po české krvi, také byli ozbrojeni.
Čeští Němci ztráceli v republice dřívější pozice, nesli to samozřejmě těžce, ale dokud stát prosperoval, dařilo se udržovat sociální smír. Třem milionům Němců stát zaručoval standardní minoritní práva: užívání vlastního jazyka na úřadech, vyučování v němčině, spolková činnost… Obrat nastal za hospodářské krize.
Ze sousedního Německa ale přicházely, zejména v rozhlasovém vysílání, zprávy o vzestupu a rozkvětu Hitlerova Německa. Českým Němcům se stále více zdálo, že za hranicemi nastává ráj. Stále více se utvrzovali o svém útlaku, částečně vinou českých úřadů, které je opomíjely a mnohé požadavky ignorovaly. V pohraničí byla velmi vysoká nezaměstnanost. Na úřady a do funkcí přicházeli Češi a nezřídka kdy byli značně arogantní a nadřazení.
Ordneři v Mimoni
Henlein na scéně
Toho využili sudetoněmečtí politici a snažili se rozdmýchat protičeskou kampaň, což nebylo nic nesnadného. Hlavní roli sehrál nevýrazný úředník Konrad Henlein.
Postupně založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, posléze přejmenovanou na Sudetoněmeckou stranu (SdP), byl dobrým řečníkem a skvělým manipulátorem, který neustále podněcoval své soukmenovce, aby v rámci hnutí žádali připojení k Říši a odmítli poslušnost československým orgánům. V roce 1937 se otevřeně přihlásil k nacismu. V témž roce požádal dopisem Hitlera, „aby se řešením otázky německé menšiny v ČR ujala Říše,“, čímž dal SdP k dispozici Hitlerovi.
První máj 1938 v německém Liberci
Domů do Reichu!
Sudetští Němci se ocitli v roce 1938 před osudovým rozhodnutím. Neustále krmeni proříšskou a protičeskoslovenskou agitací se podíleli na rozbití Československa. Po anšlusu Rakouska byla republika obklíčena ze tří stran. Henlein vyzval všechny československé Němce k národní jednotě a ti ho vyslyšeli.
Incidenty v republice, zvláště v pohraničí, narůstaly, sudeťáci vytvořili bojůvky freikorps, na jejich výcviku se podíleli říšští Němci. Původně to měla být pořadatelská služba na ochranu Sudetoněmecké strany, podobně jako v Německu SA, postupně se z nich stala vojensky organizovaná stále rostoucí stínová armáda.
Formace freikorpsů/ordnerů Freiwillinger Schutzdienst (FS) vznikla za tichého souhlasu státních orgánů v květnu 1938.
Na ostrý protest ministra obrany Rudolfa Bechyně směrem k prezidentu Benešovi s apelem na zákaz takové organizace, odpověděl Beneš, že to není jednoduchá věc, že i ostatní strany mají různé pořadatelské služby.
Opomenul ale, že žádná není vojensky organizovaná a stéle více ozbrojovaná. V červenci již v pohraničí začaly probíhat „odvody“ do řad FS. Měli strukturu od místních, okresních, krajských organizací až s nejvyšším ústředním štábem. Jednotky měly i speciální útvary – spojovací, diverzní, ideologické a další, výcvik probíhal v táborech SA v Německu.
Státní doktrína zněla, žádné provokace vůči Německu.
Hitler obědvá před Chebem. s brýlemi K. Henlein
Přes hranice dostávali ordneři stále více zbraní, pistole, pušky, někde samopaly a granáty. Československé orgány se snažily nevyprovokovat žádný incident, ochranu hranic, kde stálo nově vybudované opevnění, zajištovaly jednotky Stráže obrany státu podporované pohotovostním jednotkami armády. Nesmělo se střílet směrem k hranici, nesmělo se takřka nic. Sosáci, jak si říkali, byl sbor složený z četnictva, státní policie a finanční stráže, jen s lehkou výzbrojí. Doplnily je pohotovostní oddíly, které po velkém tlaku na armádu měly k dispozici 9. tančíků vz. 33, 18 tanků vz. 35. 24 obrněných aut vz.27. a 30, plus 4 motocyklové čety.
Agresivita henleinovců v létě 1938 narůstala, oddíly SOS byly posilovány.
.
Když řve vůdce
Pak přišlo 12. září 1938.
Z rozhlasu zazněl řvavý projev Adolfa Hitlera na norimberském sjezdu nacistické strany. „Děj se co děj, nebudu již věčně jen snášet další útisk německých soukmenovců v Československu. Takhle to již dál nepůjde. Němci žádají jen práva sebeurčení, jaká má každý národ. Jsou-li však demokracie přesto přesvědčeny, musí všemožně ochraňovat v tomto případě utiskovatele Němců, pak to bude mít vážné následky.“
Na tuto chvíli zfanatizovaní henleinovci (ordneři) čekali. Zatímco se Hitler naparoval před mikrofonem a rozhlas přinášel řev ze sálu, kde se ozývalo Heil, Hitler a Sieg heil! vyřítili se henleinovci do ulic povětšinou krušnohorských měst – Vejprt, Bublavy, Habartova a začali ničit vše, co souviselo s hrstkami českých usedlíků a okamžitě napadali budovy českých úřadů. Řvali a útočili téměř všichni – muži, ženy, děti. Po demonstracích přišel teror, odnášeli to i Židé, na ty měli obzvlášť pifku, norimberské zákony se velmi rychle propsaly do rasisticky laděných hlav, další na řadě byli němečtí antifašisté. Byla to hrozná noc, ráno začalo opravdové peklo.
Začalo protičeské peklo
Zasáhlo i Šluknovský výběžek, kde se místní Němci chovali jako urvaní ze řetězu. Sudeťáci ale provokovali delší dobu, jejich cílem bylo vytvořit záminku z Říše pro zásah proti republice.
Již 13. září utrpěli sosáci první ztráty. Nejhorší incidenty byly hlášeny z Jáchymova, Plané u Mariánských Lázní, Stříbra a Chebu. Byla povolána armádní útočná vozba, která povstalce rozprášila. Při nepřátelském nasazení těžších zbraní uvažovala generalita, že odpoví dělostřelectvem. Velmi vážná byla situace ve Varnsdorfu a okolí, rovněž ve Frýdlandském výběžku.
Vláda vyhlásila ve 22 pohraničních okresech stanné právo „pro zločin vzbouření“. V noci z 20. na 21. května 1938 vyhlásila vláda na celém území pohotovost pro strážce hranic.
Ordneři v akci. bBli vyzbrojeni převážně zbraněmi ukořistěnými po anšlusu Rakouska
Exponovanými úseky se byly především severní Čechy. Historik a publicita Jindřich Marek z VHÚ, který se dlouhodobě o tématiku zajímá, o situaci píše:
„Prapor SOS Liberec patřil mezi 30 praporů Stráže obrany státu, které byly zřízeny v říjnu 1936 ve všech pohraničních oblastech tehdejší republiky. Jeho velitel, podplukovník pěchoty František Kruliš, neměl lehkou velitelskou pozici. Obvod jeho praporu, který měl 10 rot se 119 družstvy SOS (č.51 - 170), zahrnoval totiž tehdejší politické okresy Šluknov, Rumburk, Varnsdorf, Česká Lípa, Jablonné v Podještědí, Dubá, Mělník, Mnichovo Hradiště, Turnov, Liberec, Frýdlant a Jablonec nad Nisou.
Páteří jeho praporu z řad jednotlivých složek SOS (finanční stráž, četnictvo, státní policie, vojenské posily) byli příslušníci finanční stráže na 51 odděleních FS. Řídit činnost družstev deseti rot od Jetřichovic až po Harrachov jen písemně, s pomocí nespolehlivého telefonu či motospojky nebyla žádná maličkost, i proto, že „štáb“ pplk. Kruliše se pohyboval v počtu 3-5 mužů. To vše podtrhoval fakt, že do bytu pplk. Kruliše (vzdáleného 3 km od velitelství praporu v budově libereckého okresního úřadu) nebyl přes časté urgence zaveden telefon. Místo toho však v květnu 1938 některá družstva SOS obdržela poštovní holuby z mateřského holubníku libereckého pěšího pluku 44…“
Freikorps udeřil po celé délce česko-německé hranice v takové síle, že vláda vyhlásila úplnou bojovou pohotovost opevnění.
Boje na Šluknovsku
Ve Šluknovském výběžku nejprve henleinovci napadli celnici ve Varnsdorfu, dopoledne přijel na nádraží od Rumburka vlak plný ordnerů, kteří zajali 6 vojáků a železničáře.
K obsazení města dopomohla zrada jednoho z velitelů SOS J. Jansy, nápomocen byl i okresní hejtman F. Machek, který s Němci sympatizoval. Výběžek byl do večera v rukou povstalců.
Armáda si nenechala řádění líbit, 23. září dorazily na Šluknovsko dva prapory s podporou obrněných vozů a tanků. Téhož dne ale prezident vyhlásil mobilizaci a vojáci se museli stáhnout do opevnění. Henleinovci opanovali znovu výběžek.
Bojovalo se na mnoha místech, například na Náchodsku, v Orlických horách, Jesenicku, u Českého Krumlova, Vyššího Brodu, Kaplice …
V Liptáni na Bruntálsku 70 ordnerů odzbrojilo šestičlennou posádku četnické stanice a následně své zajatce postříleli.
Mobilizace byla přijata s nadšením, pro české Němce to byl šok, snažili se utéci, zejména muži, kteří nechtěli sloužit v naší armádě. Část jich přešla do jednotek freikorpsu.
Srážky s SOS sice pokračovaly, ale už v menší intenzitě.
Třicáté září přineslo mnichovskou dohodu a vydání pohraničí.
Mnichov byl konečná
Mnichovská dohoda znamenala ztrátu rozsáhlých pohraničních území Československa a také celé soustavy pohraničních pevností. Prezident Beneš abdikoval 5. října. Společně s jednotkami wehrmachtu se vrátili i ordneři. I když vojáci měli zákaz rabování a msty, henleinovci se řídili heslem „Vyřídit rudé a Čechy na útěku.“
Nyní opravdu prchali Češi, ve spěchu a ve velkém. Podle historických pramenů opustilo území asi 200 tisíc obyvatel, jako poslední šli SOS.
Rozkaz ukončení bojových akcí přišel 30. září, ale ještě druhý den se střílelo u Čížové na Znojemsku, velký incident se odehrál v Českém Krumlově, kde před německými násilnosti uchránila Čechy armáda, která doprovodila odcházející do Českých Budějovic.
Ztráty při povstání byly na obou stranách. České jednotky ztratily asi stovku padlých a zraněných. Jednotky freikorpsu z původních 10 tisíc stouply asi na čtyřnásobek. Ztratili asi 50 mrtvých, 55 raněných a 16 nezvěstných.
Konrádovy brýle
Konrád Henlein se domníval, že když přivedl do Říše soukmenovce na „stříbrném podnose“, dostane od Hitlera významnou funkci v jeho kamarile. Nestalo se tak, po skončení války se snažil uprchnout na západ, byl ale dopaden a ve vězení si podřezal žíly ze skla svých silných brýlí.
Publikace Emila Hrušky o událostech v pohraničí v roce 1938
Závěr
Památce obětí je věnován památník na bývalém hraničním přechodu pod Luží. Další stojí u silnice v Dolním Podluží, v místě zákeřné vraždy dvou příslušníků finanční stráže.
Prezident Edvard Beneš po Mnichovu odletěl do Londýna.
Velmi sugestivně je obrana hranic vylíčena ve filmu Uloupená hranice režiséra Weisse z roku 1947.
Po obsazení území přijel na vizitaci i Hitler, podívat se na naše opevnění, které by wehrmachtu, pokud by bylo plně funkční, způsobilo zřejmě těžké ztráty. V Mařenicích a u Křížového buku pózoval před řopíkem. Mařenický bunkr se stal pro tamní Němce kultovním místem, které pečlivě opečovávali, jeho snímek vyšel i jako pohlednice.
Zdroje:
Hraničáři pod Luží ´38, sborník, 2004
Živá historie speciál – Sudety ztráta a odsun, 2017
E. Hruška: Boj o pohraničí, Magnetka, 2013
cs.wikipedia.org/wiki/Konrad_Henlein
Krvavá léta – Boje na severu Čech v září 1938 – Hraničáři čelili přesile henleinovců
