Císařovna Alžběta, anorektička posedlá sama sebou

Absolutně neměla ponětí o hodnotě peněz, utrácela obrovské částky za své koně a výzdobu svých sídel. Rovněž neustálé cestování ruinovalo pokladnu a její zcela pragmatický manžel František Josef I. byl z císařovnina rozhazování velmi zoufalý. Nikdy se neuměla vžít do role obyčejných lidí, již ji přijímali s nadšením, které ona vůbec nechápala. Sociální cítění pro ni byl naprosto neznámý pojem.

Předobraz dnešních modelek

Kult její postavy, váha, to bylo jedinou starostí a posedlostí. To si na bedlivě hlídala. Denně si nechávala přeměřovat stehna i pas. Bylo pro ni nepředstavitelné přibrat několik gramů, z toho měla těžké deprese. Když ji po smrti lékaři pitvali, zjistili, že vnitřní orgány císařovny jsou velmi podobné ženám, které žily jako žebračky, které se nikdy dosyta nenajedly. Nic pro ni nebylo horší než myšlenka na stárnutí. Ze všech sil se snažila vyhnout jakýmkoli jeho příznakům.

Většina potravy se skládala z několik sklenic mléka, dvou pomerančů a šťávy z vylisovaného hovězího nebo telecího masa. Krávy a kozy s ní dokonce putovaly při jejích častých vyjížďkách po světě, kultu mléka věnovala velkou pozornost. Vůbec ji nezajímalo, jak zvířata trpí při cestách, že dobytek je při mořských bouřích hrůzou šílený, chtěla jen vidět výsledek stravování.

Z pití mléka se stal rituál. Na tento nápoj měla speciální jednoduchou broušenou sklenici se zlatým okrajem. Další Alžbětinou posedlostí byly její vlasy. Dvorní císařovnina kadeřnice Fanny Feifaliková je musela dlouhé hodiny koupat, sušit, kartáčovat, a hlavně skrývat před svou paní, že nějaký z nich vypadl. V tu chvíli byla z tohoto problému šílená scéna. Vlasovou korunu, jak ji známe z obrazů, ošetřovalo dvanáct žloutků, francouzský koňak a další přísady. Tehdy nebyly v módě výrazné blondýnky, na tmavší tón se používal ještě heřmánek a citron.

Cisařovniny ošklivé zuby

Než přišla Sisi ke dvoru, napsala její budoucí tchyně arcivévodkyně Žofie, sestra Sisiiny matky, že by měla něco udělat se svými žlutými zuby. Wittelsbachové je měli dědičně ošklivě. Arcivévodkyně Sisi tak dlouho deptala ohledně této záležitosti, že se Alžběta přestala na veřejnosti usmívat. Posléze jí zubní technici zhotovili umělý chrup, což bylo téměř státní tajemství, také si je vyndávala jen velmi zřídka.

Noblesní svatební divadlo

Velkolepá svatba bylo noblesní divadlo, ale ani to Sisi nezaujalo, vše bylo sešněrováno vypilovaným ceremoniálem. Přišla z bezstarostného dětství v bavorském královském rodě. Její otec byl známý sukničkář, vůbec se tím netajil, a na svou dobu velmi bezprostřední muž. Alžběta najednou musela vstřebávat nadrezúrovanou ceremoniálnost rakouského císařského domu, po staletí svázaného tradicemi, jejichž odbourání nepřicházelo v úvahu. Jejího muže, císaře Františka I., od mládí vychovávali jako nesmlouvavého a pedantního úředníka, milovníka uniforem a vojenství. Sisi sem absolutně nepatřila. Stále více bylo jasné, že sňatek, do kterého se po hlavě vrhl okouzlený císař, byl špatnou volbou.. Kdyby po jeho boku byla Sisina sestra Helena, jíž mu prvotně vybrali, mohla se historie vyvíjet v monarchii jiným směrem. Helena byla velmi energická, praktická moderní žena, přesně taková, jakou měl mít František Josef I. za manželku.

Monarchie jí byla velkou neznámou

Vídeňský dvůr byl ve vleku kancléře Metternicha, který ho sešněroval svými pravidly. Měl všude své špehy a nedovoloval průniku jakékoli svobodnější myšlenky do rakouské politiky.

Dvoru prakticky vládla arcivévodkyně Žofie, přitom to ale nebyla v žádném případě zlá tchyně, jak ji většinou líčila literatura. Císař se bez odporu ve všem matce podroboval a Sisi dával dvůr najevo, že je sice císařovnou, ale bez jakýchkoli pravomocí nebo svobodného rozhodování. Přitom právě její volné myšlení, oproštěné předsudků, mohlo ovlivnit císaře, který by udělal pro svou ženu, co jí na očích viděl. Uherský hrabě Majláth, který ji zasvěcoval, jak se postupně jedenáct národů spojilo do jednotné říše politickými sňatky, v ní vyvolal silný zájem o Maďary. Maďarofilství a nadržování Uhrám v ní zůstalo téměř celý život. Ve stáří ale ochablo, jako všechny věci, jímž se dříve věnovala, to se již zcela zaobírala sama sebou.

Odebrané děti a nerozhodná císařovna

Bohužel císař své ženě v ničem nepomohl, od časného rána plnil své státnické povinnosti a na svou choť měl čas přesně vymezený dvorním itinerářem. Tak tomu bylo po celý jejich život.

První dvě děti, Giselu a Rudolfa, jí odebrali krátce po porodu. Podle ceremonií je vychovaly dvorní dámy, a poté i velkovévodkyně Žofie. Proto k nim Sisi měla jenom minimální, či spíše žádný vztah. O to více se poté upnula na druhou dceru, Valérii. V jejím případě byla až „opičí matkou“. Každé zakašlání nebo rýma u dítěte v matce vyvolávalo hysterické záchvaty a obavy o její zdraví. Těžce nesla, když se později Valérie vymanila z matčina područí a vdala se. Alžběta o vnoučata nejevila vůbec zájem, ve svých básních, kterých napsala stovky a v nichž se neustále obdivovala sama sobě a okolí jen kritizovala, je líčila velmi nelichotivě.

Výrazy jako selata o dětech a o jejich matce, že po porodu vypadá jako prasnice, nejsou řídkým jevem. Kromě neustálého pozorování těla a nadměrných léčebných kúr, které po třicítce začala brát, se velmi věnovala sportu – její jezdecké umění bylo proslulé. František jí nabádal, aby se krotila, ale císařovna brala hodiny i od cirkusových krasojezdců a jako jezdkyně neměla obdoby. Ráda jezdila do Anglie, naprosto nedbala na dvorní etiketu, ale nejen na britských ostrovech. Další její mánií byly dlouhé horské túry, při nichž její dvorní dámy musely držet krok. I pusu, císařovna nestrpěla odpor.

Nevěra císaře jí velmi ublížila

Sisi celý život vlastně nevěděla, co chce. Cestovala po celém světě, ve Vídni téměř nepobývala. Jedním z důvodů bylo zjištění, že František Josef je jí nevěrný. Když začala trpět silnými bolestmi kloubů a otoky, přivolaní švýcarští lékaři zjistili, že je to následkem syfilidy. Od té doby svému muži neodpustila a také s ním odmítala spát. Trpěla jeho milostná dobrodružství, ale v té době už si byli dávno cizí, i když ji císař psal ve svých dopisech vždy maďarsky Edes, szeretett lelkem - Můj milovaný anděli.

V sedle neměla sobě rovného

Alžbětinou velkou láskou, hraničící s posedlostí, byla jízda na koni. Ve Vídni se musela krotit. Když vyjela do schonbrunnských zahrad s císařem, jenž jezdil naprosto dokonale jako pravý voják, musela držet koně zkrátka, ale i tak jí Vídeňané vytýkali styl posezení, jezdila jako muž obkročmo, což bylo proti dvorní etiketě. Svůj hřebčín budovala v zámku Gődőllő, měla tu své oblíbené bělouše Flicka a Flocka. Nejvíce však jezdila na Britské ostrovy na parforsní hony, při kterých byla vždy v čele a císaři psala dopisy, v nichž líčila, kolik jezdců ten který den spadlo, jak letěla jen ona s koněm jako o závod. V té době se mluvilo i o románku s nejlepším britským jezdcem kapitánem Middletonem, ale byly to jen pomluvy. František Josef z jejích jezdeckých eskapádách šílel, ve svých dopisech ji vždy nabádal, aby byla na sebe opatrná, ale císařovna to naprosto ignorovala.

Vůbec jí ale přitom nezajímalo, jak její zábava nákladná, jak zatěžuje rozpočet. Přešlo ale několik let a nakonec se císařovna náhle zbavila všech zvířat a do sedla se již nevrátila. Byl to také její životní styl, který přivodil tuto změnu, hubnutím jí otékaly klouby, nastupovala vodnatelnost, záněty, císařovna trpěla bolestmi.

Další její zálibou byly dlouhé pochody, mnohdy několikahodinové, kdy za ní musely

dvorní dámy doslova běžet. Utrpení nastalo, když se císařovna ve vysokých kožených šněrovacích bot vydala na horské túry. To s ní těžko drželi krok i horští vůdci.

Nakonec se zhoršujícím se zdravím ustaly i pochody.

Upadla v zapomnění

Po smrti syna korunního prince Rudolfa, který spáchal sebevraždu, se naprosto vytratila z vídeňského života. Dvůr se o ni zajímal málo, císař ji také nechával nepokoji, většinou se omezovali jen na korespondenci.

Chvíli prožila na Korfu, kde si nechala přestavět vilu na antický svatostánek, který nazvala Achilleion, a v oblouznění antickými bájemi se naučila starořečtinu.

Nakonec vilu prodala, přestala jezdit i do Gődőllo, zámku nedaleko Budapešti, který jí věnovali Maďaři. Nechala také rozprodat všechny koně. To už byla anorekticky vyhublá, ztrátou tkání a tělesnou vodou oteklá, její obličej byl zvrásněný staženou kůží: neustále ho schovávala za vějíř. Nosila černé šaty a klobouk se závojem. Rakušané na ni téměř zapomněli.

Smrt staré paní

O smrti neustále psala ve svých básních, neustále i ní mluvila. Představovala pro ni vysvobození, i když ji nevyhledávala. Císař si již dávno zvykl na naprosté odloučení, svou náklonnost věnoval vídeňské herečce Kateřině Schrattové, jíž mu Sisi schvalovala a ve vzájemné korespondenci se i ní oba zmiňují jako o „přítelkyni.“

V září roku 1898 pobývala Alžběta Rakouská ve Švýcarsku, u Ženevského jezera. To léto se jí zlepšila nálada, psychicky se vzchopila, dokonce se začala těšila na návrat k rodině.

V tu dobu přijel z Itálie Luigi Lucheni, nezaměstnaný muž, který se přihlásil k anarchistického hnutí. Anarchisté chtěli zbavit svět vykořisťovatelů, nastolit nový společenský řád, ale pomocí nepokojů, zabíjení, atentátů. Lucheni stál o slávu, publicitu, chtěl být hrdinou hnutí. Za poslední peníze koupil rezavou rašpli a nabrousil ji tak, že byla ostrá jako dýka.

O císařovně věděl z novin, dva dny ji sledoval. Představovala vysněný cíl – zabít vysoce postavenou osobnost, to na něho upře zraky celého světa. V okamžiku, kdy se svou společnicí chtěla nastoupit na parník a nechat se převézt přes jezero, zaútočil. Probodl jí hruď. Nezemřela okamžitě, ale po několika desítkách minut. Luchini nejprve chtěl utéci, po chycení se k činu hrdě hlásil – Luchini zabíjí císařovnu, nikdy žádnou pradlenu.

Luchini zabil obyčejnou ženu, která sice byla rakouskou císařovnou, ale v politice zcela bezvýznamným člověkem.

Anarchistu odsoudili na doživotí, distancovali se od něho i členové radikálního hnutí.

Ale přišly mu i děkovné dopisy od stejných pomatenců, ty správa věznice zcenzurovala a o nich se nikdy nedozvěděl. Sisi skončila po předepsaném ceremoniálu ve vídeňské Kapucínské hrobce vedle svého syna Rudolfa a manžela, který jí byl dávno cizí a jenž ji miloval.

Alžběta jako námět pro media

Článků byly napsány tisíce, v roce 1919 vznikl film Mayerling,odkazující na smrt jejího syna Rudolfa, kde Sisi vystupuje. Následovalo několik dalších snímků: 1920 Elisabeth,v roce 1931 totožný název, v roce 1938 Prinzessin Sissy, Pro většinu lidí ale zářila Sisi v podání Romy Schneiderové, maximálně idealizované a barvotiskové. Dalšími byly televizní filmy – Alžběta Rakouská – Chtěla bych být rackem, (1972), Sisi – sebepoznání proti své vůli(1982), divadelní hry Alžběta, rakouská císařovna, Dvojhlavý orel. Knih vyšly desítky, různé kvality, většinou bez hlubší znalosti věci.

Knižní prameny - Alžběta, zvláštní žena, Sisi, moderní žena, Nevěry Habsburků, Císařovna Alžběta, Naše milá Sisi, Pravda o arcivévodkyni Žofii a císařovně Alžbětě na základě dosud nezveřejněných dopisů, Korunu snímám z unavené hlavy, Soukromý život císařovny „Sisi“, Císařovna proti své vůli…