Hlavní obsah

Děsivé svědectví tajného vězení obávané Stasi v Budyšíně

Foto: Vratislav Konečný

Patro s celami, u některých jsou portréty vězňů a jejich osudy, vlevo schody zvané Nebeský žebřík

Dostat se do spárů Stasi bylo snadné, nevhodná poznámka, vtip na adresu partaje, nespokojenost s čímkoli a hlavně obdiv k západu. Špiclové byli všude, nevěřili si ani rodinní příslušníci.

Článek

Hornolužický Budyšín je turisticky vyhledávaný především svými památkami, některé jsou replikami původních objektů, příjemnou atmosférou, řada návštěvníků sem jezdí i na nákupy. Jen málokdo ví, že asi kilometr od vlakového nádraží se nacházela jedna z nejhorších věznic bývalé Německé „demokratické“ republiky. Poválečného státu dělníků a rolníků, který s demokracií měl málo co společného. Zadní trakt honosné budovy ve Weigengstrasse se stal symbolem politického vězení, smutně proslulým speciálním objektem ministerstva státní bezpečnosti (MfS), podléhající státní polici Stasi.

Foto: Vratislav Konečný

Nikdo netušil, co se děje v zadním traktu této budovy

Do objektu s označením Bautzen II se dostanete zadním traktem, není nijak značen, našel jsem ho až pomocí aplikace. Není se čemu divit, takové hrůzy, které tu stát provozoval za tiché podpory mnoha desítek až stovek tisíc přisluhovačů režimu, nejsou zrovna ke chlubení.

Foto: ¨Vratislav Konečný

Vjezd do památníku, vzadu je vidět budova vězení

Pro blaho lidu

Ve věznici Stasi státní aparát věznil ve velmi tvrdých podmínkách kritiky komunistické partaje i režimu, lidi, kteří chtěli opustit „blaho“ NDR, stačilo jen o tom uvažovat. Je neuvěřitelné, kolik bylo v zemi práskačů a donašečů, konfidentů z přesvědčení, vše je zdokumentováno.

Foto: Vratislav Konečný

Německý „anton“ pro převoz zadržených

Stačilo těmto s režimem nespokojeným osobám pomáhat a už hrozily restrikce, většinou kriminál.

Bylo to jako za protektorátu u nás, kdy šli lidi buď do vězení nebo na smrt, za pouhé schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora, nebo za poslech zahraničního rozhlasu.

Foto: Vratislav Konečný

Vězni Stasi

V Budyšíně bylo ještě jedno vězení, Bautzen I., velký komplex na kraji města, dodnes vazebně využívaný, tomu se říkalo kvůli fasádě ze žlutých cihel „zvonivek“ Žlutá bída. V něm a v jeho blízkosti se nacházel Zvláštní tábor číslo 4 sovětské okupační správy.

Foto: Vratislav Konečný

Uvnitř vězení

Nenápadný objekt byl jedním z nejstřeženějších východoněmeckých tajemství

Pětipodlažní objekt Bautzen II se skrýval za novostavbou soudu v centru města. Soud postavili v roce 1906.

Foto: Vratislav Konečný

cela v „antonu“

Zprvu klasická věznice se postupně proměňovala. Za německého císařství ji používali málo, po nástupu nacistů k moci se začala plnit politickými vězni, tehdy spojili administrativně oba budyšínské objekty.

Foto: Vratislav Konečný

Památník Julia Fučíka

Po vzniku koncentračních táborů se věznice využívaly jako přestupní stanice, popřípadě jako výslechové, ale i likvidační. Ve vstupní hale je pamětní deska, že tu před převezením do Berlína, kde ho oběsili, nějakou dobu strávil Julius Fučík.

P válce začal sloužit objekt Bautzen II jako vyšetřovací vězení (1945 až 1949) sovětské okupační správy. Probíhaly tu politické procesy, většina odsouzených skončila v táborech gulagu nebo byli zlikvidováni.

Foto: Vratislav Konečný

Z expozice - doba nacismu, velká fotografie ukazuje Žlutou bídu, Bautzen I

V 50. letech objekty převzala státní správa nově vzniklé Německé demokratické republiky. Když jsem prošel rozsáhlý komplex se spoustou samotek, cel, množstvím dokumentů, i obrazových, běhal mi doslova mráz po zádech.

Foto: Vratislav Konečný

jedni z mnoha vězněných byli i neposlušní partajníci

Vyměnili Hitlera za Stalina

Asi nejhorším okamžikem, kdy jsem si prohlížel dokumenty, když jsem narazil na výpověd jednoho z uvězněných o oslavách toho, kdož nechal pobít nejvíce Němců v dějinách.

Foto: Vratislav Konečný

západní tisk informoval o vzpouře v roce 1950, krutě potlačené

Ve výpovědi stojí:

Ať žije Josef Stalin, přítel mládeže!“ V počátcích NDR byl sovětský diktátor „rudým bohem“ režimu SED. Každý, kdo žertoval s „největším generálem všech dob“, riskoval hodně.

Foto: Vratislav Konečný

z expozice

„Jásot byl obrovský, alespoň podle komunistického deníku“Neues Deutschland . Reportér „ústředního orgánu“ SED vynaložil veškeré úsilí, aby ve svém článku oživil bujnou náladu v berlínském Friedrichstadt-Palast. (Palác byl u nás známý z přenosů pořadu zábavního pořadu Ein Kessel Buntes.) U příležitosti prvního výročí založení Svobodné německé mládeže (FDJ) se 13. prosince 1949 sešli vybraní členové Socialistického svazu mládeže, aby se navzájem oslavili.

Foto: Vratislav Konečný

Chodba se samotkami

Čestný host, prezident NDR Wilhelm Pieck, byl „bouřlivě přivítán“, a když Margot Feist oznámila: „Pokud se jeden a půl milionu chlapců a dívek již účastní našich školních soutěží, pak to dlužíme v neposlední řadě národům Sovětského svazu a jeho velkému vůdci Stalinovi,“ přehlušilo její hlas skandování: „Ať žije Josef Stalin, přítel mládeže!“

Margot Feistová , která se později provdala za dalšího východoněmeckého prezidenta Ericha Honeckera, pravděpodobně nikdy ve zbytku svého dlouhého života (1927-2016) neslyšela tolik nadšení, ať už upřímného nebo pečlivě zinscenovaného. Jako žádná jiná postava v komunistických dějinách v Německu nevyvolala větší demonstrace radosti než ruský vůdce a dobyvatel Německa Josif Vissarionovič Stalin.

Foto: Vratislav Konečný

Cely

Ten popis frenetismu mi připomenul rok 1943, kdy masy Němců řvaly při projevu ministra propagandy J. Goebbels Sieg heil! V obrovském sále hajovalo 15 tisíc zfanatizovaných nacistů, když se jich Goebbels ptal, zda chtějí totální válku. Řvali Ja! po obrovské porážce wehrmachtu u Stalingradu.

Foto: Vratislav Konečný

Odhalený pokus útěku na Západ

Byla to táž generace, která se plně dala k dispozici Hitlerovi, který chtěl zničit Stalina.

Je to jeden z mnoha dokumentů o obludnosti systému, který dokázal zmanipulovat masy.

Od odchytových vozů po děsivé samotky

Při vstupu do areálu uvidíte dva „antony“, vozy ve kterých Stasi převážela zatčené. Potom již následuje velmi smutná prohlídka několika pater zvláštní věznice.

Foto: Vratislav Konečný

Pohled do cely

Kdo viděl vězení jen ve filmu si velmi rychle uvědomí hrůzu, jakou musel mít nevinný člověk, na něhož udeřila státní moc kvůli jeho názorům a myšlení.

Vězně sem přiváželi potají v noci, v autech maskovaných jako dodávky masa, či zeleniny. Nevěděli, kam jedou, ani kde jsou. Po propuštění se museli zavázat mlčením.

Foto: Vratislav Konečný

Izolace

Když tudy procházíte, máte tísnivý pocit jen z toho, když se pohybujete u zavřených dveří cel, kam se dá nahlédnout špehýrkou. Další jsou naopak otevřené, hnusné kobky s pryčnou a záchodem, u řady z nich je na zdi portrét člověka, který žil za jejími dveřmi. Někde si můžete sednout a do sluchátek zazní výpověď pamětníka, který tu žil s dalšími na šesti čtverečních metrech.

Středem věznice prochází takzvaný nebeský žebřík, kovové schodiště, oddělující patra. Aby si vězni nemohli vzít život, byl prostor pečlivě zadrátován.

Foto: Vratislav Konečný

Bautzen II

Většina expozice jsou dokumenty, fotky, ale i různé předměty. Z dobových novin se dozvíte, že tu došlo ke vzpouře, stalo se tak v roce 1950.

Známí vězni

Mezi nejznámější vězně z období nacionálního socialismu patří předseda KPD Ernst Thälmann, spisovatel Ludwig Renn (Bautzen I) a v roce 1943 Julius Fučík (Bautzen II).

Ve vězení Stasi ( 1945 až 1956) věznili i Waltera Kempowskiho (1929–2007). V roce 1948 ho zatkli ruští vyšetřovatelé MVD (dříve NKVD) za to, že shromažďoval důkazy, že Sovětský svaz ze země odváží více demontovaných strojů, než bylo dohodnuto v rámci reparací. Dokumenty předal americké tajné službě. Za „špionáž“ byl v letech 1948–1956 vězněn ve Speciálním táboře č. 4. 25letý trest dostal i jeho bratr Robert, jejich matka byla za to, že věc neoznámila, odsouzena k deseti letům nucených prací. Po propuštění Kempowski odešel do Hamburku, vystudoval pedagogiku a poté působil jako učitel a spisovatel.

Foto: Vratislav Konečný

Pouta a obušek Stasi

Speciální tábor v Budyšíně byl důsledkem prohrané války, takových bylo v Německu mnoho. Vznikl na v květnu 1945 kraji Budyšína, nejprve jako vězení skutečných i domnělých nacistů. Samozřejmě se po válce lidé vyřizovali účty, udávalo se na běžícím páse.

Foto: Vratislav Konečný

Bautzen II

Nejdřív nacisté, potom „nepřátelé“ nového režimu

Vězení Bautzen II sloužilo k výslechům, ty prováděli Sověti. Od května 1945 do února 1950 tudy prošlo asi 27 000 vězňů, přes polovinu jich poslali do jiných táborů v sovětském okupačním sektoru, popřípadě Polsku nebo v sovětském svazu. Nejméně 3000 vězňů tu zahynuly v nelidských podmínkách.

Nemoci, podvýživa, týrání. Důvodem k věznění záhy nebyla jen nacistická minulost zatčeného, ale také jakýkoliv rozsudek, který ve vznikající diktatuře vynesla sovětská okupační správa. Mnozí političtí odpůrci z právě rozpuštěných demokratických stran byli sovětskými vojenskými tribunály odsouzeni k dlouholetým trestům.

Foto: Vratislav Konečný

věznice Stasi

Když vznikla NDR, předali Sověti „Žlutou bídu“ Němcům. Věznice byla určena pro „nepřátele státu“.

Přísně tajné vězení bylo zcela odříznuto od okolí, izolováni byli i lidé na samotkách, mnohdy dlouhodobě.

Zemřelé ze speciálního tábora zahrabali do masových hrobů na „Karnickelbergu“ nedaleko tábora. Historie speciálního vězeňského zařízení se začala psát v srpnu 1956. Budyšín II jako jediné zařízení pro výkon trestu patřil pod ministerstvo státní bezpečnosti.

Partaj a její složky sem umisťovaly „uprchlíky z republiky“, osoby napomáhající k útěkům, špiony západních tajných služeb, ale i neposlušné straníky.

Prodávali vězně za valuty

Foto: Vratislav Konečný

Vězeňský dvůr

Každoročně probíhal speciální obchod, při kterém bylo umožněno Západním Německem požadované vězně (občany západního bloku, bývalé špióny, vědce, novináře…) „směnit“ za tolik pro NDR potřebné valuty.

Podobně utajovaných speciálních věznic bylo v bývalé NDR deset.

Všemocný ministr Mielke

Vězení bylo označováno i „Mielkeho soukromá věznice“, podle druhého nejmocnějšího muže NDR Ericha Mielkeho, od roku 1957 do 1989 ministra pro státní bezpečnost, naprosto bezcitného komunisty, který se obával o svůj život.

Své odpůrce, mnohdy domnělé, nechával dlouhodobě věznit.

Jeho povahu vystihuje vtip:

Prezident Honecker a  ministr Mielke se baví o svých koníčcích. Honecker: „Sbírám všechny vtipy, které se o mě povídají.“

Mielke: „Tak to máme skoro ten samý koníček. Já sbírám ty, co je povídají.“

Bautzen II je hrozné místo, není pro citlivé povahy, gestapácké metody byly z jednoho režimu přeneseny do jiného.

V prosinci 1989 proběhla v NDR „mírová revoluce“.

Obě vězení převzalo v roce 1990 Saské ministerstvo spravedlnosti. Budyšín I slouží stále jako káznice, dvojku v roce 1992 definitivně zavřeli.

Stasi měla dostatek času po sobě zamést, ale začaly se po dlouhé době nečinnosti znovuvyhodnocovat dokumenty, jsou i výpovědi svědků k činnosti tohoto krutého zařízení.

Text je stručným výtahem z návštěvy, vydalo by to na mnohosetstránkový dokument. Jde o připomínku totalitních praktik.

Foto: wikimedia: Bundesarchiv, Bild 183-F1215-0029-001 / CC-BY-SA 3.0

Erich Mielke při přehlídce strážního pluku Felix Dzeržinský v roce 1967

O Mielkovi píše wikipedie:

Mielke vedl Stasi od roku 1957 až do pádu Berlínské zdi v roce 1989. Jeho síť 85 000 zaměstnanců a 170 000 „dobrovolných“ informátorů shromažďovala informace o milionech lidí. Se Stasi kolaborovalo tolik lidí, že v každém veřejném úřadu byl alespoň jeden její informátor. Na jeho příkaz a s jeho plným vědomím prováděli příslušníci Stasi náhodná zatčení, únosy, brutální zastrašování politických disidentů a nehumánní věznění desetitisíců občanů. Na jeho osobní zodpovědnost MfS spustilo protiútok agentů Stasi proti disidentovi Rudolfovi Bahrovi a jeho knize Die Alternative: Zur Kritik des ‚real existierenden Sozialismus‘ a všech, kdo podporovali, publikovali či diskutovali o jeho práci. Mielke byl jeden z nejmocnějších – a nejnenáviděnějších – mužů Východního Německa, jehož se obávali i členové jeho vlastního ministerstva.

Foto: Vratislav Konečný

Pohled do cely

Podle Johna Koehlera:

Mielke byl nejdéle sloužícím vedoucím tajné policie ve východním bloku Měl nejužší vztahy s jedenácti šéfy sovětské tajné policie a všechny je přežil. Během jejich vlády jim podlézal, v momentě, kdy byli vyhozeni, však bez skrupulí měnil kabát. Jeho loajalita se nevázala na osobu, ale na společný podnik KGB/Stasi za účelem udržení a rozšíření vlivu komunismu.

Soudruh soudruhovi

Československý Řád přátelství č. 22 byl udělen Erichu Mielkemu, a to rozhodnutím prezidenta Gustáva Husáka ze dne 17.12.1982 (na návrh ministerstva vnitra).

Zdroje

Památník Budyšín, informace pro návštěvníky

cs.wikipedia.org/wiki/Erich_Mielke

www.welt.de/ Bautzen-1950-Immer-auf-die-Koeppe-schlagt-die-Hunde-tot.

cs.wikipedia.org/wiki/Památník_Budyšín

HATTIG, Susanne. Stasi-Gefängnis Bautzen II: 1956–1989: Katalog zur Ausstellung der Gedenkstätte Bautzen.

Vlastní text po prohlídce památníku

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz