Do Budyšína přijel na popravu vzbouřenců sám král Václav IV. s chotí Žofií

Za chvíli propukne advent, vánoční atmosféry nasávači se rozprchnou na trhy, kde to bude téměř všude stejné, leč někde přece jen hezčí. Někteří zůstanou na domácí půdě, ti větších davů lačnící vyrazí za hranice všedních dnů.

Vyjedou i do starobylého Budyšína navštívit již 641. Václavský trh. Nese jméno českého krále, který městu propůjčil již v roce 1384 právo pořádat takzvaný masný trh. Z toho se vyvinula tradice, která z této události učinila nejstarší vánoční trh v Německu, Alespoň tak to tvrdí letáček, který jsem si vzal v infocentru na Hlavním náměstí. Přitom právě Václava by tu neměli mít moc rádi. V jeho časech byl Budyšín, německy Bautzen již dlouhá léta českým územím. Město měl v oblibě císař Karel IV, Václavův otec. Ten tu přebýval několikrát, vyřizoval zde hlavně státní záležitosti.

Pro českou historii je místo důležité tím, že se tu osobně král Václav IV. zúčastnil popravy.

Václav měl smůlu, že ho stále srovnávali s jeho geniálním otcem Karlem IV. Korunován byl jako dvouletý, Karel ho hned zahrnul do své sňatkové politiky, vládnout Václava nebavilo, miloval lov, pijatiky a ženy. Kašlal na vysokou šlechtu, obklopoval se lidmi, kteří mu poklonkovali, kteří se uměli bavit a hlavně nasávat.

Proti Václavovi vznikla široká koalice, dvakrát ho zajali, za jeho vlády došlo v Praze ke krvavému protižidovskému pogromu, známá je jeho účast při mučení Jana z Pomuku. Nejprve byl stoupencem Jana Husa, později se od něho odvrátil, neustále byl ve sváru s bratrem Zikmundem Lucemburským. Za jeho vládnutí vypukly husitské bouře.

Přijel i s královnou Žofií

Město bylo od roku 1319 po tři století pod českou vládou. Městskou správu ovládali bohatí patriciové, a to se nelíbilo měšťanům, kteří se často bouřili. Václav chtěl dosáhnout míru, problémů měl dost v samotném království, tak v roce 1391 změnil radniční uspořádání, ve kterém kromě dvanácti členů rady zasedali i zástupci cechů, za každý dva členové.

Tím se ale nic nevyřešilo a 5. května 1405 se řemeslníci vzbouřili a obsadili radnici. Trochu to připomíná pozdější události v Praze, jen bez defenestrace. To už Václava naštvalo a s doprovodem, jela s ním i královna Žofie, odcválal do Budyšína. Nechal zatknout 78 lidí, 12, některé prameny uvádějí 15, jich nechal popravit. K tomu došlo na náměstí před radnicí, další museli odejít z města. Exekuce připomíná pozdější staroměstskou. Zřejmě byli pověšeni, stětí bylo určené urozenější krky.

Václav obnovil radu v původním složení, cechovní práva zrušil.

Václav, ač král slabý, byl stále považován za dobrého panovníka, zlo představoval jeho bratr Zikmund Lucemburský, pragmatický politik.

Tři století české vlády v Budyšíně

Jako říšské léno ho udělil roku 1075 Fridrich I. Barbarossa českému knížeti Vratislavu II. Poté získalo území status vedlejší země Království českého. Lucemburkové roku 1319 poskytli městu důležitá privilegia a tolerovali jeho zařazení do spolku hornolužického Šestiměstí. Ten založili jako ochranné sdružení před loupeživými bandami, chránili se i před husity, kteří se marně pokoušeli město dobýt.

Stojím na mostě přes Sprévu, odtud je pohled na město nejhezčí.

Budyšín se nazývá městem věží, má jich sedmnáct. Samozřejmě na stověžatou Prahu nemá. Ale i tak je panorama nádherné.

Hornolužickým sídlem ležícím na skalní plošině nad horním tokem Sprévy se valily slovanské i germánské dějiny.

Město ležící pár desítek kilometrů od českých hranic (z Liberce sem jezdí autobus, vlakem se dostanete trochu zajížďkou přes Bischofswerdu), ale je to celkem příjemná cesta, autem je to téměř hned.

Od nádraží do centra asi patnáct minut a jste pod vysokou věží Reichenturm, která je v sezóně vyhlídková. Odtud se dostanete po pěší zóně Reichenstraße v lužické srbštině Bohata hasa, do centra.

Jsme v oblasti, kde jsou na rovni jak němčina, tak lužická srbština, nám blízký a srozumitelný jazyk.

Do Horní Lužice utíkali za svobodou vyznání v době reformace houfně i lidé z Čech.

Katolíci i protestanti měli sice jednoho stejného boha, každý ho ale vnímal po svém. O toleranci svědčí chrám svatého Petra, pro mě nejvýznačnější stavba ve městě. Mohutnou stavbu v centru historické části Budyšína započali budovat ve 20. letech 13. století, kolem roku 1300 původní podélnou loď přeměnili na trojlodní síň. V polovině 14. století vybudovali věž. Reformace přinesla do města náboženský smír. Většina obyvatelstva se přiklonila k luteránství, kolegiální nadace pokračovala v katolicismu.

Kostel obojí víry

Konfese si rozdělily prostor chrámu svatého Petra již v roce 1542 pro své pobožnosti. Je to v Německu jediný kostel, takzvaná konkatedrála, kde se konají bohoslužby obou vyznání

V roce 1634 zachvátil město obří požár, při kterém byl zničen i vnitřek kostela, na frak dostala i architektura.

V 80. letech proběhla novogotická rekonstrukce, před ní se několikrát kostel mírně měnil.

Budova byla poničena nálety na konci druhé války, opravné práce začaly již v 50. letech. Rozsáhlou rekonstrukci provedli již v tomto století.

Když v Evropě řádila 30letá válka, dostala se Horní a Dolní Lužice pod Sasy, Ferdinand II. ji přičlenil k saskému kurfiřství, saská je stále. Je centrem kulturní a spolkové činnosti Lužických Srbů, za návštěvu stojí jejich muzeum, ale to je záležitost dosti časově náročná, ostatně jako většina muzeí.

Oblast dvou jazyků

Město je politickým a kulturním centrem Lužických Srbů. Ti tvoří malou část obyvatel města, snaží se o zachování svého jazyka, udržují své zvyky, mají své divadlo.

Na dvojjazyčnost narazíte všude, první seznámení je již na nádraží v označení stanice. Z kulturních událostí jsou ve velké oblibě velikonoční jízdy, krojovaní jezdci na mohutných koních, nebo festival v postrkování velikonočních vajec na Protschenbergu.

Na hlavním náměstí stojí radnice s trojími hodinami a řadou nádherně opravených domů. Najdete tu i turistické infocentrum, tam se domluvíte celkem snadno, některé materiály mají i v češtině. Od kostela je nejlepší zajít na zachovalé hradby, které se táhnou nad údolím Sprévy.

Výhled z hradeb

Nejlepší je projít branou ve věži Nicolai, která byla součástí severního opevnění. Stojí u hřbitova Nicolai se stejnojmennou zříceninou kostela. Místo je jedno z nejfotogeničtějších, název je odvozen od svatého Mikuláše.

Na hřbitově se podle čerstvých rovů stále pohřbívá, přitom místo není nikterak veliké.

Spis proti Zikmundovi

Určitě je záhodno připomenout i Budyšínský rukopis, sborník veršovaných skladeb asi z roku 1420. Jsou to polemické skladby proti Císaři Zikmundovi. Mají názvy Žaloba koruny české, Porok (výtka) koruny české

Hádání Prahy s Kutnou Horou.

Autor není znám, přisuzoval se kronikáři Vavřinci z Březové, ale neprokázáno, rukopis byl nalezen v Budyšíně.

Na závěr trocha hořčice

Ve městě je mnoho restaurací, cukráren, kaváren. Budyšín je i „městem hořčice“. Vyrábí se zde v mnoha příchutích, třeba pomerančová, je známá nejen v Německu. Je tu i její muzeum, Bautzener Senfstube je vyhlášená restaurace s hořčičnými specialitami. V srbské restauraci Wjelbik nedaleko Hauptmarktu nabízí obsluha v srbských krojích speciality.

Pokud pojedete na trhy, prodejci avizují, že u řady stánků i v některých obchodech se domluvíte česky.

Temná doba

Velmi temným obdobím je novodobá historie města, za nacistů tu bylo velké vězení, dokonce tu byl chvíli internován před popravou i J. Fučík. Po válce se zemská věznice v Budyšíně se stala zvláštním táborem sovětské okupační moci a NKVD. Zamřeli tu tisíce lidí, další deportovali do sovětských gulagů.

www.wenzelsmarkt.de

www.tourismus-bautzen.de

cs.wikipedia.org/wiki/Václav_IV.

/cs.wikipedia.org/wiki/Budyšín

cs.wikipedia.org/wiki/Budyšínský_rukopis